nahoru

Polsko: Na sever a zase na jih

Honza Čermák 23. května 2022 • 06:20
Polsko: Na sever a zase na jih
foto: Honza Čermák

Měla to být z nouze ctnost, letní dovolená v blízké zemi s nejjednoduššími podmínkami pro vstup i návrat. Už při plánování desetidenní cesty mi ale začalo být jasné, že bychom potřebovali podstatně víc času. Polská bonboniéra sestávala z pralinek mnoha tvarů a chutí. Každý den jsme okusili jinou náplň, při tom projeli jen úzký pruh z Krakova k Baltu a zpět.

Vlakem přijíždíme do Krakova. Myslím, že právě tohle historické město se u českých turistů za poslední léta stalo oblíbeným a přispělo ke zlepšení reputace celého Polska. Snad tedy není potřeba ho podrobněji představovat. Hlavní náměstí, Královský hrad na Wawelu s katedrálou, židovská čtvrť Kazimierz, impozantní solný důl Vělička (Wieliczka) a takřka povinná návštěva Osvětimi a Březinky – tyhle položky nechybějí snad na žádném krakovském itineráři. Málo známým doplňkem by ale mohla být některá ze čtyř mohyl uskupených kolem města do tvaru písmene V, které paradoxně v polské abecedě chybí. Zřejmě nejznámější je Kościuszkova s placeným muzeem, my se ale vypravili na asi nejlépe dostupnou Krakovu mohylu. Nejspíše byla navršena v sedmém století nad místem posledního odpočinku knížete Kraka, zakladatele města. Nejenže z ní máte celý Krakov jako na dlani, ale jen pár kroků od ní můžete nahlédnout i do kamenolomu Liban, kde se natáčely některé scény filmu Schindlerův seznam.

Rukavice, vydra a orli

Z Krakova míříme do pouhých 150 km vzdálené Čenstochové (Częstochowa). Přesto se do cíle dostáváme až pozdě večer a umím si představit v téhle nevelké oblasti strávit několik dní. V Krakovsko-čenstochovské vysočině si totiž plnými doušky na své přijdou jak milovníci přírody, tak fanoušci historie. Ti první mají na výběr mezi mnoha skalními útvary a jeskyněmi. Když projdete z kteréhokoli směru přírodní Krakovskou branou (Brama Krakowska), jako byste vstoupili do jiného světa. K pohádkovému dojmu přispívá i nedaleká vyhlídka na lehce zlověstný skalnatý útvar s názvem Rukavice (Rękawica). Skały Rzędkowickie jsou zase vyhlášeným místem pro ty, kteří se chtějí naučit lézt po skalách. A mezi tím vším se jako šňůra ošoupaných perel vine Stezka orlích hnízd, linie pětadvaceti hradů, zřícenin a strážních věží postavených na skalách, prý jako ochrana před útoky z Čech. Nejplnější parkoviště jsme zaznamenali u Olštýna, my si ale k zevrubnější prohlídce vybrali zříceninu hradu Ogrodzieniec. Když odhlédnu od přilehlé bobové dráhy, muzea miniatur a prodejních stánků, byla to skvělá volba. Z poměrně rozlehlých ruin se naskýtají parádní výhledy do širého okolí, hned pod nimi se tyčí skály, které vyzkoušejí vaši představivost – želva, nebo velbloud?

Rozhodli jsme se, že některá vytipovaná hnízda vynecháme a místo nich za Rabsztynem podnikneme zajížďku k místu, které bych čekal spíš někde v Americe nebo Chorvatsku. Ještě v devadesátých letech minulého století fungovaly u města Jaworzno kamenolomy s cementárnou. Vlastníci ale měli problémy s placením elektřiny, město se tedy rozhodlo firmu od energie odpojit a lomy zatopit. Postupem let se oblast změnila k nepoznání, park Gródek se stal oblíbenou rekreační štací pro lidi ze širokého okolí. Největším magnetem je nádrž (zbiornik) Wydra s průzračně tyrkysovou vodou, dřevěnou lávkou a altánky. Když je vody dost, dostane se její hladina o několik centimetrů nad úroveň lávky. Mohli jsme si tak vychutnat nesmírně příjemné osvěžení ve společnosti hojných hejn mrštných rybek. Netušený ráj nedaleko českých hranic!

Rozmanitost zážitků završila pokorná návštěva nejvýznamnějšího poutního místa v Polsku, paulinského kláštera Jasná Hora (Jasna Góra), v jehož bazilice se nachází ikona Panny Marie Čenstochovské, známé také jako Černá madona. V bazilice plné klečících věřících pohroužených do modliteb panovala natolik posvátná atmosféra, až jsem si coby běžný návštěvník připadal trochu nepatřičně.

Nebe a dudy

Nabíráme jednoznačně severní směr. Poměrně dlouhý přejezd půlíme v Lodži (Łódź). Také se vám stává, že se někde ocitnete a hned cítíte energii, kterou nevnímáte jako vyloženě pozitivní? Nám se to stalo právě tady. Mám rád města s industriálním nádechem, ale v Lodži jsem vnímal jen beton, nevzhlednou ošuntělost a minimum zeleně. Snad k tomu přispívalo i spalující vedro, před kterým nebylo úniku ani na dlouhé hlavní třídě Piotrkowska. Chuť jsme si spravili až v moderně pojatém centru OFF Piotrkowska, připomínajícím prostory, které v posledních letech rostou po Evropě jako houby po dešti (například pražské Manifesto).

Naprosto opačný dojem se dostavil v Toruni, rodišti Mikuláše Koperníka. Sotva jsme vkročili do staré části města, věděl jsem, že tohle místo je pro mě to pravé ořechové. Malebnost na nás číhala na každém kroku. Mohutné cihlové stavby (katedrála, kostel, radnice) střídají úzké barevné a zdobné domky, staré sýpky, křivá věž, muzeum perníku, Koperníkova univerzita a hned naproti ní zajímavá budova vězení… Toruň patří k místům, která nejlépe poznáte, když se v nich budete jen tak bezcílně brouzdat úzkými uličkami a necháte na sebe působit atmosféru starých časů.

Baltská perla

Netušil jsem, že se mé nadšení posune další den ještě o stupeň výš. Z Gdaňsku, kolébky polské svobody a hnutí Solidarita, mi spadla čelist. Do starého centra jsme se několikrát vraceli a já stále jen zíral a zíral na nádherné domy na náměstí Dlouhý trh (Długi targ) s radnicí, Artušovým dvorem a Neptunovou fontánou. Kochal jsem se kouzelnou aurou ulice Mariacka, plné příjemných restaurací a kaváren. Obdivoval nádherné varhany a působivý orloj v nezvykle prosvětleném Mariánském kostele. Užíval si procházku po promenádě s výhledem na staré nábřeží Motlavy. Fascinovaně hleděl na město z ptačí perspektivy radniční věže. A dokonce tu můžete tramvají dojet až na pláž! My jsme ale zvolili opačný postup – z hlavního nádraží jsme dojeli vlakem do lázeňských Sopot, překypujících životem, které spolu s Gdaňskem a Gdyní tvoří tzv. Trojměstí, a odtud se po svých vraceli příjemnou stezkou podél moře, přes široké písečné pláže Jelitkowo a Brzezno (s molem, na které na rozdíl od toho sopotského nemusíte platit vstupné) až k tramvajové zastávce, z níž jsme se svezli zpátky do centra.

V Gdaňsku najdete také nejméně dvě muzea, která stojí za pozornost: Evropské centrum Solidarity a Muzeum druhé světové války. Čas jsme měli pouze na druhé z nich, ale nakonec jsme zjistili, že i na ně je potřeba vyčlenit minimálně tři hodiny. Upřímně řečeno v nás zanechalo možná o něco silnější dojem než Osvětim s Březinkou. Začátek a konec války připomíná i památník na poloostrově Westerplatte. A ve výčtu zajímavých míst bych mohl pokračovat. Pokud si v Gdaňsku naplánujete prodloužený víkend, nudit se určitě nebudete.

Písečné zjevení

Řezavě chladné Baltské moře si samozřejmě můžete vychutnat přímo v Trojměstí, ale my se vydali dál na západ. Hlavním cílem byl Sloviňský národní park (Słowiński Park Narodowy) s jezery, bažinami, loukami, lesy, a především pohyblivými písečnými dunami. Nejvyšší z nich se jmenuje Górą Łącką a rozprostírá se mezi mořem a rozlehlým jezerem Łebsko. Když jsme ji po pětikilometrové procházce lesem před sebou konečně spatřili, musel jsem se štípnout. Pouští jsem navštívil několik a rozhodně rozlehlejších, ale v tomhle nečekaném prostředí zkrátka působí vysoká duna jako zjevení. A je skutečná, výšlap po jemném písku krémové barvy, který se člověku boří pod nohama, je stejně náročný jako třeba v Namibii. Ke zpáteční cestě jsme zvolili procházku po široké divoké pláži s lehce rozbouřenými vlnami. Obklopoval nás zdánlivě nekonečný prostor, prostá příroda bez davů a duši naplňující klid.

Ten bohužel nevládl na podlouhlém úzkém poloostrově Hel, kde se víkendoví výletníci postarali o zaplnění parkovišť snad do posledního místečka. Snad příště, raději ve všední den a třeba trajektem přímo z Gdaňsku. V autě si člověk stejně zbytečně zadělá na kilometry dlouhé zácpy.

Div za divem

Severněji už to nejde, volant tedy stáčíme na východ. Neděle se neukázala být vhodným dnem pro návštěvu Helské kosy, první všední den týdne je naopak výhodný pro ty, kteří chtějí ušetřit nemalé vstupné na křižáckou pevnost Malbork. Každé pondělí jsou totiž uzavřeny interiéry největší gotické stavby světa a prohlídka zbývajících částí je přístupná zdarma. Jen je potřeba zaplatit audioprůvodce (10 zlotých). Ten je technicky dost na úrovni, například pozná, kde se zrovna nacházíte, a podle toho spustí příslušnou pasáž výkladu. A na barevném displeji ukáže, kudy se máte vydat dál. Ačkoli jsme se pohybovali pouze ve venkovních prostorech a na ochozech budov, poutavá prohlídka nám zabrala takřka hodinu a půl. Největší cihlová stavba světa zkrátka vyžaduje patřičný čas. A při pohledu na fotografie hradu z roku 1945, kdy byl značně poškozen Rudou armádou, je obdivuhodné, v jak dobrém stavu se dnes nachází.

Za dalším úctyhodným počinem jsme se vydali k Elblažskému (Elblonskému) kanálu, který si Poláci v roce 2007 v hlasování zvolili za jeden z polských sedmi divů. Už od devatenáctého století díky němu překonávají lodě na 11kilometrovém úseku výškový rozdíl 99 metrů mezi hladinami dvou jezer. Systém sestává ze dvou zdymadel a pěti skluzů. My u jednoho z nich, s názvem Pochylnia Buczyniec, kde se nachází i muzeum tohoto hydrologického zázraku, s očima navrch hlavy sledujeme, jak důmyslný systém funguje. Lodě jezdí po trávě do kopce! Na svahu mezi dvěma výškovými úrovněmi jsou položeny koleje s tažnými ocelovými lany, které jen s využitím síly vodního proudu posouvají po kolejích kovovou konstrukci, do níž se loď uchytí. Dříve se kanál využíval k převozu dřeva a obilí, dnes slouží hlavně pro rekreační dopravu.

Čímž se oslím můstkem dostáváme k oblasti Mazurských jezer, která byla pro změnu mezi 28 lokalitami navrženými na světových nových sedm divů přírody. Do vítězné sedmičky se sice neprobojovala, ale to nic nemění na její jedinečnosti. Na ploše 52 000 km2 se nacházejí na tři tisíce jezer, husté lesy, vzácná fauna, přes tři stovky ptačích druhů. A také kilometry cyklostezek. Nicméně rušno je především na vodě – lodní výlety, projížďky na kajacích, plachtění, rybaření… Možnosti vyžití jsou tu takřka neomezené, vhodnými základnami jsou městečka Mikołajki a Giżycko. A na rozdíl od Baltu má zdejší voda mnohem příjemnější teplotu. My jsme Mazurská jezera pojali především jako příležitost k odpočinku od rušných turistických míst, usadili se v malé oáze, ve stylovém týpí u jednoho z odlehlejších výběžků Szymoneckého jezera.

Svobodomyslná Varšava

Od Varšavy jsem neměl žádná očekávání, znal jsem z ní jen dávný a dnes trochu proklínaný Stalinův dar, budovu Paláce kultury a vědy. Snad i proto jsem se dočkal velmi milého překvapení. Během procházky mezi Novým Městem, Královským hradem a palácem Łazienki, postaveným na umělém ostrůvku v rozlehlém parku, jsem se opakovaně přistihl při srovnávání typu: Tady to vypadá jako v Praze, v Českém Krumlově, v Chebu, Londýně, New Yorku nebo miniaturním Schönbrunnu. Zkrátka každý si tu může najít styl, který mu nejvíc vyhovuje. Hlavní tepna spojující výše uvedená místa navíc působí prostorně a vzdušně. Zatímco Gdaňsk a Toruň jsem shledal vizuálně nejkrásnějšími městy, která jsme cestou poznali, Varšava mě nejvíc oslovila svou uvolněnou kosmopolitní atmosférou. Možná i proto jsme podvědomě raději vynechali dvě místní muzea s depresivním nádechem: Varšavského povstání a dějin polských Židů (POLIN), která dle recenzí rozhodně stojí za pozornost.

Především jsme ale na jejich návštěvu neměli čas, čekal nás poměrně dlouhý návrat do Krakova. Zpestřili jsme si ho zajížďkou do vesnice Zalipie, vyhlášené malbami s květinovými motivy. Ty tu najdete na fasádách domů, v jejich interiérech, na studních, plotech, zkrátka v podstatě kdekoli. Pestrobarevná tradice se zřejmě začala odvíjet na přelomu osmnáctého a devatenáctého století, kdy se ženy snažily zkrášlit svá od sazí začouzená obydlí, která tehdy postrádala komíny. O udržení tradice se nejvíce zasadila malířka Felicja Curyłová, jejíž dům se po její smrti v roce 1974 stal malým muzeem, které funguje dodnes. Můžete v něm nahlédnout i do zachovalých interiérů chaloupek. Z vesnice jsem měl rozpolcený dojem – některá výzdoba velmi lahodila oku, jiná působila kýčovitě. Tak trochu tuším, že v druhém případě šlo nejspíš o následky každoroční soutěže místních obyvatel.

Každopádně ale poklidná vesnička přiložila další pralinku do bohaté polské bonboniéry, která nám ani jeden jediný den nepřestala chutnat a vždy nás překvapila nějakou nevšední ingrediencí. Zpět v Krakově už zbývalo jen dát konečně šanci i nezbytné vafli obložené šlehačkou, ovocem a karamelovým přelivem. Byla to ta správná sladká tečka za deseti dny, které sice neotřásly světem, ale rozhodně v nás zbořily mýtus nudně placatého Polska.


Dobré vědět

  • Cenová úroveň většiny položek je podobná jako u nás. V centrech měst se v restauracích připravte na pražské ceny (25–45 PLN, tj. 150–260 Kč). Levnější alternativou jsou místní nenápadné, ale velmi proslulé a oblíbené „tácové“ mléčné bary bez obsluhy, které najdete i v těch nejturističtějších oblastech (například Neptun v Gdaňsku).
  • České pivo vám chybět nebude, v Polsku je velmi populární. Vedle Prazdroje je snad ještě dostupnějším Kozel, ale nápojové lístky nabízejí i Litovel a další značky. Ceny piva začínají na devíti PLN (zhruba 50 Kč) za čepovaný půllitr.
  • Cesta lesem ve Sloviňském národním parku (5,5 km jedním směrem) je poněkud monotónní. V letní sezoně si ji můžete usnadnit svezením v elektrickém vozítku „meleks“ (16,50 PLN za jednu cestu). Nenechte se tu nachytat cedulemi o posledním parkovišti, to skutečně poslední se nachází až na břehu jezera, těsně před vstupem do parku. V době naší návštěvy dokonce bylo zdarma.
  • Dopravu v rámci Trojměstí obhospodařují vlaky společností PKP a SKM. SKM jezdí častěji, cesta z Gdaňsku do Sopot vyšla na 4,40 PLN, jízdenky pořídíte v automatu pod nástupištěm.
  • Ve větších městech funguje spolehlivě a levně Uber.
  • Několik úseků dálnic je placených, výběr poplatků probíhá na mýtných branách, kde se tvoří fronty. Při vjezdu na placený úsek si u automatu vyzvednete lístek, při výjezdu zaplatíte obsluze hotově nebo kartou příslušnou částku (například úsek Lodž–Gdaňsk = 28 PLN).
  • Stihnout za jeden den Osvětim, Březinku a Věličku je velmi náročné. Pokud nemáte víc času, využijte některou z mnoha nabídek celodenního výletu. Sice si připlatíte, ale bude o vás dobře postaráno. Z osobní zkušenosti můžu doporučit společnost Mr. Shuttle, která asi jako jediná nabízí v rámci ceny i lunch box.
  • Vesnice Zalipie je bohužel poměrně rozlehlá a nikoho z místních zatím nenapadlo půjčovat kola nebo koloběžky. Začněte tedy v muzeu, pak se přesuňte do Domu Malarek, v jehož blízkosti se nachází i jedna z nejhezčích starých chaloupek.

Honza Čermák




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.
 

Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země