Taková je pro Daniela Pečeňu Velká Británie. Poprvé sem přijel před více než dvaceti lety a byla pro něj spíš základnou pro cesty do světa. Nakonec se sem vrátil, a i když se podle svých slov stále necítí být tu úplně doma, ostrovní země je pro něj přitažlivá krásnou i neobvyklou přírodou a historií.
Jak dlouho v zemi žijete a co vás tam původně přivedlo?
Do Londýna jsem odjížděl v roce 1999 jen na šest měsíců. Mým cílem bylo naučit se anglicky a vydělat peníze. Tak rychle to však nešlo. Byl jsem mladý a nezkušený, ale hned na začátku jsem potkal skvělé lidi z různých koutů světa a odjel s nimi cestovat do jihovýchodní Afriky. Pak jsem žil chvíli doma, ale znova mě to táhlo do světa. Jel jsem tedy na sezonu pracovat na farmu v Severním Irsku. Potom jsem žil rok u sestry v Edinburghu. A v roce 2004 znovu přesídlil do Londýna. I když jsem tady už pěknou řádku let, necítím se nijak usazený.
Čím se tam v Británii zabýváte dneska?
Pracuji na zkrácený úvazek pro charitativní organizaci jako sociální pracovník v terénu. Pomáhám mírně postiženým lidem s komunikací s úřady a ostatními složkami státu. Mým úkolem je předat zkušenosti a dovednosti, aby se tito lidé stali nezávislejšími. Zbytek času se věnuji fotografii, cestování po ostrovech, trochu i psaní a kultuře obecně.
Jak se liší mentalita místních od té naší?
Spojené království je multikulturní společnost sama o sobě. Skládá se ze čtyř národů. Navíc imigrace z ostatních koutů světa sem na ostrovy nadále mění zemi a její charakter. Je tedy těžké zevšeobecňovat. Každopádně Britové jsou velmi sebevědomí, tolerantní a odolní lidé. Z Angličanů čiší jistá rezervovanost. Skotové jsou velmi přátelští. Irové zase přímí, všechno řeknou na rovinu. Čemu jsem si rád přivykl, je tykání a oslovování křestním jménem. Tento nádech neformálnosti znamená, že má člověk k člověku blíž, i když to na první pohled tak nevypadá.
Čím se liší životní styl místních od našeho?
Řekl bych, že se zásadně moc neliší. Životní styl zde sice hodně ovlivňuje počasí, ale Britové tráví čas venku za jakýchkoliv podmínek. Jsou hodně otužilí a rádi chodí do přírody. Mají sportovního ducha. Najdou čas na posezení v hospodách či restauracích. Hodně chodí za kulturou a sportem. Životní styl se liší hlavně v pracovní době, která tady začíná a končí později.
Co vás nejvíc překvapilo, ať už příjemně, nebo nepříjemně?
Odpadky na ulici. Lidé házejí na zem cokoliv místo toho, aby to vyhodili do koše. Tohle se nijak nezlepšilo. Je to problém převážně ve městech.
Je něco, s čím jste se tam dodnes nesmířil?
S imperiálními jednotkami. Míle a pinty jsem se naučil zvládat, ale ty ostatní, tedy stopy, yardy, unce, kameny a další „nesmyslné“ míry jdou stále mimo mě.
Chybí vám něco z domoviny?
Rodina, kamarádi, to je jasné. Co mně taky chybí, je větší kontakt s mateřským jazykem. O tom by mohla rodina i kamarádi doma vyprávět, jak se často neumím vyjádřit a hledám slova.
Co naopak vnímáte jako lepší než u nás?
Vždycky když jedu domů, potýkám se s obrovským vizuálním smogem a to je viditelný rozdíl oproti životu tady. Zde je znázornění reklam ve veřejném prostoru regulováno, což je ku prospěchu věci. Myslím, že přílišný vizuální smog má negativní dopad na psychiku lidí.
Vědí místní o Česku? Jak reagují, když se zmíníte, odkud pocházíte?
Vědí. Jen nás pořád spojují s Československem. Možná je to tím, že delší název je opravdu dost zažitý a má zvuk. Ale i my občas zjednodušujeme, když řekneme Anglie a myslíme celou Británii nebo jen Skotsko, Wales atd. Člověk ale nikdy neví, na koho narazí. Když jsem před lety studoval kurz NLP, naše lektorka se mě zeptala, odkud pocházím. Řekl jsem, že z České republiky. Ale odkud přesně, chtěla vědět. To nebudeš znát, řekl jsem skepticky. Dodal jsem však, že jsem ze Zlína. Tam jsem učila na univerzitě; tak mě usadila odpovědí. Hodně lidí navštívilo Prahu. Také Český Krumlov, Kutnou Horu, ale nevzpomenou si na jména. Česko bylo a je plné šikovných lidí, kteří svým konáním či myšlenkami přesáhli hranice našeho státu, a v každém segmentu britské společnosti se najde někdo, kdo reaguje na něco nebo někoho, koho mají spojeného s naší zemí. Většinou jsou to pozitivní reakce.
Jaké jsou cestovatelské zvyklosti místních? Ať už do zahraničí, nebo v rámci vlastní země?
Britové cestují po celém světě. Díky jejich historické expanzi v rámci Britského impéria udržují s bývalými koloniemi nejrůznější spojení. Všeobecně mají v oblibě slunné destinace: Španělsko, Portugalsko, Itálii. Ti zámožnější volí třeba Barbados. Hodně taky cestují do USA. V rámci vlastní země jezdí na hory do Lake Districtu nebo Snowdonie ve Walesu. Cornwall s krásnými plážemi je taktéž populární letní destinací. Mnozí chodí také na túry. Celá země je „prošpikovaná“ turistickými stezkami. Jen jejich značení dosti pokulhává.
Jakých pět míst byste ukázal nejlepšímu kamarádovi z Česka, který v Británii ještě nebyl?
S přáteli jsme objevovali zejména skotskou whisky. Shodli jsme se na tom, že ostrov Islay je skvostem. Zážitkem je už samotná cesta na ostrov. Pak rozhodně Edinburgh, pro mě nejkrásnější město z celé Británie. Přímořský národní park Pembrokeshire ve Walesu – jsou tam krásné dlouhé pláže a zajímavé útesy s úžasnými západy slunce. Z Anglie Lake District, kopcovitá krajina beze stromů s mnoha jezery. Nelze vynechat Londýn. Je tu tolik atrakcí, že za život se to vše nedá obsáhnout.
Vaše nejoblíbenější místo nebo zážitek?
Nejoblíbenějším místem je Skotsko, díky lidem i úžasné krajině. Odtud mám i zimní zážitek. Většinou cestuji sám, ale jednou přes Vánoce jsem se připojil k horolezcům Andree a Fedorovi, slovensko-izraelskému páru, a vyrazili jsme do národního parku Cairngorms. Cílem bylo vylézt na horu Ben Macdui. Tábořili jsme ve stanech uprostřed hor v Coire Etchachanu u malé boudy (Skotové těmto stavením říkají bothy; dříve sloužila pastevcům a dnes jsou užívána jako úkryt před počasím). Mysleli jsme, že tu přes svátky budeme sami, ale přivítal nás Hugh, postarší horský průvodce, který neměl rád Vánoce a „uprchl“ do hor. Strávili jsme spolu tři dny. Uvnitř boudy toho moc nebylo. Jen stůl, židle, lavice a kamna. Ovšem Hugh si během roku nanosil a ukryl v okolí boudy zásoby dřeva, uhlí a whisky. Takže večery jsme trávili s ním. Zatopil v kamnech, pili jsme whisky a navzájem se dělili o zážitky ze života. Oheň sálal, hřál a udržoval dobrou náladu. Připomnělo mi to dětství, kdy jsme jezdili v zimě na chatu v Sidonii na československém pomezí. Topilo se v kamnech jen večer a voda se musela nanosit ze studny. Nicméně obyčejné setkání se zajímavým člověkem, který mimo jiné přežil ztroskotání lodi na Islandu, bylo pěkným vánočním dárkem. Hugh mi ještě ukázal, kde zhruba v krajině má svou skrýš, a řekl mi, že až tady budu znova, klidně si můžu vzít trochu z jeho zásob. Nakonec jsme všichni vyšli na Ben Macdui v neuvěřitelné zimě a vánici. Když jsem tady byl před lety, sám jsem si na to ve špatném počasí netroufl.
A oblíbené místní jídlo?
Řeknu na rovinu, že britská kuchyně není nejslavnější. Gurmetské zážitky mám spojené s konkrétním místem – fantastická jehněčí kýta v Yorkshiru, čerstvé plody moře na ostrově Skye nebo ústřice s výborným vínem ve Whitstablu v Kentu. Tím, že zdejší kuchyně není až tak oblíbená, je tu k dostání nepřeberné množství jídla z celého světa. V místních hospodách jsem ochutnal steaky z pštrosa i klokana. V čínské restauraci humra či slepičí pařáty, v indické restauraci zase vyzkoušel a nedojedl nejpálivější vindalú a tak bych mohl pokračovat. Z místních produktů mám opravdu rád sýr Stilton.
Kterých pět výrazů byste použil pro popis Velké Británie a jejích obyvatel?
Zelený ostrov historie & království s fotbalem.
