Hrad Golubac střeží horní konec Železných vrat

Hrad Golubac střeží horní konec Železných vrat Zdroj: Jakub Hloušek

Čaršija Tešnjar ve Valjevu hýří barvami. Každoročně se zde v srpnu koná kulturní festival Tešnjarské večery. Ten doplňuje bohatý doprovodný program, včetně degustační soutěže o nejlepší rakiji.
Kostel v Arilje. Spekuluje se, že zde existoval královský dvorec. Nově toto městečko proslavilo pěstování malin. Sladké ovoce tu má i svůj památník.
Konec 13. století byl zlatým věkem srbského výtvarného umění středověku. Reprezentantem jsou poutavé fresky uvnitř pravoslavných svatyní.
Rozmanité varianty rožněného i roštovaného masa umějí Srbové na jedničku s hvězdičkou
Výtečná sezamová chalva
31
Fotogalerie

Srbsko: Nejautentičtější země Balkánu

Srbsko je dynamická země, plná neuvěřitelných kontrastů, delikátního jídla a pití, jedinečných památek, nespoutané přírody i totálního kýče. Kus klasické střední Evropy, kus svébytné kultury, kus Orientu. Srbsko je zároveň mnohem více než rakije, turbofolk, divoká balkánská dechovka a temná devadesátá léta minulého století.

Mladí Britové tam putují za litry levného pití a sexy krasavicemi. V tomto směru Bělehrad dohání Prahu. Srbská metropole se ale aktuálně veze na vlně oblíbeného přístavu pro digitální nomády. Rusové v Srbsku hledají bratrskou vzájemnost, Turci zase minulost. A obojí zde najdou. Číňany lákají reminiscence na bývalou Jugoslávii, neboť taktéž budovala socialismus vlastní cestou. Ani oni neodejdou s prázdnou. „Banner s Titem a znakem socialistické Jugoslávie jsem do zahrady instaloval hlavně kvůli Číňanům,“ sdělil mi majitel rustikální krčmy v národním parku Derdap, která cílí na skupinové zájezdy. „Ti jsou z něj úplně unešení.“ Batůžkáři touží nalézt kolorit z kultovních jugoslávských filmů, dychtí nasát zběsilý temperament a ztrestat svá játra rakijí. Případně zevlovat na mamutím festivalu srbských dechovek v Guči a při jízdě oblouky ikonické muzejní úzkokolejky Šarganska osmica se přenést na stříbrné plátno Kusturicova filmu Život je zázrak. Což se jim během kodrcání nostalgickým vláčkem skrze tunely uvnitř horského masivu stoprocentně podaří. V Srbsku totiž Balkán udeří nejautentičtěji!

Rovina bez konce

Bránu Srbska tvoří Vojvodina. Tu se táhne nedozírná placka Panonie, co začala kousek za Brnem. Roztahané dědiny připomínají jižní Moravu, štíty domků hrají křivkami opožděného selského baroka a rodina kamaráda z Nového Sadu mně nabídla gombóce čili klasické švestkové knedlíky z bramborového těsta posypané strouhankou. V jedné obci se mluví srbsky. O vesnici dál pak maďarsky, vedle zase slovensky, rumunsky či rusínsky. Vojvodina je mix. Naplno se ukáže až z ptačí perspektivy: stojím na kopci u rozšklebených trosek hradu nad pitoreskním městečkem Vršcem. Připadám si jako pasažér vyhlídkového letu. Hluboko dole se rozprostírá zcela rovná nížina, která daleko na obzoru splynula s oblohou. Podél úpatí se táhnou vinohrady i domky přívětivého Vršce, kde stále převládá duch Uherska. Pod jeho správou se sever Srbska nacházel několik staletí. Dozvuky starého mocnářství se nejvíce projeví v metropoli Vojvodiny, Novém Sadu. U něj se na protilehlém břehu Dunaje krčí klasicistní budovy Petrovaradínu a nad nimi se pak zvedají tmavé hradby ohromné pevnosti. Ta dostala označení Gibraltar na Dunaji. Za masivními bastiony se klikatí hřeben pohoří Fruška gora se stejnojmenným národním parkem. Zde, uvnitř starobylých pravoslavných klášterů utopených v lesích, konečně pomalu klepe na vrátka pravý Balkán.

Z pouličního bitkaře ctihodný cukrář

Pak stačí za Zemunem překročit Sávu a rázem pocítíme, že jsme jinde. Na scénu vstoupil Bělehrad! A s ním ucpané ulice, smog i zmatek. Mezi auty se proplétají Cikáni, kteří táhnou vozíky přeplněné haraburdím. Vedle mimoúrovňové křižovatky se popásají koně. Opodál trčí vzhůru betonové věžáky. Kostrbatou siluetu města mírně zaoblily kopule pompézních pravoslavných chrámů, dřívější pány zase pamatuje stará mešita Bajrakli. A nad soutokem Dunaje a Sávy se zvedá monumentální komplex pevnosti Kalemegdanu, jehož základní kameny položili římští legionáři. Fascinující západ slunce z pevnostních hradeb spadá do kategorie „musíte vidět“. Tam i největší cynici rychle roztají a uvnitř svých bídných duší objeví roztoužené romantiky. Dobrodružný únik mimo komfortní zónu turistických tras se odmění gastronomickým koncertem: na periferiích se v umaštěných fastfoodech podává výborný burek i šťavnaté grilované maso. Stranou naleštěných bulvárů mezi starými domky čtvrtě Savamaly ještě provozuje svůj stařičký krámek bombondžija Bosiljčić, domácí malovýrobce sladkostí. Naopak pod střechou cukrárny Pelivan se propojila staletá tradice s moderním designem. Sem se pokaždé rád uchýlím. Tento rodinný podnik si v půli předminulého století otevřel Mustafa Pelivanović, který do Bělehradu přišel z horských vesnic Šar planiny v Kosovu. Mustafa patřil ke komunitě Goranců, zapomenutého slovanského nárůdku, co zvolna přešel na islám, avšak zároveň si zachoval dřívější křesťanské obyčeje. Zakladatel podniku byl vyhlášeným rváčem. A vstupní kapitál získal, když v zápase porazil obávaného tureckého bojovníka. Cukrárna Pelivan se mnohokrát stěhovala. Postupně se vyšvihla na elitní podnik. A svůj kadaif, tulumby, koláče či dorty dodávala i dobovým celebritám. Já tam vždy posedím u „domácí“ kávy: silné turecké, uvařené v džezvě a pak přelité do klasického šálku. Ta je základním nápojem Srbska. Domácí káva otevírá dveře a sbližuje. Chutná perfektně. A často se k ní přikládá kostka ovocného želé – ratluku alias rahat-lokumu.

Na křídlech Racka, Vlaštovky, Kondora i Fénixe

Bělehrad poslední roky zasáhly dramatické proměny. Autobusové nádraží jim zatím vzdoruje. Tady cestovatel, který přijel poprvé, bude ostře konfrontován s realitou. Stačí, když se uvelebí u stolků nádražní restaurace. Interiér hospody pamatuje osmdesátá léta: těžkopádný, útulně opotřebovaný, čistý. Ceny na Srbsko vyšší, takřka středoevropské. Ani prázdno, ani natřískáno. Sedím u stolku a odpočívám. Po dvaceti minutách se objevil číšník, který připomínal Casanovu před penzí: dokonale vyžehlená košile, obstarožní černé kalhoty. „Eeee,“ přivítal mě nejasným posunkem. Objednal jsem si kafe. „Heee,“ zašklebil se a otráveně odešel. Uběhla půlhodina. Pak se znovu vynořil. „Eeeh,“ cukl hlavou a bez srozumitelného slova naservíroval šálek. Celková doba, kterou jsem během svých cest po Srbsku strávil za stolky této originální nádražní hospody, se už počítá na dny. Kdo má v plánu rychlé kafe, šup na bus a nazdar, odjezd, tak ať sem vůbec nechodí. Zato já tuto nádražku zbožňuji. Tu si konečně uvědomím, že jsem zpět na Balkáně. A s cestovní horečkou vyšponovanou tou nejpoctivější kávou na světě slastně pozoruji, jak autobusy, které na Západě dávno dosloužily, teď pod novými vlajkami hrdých dopravních společností Raketa, Galeb (Racek), Lasta (Vlaštovka), Kondor nebo Feniks odlétají hlouběji do nitra Balkánu. Což znamená, že i já bych se měl na jejich naftových křídlech vydat dál. Jen se modlím, aby ošuntělá nádražka vydržela. Včetně svérázné obsluhy. Kdyby se proměnila na nemastný neslaný korporát bez duše, tak by mně žalem puklo srdce.

Krvavá jiskra

Obvykle ale pár dnů nasávám vzrušující rytmus Bělehradu, občas se vypravím na jednodenní výlet. Milé potěšení mně přineslo město Valjevo, které si hýčká malebnou lahůdku. A to původní obchodně-řemeslné centrum neboli čaršiji. Ta má kořeny ještě v časech osmanské říše. Valjevská čaršija se nazývá Tešnjar. Připomíná pražskou Zlatou uličku, architektura přízemních domů však nese orientální šmrnc. Tešnjar pořád tepe klasickým životem. Hlavně večer, poněvadž dávné řemeslníky teď vystřídaly pohostinské lokály. Tešnjar poskytl stylovou kulisu mnoha filmům. Dále se nad Valjevem dominantně vypíná věžovitá tvrz rodu Nenadovićů. Ovšem nejstarší památkou města je skromná osmanská budova někdejšího tureckého správce – muselima. Pár kroků od ní se odehrál klíčový okamžik srbských dějin. Pochopitelně že krev tekla proudem. Tady po převratu v bělehradském pašalíku, kdy samozvaná skupina surových janičárů odstranila oblíbeného pašu, janičáři sťali dvojici srbských stařešinů.
Popravy pak pokračovaly po celé zemi. A zažehly jiskru prvního srbského povstání.

Ve stopách rebelů

Povstalci se uhnízdili v kopcovité Šumadiji. Vedení se ujal drsný chlapík ?ođe Petrović. Díky snědé pleti získal přezdívku Karađorđe – „Černý Jiří“. Beze špetky soucitu pobíjel nepřátele i vlastní lidi. Včetně nejbližších příbuzných. A stal se legendou. Krutého rebela připomíná kulinářský šperk, a to Karađorđeho řízek. Na začátku padesátých let minulého století ho poprvé připravil excelentní bělehradský šéfkuchař Mića Stojanović. Ten vepřovou panenku naplnil krémovou smetanou (kajmakem), zavinul, obalil v trojobalu a usmažil. Nyní Karađorđeho řízek voní u každého stánku. Karađorđe položil základy královské dynastie. V šumadijské Topole se nacházejí pozůstatky jeho opevněného dvora. Karađorđeho vnuk pak na pahorku Oplenci zbudoval letní panovnické sídlo s obřím chrámem a hrobkou. Topola se vyšvihla na kultovní místo srbského vlastenectví. Z něj se párkrát vyvinul krutý nacionalismus. Šumadija, kotlina řeky Západní Moravy či přilehlé Dragačevo jsou jeho líhní. Dragačevo otevírá spektakulární soutěska oddělující pohoří Ovčar a Kablar. Z kolmých stěn se tají dech. Do rozeklaného kaňonu se vtěsnala desítka klášterů, temné jeskyně tají osamělé poustevny. Celý soubor úchvatné přírody a pravoslavné spirituality se příhodně jmenuje Srbská svatá hora. Reprezentativní středověký chrám pak bíle září nad červenými střechami dragačevského městečka Arilje. Vstupuji do zšeřelého interiéru. Obdivuji staleté fresky. Poté se otáčím k babce, co prodává svíčky, jestli mohu fotit. Očekávám standardní „ne“. Překvapivě dostávám souhlas. Srbská pravoslavná církev je silně konzervativní a focení uvnitř svatyní se zuby nehty brání. Z národní hrdosti si místní dokáží též udělat legraci. „Přijď večer dolů k nám, dnes slaví narozeniny jeden velký Srb,“ houkl na mě domácí. „A kdo má narozeniny?“ zvědavě jsem se optal. „Já!“ uzavřel. Nyní se srbská společnost většinou oprostila od divokých devadesátých let. A převládá zdravý nezávislý patriotismus. Ztrátě Kosova se ale nikdy nepodvolí.

Zapomenutá řemesla a tajemné náhrobky

Na západě Srbska vybíhá směrem do Bosny klín národního parku Tara. Zde se vedle chalup horských osad pořád kouří z jednoduchých selských vápenek. Ty u nás zanikly ještě před druhou světovou válkou. Na území Srbska pořád dožívá plejáda tradičních venkovských řemesel. Každý podzim se venku před domky v očazených měděných kotlech pálí rakije. Kotel koupíte na tržišti. Vše je legální! Když jsem destilační aparaturu okukoval, ihned se mě ujal prodejce. „Jsem z EU, u nás jsou za kotel pokuty,“ vysvětlil jsem mu. „Neboj, u mě kotle masově nakupují Rumuni. A pašují je přes hranice rozložené,“ spiklenecky objasnil. Národní park Tara kolmými stěnami klesá k tyrkysové hladině Driny. Tam do ní u vísky Perućce padá romantický vodopád krasové říčky Vrelo. „To je nejkratší řeka na světě,“ podotkl můj známý. „Dlouhá je jako jeden rok, protože měří 365 metrů!“ Opodál vyčnívají z trávy ohromné, nahrubo opracované bloky vápence. Tyto unikáty najdeme výhradně tam, kde se rozkládalo středověké Bosenské království. Nazývají se stećci (v jednotném čísle stećak, pozn. red.). Jde o náhrobky, pod nimiž odpočívají příslušníci bosenské církve, kterou stále halí opona záhad. Traduje se, že ji silně ovlivnili heretici ze Západu i Východu: pravoslavní bogomilové a západní kataři. Pohřebiště u Perućce patří do souboru nejvýznamnějších nekropolí stećků zařazených na seznam UNESCO. Kamenné stećci otevírají dveře tajemna. Za církevní oponou v Srbsku doznívá staré pohanství, lidová magie i víra v nadpřirozené síly: každá rodina má svého svatého patrona – ochránce –, u stavení se košatí posvátné stromy se „zápisem“, respektive vyrytým křížem. A vyplatí se mít u sebe v kapse špičatý hlohový kolík. Co když se nablízku potuluje vampýr? Zatímco Rumunsko láká na zprofanovaného Drákulu, tady tyto nečisté bytosti doopravdy provozovaly své rejdy.

Od pavilonu rozkoše k císařskému paláci

I východní Srbsko stojí za hřích. První epicentrum masového cestovního ruchu vymezuje trojúhelník Resavská jeskyně, vodopády u výletiště Lisine a klášter Manasija. Ten vypadá jako nedobytný hrad. Teprve na nádvoří, za ohromnými kamennými zdmi, se přede mnou odhalil půvabný pravoslavný chrám. Tamní svatyně náleží mezi nejhodnotnější památky architektury srbského středověku. Z šedi městských sídel u řeky Velké Moravy pak vyčnívá Kruševac. Zprvu mě vůbec neohromil: zaprášené periferie, nevlídné fabriky, omšelé paneláky. Avšak Kruševac byl po krátkou dobu metropolí Srbska. Odtud se ze svého hradu vypravil car Lazar vstříc mytické smrti v bitvě na Kosově poli. Z carova hradu zbyly trosky. Uprostřed nich se rýsuje kostelík Lazarica. Jemnou architekturu tohoto chrámu znásobily křehké pískovcové rozety, za které by se nestyděly ani slovutné katedrály evropského Západu. Zahraniční cestovatelé ke své škodě ignorují srbské léčivé prameny. Mě úhledné lázně Soko Banja odnesly do osmanské minulosti. Tu se podařilo perfektně zrekonstruovat starobylý pavilon tureckých lázní – hamamu. Uvnitř pod kamennými kopulemi klokotá horká radioaktivní voda a drobná okénka s barevnými sklíčky rozehrávají v tmavém interiéru fascinující kaleidoskop světel. Tak si představuji místo orientálních rozkoší. Dále k východu se poblíž Zaječaru bělají opuštěná sloupoví rozvalin luxusního paláce římského císaře Galeria. Tehdy se místo jmenovalo Felix Romuliana. Později obdrželo jméno Gamzigrad. Masivní hradby vyčnívají mezi lány polí a pastvinami. Opevnění chránilo noblesní rezidenci s mimořádnými mozaikami. Gamzigradu patří pečeť prvotřídní pamětihodnosti antiky a právem reprezentuje Srbsko v Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.

Předzvěst Středomoří

Nejzazší jih Srbska odstartuje rušné město Niš. Vystupuji z autobusu a okamžitě vplouvám do vřavy mamutího tržiště. Pulty přetékají paprikou, ovocem i kořením. Z pouličních bister stoupá hustý dým. To se připravují čufty, ćevapy a pljeskavice. Kolem se plouží toulaví psi. A na konci tržnice se pyšně nese impozantní brána turecké pevnosti rozpálená sluncem. Jižní Srbsko už voní exotikou. Uvnitř malé dílny v Pirotu ženy ručně vážou kelimy, do jejichž pestrých vzorů se promítly barvy okolní krajiny. Leskovac se vyšvihl na svatyni kulinářských šperků grilovaných specialit. A Vranje podědilo šarm Orientu. Vysoko na horním konci se klene ladný oblouk tureckého mostu, který připomíná nenaplněný tragický vztah krásné dívky Ajši, dcery bohatého bega Selima, a srbského pasáčka Stojana. Oficiálně se jmenuje Bílý most. Ale místní mu říkají most Lásky. A stejně jako jeho známější bratr v hercegovském Mostaru se i zde stal symbolem města. Náměstíčku u cikánské čtvrti pak vévodí socha legendárního trumpetisty Bakije Bakiće. Talentovaní hudebníci z místní komunity proslavili Vranje po celé dřívější Jugoslávii. A ještě předtím zdejším chlapům pořádně zamotala hlavy Cikánka Koštana, svůdná tanečnice a zpěvačka, co vystupovala po zakouřených kavárnách. Ctihodní otcové prý kvůli ní opouštěli manželky a bohatí sedláci úspěšně propíjeli svá hospodářství. Přicestoval jsem sem po bezesné noční jízdě. U nás se o slovo hlásily podzimní plískanice. Na místní stanici mě ovanulo třicetistupňové vedro. V zahrádkách se zelenaly rozložité fíkovníky a zvolna dozrávaly kdoule. Tady drsné vnitrozemí Balkánu zušlechtily první nesmělé pozdravy východního Středomoří.


Žhavý tip pro letošní rok

Novi Sad se letos stal Evropským hlavním městem kultury. Společně s přilehlými regiony Vojvodiny se dá stihnout i za prodloužený víkend. Tu se pod lákavým obalem z ingrediencí střední Evropy a Východu schovává dědictví antiky. To potvrdí pozůstatky římského Sirmia, kdysi střediska provincie Dolní Panonie. Dnes se na jeho místě nachází Sremska Mitrovica a pozůstatky rezidence římských císařů znamenají inspiraci k návštěvě. Historické jádro pohraniční Subotice se zase chlubí klenoty uherské secese.


Specifika cestování

Srbsko jsem procestoval hlavně veřejnou dopravou. Srbské železnice se pozvolna probouzejí ze stagnace, důležitá města propojují autobusy. Otevřené zpáteční jízdenky slibují vysoké slevy. Nicméně platí pouze ve spojích zvoleného dopravce. Ke specifikům patří oplocená nástupiště, kam se chodí přes turniket. Platí se staniční poplatek, vstoupit dovnitř tedy lze pouze se vstupenkou nebo jízdenkou a kuponem (žetonem). Ve větších městech pak uvnitř oploceného areálu fungují toalety, občerstvení i trafiky. Navenek zvláštní systém zaručuje cestujícím bezpečnost, za plotem je nikdo neotravuje a riziko krádeží se blíží nule. Na venkově se pak jezdí taxíky. Individuálnímu cestovateli se moc nevyplatí, tříčlenné skupině ano.


Co si ze Srbska přivézt?

Nejlepší nákupy poskytnou tržiště, kde láska k Balkánu prochází žaludkem. Tam je k mání skvělá rakije z kdoulí, domácí sterilovaný ajvar, desítky variant sušené papriky či výborné mírně zakvašené feferonky.