nahoru

Švédsko: Všecky barvy Laponska

Petr Kahánek 30. listopadu 2022 • 06:30
Švédsko: Všecky barvy Laponska
foto: Petr Kahánek

Povědomí o nádherné divočině arktického Laponska je u nás poměrně malé. Nádherné znamená pro patrona mého střihu tak trochu totéž co „bez lidí“. Budu tedy při psaní spoléhat na to, že díky severnímu větru, rašelinovým blatům a tisícům čtverečních kilometrů terénu bez stezek zůstane tenhle kout světa stejně liduprázdný jako dosud.

Míříme do národních parků Sarek a Stora Sjöfallet. Už samotný trip autem na sever má uklidňující účinky. Je to docela dlouhá jízda: více než 1600 kilometrů z Karlskrony na jižním pobřeží Švédska. Úzká dálnice, na níž se příliš nepospíchá, střídá jeden a dva pruhy a klikatí se mezi stovkami jezer, skrze mírně zvlněnou krajinu porostlou jehličnatými lesy. Tu a tam z nich vykoukne farma nebo vesnice, jejíž klasické dřevěné domky v nízkém slunci září pronikavě červenou barvou. V podstatě na každé benzince si dáváme kávu, je totiž vážně skvělá. Po dvou dnech – či dvaceti hodinách jízdy – jsme na místě, v samotném srdci Laponska.

Švédsko jsme tím samozřejmě neopustili. Laponsko (švédsky Lappland) je kulturní region, který se rozprostírá na území Norska, Švédska, Finska a Ruska. Tradičně jej obývají Sámové, jediní domorodí obyvatelé Skandinávie, kteří zde však dnes tvoří pouhou pětiprocentní menšinu. Fakt, že jejich příběh nápadně připomíná osudy původních obyvatel v jiných částech světa, příliš nepřekvapí. Podobně jako indiáni či Inuité museli strpět zábor svého území a potlačení vlastní identity, ne-li rovnou represemi vynucovanou převýchovu.

Hustota zalidnění je pochopitelně zanedbatelná, což je zřejmé i z posledních hodin jízdy: intervaly mezi osídlenými oblastmi se prodlužují, až zůstane stovka kilometrů úzké asfaltky beznadějně ztracené mezi severskými borovicemi.

Naturum Laponia

Přijíždíme do Vietas, malinké osady na okraji parku Stora Sjöfallet. Je tu hotýlek, samoobslužná benzinka, pár rybářských chatek a nádherné informační centrum pro celou oblast švédského Laponska. V seversky útulném interiéru si lze dát kávu, začíst se do knih, prohlédnout si unikátní fotografie zachycující život na severu a zakoupit detailní voděodolné mapy terénu.

V dochozí vzdálenosti od centra je turistická vrtulníková základna. Kvůli rozlehlosti parků je praktické jít vícedenní přechody z bodu A do bodu B, uzavřít okruh by bylo velice náročné. A poněvadž tu nejsou žádné silnice, zbývá pouze cesta vzduchem. Létá se malými helikoptérami pro čtyři až šest pasažérů. Ty mohou po krátkém, ale velmi pěkném vyhlídkovém letu přistát na několika vymezených místech při hranici parku. My přelétáváme až do parku Sarek, odkud se chceme zhruba týden vracet po svých.

Šedé komže duchů

Národní park Sarek bývá označován za nejdramatičtější ze švédských parků a poslední skutečnou divočinu v Evropě. Najdeme zde téměř stovku ledovců, dlouhá, hluboká údolí a nespoutané vodní toky, přes které vede jen několik málo visutých mostů. A také šest ze třinácti švédských dvoutisícovek, včetně druhé nejvyšší švédské hory Sarektjakka (2089 m n. m.).

Naším prvním cílem je ale Skierffe, hora s charakteristickým tvarem useklé špice, která nad okolním terénem ční coby několik set metrů vysoký útes. Je odtud dechberoucí výhled na deltu řeky Rapy, jejíchž několik ramen volně přechází v jezero Laitaure. Vrtulník nás vysazuje v sedle na hranici Sareku, v husté mlze a dešti. Dobro došli na sever. Na vrchol je to odtud blízko, rozmarné arktické léto ale ukazuje potměšilou tvář: z údolí pod námi nevidíme vůbec nic. Mlha je vyplňuje bílou tmou tak hustou, že by se dala odnášet v síťových taškách. Lítostivě vzpomínám na svou první návštěvu čtyři roky nazpět, kdy jsem zde po východu slunce strávil několik hodin.

Téměř nulová viditelnost také komplikuje za jiných okolností vcelku banální sestup z vrcholu. Žádný chodník zde není, takže zanedlouho už jdeme tak trochu nazdařbůh. Podklad je pevný, ale deštěm nasáklý vřes do hodiny spolehlivě mění návleky i obuv v mokré onuce. Na zamlženém horizontu se ve vteřině objevují siluety několika sobů. Sahám pro fotoaparát a dělám několik snímků, z nichž všechny přijdou vniveč. V hustém mrholení pokulhává ostření a sklo objektivu pokrývá tisíc drobných kapek. Zvířata nás chvíli strnule pozorují, než zmizí v hluboké brázdě.

Za sobím stádem

Sobí maso je součástí pestré diety, díky níž byli lidé schopni v Laponsku žít už od konce poslední doby ledové. Právě stáda sobů přispívají k vysoké biodiverzitě krajiny: v kopyty narušené zemině stoupá teplota, což prospívá mechu, lišejníkům i další vegetaci. Sobí migrační trasy jsou využívány po tisíce let; v době kamenné na nich lidé zvířata následovali, v současnosti jsou zohledňovány při shánění stáda. Dle obojků nasazených některým kusům soudím, že pomáhají i moderní technologie.

Na konci jara se stáda pasou v níže položených lesích, v létě zamíří do hor, aby unikla mračnům bodavého hmyzu. Shánění a porážka přijdou začátkem září. Jak se dá v drsných podmínkách severu očekávat, nic nepřijde nazmar. Maso je zpracováno uzením, krev se vyšlehá a usuší. Kůže poslouží při výrobě oblečení, z kostí jsou zhotoveny části saní či nádobí.

Říje začíná také v září a trvá zhruba dva týdny, po nichž samci shodí paroží a předají tak vládu samicím. Těm (na rozdíl od laní) paroží narůstá také, a mohou ho tak použít při zimních bojích o potravu, kterou jsou zejména lišejníky ve sněhem pokrytých jehličnatých lesích. Sobí žaludek produkuje speciální enzymy, které umožňují právě lišejníky trávit. Na jaře, po vyvedení mláďat, také samice paroží shazují. Sobí stáda potkáváme během následujících dní ještě několikrát.

Další dva dny se nesou v mírně optimistickém duchu. Viditelnost se zlepšuje a výhled ze sedla pod šestnáct set metrů vysokou Laddebákte je i přes chuchvalce mraků a mlhy úchvatný. Pak už ovšem urputně prší.

Mlhy na blatech

Nejnepříjemnější částí arktické krajiny jsou pro hikery (nejen) ze střední Evropy močály. Noha se boří, bláto mlaská, oči hledají další drn, na který by se dalo přeskočit, až do chvíle, kdy to začne být tak trochu zbytečné. Nejvíce mokro je samozřejmě během krátkého léta, kdy je půda v každé prohlubni nasáklá vodou z tajícího sněhu. Pro mnoho druhů jsou tato severská blata klíčovým biotopem. Laponsko je více než polovinu roku pod sněhem. K močálům se v časném létě stahují sobi a losi, neboť právě v nich se objevuje první zeleň. Prospívají tu různé druhy ostřic, vodní přeslička nebo hořký jetel (vachta trojlistá). Jsou zde bažiny a slatiniště, kde hojně roste bahenní mech a odumřelé rostliny se vrství do rozsáhlých rašelinišť.

Při vydatném dešti se močál mění v energetického upíra, před kterým ochrání jen vypnutí některých mozkových obvodů. Poněkud mechanicky jdeme rovně za nosem slotou, ve které mě potěší jen cizí neštěstí: černočerná mračna nad sousedním údolím dávají tušit, že nedaleko od nás je někomu ještě hůře. Oddechneme si až během posledního, polojasného dne. Mraky se trhají do neuspořádaných chuchvalců a prodírá se skrze ně slunce, které krajinu rozzáří křiklavou zelení.

Potkáváme několik lidí, z nichž mě upoutá drobný muž s dlouhou, téměř krakonošovskou holí, jakou zde tradičně nosívali pastevci sobích stád. Slouží k překonávání řek a mokřadů: v hlubokém, prudkém proudu poskytuje oporu a tam, kde je to možné, je využita k přeskakování z jednoho břehu či kamene na druhý. Má ke dvěma metrům délky a je vyrobena z dobře proschlého březového dřeva. V neposlední řadě se s ní dobře oddělují kusy ze sobího stáda. Krátký rozhovor nicméně odhaluje, že jde o francouzského turistu.

Naše putování končí v restauraci hotýlku ve Vietas. Na svoji odlehlost je překvapivě útulná. Pivo nabízí jen lahvové, zato sobí i losí maso zde připravují výtečně. Po šesti poměrně náročných dnech na treku je to jako luxus z jiného světa.

Stuor Muorkke

Do Laponska se vracíme po čtyřech týdnech, počátkem druhé poloviny září. Krajina v mezičase prošla neuvěřitelnou proměnou. Léto je definitivně pryč, porost se rozzářil sytě žlutými a červenými barvami a v závanech větru je občas cítit sníh.

Začínáme opět nad hrnkem kávy v laponském informačním centru. Druhý naplánovaný trek vede po hřebeni masivu Gierkav k vodopádu Stora Sjöfallet, v sámštině Stuor Muorkke, který dal národnímu parku jméno. Byl to prý jeden z nejúžasnějších vodopádů na kontinentu. Nedlouho po udělení statusu národního parku však švédská vláda povolila výstavbu hydroelektrárny poblíž. Došlo jak k úbytku vody, tak k poškození břehů výše položeného jezera, které musely být zpevňovány štěrkem. Kvůli těmto zásahům byl zpochybněn status národního parku v okolí hydroelektrárny a v šedesátých letech byla oblast – v té době už přehrady – Akkajaure z ochrany vyňata, čímž byl park téměř „rozříznut“ na dvě poloviny.

Na Královské cestě

Druhý den se probouzíme do teplého, slunečného rána. Malou lodí se dostáváme do sámské osady Saltoluokta na druhém břehu jezera Langas, kde je začátek naší trasy. První zhruba kilometr nás vede podél dálkové turistické stezky Kungsleden (Královská cesta), která se vine dlouhých 440 kilometrů z Abiska do Hemavanu. Enormní délka se dá rozdělit na tři až čtyři etapy, z nichž každá je zhruba na týden.

Kungsleden byla založena v 19. století a zajisté nabízí mnoho malebných pohledů do nitra Laponska, to nejzajímavější (zejména nitro NP Sarek) ovšem z mého pohledu míjí. Je částečně udržovaná – po cestě jsou k dispozici dřevěné útulny, přes bažinatou půdu často vedou povalové chodníky. Tento zdánlivý detail umožňuje překonat některé úseky násobně rychleji. Vzdálenosti je v Arktidě třeba hodnotit podstatně jinak, než jsme zvyklí z českých hor. Tam, kde chybí pěšina, není deset kilometrů za den málo a patnáct už může být opravdu hodně. A to i bez nějakého významného převýšení.

Podzimní sonáta

Lulep Gierkav s nadmořskou výškou 1139 metrů není nikterak vysoká hora, při výstupu ze Saltoluokty je potřeba zdolat jen 700 výškových metrů. Linie stromů, převážně zakrslých břízek s pronikavě žlutými listy, které v čerstvém větru nahodile odrážejí sluneční paprsky jako miniaturní zrcátka, je poměrně nízko. Zanedlouho jsme nad ní a každý nastoupaný metr odhaluje další kousek podzimní nádhery pod námi. Výhledy z vrcholu jsou naprosto spektakulární, velkou část parku máme jako na dlani. Tentokrát zkrátka počasí přeje.

Východním směrem se nad jezerem Bietsávrre tyčí Sluggá, hora téměř dokonale pyramidového tvaru, kterou jako kdyby do surové arktické krajiny kdosi přenesl z Gízy. A na severozápadním horizontu bíle svítí majestátní „královna Laponska“ Áhkká (v jazyce Sámů „Stará žena“). Jde o pátou nejvyšší horu Švédska (2016 m n. m.), jejíž svahy pokrývá hned deset ledovců. Ty v dnešní, oteplující se Arktidě samozřejmě ustupují, každoročně ubývá zhruba deset metrů. Zapředli jsme o tom krátký hovor s jedním z pilotů helikoptér na základně ve Vietas. Poslední léto prý přineslo dokonce několik tropických nocí, kdy ani v horách teplota neklesla pod dvacet stupňů Celsia.

„Naše“ září je už opět chladnější, rukavice není radno sundávat na dlouho. Plechovku vrcholového piva sice z batohu vytáhnu, soukám ho do sebe ale tak trochu na sílu.

Suchou nohou pod mokrou skálu

O den později z hřebene Gierkavu sestupujeme k vodopádu Stuor Muorkke. Před březovým lesíkem se chystám na klasickou bahenní odyseu, leč vřes je k mému překvapení úplně suchý. Voda z letního tání už zřejmě stačila odtéct. Namísto boje s arktickým terénem se tentokrát koná středně náročná vycházka, kterou naruší jen několik tetřevů, které vyplašíme ve vysoké trávě mezi stromy.

Nemám samozřejmě srovnání, jak vodopád vypadal počátkem dvacátého století, nicméně nám připadá nádherný. Koneckonců, jednou z hlavních místních atrakcí je dodnes. Jeho levý břeh je snadno dostupný – vedou k němu dřevěné chodníky od úzké asfaltky, kterou jsme přijeli do Vietas. Tvar skály ovšem není na vyhlídku vhodný a spodní tři čtvrtiny padající vody nejsou z levé strany vůbec vidět. Pravý břeh, to je zcela jiná káva. Obrazně i doslova, neboť lepší místo na rozložení plynového vařiče bychom hledali těžko.

Všecky barvy severu

Noc na stinném svahu druhého z vrcholů masivu Gierkav (Alep Gierkav) je už poměrně mrazivá. Poprvé pociťuji výraznější chlad od země a vyhřátý spacák rozepínám jen neochotně, s průpovídkami o tom, že ideální ráno vypadá jinak. Drží mě to ale jen chvíli, po hodině opouštíme stín hory a arktické slunce opět – a pro tentokrát naposledy – rozzáří krajinu do sytě červených a žlutých odstínů, jaké jsou k vidění jen zde, za polárním kruhem.

Satelitním telefonem přivoláváme na břeh jezera Bietsávrre helikoptéru z Vietas. Když se na všecky ty barvy severu znova dívám z výšky, mám v duši klid. Pilot kvůli nám udělá krátký vyhlídkový let podél hřebene a zpět nad vodopád. Je v dobrém rozmaru. „Nechcete si zkusit ,horskou dráhu‘?“ Odpovídám mu s přihlouple blaženým úsměvem: „Ani ne.“


Pro oko i pro srdce

  • Švédsko je ve vyhlašování národních parků evropským průkopníkem.
  • Světová historie národních parků se začala psát 1. března 1872 v USA, když prezident Ulysses S. Grant podepsal Yellowstone National Park Protection Act. Myšlenky na ochranu krajiny a jejích původních obyvatel, formované během 19. století, tak poprvé dostaly legislativní rámec.
  • Mezi prvními propagátory ochrany byli umělci. Básníka Williama Wordswortha okouzlil Lake District v severozápadní Anglii natolik, že jej označil za „jakýsi druh národního majetku, jehož zachování je v zájmu každého, kdo dovede vnímat zrakem a srdcem se těšit“. Americký dobrodruh a malíř George Catlin dospěl k podobným závěrům, když portrétoval americké indiány.
  • Ve Švédsku téma nastolil v roce 1880 Adolf Erik Nordenskjöld. Těžká váha, geolog a polárník, čerstvě povýšený do šlechtického stavu za první úspěšné proplutí Severní mořskou cestou ze Skandinávie do Tichého oceánu.
  • Již v roce 1909 tak Švédsko vyhlásilo hned 9 národních parků.

Nejstarší hory Evropy

Pohled na laponskou krajinu je pohledem do historie staré čtyři sta milionů let. Skandinávské pohoří, jehož jsou hory národních parků Sarek a Stora Sjöfallet součástí, vzniklo z mořského dna během kaledonského vrásnění v období prvohor. Při stejném procesu se utvořily také hory britských ostrovů a Appalačského pohoří na východním pobřeží USA a Kanady. Dnes tato horská pásma dělí Atlantský oceán, ten se ovšem zformoval až později. Skotská vysočina a Laponsko toho tedy mají společného mnohem více, než je na první pohled zřejmé.

Ostatní hory evropského kontinentu jsou podstatně mladší: například alpinské vrásnění probíhá „teprve“ od druhohorní křídy. Titulem „nejstarší v Evropě“ se tak nepyšní jen švédské parky, ale i Skandinávské pohoří.

Petr Kahánek




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.
 

Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země