nahoru

Východní hrabství Anglie: kolik pobřeží si ještě vezme moře?

Daniel Pečeňa 9. května 2022 • 06:10
Východní hrabství Anglie: kolik pobřeží si ještě vezme moře?
foto: Daniel Pečeňa

Východní pobřeží Anglie vyniká dlouhými písečnými plážemi. Dvakrát denně se tato místa ještě více odhalí díky masivnímu odlivu Severního moře. Nejedna pláž tím nabere podobu pouštní krajiny. Pásmo mezi pevninou a mořem celoročně vábí nejen lidi chtivé zahálky i aktivního odpočinku, ale také ty, co chtějí objevovat zašlé věky, nedávnou historii či faunu a flóru. Rozmanitá zákoutí jsou však kvůli nepřetržité erozi ohrožena.

Je teplo, ale voda v Severním moři je stále studená. Přesto donutím své tělo vstoupit do kalné vody. Po chvilce nepohodlí, při skoku do studeného příboje, mám však zcela jinou perspektivu pohledu na místo, jemuž se přezdívá „pláž na konci světa“. Z písku u vesnice Covehithe v Suffolku trčí pahýly mrtvých stromů. Ještě nedávno rostly na útesech, kde se stále nachází lesík. Eroze, podporovaná zejména drtivým přílivem během zimních bouří, zde doslova kráčí mílovými kroky a neúprosně podemílá celé pobřeží. Stromy z lesíku tak postupně končí v moři. Většinu z nich voda odplaví jinam, ale některé skelety zůstávají zabodnuty v písku a vytvářejí podivuhodnou krajinu.

Otisky z pravěku

Podle současných propočtů se vesnice Covehithe zřítí do moře v roce 2110 (pobřeží zde mizí tempem 4,5 m za rok). A s ní také zajímavá struktura soukostelí svatého Ondřeje. Obrovská stavba kostela byla dokončena ve 14. století. Když však věřící o tři sta let později zjistili, že tak velkou budovu nelze nadále udržovat, shodili střechu chrámu a uvnitř obvodových zdí postavili menší svatostánek. Ten tady slouží dodnes a se zdmi staršího chrámu dohromady tvoří chráněnou památku.

Dále na severu, v sousedním hrabství Norfolk, se nalézá vesnice, která o svou existenci začala bojovat již nyní. Happisburgh, dnes s přízviskem přímořský. Jméno Happ se objevilo v knize Domesday, což byl podrobný záznam majetkového průzkumu nařízeného Vilémem Dobyvatelem a publikovaného v roce 1086. Podle záznamu ležela mezi mořem a Happem ještě jedna víska, dávno již ztracená v moři.

Vyboulená oblast východní Anglie je obilnicí země s dlouhou zemědělskou a rybářskou tradicí. Pochází odtud i nejslavnější hrdina Británie, admirál Nelson, jehož socha spočívá na vysokém sloupu na Trafalgarském náměstí v Londýně. Tato část pobřeží je geologicky nejmladší z celé země. Podloží se zde začalo utvářet relativně nedávno, před zhruba jedním milionem let, a sediment bahna, jílu a písku tvoří nízké útesy lemující části pobřeží. Dominantou malebné vesničky je maják s červeno-bílými pruhy tyčící se na pahorku v poli. Asfaltová cesta vedoucí k moři je přerušená bariérou, za níž je roztrhaná vozovka utnutá pádem útesu – další indicie ztráty půdy pod nohama.

Ničivé bouře ukrajující z pobřeží však pomohly odhalit i zajímavý fakt o raném osídlení těchto končin. V roce 2013 bouře rozmetala písek na podloží nově vytvořené pláže a následný odliv odkryl zkamenělé stopy bosých otisků chodidel. Na dva krátké týdny (než se místo znova zaneslo tlustou vrstvou písku) se pláž stala místem intenzivního archeologického průzkumu. Tým složený z pracovníků Britského muzea, Přírodovědného muzea a University Queen Mary v Londýně pracoval na zhotovení 3D modelu povrchu podloží s otisky. Na pobřeží se poté provedly hloubkové vrty do úrovně, kde se našly otisky chodidel. Z následné analýzy pylu z vrstvy sedimentu byli vědci schopni určit přibližné stáří stop na 800–900 tisíc let. Analýza pozůstatků však přinesla i další poznatky. Například informace o postoji, způsobu chůze či výšce hominidů, tedy předchůdců člověka.

Místní lidé se v současně nejohroženější britské vesnici snaží postupujícímu moři bránit, ale eroze útesů pokračuje. O tom se přesvědčujeme sami při poslední návštěvě. Dřevěné bednění či vlnolamy většinou vydrží jen pár let. A i když na pláži přibyl dlouhý pás kamenného obrnění v řádu tisíců tun balvanů, jež jsou schopny absorbovat hodně energie z vln, je pouhým okem patrné, že notný kus pobřeží se opět ztratil v nenávratnu.

Spálená a zaplavená země

Národní park Broads leží v obou hrabstvích, tedy v Norfolku i v Suffolku. Zajímavostí je, že jeho území částečně zabíhá až do města Norwich. Celý park je vlastně největším mokřadem ve Velké Británii a je protkaný vodními cestami splavných řek a jezer, kde se mísí alkalická voda z křídového podloží s vodou mořskou díky každodenním přílivům. Dnes jsou vodní plochy rájem pro turisty na nejrůznějších plavidlech, včetně několika „veteránů“ v podobě tradičních říčních pramic s jednou plachtou, jejichž design se osvědčil již od počátku 17. století.

Řeky byly tehdy využívány především jako komunikační kanály k transportu nejrůznějších komodit a tyto pramice unesly až třináct tun nákladu. Již o sto let později se v této atraktivní lokalitě začaly rozmáhat projížďky na lodích k rekreačním účelům a nákladní lodě byly posléze vytlačeny díky vzniku železnice. Pronajmout si loď, hausbót nebo jachtu dnes může prakticky každý. Jde to i bez lodivodních zkušeností. Rychlost, s jakou mohou lodě plout, je omezená a při chůzi po náspu vedle řeky Bure vidíme kulaté značky jako u silnic. Ve vesnici rychlost plavby nesmí překročit pět mil za hodinu a mimo vesnice se může posádka plavit jen o míli rychleji, tedy o trochu více, než je chůze po souši. Kolem toků bují především vysoké rákosí, kde se může skrývat ohrožený pták bukač. Tohoto tvora je vážně těžké spatřit, ovšem slyšet jeho dunivé volání je zážitek (v roce 1997 zde zbylo jen jedenáct samečků; podle Královské společnosti na ochranu ptáků, RSPB, se jejich počet zvýšil na současných osmdesát).

Až do padesátých let minulého století se věřilo, že zdejší krajina s četnými jezery je zcela přírodního charakteru. To ostatně prokazoval i výzkum geomorfologa Jenningse pro Královskou geografickou společnost. Ovšem poté se do zkoumání krajiny jezer pustila botanistka Joyce Lambert. Ta nakonec prokázala, že jezera byla ve středověku uměle vyhloubena lidmi. Po detailním výzkumu vrstev sedimentů rašeliny u břehů další výzkum pokračoval v archivech zdejších kostelů. Písemnosti odhalily, že farnosti měly středověké právo odebírat rašelinu, sušit ji a využívat jako palivo. Z různých zdrojů se potvrdila teze, že lidé zde odebrali tolik rašeliny, až vytvořili rozsáhlé a hluboké jámy. Z archivů vyšla informace, že jen norwichská katedrála spálila až 300 000 tun rašeliny ročně. Ve třináctém století opět začala stoupat hladina moře a voda postupně zaplavila oblasti těžby rašeliny. Lidé se nutně museli přizpůsobit a začali stavět dlouhé náspy a větrné pumpy na přečerpávání vody. Některé stavby se dochovaly a krášlí krajinu dodnes.

Ruiny atomového věku

Na konci léta se nám naskytla příležitost navštívit neobyčejnou přírodní rezervaci v Suffolku. Notnou část minulého století zde probíhaly tajné vojenské experimenty, včetně vývoje atomových zbraní. K přívozu ve vesnici Orford jsme přijeli právě včas. Osazenstvo malého člunu tvoří spíše lidé zvědaví na areál spjatý s historií studené války než ti, co chtějí navštívit místo jen kvůli přírodě. Plavba přes přílivovou řeku Alde na dlouhou kosu (úzký pruh země částečně oddělený od hlavní pevniny) netrvá dlouho. I když vláda Velké Británie prohlásila, že se žádné radioaktivní izotopy v experimentech na Orford Nessu nepoužívaly, ze zprávy Cocrofta a Alexandera pro instituci English Heritage to není zcela jednoznačné. Kamarád Fedor proto vytahuje Geigerův-Müllerův počítač na měření ionizačního záření. Pár hodin, co máme povoleno na pobyt v rezervaci, nás bude provázet typický praskající zvuk, jejž dobře znají návštěvníci Černobylu. Taktéž jsme byli poučeni o tom, abychom neuhýbali z oficiálních stezek, protože v areálu, ač byl vyčištěn, se stále může skrývat nevybuchlý arzenál.

Než odlehlé území v roce 1913 zakoupila britská vláda, farmáři sem vozili ovce na pastvu a lidé z oblázkové pláže sbírali vajíčka racků. Od první světové války zde probíhaly nejrůznější armádní aktivity (například vývoj kamufláže či letecké fotografie, experimenty v parašutismu a později balistická testování, taktika nočních letů, či dokonce tvorba umělých mraků), které v dalších formách pokračovaly i po válce. V roce 1935 sem přišel Robert Watson-Watt, který byl hlavním hybatelem ve výzkumu radaru a jeho aplikaci na jižním a východním pobřeží v bitvě o Británii během druhé světové války. V 50. letech minulého století začal vývoj a testování atomových pum, který vyvrcholil v roce 1971, kdy bylo místo uzavřeno. A od té doby zde budovy jen chátrají.

Dlouhým tunelem jdeme do Laboratoře 1, jedné ze šesti zvláštních komor, dříve používané na mechanické a vibrační testy atomových pum. Zastavuje nás až mříž. Dnes je tu k vidění už jen torzo budovy s děravou střechou. Právě zde prošla testy i první britská atomová puma jménem Modrý Dunaj (Blue Danube). Poté, co lidé místo opustili, vrátila se příroda velmi rychle. Měli by tu být zajíci, dravci se zvláštním jménem moták pochop, a prý zde dokonce žije srnčík čínský. Mezi oblázky vyrůstá mořský hrášek, limonka nebo rohatec žlutý a solné bažiny skrývají další květenu a hmyz. Vzpomínka na atomový věk je však silnější než pozorování místní fauny a flóry.

V dáli lze z pláže zahlédnout větrné turbíny symbolizující současný věk. Ovšem někde tam, pod hladinou moře, je i zatopená oblast zvaná Doggerland. Před 10 000 lety zde stále žili lidé, avšak tsunami vzniklé obrovským sesuvem podmořského dna u dnešního Norska zaplavilo nejen Doggerland, ale způsobilo i to, že se z Velké Británie postupně stal ostrov. Mořská hladina zde stále stoupá a nedávno musel být z pobřeží odstraněn maják, který zde stál přes 200 let. Až finance dovolí, má být v nižší formě znova vystavěn, ovšem dál od moře. Už ne jako maják, ale jako memento a také vzpomínka na světlo, co pomáhalo chránit životy námořníků.

V dunách mezi tuleni

Blakeney Point je podobná kosa jako Orford Ness. Sem však máme namířeno na konci podzimu, abychom se podívali, jak se rodí tulení mláďata. Nejjednodušší cesta k tulení kolonii je lodí z vesnice Blakeney přes solné mokřiny mezi pevninou a kosou. Plavba je však možná pouze v době přílivu a my se raději vydáváme po vlastní ose. Čeká nás delší pochod ze sousední vesnice Clay next the Sea. Máme sice štěstí na slunný den, ale mrazivý vítr od moře i chodidla bořící se do oblázků notně ztěžují chůzi. Asi po hodině cesty zahlédneme první tuleně. Už tito jedinci jsou tak blízko, že dalekohled, který jsem přibalil, není potřeba. Jak záhy zjišťujeme nejen od přítomných ochránců přírody, tulení mláďata se rodí s nažloutlou srstí, která se za pár dnů promění ve sněhobílou pokrývku těla.

Sezona porodů začala již před několika týdny a v blízkosti samic se nacházejí mláďata ve všech stadiích vývoje. Po dobu tří týdnů sají tučné mateřské mléko a každý den nabývají zhruba dva kilogramy na váze. Poté začínají línat a pod bílým chmýřím se postupně objevuje jejich typicky hladká srst. V této fázi je samice opouští a mladí tuleni se už musí sami odhodlat do moře a začít lovit ryby. Pro samice začíná doba páření a celá kolonie se stává dynamickým místem s řadou soubojů samců o teritorium a přístup k samicím. Na pláži kolem špice kosy jsou jich sice tisíce, ale tato lokalita je kvůli ochraně kolonie veřejnosti zapovězená. Stovky samic tuleňů se však každoročně oddělují od velké skupiny a těžkopádně přelezou travnaté duny. Zde mají větší klid na porod i následné kojení.

Ostražitě procházíme kolem nedůvěřivých samic s mláďaty. Už jen samotný oční kontakt s nimi je velký zážitek. Pochopitelně není radno se k nim přibližovat. Přijde-li člověk příliš blízko, samice hrdelně zakvílí a nemotorně, ale s vervou se sune bránit mládě. Hned po první takové příhodě poznáváme, co je to bezpečná vzdálenost. Podle správce přírodní rezervace Blakeney Point, Leightona Newmana, se zde první mládě narodilo v roce 1988. Do roku 2001 se nová mláďata rodila spíše sporadicky, ale od té doby populace tuleňů dramaticky narůstá.

V ptačí kolonii

Den pro nás začal ještě za tmy. Popíjíme kávu a pomalu balíme zmrzlé stany. Rozednívá se a na obloze se objevují první hlasitá hejna hus krátkozobých v typických „jedničkových“ formacích. Vědci se domnívají, že jejich kejhání při letu udržuje celistvost hejna a koordinuje pozice při změnách směru letu.

Jsme na cestě k lokalitě The Wash, největšímu říčnímu ústí v Británii. Ranní mrazík oblékl krajinu do bílého hávu, a i když padla mlha, sluneční paprsky občas proniknou přes průsvitnou clonu. Při jízdě posloucháme klasickou hudbu a kocháme se pohledem na větrné mlýny i farmy s volně se pasoucími vepříky.

Přijíždíme do Snettishamu, vesnice známé především díky nálezům zlatých pokladů z doby železné. Z mlhy vykukuje kostel Panny Marie, postavený v roce 1340. Vysoká kostelní věž od jeho počátku sloužila i jako orientační bod pro námořníky plavící se v blízkém zálivu. Největším lákadlem této lokality je však ptačí rezervace se sedmi pobřežními lagunami. Ani tyto vodní plochy, dnes obývané statisíci opeřenců, nejsou zcela přírodního původu. Na začátku 20. století se tady totiž těžil štěrk. Vybagrované jámy byly částečně zaplaveny při obrovských povodních v letech 1949 a 1953, kdy bylo vzedmutým mořem postižené celé východní pobřeží Anglie. Přírodní rezervací RSPB se laguny staly v 70. letech minulého století. V současné době přezimovává ve Velké Británii až 400 000 hus krátkozobých, které přilétají ze Špicberků, Islandu a Grónska. Celá desetina z nich tráví zimu v Norfolku v blízkosti lagun, protože tohle prostředí jim poskytuje bezpečné útočiště před predátory. „Každé ráno odtud husy letí do vnitrozemí hledat potravu a na sklonku dne se zase vrací zpátky,“ vysvětluje ochránce přírody Phillip z organizace RSPB. „Rok od roku se také snažíme přemluvit více farmářů, aby husám po sklizni nechali na polích k žrádlu více zbytků řepky, cukrové řepy či brambor,“ pokračuje ve výkladu Phillip.

V rezervaci nesídlí jen husy, ale také obrovská hejna brodivých ptáků, kteří se na pobřeží v době odlivu krmí tím, co v bahně zanechává ustupující moře. V současné době zde žije téměř půl milionu ptáků a ve vodách lagun najdeme blešivce nebo bezobratlové mořské sasanky. I tyto druhy přispívají k biologické diverzitě místa, jež před půl stoletím bylo ještě průmyslovou oblastí. Pravidelný cyklus přílivu a odlivu mění zdejší pobřeží od nepaměti. Jednou vlny přinesou obživu a podruhé zkázu. To je zkrátka koloběh života u moře.


Anglie a stoupání mořské hladiny

Jedním z faktorů stoupající hladiny moře na východě Anglie jsou nejen globální oteplování a potenciální tání ledovců, které dnes akutně hrozí, ale také lokální geologické změny působící na zemský blok Velké Británie. Tento proces se jmenuje izostatické vyrovnávání. Během pleistocenní doby ledové, jejíž období trvalo bezmála dva miliony let a skončilo před 10 tisíci lety, měl ledovcový příkrov jádro ve Skandinávii a zabíhal přes dnešní Skotsko a severní Anglii (kde jeho tloušťka dosahovala jednoho kilometru) až k Bristolskému zálivu. Jakmile těžký ledovcový příkrov roztál, přestala tíha ledu působit na severnější části země a litosféra se začala vracet do původní polohy – proces izostatického vyrovnávání, jenž se děje dodnes. Podle poradenského orgánu pro parlament Velké Británie POST klesá jihovýchod Anglie o jeden milimetr ročně. Sever Skotska naopak o jeden milimetr ročně stoupá.

Daniel Pečeňa




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.
 

Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země