nahoru

Estonsko: Pestrý kout severu Evropy

Jiří Kalát 1. srpna 2022 • 06:10
Estonsko: Pestrý kout severu Evropy
foto: Jiří Kalát

Estonci tvrdí, že i přes střídající se cizí nadvlády (dánská, ruská...) žijí ve svém koutě na severu Evropy už několik tisíc let. Svým sborovým zpěvem dokázali porazit sovětské impérium, stejně jako ho o několik desetiletí dříve porazili zbraněmi a odvahou.

Hluboké lesy estonské krajiny skrývají rozsáhlé bažiny, ale také vesnice, hrady i zámky. Prohánějí se po nich losi, medvědi i vlci, které sice obyčejný turista spatří jen s velkým štěstím, přesto však ví, že tam jsou. Estonské pivo značky Saku není rozhodně špatné a místní vodka Viru Valge zahřeje, když zrovna fičí vítr nebo prší, a to tu bývá poměrně často. Kuchyně je založená na domácí produkci a skoro každý Estonec rád ví, odkud jeho suroviny pocházejí. Její základ se skládá z vepřového masa, brambor a zelí.

Dříve Reval, nyní Tallinn

Již jen samotné pojmenování hlavního města Estonska je ve své podstatě malou hádankou. Dnešní označení Tallinn je doloženo až na počátku 14. století a dalo by se přeložit jako „dánské město“. Proč si nacionalističtí Estonci vybrali zrovna toto jméno, je pro mě i za ta léta návštěv stále velkou záhadou. Dlouhá staletí byl Tallinn znám pod německým jménem Reval, na něž i v 21. století narazí turista v městských uličkách velice často. Dále můžeme zmínit ještě dvě jména, jež se tu a tam mihnou historií, a to Kolyvaň a Lindanäs.

Zřejmě nejvíce dnešní tvář města formovala organizace zvaná hanza. Toto sdružení převážně německých (a pobaltských) měst obchodně ovládalo Baltské i Severní moře více než pět století. Tallinn patřil mezi velice bohaté přístavy, což je vidět v centru města, jež tvoří hradbami uzavřená spleť úzkých uliček, kostelů a domů bohatých obchodníků. Na řadě z nich je stále možné vidět kladky, jejichž pomocí se do vyšších pater domů vytahoval náklad.

O bohatství tamních obyvatel svědčí i fakt, že místní kostel svatého Olafa byl se svou výškou 179 metrů po určitou dobu nejvyšší stavbou světa. Nynější návštěvníci Tallinnu se z ní mohou pokochat krásným výhledem na město.

Přestože o sobě Estonci rádi mluví jako o nejateističtějším státě v Evropě, kostelů i dalších svatostánků najdeme ve městě mnoho. Jedním z nejimpozantnějších je pravoslavná katedrála Alexandra Něvského. Niguliste kirik (neboli kostel svatého Mikuláše) v sobě zas ukrývá několik metrů dlouhý obraz s názvem Tanec smrti, který je označován za nejcennější středověké umělecké dílo v Estonsku.

Tradice odporu

Tato malá země má za sebou opravdu pohnuté dějiny plné okupace, deportací a touhy po svobodě. Ta poslední, sovětská, se hluboce zapsala do duší místních lidí. Muzeum Patarei a jeho expozice s názvem Komunismus je vězení patří k mým nejsilnějším „muzejním“ zážitkům a jeho návštěva není nic pro slabé povahy.

Jako ukázka estonského umu a nezlomnosti může posloužit muzeum Lennusadam, nacházející se v přístavu. Estonci chtěli před lety umístit jednu ze svých dvou ponorek do muzea, a jelikož ji nebylo možné do žádného vecpat, postavili muzem prostě kolem ní. Díky tomu vznikla moderní expozice, mapující estonský vztah k moři, rybářství a lodní dopravě. Celý komplex je koncipován tak, že si na své přijdou všichni členové rodiny.

Na kraji města je možné nalézt pláž Pirita. Přestože Baltské moře není příliš proslulé teplotou ke koupání, během léta sem chodí velké množství místních. Někdo se koupe, jiný pouští draky nebo pouze piknikuje. Okolní lesy dodávají prostoru atmosféru divoké přírody. Při pěší cestě zpět do města může člověk zavítat do parku Kadriorg, kde se nachází nádherný zámeček, jejž používal k odpočinku car Petr I. Jen kousek od něj stojí pro našince trochu zvláštní stavba: Lauluväljak neboli místo určené pro sborový zpěv. Estonská tradice zpěvu dala jméno i protisovětské nenásilné revoluci, které se říká „zpívající“.

Jazyk je pro Estonce velice důležitý, možná i proto, že jím nemluví (dobře) ani milion lidí. Dlouhá desetiletí byl potlačován Sověty stejně jako vše estonské. Sami místní jsou velice uzavření a jednou z cest k jejich srdcím je právě estonština. Když jsem si poprvé objednal pivo v estonštině (celou větou, nikoliv jen jedním slovem) ve své oblíbené hospůdce v Tallinnu, znamenalo to pro tamní štamgasty (a mé přátele) mnohem více než povolení k pobytu či jiné dokumenty. V tu chvíli se ze mě stal „eestlane“ (Estonec).

Mastné město Rakvere

Jestli máte rádi maso, město Rakvere je ideálním místem pro vaši návštěvu. Pokud se projdete po jakémkoliv obchodě v Estonsku a zavítáte do sekce masných produktů, uvidíte nejrůznější salámy, párky či karbanátky původem právě z Rakvere. U hradu na kopci nad městem se tyčí obrovský pratur (tarvas), kterého věnovali Rakvere místní řezníci. Chtěli, aby tak každý na první pohled věděl, kdo má ve městě hlavní slovo. Bronzová socha je dílem estonského sochaře Tauna Kangra a byla odhalena 15. června 2002 během oslav 700. výročí udělení městských práv.

Středověký hrad čnící nad městem připomíná brutální historii oblasti. Samotné město bylo několikrát zničeno prakticky do základů, a přesto vždy vstalo z popela. To platí i pro nově zrekonstruovaný a otevřený hrad, které nabízí nejen unikátní vhled do lokální historie, ale i mnoho „dobových“ aktivit.

Bažiny parků Lahamaa a Soomaa

Spadnout do bažiny patřilo v dětství k mým nočním můrám. Zbavil jsem se jich až při návštěvě malé bažiny Riisa na okraji národního parku Soomaa, kde je hned několik míst ke koupání. Bažiny tvoří obrovskou část Estonska a procházky v nich patří k tomu nejlepšímu, co zde může člověk zažít. Většinou kráčí po dřevem zpevněných stezkách postavených na kůlech, ale v těch zapadlejších koutech parků se občas objevují jen plechové chodníčky na pneumatikách, které se velice často boří celkem hluboko do vody. Procházka tak může být vcelku dobrodružným zážitkem, další možností je tzv. bog walking.

Národní park Soomaa byl založen v roce 1993 a pokrývá oblast o velikosti přibližně 390 km2. Většinu plochy zabírají lesy, louky, řeky, jezera a bažiny, mezi nimiž hnízdí velké množství ptáků (například kulík zlatý, euroasijská koliha nebo orel skalní), pohybují se zde lišky, losi, rysi, vlci i medvědi. Na mnohá setkání člověk nemusí ani čekat, stačí v klidu sedět před stanem. V parku jen málokdy někoho potkáte, pro většinu zahraničních turistů leží totiž příliš daleko od hlavního města.

Naopak do Národního parku Lahemaa míří lidí nepočítaně a mají k tomu dobrý důvod. Na vcelku malé ploše zde naleznou prakticky celé Estonsko. Nádherné pobřeží kolem městečka Kasmu zdobí obrovské kameny, které sem kdysi přinesl ledovec, poloostrov Juminda ukrývá tajemství jedné velké námořní bitvy a kdysi tajnou základnu sovětských ponorek jménem Hara. Milovníci zámků mohou navštívit usedlost ve vesnici Kolga. Nechybějí ani bažiny, ta nejnavštěvovanější má jméno Viru. Park byl založen v roce 1971, spadá pod něj skoro 800 km2 plochy a leží asi 60 kilometrů od Tallinnu.

Rezavé vraky v Järva-Jaani

Pokaždé když vstoupím do muzea staré techniky v malé obci Järva-Jaani, jsem překvapen. Každým rokem totiž přibývají nové automobily, motorky či jiné dopravní prostředky, stejně jako se celý areál neustále rozšiřuje.

V řadě vedle sebe tu stojí desítky automobilů sovětské provenience z období po druhé světové válce. Doplňují je nákladní, policejní, hasičské i vojenské automobily společně s ambulancemi, autobusy a mikrobusy. Stojí tu dokonce tramvaj i trolejbus. Úplnou raritou je pak sauna ve starém vojenském sovětském náklaďáku, která je plně funkční a občas se v ní pořádají i oslavy.

Křižácký hrad Kuressaare

Jsou lidé, kteří projedou Estonsko v rámci týdenní cesty Pobaltím za dva dny. Já to mám opačně. Už deset let jezdím na ostrov Saaremaa a vždy mě něčím novým překvapí. Estonsko má kolem tisíce sedmi set ostrovů, i když je pravda, že díky trošku chlubivé nátuře místních se mezi ně počítá každý větší kámen v moři. Můj oblíbenec je mezi nimi největší a asi i nejzajímavější.

V hlavním městě ostrova jménem Kuressaare stojí obrovský středověký hrad odkazující na bouřlivé a nebezpečné doby křížových výprav, které vedli převážně němečtí rytíři na severu Evropy. Podle jedné z pověstí se tehdejších kristianizačních bojů účastnil i mladý Jan Žižka a další husité.

V jedenadvacátém století ostrov láká turisty také na své přírodní bohatství. Národní park Vilsandi je přímo rájem pro pozorovatele ptáků a celé pobřeží eldorádem pro mořské kajaky. Milovníci tajemství mohou navštívit kráter Kaali, jenž slouží jako rituální místo již více než pět tisíciletí.

Popsal jsem jen několik drobných pozoruhodností Estonska, které ho charakterizují. Bývá mi líto, když mi někdo vypráví, jak v rámci cesty do Pobaltí strávil dva dny v Estonsku, respektive v Tallinnu, a má pocit, že viděl vše, co tato země nabízí. To ale zdaleka není pravda. Cestovatel v této maličké zemi sice nenajde epické výjevy Švédska nebo Norska, ale zato tu objeví tisíce malých perliček, které společně vytvářejí fascinující náhrdelník v modro-černo-bílých barvách estonské vlajky.


Bog walking

Bažiny zalité mlhou budily většinu lidské historie nedůvěru a strach. V Estonsku je tomu naopak, nabízejí dobrodružství a trochu adrenalinu. V přírodní rezervaci Korvemaa v severním Estonsku je možné zažít unikátní procházku bažinou po nestabilním povrchu složeném z rostlin a rašeliny. Pohyb je možný díky sněžnicím, které rozkládají váhu, a nohy se tak neboří do rašeliny, říká se mu bog walking. Sněžnice na nohou nabízejí turistům unikátní pohled na estonské bažiny, ty mimochodem i s přilehlými lesy zabírají kolem pětiny země, tedy pořádný kus Estonska. Dobrodruhům dávají možnost proniknout do míst, kam to dříve nebylo možné. Ovšem pozor, většina velkých mokřadů patří do některé z chráněných oblastí, pohyb je zde tak možný pouze s průvodcem.


Kdo je Estonec a kdo Rus?

  • Při cestách po Estonsku narazí cestovatel velice často na „ruská města“. Mezi nimi najdeme například Narvu, Kohtla-Järve, Johvi nebo Sillamäe, která obývají estonští Rusové. Nejde o Rusy žijící v Estonsku, ale o potomky osadníků, kteří na dnešní estonské území ve větším počtu přicházeli od konce 17. století. Obrovská vlna pak přichází po druhé světové válce, kdy zemi získává Sovětský svaz.
  • Etničtí Rusové tvoří asi 25 % obyvatelstva, ne všichni však získali občanství po pádu SSSR a vzniku svobodného Estonska. V devadesátých letech bylo občanství garantováno pouze těm, kteří doložili, že jejich předci na území přišli před rokem 1940, na všechny ostatní čekaly zkoušky. „The Citizenship Act“ udává základní povinnosti pro složení testů takto: znalost estonského jazyka, estonské ústavy a slib věrnosti státu. Právě první jmenovaná podmínka však bývá často kritizována mezinárodními organizacemi (například Amnesty International), ale také Ruskem. Podle kritiky je míra nutné znalosti natolik vysoká, že pro mnoho obyčejných lidí není možné dané požadavky splnit. Mnoho Estonců mi samo řeklo, že i oni by měli velké problémy testem projít.
  • I proto v tuto chvíli žije podle oficiálních čísel v Estonsku asi 10% obyvatel bez estonského občanství, tedy bez práva volit do estonského, ale také Evropského parlamentu i některých dalších výhod z toho plynoucích. Vztahy mezi etnickými Estonci a Rusy jsou v mnoha místech velice napjaté a často se neobejdou bez různých výtržností či násilí. Na druhou stranu se situace zlepšuje a lidí bez občanství ubývá.

Jiří Kalát




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.
 

Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země