nahoru

Kosovo: Turisty opomíjený klenot Balkánu

Martin Půlpán 8. prosince 2021 • 06:20
Kosovo: Turisty opomíjený klenot Balkánu
foto: Martin Půlpán

Jeden z nejmladších států světa je neprávem opomíjen turismem. Možná je to díky absenci moře, možná válkou, která se zde odehrála v devadesátých letech dvacátého století, a možná by se mohlo zdát, že na tak malém území nebude nic zajímavého k vidění. Opak je ale pravdou.

Při bitvě na Kosově poli před více než šesti sty lety zahynula většina tehdejší srbské šlechty a Osmani upevnili svůj vliv na Balkáně. Nedaleko tohoto historického místa se nyní nachází hlavní město Kosova, Priština, kde také začínám své putování po zemi, z které mám trochu obavy. Navštívil jsem ji totiž před více než osmi lety a v městech i ve vesnicích na severu malého státu jsem běžně potkával domorodce se samopaly a vojenské hlídky, které mě upozorňovaly na to, že jako turista zde nejsem v bezpečí.

Rozptýlené obavy

Nyní ale objevuji zcela jinou zemi. Živou a přátelskou. Ač není Priština tím nejkrásnějším hlavním městem světa, je ideální vstupní bránou do Kosova. Nepřipadám si jako v Evropě, spíš jako kdesi v Turecku. Na místě starodávného bazaru nyní stojí již jen hodinová věž a Sultánova mešita z roku 1461, kterou nechal vystavět turecký sultán Mehmed II. Uvnitř potkávám dva staříky, kteří si ihned chtějí povídat. Na turisty nejsou zvyklí a zajímají se, odkud jsem do Kosova přijel. Debatu o politice a statusu Kosova raději odmítám. Pohyboval bych se totiž na velmi tenkém ledě. Nevraživost mezi kosovskými Albánci a Srby je opravdu velká a v myslích zdejších obyvatel hluboce zakořeněná.

Kosovští Albánci jsou sice malý národ, o to více líčí svou hrdost na to, že si po letech pod nadvládou Srbů vydobyli vlastní stát. Největší ruch ve městě je tradičně na tržištích, kde se také dlouho potuluji a nakupuji voňavé ovoce a zeleninu. Nechybějí ani všudypřítomné tradiční dřevěné hudební nástroje zvané čifteli. Tento drnkací instrument, vzdáleně připomínající naši loutnu, má pouze dvě struny a je nedílnou součástí albánské a kosovské kultury. Hlavní město je ideálním cílem pro milovníky exotické kuchyně. O nejrůznější turecké pochoutky není nouze, a ještě více než jídlo mají zdejší obyvatelé rádi kávu. Kaváren jsou doslova stovky a naleznete v nich převážně muže, kteří dovedou hodiny velmi zarytě debatovat o čemkoliv.

Mé pozornosti v centru hlavního města nemohla uniknout budova Národní knihovny Kosova, která byla postavena v roce 1982 ve stylu jugoslávského brutalismu a ukrývá bezmála dva miliony výtisků. Celá stavba vypadá jako složená z obrovských kostek, jejichž vrchní část tvoří bílé kupole, a mísí v sobě prvky jak islámské, tak pravoslavné kultury.

Stopem i pěšky

V Kosovu je velmi těžké rozlišit, zdali se právě nacházíte v muslimské vesnici, kde žijí kosovští Albánci, nebo v pravoslavné vesnici, kde žijí Srbové. V současnosti tato dvě etnika a náboženství fungují v jakési harmonii, ale ne vždy tomu tak bylo. Jednou z čistě srbských vesnic je Gračanica, ve které je i stejnojmenný pravoslavný klášter z roku 1315. Společně s dalšími třemi srbskými kláštery na území Kosova je zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO. Se zdejšími mnichy se díky srbštině, která patří ke slovanským jazykům, dovedu domluvit. Neváhají ani minutu a hned mě zvou k bližšímu poznání jejich skromného života. Uvnitř kláštera jsou historické, stovky let staré malby svatých a vzduch voní po ručně vyrobených svíčkách. Kouř z nich navozuje uvnitř kláštera tajuplnou atmosféru, kterou jen místy rozvíří jeden z mnichů zahalený do černého šatu.

Postupně se osměluji a vydávám se poznávat malou zemi pěšky a stopem. Nabízí mi to úžasnou možnost, jak nahlédnout nejenom do domovů obyčejných lidí, ale především do jejich přátelských duší. Na západě země, nedaleko hranice s Černou Horou, se nachází město Peć se stejnojmenným klášterem. Ten je nesmazatelně zapsán v srbských dějinách jako sídlo srbských patriarchů. Možná právě proto Srbové tak usilují o znovupřipojení Kosova ke svému území, aby se sídlo jejich církve opět nacházelo na území Srbska.

Všechny kláštery jsou hlídány jednotkami KFOR, které velmi často potkáte po celém Kosovu. Od konce války v roce 1999 se starají o bezpečnost a stabilitu v tomto malém státě. Naštěstí jako turista jsem pro ně absolutně nezajímavý a obrněné vozy vždy kolem mě projedou bez povšimnutí.

Nedaleko města Peć se nachází soutěska Rugova. Tu zde po miliony let tvarovala řeka Pećka Bistrica a zařezává se hluboko do krásného pohoří Prokletije, které tvoří hranici mezi Albánií, Kosovem a Černou Horou. Čas od času vidím v krajině vodopád s křišťálově čistou vodou. V malé horské vesnici, na dohled od černohorské hranice, mě do svého příbytku zve kosovská rodina. Hrdě mi ukazují malé hospodářství s několika krávami, koňmi a ovcemi. Šestnáctiletý syn mluví perfektně anglicky. To je ostatně u mladé kosovské populace velmi častý jev. Nikdo nechce v Kosovu zůstat, každý chce do světa a vědí, že umět jiný jazyk je to nejdůležitější. Jeho otec, který opodál buduje malý penzion, během války utekl do Německa, kde si jako dělník vydělal nemalé peníze, kterými zabezpečil rodinu. Je to vlastně velmi častý obrázek. Celé rodiny během války emigrovaly do Německa, Rakouska nebo Švýcarska, odkud se nyní vracejí, aby Kosovo zvelebily.

V kullatu

Podél Albánských Alp (Prokletije), jejichž vrcholky dosahují výšky 2500 metrů, putuji do malých vesniček v okolí města Dečani. Nejznámější je vesnice Isniq, kde stojí tradiční domy zvané kullaty. Chlapec na návsi neváhá ani minutu a ihned mě za ruku do jednoho z kullatů táhne. Poněkud překvapená rodina, která tento třípodlažní kamenný dům obývá po více než deset generací, mě zve na návštěvu.

Každé patro kullatu mělo svou funkci. V tom nejspodnějším se skladovaly zásoby a chovala hospodářská zvířata. V prostředním patře žily ženy a v patře nejvyšším muži. Obě pohlaví žila odděleně a do jiných místností nesměla vkročit. I v 21. století mi rodina dovolí prozkoumat pouze mužskou část domu, do které se vstupuje separátním dřevěným schodištěm. Tradice jsou zkrátka neměnné. Na zemi místností jsou krásné červeno-černé koberce, podél zdí posezení a na zdech fotografie předků. Mnoho z nich zemřelo při některém z konfliktů mezi Srby a kosovskými Albánci ve dvacátém století. Rodina je považuje za hrdiny, kteří bojovali za svobodu Kosova.

Války jsou hluboce zapsány do srdcí obyvatel Kosova. V každé vesnici a městě naleznete sochy vojáků, kteří přišli o život. Když mi na stop zastavuje chlapík, který neodešel ze země ani v době války, vypráví mi smutné příběhy o malých vesničkách, kterými projíždíme. Osmdesát, sto, sto padesát. To není rychlost automobilu, kterou brázdíme zdejší krásnou krajinu, ale počty civilistů, které prý srbští vojáci v jednotlivých vesnicích zavraždili. Kosovo si nejspíš v minulosti prožilo své, o to větší jsou srdce a dobrotivost místních lidí.

Když se mi zrovna nedaří stopování, není v Kosovu nic jednoduššího než si mávnout na linkový autobus. Země má důkladnou síť autobusových linek a řidiči vám zastaví, kdekoliv a kdykoliv si na ně mávnete. To cestování značně usnadňuje i těm, kteří by se báli stopovat.

Historické skvosty Kosova

Za jedna z nejkrásnějších měst nejenom v Kosovu, ale na celém Balkáně považuji historická města Đakovica a Prizren. Vynechat je by byla osudová chyba. Právě v těchto městech poznáte historickou bohatost nevelké země. Đakovica je poprvé připomínána v tureckých záznamech v roce 1487. Město leželo po staletí na obchodní stezce z albánského Skadru do tureckého Istanbulu. Možná právě proto tvoří centrum města historický bazar, kterým obchodníci na svých výpravách procházeli.

Tržiště žije i nyní a nejvíce v části, kde se nacházejí malé kavárny, které doslova praskají pod náporem návštěvníků. Káva a vodní dýmka jsou nedílnou součástí kosovské kultury a jen těžko byste hledali člověka, který si je zde nevychutnává. Jako na každém trhu i zde můžete zkusit nejrůznější tradiční albánské a kosovské dobroty nebo nakoupit ručně šité albánské oblečení. Červené vestičky a čepice nebo bílé kalhoty a košile z ovčí vlny, popřípadě barevné a vzorované šátky, to vše pečlivě vyrábějí postarší babičky, které zvou do svého krámku každého, kdo právě prochází. Opodál se překřikují prodejci, kteří sem každé ráno sjíždějí z hor se sudy plnými sýrů a nerozhodnému nakupujícímu dají ochutnat kousek svých domácích produktů. Jsem sice stále v Evropě, připadám si ale jako někde na Blízkém východě. Kosovo je vzdáleností Česku blízké, přesto velmi exotické.

Nepřehlédnutelným historickým skvostem přesně uprostřed tržiště a celého města je zdejší mešita Hadum, postavená na konci šestnáctého století. Z venku má klasický turecký tvar s úzkým vysokým minaretem. Stavba, která se na první pohled zvenčí může zdát obyčejná, skrývá uvnitř doslova poklad. Nástěnné malby zde vydržely od svého vzniku v šestnáctém století a nezničily je ani rakety srbských vojsk, které během války půlku mešity srovnaly se zemí. Jako v každé takové stavbě usedám na krásný barevný koberec a nasávám atmosféru kouzelného místa. Tu umocní postarší věřící, kteří sem přijdou na odpolední modlitbu. Barvy maleb zvýrazní rozsvícení křišťálových lustrů. Připadám si jako v Pohádkách tisíce a jedné noci. Již dávno muezzini nelezou na vysoké minarety a nesvolávají věřící zpěvem. Stačí pouze zapnout přehrávač a z reproduktorů se linou zpívané verše z koránu. I tak je atmosféra celého místa okouzlující a mešitu Hadum pasuji na nejkrásnější svého druhu na Balkáně.

Bez turistů

Během své návštěvy Kosova nepotkávám ani jednoho turistu, a to ani v nejznámějším kosovském městě Prizrenu. Město je proslulé nejenom krásnými mešitami a romantickými zákoutími, popřípadě nádhernými výhledy z vrcholu zdejší citadely, ale hlavně díky tradičním tureckým domům s visutými balkony. Prizren připomínají již Římané, ale největšího rozmachu dosáhlo město samozřejmě za vlády Osmanů, kdy bylo správním střediskem Prizrenského vilájetu, jedné z tureckých správních jednotek. V centru města, které je tradičně tvořeno stovkami malých kaváren a restaurací, vyniká mešita Sinan Paša, dostavěná v roce 1615. Je zajímavé, že zdejší mešitu, stejně jako tu v Đakovici, nechal vystavět místní bohatý mecenáš. Zřejmě aby si naklonil Alláha. Uvnitř mě vítá imám, který se obléká do bílého kabátu a na hlavu nasazuje červeno-bílou čepici. Je čas přivítat věřící a připravit se na odpolední modlitbu. Já jako nevěřící sedím opodál a nasávám atmosféru místa s nádhernými květinovými malbami po obvodu mešity a pod jejím stropem.

Prudkými úzkými uličkami se pomalu šplhám na kopec nad město. Na něm stojí starodávná citadela, ze které je úžasný výhled nejenom na celý Prizren, ale také na okolní hory. Na jedné straně Albánské Alpy, tvořící zde hranici mezi Kosovem a Albánií, na straně druhé pohoří Šar planina, které je hranicí mezi Severní Makedonií a Kosovem. Z výšky mohu vidět i další krásné osmanské stavby historického města. Starodávný hamám z šestnáctého století, kamenný most ze století patnáctého nebo mešitu Gazi Mehmet Paša z roku 1573. Právě tato mešita měla v Prizrenu významnou roli. Vyvěšovala se na ní totiž vlajka, která dávala signál k zahájení modliteb pro všechny ostatní mešity ve městě. Prizren je zkrátka historický skvost, při jehož průzkumu se přenesete do doby osmanské říše jako nikde jinde.

Svérazní Gorani

Má cesta po Kosovu se pomalu blíží ke konci, nicméně stále na mě čeká asi nejzajímavější část této rozlohou malé země, která ale dovede být neuvěřitelně pestrá. Vydávám se do oblasti zvané Gora, která tvoří nejjižnější část Kosova a je zaklíněna mezi Albánii a Severní Makedonii. Od zbytku Kosova se liší především složením zdejšího obyvatelstva. Nežijí zde totiž kosovští Albánci, ale nepočetné etnikum Goranů (také Goranců, v překl. Horalů). Toto etnikum je slovanského původu, ale na rozdíl od jiných Slovanů, kteří mají křesťanské vyznání, jsou Gorani muslimové. Výhodou je jazyk, který se podobá srbštině. S Goranci se tak jednoduše domluvím, na rozdíl od kosovských Albánců, kterým nerozumím ani slovo.

Vítá mě hornatá krajina pokrytá ve vyšších polohách sněhem. Koncem devatenáctého století zde bylo celkem dvaačtyřicet vesnic, které Gorani obývali. Bohužel četné války a značná nevole ze strany převážně etnických kosovských Albánců zapříčinily, že dnes je etnických vesnic již jen třicet. Jdu sám po jediné zdejší silnici. Gorani žijí na obou stranách hranice, jak v Albánii, tak v Severní Makedonii, a místní mezi státy procházejí bez povšimnutí pohraničníků. Já již takové štěstí nemám a kontrole mě několikrát podrobí nejen příslušníci KFOR, ale i policisté a vojáci. Právě tudy totiž vede jedna z hlavních migračních tras přes Balkán a samotný turista s malým batohem na zádech je podezřelým číslo jedna. Výjimkou není ani nabídka od domorodců, kteří mně za úplatu v řádu stovek eur chtějí „pomoci“ přejít hranici do některého z okolních států.

„Sýrie? Afghánistán?“ volají na mě Gorani, kolem kterých právě procházím. Jejich obavy opadnou, když s nimi navážu konverzaci směsicí všech slovanských jazyků, které znám. Ač muslimové, i tak zde mají z migrantů z Blízkého východu strach. Přicházím až do poslední vesnice, kde končí asfaltová cesta. Dále už jsou jen vysoké hory a hranice se Severní Makedonií. Vesnice Restelica je zasazená do hlubokého údolí a při jejím prozkoumávání není jediného člověka, který by se se mnou nezapovídal a nechtěl mi potřást rukou. Takovou lidskou dobrotu jsem naposledy zažil v zemích Střední Asie, ale ne v Evropě.

Restelica je nejvýše obydlenou vesnicí v Kosovu a zima se zde drží opravdu dlouho. V okolí jsou horské stezky, které Gorani využívají k volnému přechodu hranic, a nic si z toho nedělají, že oficiálně ani nemají pasy. Oni jsou zde doma. Jejich etnikum pochází právě odtud, kam se v dávných dobách uchýlilo před represemi srbských a bulharských vládců. Ve vesnici není žádné oficiální ubytování, stačí se ale zeptat u zdejší mešity a hned mi jeden z dobrotivých domorodců nabízí, že mohu spát u něj.

Přiznám se, že mě návštěva Kosova opravdu mile překvapila. Na každém kroku jsem se cítil bezpečně a vítán. Místní jsou vděční za každého cestovatele, který se rozhodne jejich zemi poznat. Vždyť ani v samotném Turecku nebudete mít pocit, že cestujete do doby mocné osmanské říše, jako právě tady. V malém Kosovu, neprávem opomíjeném historickém skvostu na Balkánském poloostrově.

Martin Půlpán




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.
 

Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země