nahoru

Paříž očima Češky: Asertivní egoisté s ostrými lokty

Petra Trnková 26. srpna 2022 • 06:30
Paříž očima Češky: Asertivní egoisté s ostrými lokty
foto: Petra Trnková

Do hlavního města Francie ji zavál úspěšný konkurz jejího muže do mezinárodní Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj. Petra Trnková po mateřské v Paříži pracovala tři roky pro ministerstvo zahraničních věcí a nyní působí jako průvodce.

Čím se v Paříži zabýváte?

Pracuji jako licencovaný průvodce cestovního ruchu. Věnuji se individuálním turistům i skupinkám jako místní. Ráda spojuji historické milníky do příběhů a zážitků. Samozřejmě nejvíc našinci jezdí přímo do Paříže, ale poslední dobou experimentujeme. Šampaňské v Remeši, víno v Bordeaux, pláže vylodění Spojenců v Normandii... Po dvou letech omezení se těším na pořádný rozjezd sezony, práce už mi chybí.

Jak se liší mentalita místních od té naší?

Pařížané jsou egoisté, myslí primárně na svůj vlastní prospěch, k čemuž je vychovává i školní systém. Žádné hluboké přátelské vazby, třídu již od školky každoročně promíchají, vymění učitele, protože je třeba se spolehnout sám na sebe. Na druhou stranu nám Čechům by jejich sebevědomí, asertivita a hrdost na svoji vlast neuškodily. O to famóznější je jejich francouzské savoir vivre – umění žít. Zajít na drink, dobré jídlo, ukázat se.

V čem se liší životní styl místních od našeho?

Později se vstává a déle se žije. V Paříži všechno běží rychle. Spousta času se tráví přesuny do práce, až covid trochu upravil možnost práce z domova. Více se dbá na kulturu – chodí se do divadel, na výstavy, na balet či operu. I s dětmi. Hodně lidí chodí běhat. Je tu k dispozici spousta parků, zahrad a zelených ploch, nábřeží řeky. V létě se hodně piknikuje. Úroveň bydlení je v porovnání s naší o dost nižší, rozdíly jsou veliké. Pařížané se často stěhují s tím, jak jim roste plat či počet členů domácnosti, na bydlení totiž můžete oficiálně vynaložit maximálně třetinu příjmu. Většina jich nevlastní auto, protože se to nevyplatí. Pojistka a parkovné jsou vysoké, a tak se auta půjčují, hodně se jezdí vlaky, což je pohodlné a rychlejší – pokud se ovšem nestávkuje. Stávky jsou nejčastěji naplánované na data, kdy dětem začínají prázdninové cykly, aby se to dotklo co největšího počtu obyvatel. Nám tečou nervy, ale Francouzi jsou k potřebám stávkujících, odborářů, železničářů celkem shovívaví a chápaví. Pokud jde o stávkování, nedá se jim upřít zarputilost a výdrž. My bychom šli stávkovat dvakrát a potom skončili v hospodě u piva.

Co vás nejvíc překvapilo, ať už příjemně, nebo nepříjemně?

Překvapením v praktickém rodičovském životě bylo, že se tu snídá na sladko a do oběda se ve školách vůbec nesvačí. Taky se děti nepřevlékají ani nepřezouvají. Večer se tu jí pozdě. Nám už po šesté kručí v břiše, ale spousta Pařížanů večeři v osm a později. Bezvadné jsou trhy s ovocem a zeleninou, rybami a masem. Negativně překvapily služby. Jejich úroveň je na hony vzdálena heslu: Náš zákazník, náš pán. Pokud tohle neskousnete, Paříž není místo pro vás. Musíte se naučit reagovat na jejich asertivitu a umět jazyk. Jinak vám to dají pocítit, ač sami v cizích jazycích nevynikají. Neuvěřitelná je nabídka aktivit pro jednotlivce i rodiny: muzea, sporty, parky, ochutnávky... Jako žena jsem čekala, že lidé budou chodit víc chic oblečení, pověstnou haute couture teď krásně ukazuje seriál Emily v Paříži. Tak tomu již odzvonilo, tradici drží maximálně starší dámy z nóbl 7. a 16. obvodu. Jinak Francouze od turisty poznáte snadno. Nenosí totiž barvy. Převládají černá, šedá, tmavé modrá, béžová.

Je něco, s čím jste se tam dodnes nesmířila?

Místní byrokracii bych raději vynechala. Vadí mi neurvalost lidí a nedostatek respektu základních pravidel lidského chování. Oni fakt nevědí, že se chodí vpravo, starší se pouštějí sednout, nejdřív se vystupuje a pak nastupuje. Dost by to všem usnadnilo život, ale Pařížan má svoji pravdu: Já mám přednost. Svým turistům často říkám, že nejdůležitějším slovíčkem je pardon. Nasadím ostré lokty a s úsměvem na rtech a „pardonem“ se cpu dopředu „po francouzsku“. Z nějakého důvodu stojí Francouzi rádi ve frontách. Fronta na oblíbenou bagetu, polední menu, restauraci či výlohu s vánoční výzdobou. Tohle já vzdávám. A naučila jsem se od nich vyjadřovat nespokojenost chrčením či „odfouknutím“. Stále ještě tu vidíte lidi platit šekem, z toho rostu. Ve frontě vytáhnou šekovou knížku, vypíší částku, datum a místo, což vyvolá vlnu odfouknutí a chrčení. Francouz ale nedbá, jeho „já“ je nad to povznesené. Můj muž se nesmířil s kvalitou francouzského piva. V posledních letech se naštěstí nabídka piv obohatila a pivní kultura je momentálně „in“.

Co vám z domoviny chybí?

Je to drobnost, ale vozíme si plnotučnou hořčici, ta jejich dijonská moc štípe v nose. V českých skupinkách se diskutuje díra na trhu v podobě tvarohu a hrubé mouky, tu si tedy po pravdě vozím na knedlíky. A pokud jde o makové koláče, těch se místní obávají jako drogy, ale kdo vyzkouší, tak si je na českých akcích vždycky rád dá. Dětem zde chybějí babiččiny omáčky, těmi ale Francouze moc neuctíte.

Co naopak vnímáte jako lepší než u nás?

Kvalitu stravy. Ve velké zemi je širší nabídka i větší fantazie. Oproti nám jedí Francouzi rozmanitěji, zdravěji a barevněji. Maso doplňují ryby a plody moře. Více zeleniny místo příloh. U nás bez knedlíku, rýže, těstovin a brambor v restauraci nebo v jídelně jídlo téměř neexistuje. A zapomenout nesmíme na sýr a víno. To se pije především k jídlu, i proto je zde tolerance alkoholu při řízení. Francouzi se, podle mého, nebojí experimentovat, jde-li o umění, divadlo, architekturu, kulturu obecně. I proto je Paříž historicky magnetem pro umělce, malíře a spisovatele. Z čehož těžíme my, průvodci. Změny a akce nás stále motivují učit se nové věci.

Vědí místní o Česku? Jak reagují, když se zmíníte, odkud pocházíte?

Pokud si spojí Česko a Československo, je to ta lepší varianta, a dosadí si většinou i Prahu, kterou pochválí. Vzdělanější jedinci doplní „Vaklava Avla“. Horší je zařazení Česka do Ruska či Jugoslávie, dotaz na azbuku či pravoslavné náboženství. Takže se snažíme o osvětu. Dokonce tu funguje Sokol, ve kterém dělám místostarostku. Dříve se prý země střední Evropy probíraly ve škole společně se sovětským blokem, proto nás mají takto zafixované. Na moji připomínku, že je to již více než 30 let, jen pokrčí rameny. Přitom nás mají za bukem.

Jaké jsou cestovatelské zvyklosti místních? Ať už do zahraničí, nebo v rámci vlastní země?

Kvůli jazykovému handicapu Francouzi často dovolenkují v rámci své vlastní země. Režim šest týdnů školy a dva týdny volna je doplněn dvěma měsíci letních prázdnin, tudíž hojně využívají i svá zámořská území, jako třeba Karibik, ostrovy Réunion, Markýzy či Tahiti. Pravdou je, že mají co nabídnout: moře, oceán, hory, řeky, památky. Rodiny s dětmi často využívají klubové dovolené s hlídáním a programem, v zimě se jezdí lyžovat. Hodně Pařížanů má chatu či chalupu anebo svoje letní rezidence. Já jsem se třeba zamilovala do Korsiky.

Jakých pět míst byste ukázala své nejlepší kamarádce z Česka, která v Paříži ještě nebyla?

Každý chce na Eiffelku, symbol města světel a lásky. A musím přiznat, fakt je krásná, i po těch třinácti letech pobytu mě fascinuje. I ten největší zarputilec při nočním rozblikání v každou celou hodinu zjihne. Z parků mám nejraději zašitou zahradu u Palais-Royal, tedy Královského paláce. Přitom jen kousek od přeplněného Louvru. Kdybych zařadila aspoň jedno muzeum, tak na Van Goghovu Hvězdnou noc nebo Monetovy Lekníny zajdeme do Muzea impresionismu d’Orsay. A samozřejmě na místní trh: koupit sýr, rybu, zeleninu, víno. A pak si s nákupem sedneme k Seině, budeme debužírovat a pozorovat okolí. Pokud bych měla vyrazit metrem za Paříž, zvolím Saint-Denis. Čtvrť, která má přídech no-go zóny, ale její bazilika svatého Denise s náhrobky francouzských králů nemá konkurenci, jde o gotický skvost. A trh na náměstí hýří všemi barvami. Jen my Češi nejsme zvyklí na takový mix obyvatelstva různých ras a náboženství.

Vaše nejoblíbenější místo nebo zážitek?

Ač trpím závratí, miluju vyhlídky. Zrovna tu z Eiffelky klidně vynechám. Věž vysoká 324 metrů totiž lépe vynikne z Vítězného oblouku, mrakodrapu Montparnasse, ze střechy Velké archy na la Défense nebo obchodního domu u Opery.

A vaše oblíbené místní jídlo?

Mám ráda ryby a plody moře. Takže je snadné mě nalákat na ústřice se suchým bílým vínem a dobrou rybu, ke které se tu podává většinou rýže, což mi připadalo divné.

Kterých pět výrazů byste použila pro popis Paříže a jejích obyvatel?

Víno, asertivita, kultura, zážitky, láska.

Petra Trnková




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.
 

Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země