nahoru

Drákulova země: Transylvánie, kraj s chmurně romantickou pověstí

Tomáš Kubeš 17. srpna 2021 • 06:00
Drákulova země: Transylvánie, kraj s chmurně romantickou pověstí
foto: Tomáš Kubeš

Transylvánie neboli česky Sedmihradsko má dodnes kouzlo pro svobodomyslné návštěvníky s romantickou duší. Svému jménu dostojí: vidět tu můžete mnoho hradů s barvitými příběhy a nechybějí ani opevněné kostely. Tenhle kout světa má za sebou dramatickou minulost a nenechá vás v klidu.

Transylvánie, dnešní srdce Rumunska, nebyla vždy místem, kde by chtěl každý žít. Běh dějin změnil až uherský král Ondřej II., který pozval ke kolonizaci oblasti saské řemeslníky z Porýní, Vestfálska, Durynska a Bavorska, kterým se zjednodušeně začalo říkat sedmihradští Sasové. Ti území postupně kolonizovali, vybudovali většinu královských měst a vytvořili přirozenou ochranu jižní hranice říše proti všem výbojům od jihu.

Transylvánie i Sedmihradsko

Česky se oblasti říkalo Sedmihradsko, rumunsky Ardeal, maďarsky Erdély (čti erdéj), německy Siebenbürgen, ale vždy to bylo jednoduše přeložitelné jako území „za lesem“. Různé názvy, přesto stejné místo, dodnes i ekonomicky. Do Bukurešti je stále daleko a svérázný kraj je díky legendám proslavený po celém světě. I ty nejmenší děti po celém světě znají tajemnou zemi, kterou proslavil pověstný románový upír hrabě Drákula. Mnozí Američané dokonce nedokážou zařadit Rumunsko vůbec, ale Transylvánii umístí okamžitě. Sadistický valašský kníže (reálná předpodoba románového Drákuly, jíž se irský autor Bram Stoker inspiroval), který se proslavil svou neuvěřitelnou brutalitou vůči nepřátelům, toho překvapivě s Transylvánií tolik společného neměl.

Původ knížete z rodu Draculů (Drăculești), Vlada Ţepeşe (Napichovače nebo Narážeče podle jeho záliby napichovat protivníky na kůl), je jasný: narodil se v majestátním městě Sighișoara (čti sigyšoara) uprostřed Sedmihradska, ale jeho osud je spjat především s Valašskem, které od Transylvánie odděluje hradba kdysi dávno obtížně prostupných hor.

Upíři a vládci

Mnozí turisté, jakmile spatří velkolepé věže nezapomenutelného hradu Bran, okamžitě mají jasno, kde se vzal příběh o legendárních upírech. Bohužel pravda je trochu jiná. Tento hrad podle historických pramenů hrabě nikdy ani nenavštívil. Nedobytné zdi hradu byly určeny jinému účelu. Měly zajistit hladký výběr daní, a to už od svého vzniku ve středověku. Na cimbuří hradu se sice občas prohánějí upíři, ale to bývá jen o svátku mrtvých Halloweenu. Dříve sice měl personál památky za úkol strašit návštěvníky během prohlídek, proto upíři vyskakovali ze skříní, padali ze stropu nebo jiným rafinovaným způsobem naháněli hrůzu. Jenže to nedopadlo dobře a jeden bohatý Američan při prohlídce hradu dostal infarkt. Proto se s tím přestalo a zůstalo jen u legend, které oživují především obchodníci se suvenýry. V každém stánku i obchodě se to hemží podobiznami Vlada Ţepeşe, upírů a krvelačných bestií. Národnímu hrdinovi bylo vše zapomenuto a turistický průmysl má nesmrtelnou legendu, která je v dnešních časech doslova dar z nebes. Dokonce se uvažovalo o výstavbě velkého upířího zábavního parku zde, v okolí Branu. Až díky protestům i samotné pravoslavné církve byla myšlenka přesunuta do okolí Bukurešti, kde si podnikavci pohrávají s ideou nového velkolepého zábavního parku „Drákulaland“. A pokud náhodou toužíte hrad vlastnit, stále je k prodeji – za pouhých 66 milionů amerických dolarů.

Inspirace ke slávě

V celém Sedmihradsku je neuvěřitelné množství dalších hradů, tvrzí a opevněných klášterů připomínajících obtížná období neklidu. Přesto se jedna z citadel díky svému příběhu vymyká. A to hrad Hunedoara, jehož špičaté věže ční hrdě k nebi. Záhadologové na první pohled uvidí další nesmrtelnou legendu, která vypadá příliš nereálně pro náš svět. Není se čemu divit: hluboký vodní příkop, dlouhý most a střechy poseté hroty připomínají spíše pohádkovou stavbu z dětských filmů. Jenže hrad Corvin, jak se jinak hradu města Hunedoara říká, je skutečným sídlem slavného knížete Hunyadiho (čti huňádyho), kterému se pro vítězství nad Turky u Bělehradu přezdívalo také „bílý kníže“. Tento muž měl prsty i v konci vlády Vlada Ţepeşe. Jeho syn, Matyáš Korvín, se stal nejvýznamnějším maďarským králem.

Proto se není čemu divit, že tento neuvěřitelný hrad inspiroval i dalšího velikána, Julesa Verna, k napsání neméně známého románu Tajemný hrad v Karpatech. V dobách socialismu ovšem v okolí památky vyrostly nevzhledné ocelárny, které chrlily velké množství zplodin k lepším zítřkům, takže hrad spíše připomínal jiný román proslulého spisovatele, a to Ocelové město. Naštěstí toto období průmyslové revoluce je pryč, ocelárny zkrachovaly a nynější situace je taková, že z velkolepých hutních věží a začouzených objektů zůstalo už jen několik historických budov. V celém okolí probíhá rozsáhlá likvidace minulé zátěže a kraj se opět má nadechnout směrem k čisté přírodě.

Brašovští chlapci

Když pozorujete červené střechy města Brašova (Brașov), nad kterými se tyčí mohutná věž Černého kostela, vnímáte fantastickou lokalitu města ukrytého pod svahy hor. Na vyhlídkový vrchol Tampa vás vyveze lanovka a vy odtud máte celé historické centrum jako na dlani: červené střechy historických domů připomínají miniaturní dětské hračky. Z Tampy také každou noc září hrdě jméno města Brašov, asi jako volná inspirace stejně slavným nápisem Hollywood.

Město nebylo v minulosti pro každého. Sedmihradsko totiž obývali především sedmihradští Sasové a také maďarští Székelyové (čti sékejové). Tito kolonisté město založili a mezi své výsady spojili i pobyt ve městě. Samotní Rumuni byli považováni za podřadné nevolníky a za hradby věhlasného města nesměli. Dokonce v některých městech se směli pohybovat jen ve svých ghettech, například v Brašově to byla chudinská čtvrť Schei. Není divu, že dnešní, převážně rumunští obyvatelé s chutí přejmenovali vše, co bylo možné, a užívají si velkolepé jízdy chlapců zvané Junii Braşovienii. Tento svátek má sice kořeny v pohanské době, ale v dnešním čase je symbolicky spojován především s jediným dnem v roce, kdy směli Rumuni vjet vzpřímeně na koni za hradby slavného města. Proto i dnes mladí muži v krojích opásáni rumunskou trikolorou projíždějí za bouřlivých ovací obyvatel městem. Tento den vždy připadá na první víkend po pravoslavných Velikonocích. A užívají si to opravdu naplno. Procesí končí velkolepou oslavou v horách nad městem, kde se grilují klobásky mititei i celá selata. Muži tančí v kruzích stejně jako jejich rodiny a přátelé. Tančí se a pije až do rozbřesku.

Soutěsky a pastevečtí psi

Mohutné štíty, rozsáhlé hřebeny hor, divoké soutěsky, zelené louky se stády ovcí, to vše je z mnoha dalších místních pokladů, které mohou hravě soutěžit s Alpami. Ostatně ne nadarmo se horstvům přezdívá Transylvánské Alpy. Velkou výhodou je, že můžete tábořit bez omezení v samém lůně přírody. I zdejší obyvatelé to rádi dělají a vyrážejí v celých rodinách kempovat k potokům. Zlí jazykové říkají, že Rumuni chodí do hor jen tam, kam jezdí lanovka. Na první pohled si to můžete potvrdit v pohoří Bucegi (čti bučedži), kde na hřebenech doslova zakopáváte o houfy turistů díky množství lanovek, které vás vyvezou až na samotné vrcholy hor. Naopak v mohutném Fagaraši nebo špičatém pohoří Piatra Craiului potkáte jen odvážné turisty, kteří šplhají po skalnatých vrcholcích.

Hory jsou srdcem Transylvánie a je jedno, do kterého pohoří zavítáte. Odměnou vám bude fascinující divoká příroda, časté bloudění a také setkání s medvědy. Možná o něj tolik nestojíte, přesto musím říci, že horším zážitkem je setkání s pasteveckými psy. Když na vás vyběhne polodivoká smečka psů, je to daleko horší než cokoliv jiného. Psi chrání stáda a mají v krvi boj, často dokáží udolat i medvěda. Když vám hrozivé stvoření z hororu vrčí za chodidlem, jedinou záchranou je nereagovat příliš rychle a nenechat se vykolejit. Fungujícím a osvědčeným prostředkem je zvednout kámen ze země. To často funguje jako rychlý příkaz ke vzdálení psa. A pokud zasáhne bača, doporučuji mít kapsu plnou cigaret. To je nepsané pravidlo k seznámení. Tady, v horách, kouří tabák děti snad už od narození.

Zrození celebrity

Jakmile na vás vykouknou majestátní věže a hradby města Sighișoara, je před vámi legendární středověké město, které se dá připodobnit k Českému Krumlovu. Autentická historie doslova dýchá v každé uličce dlážděné kameny stejně jako úcta nebo strach k největší rumunské celebritě. Zde, v kamenných zdech města, se zrodila legenda. V roce 1431 tady počal svůj život obávaný Vlad Ţepeş. Malá nenápadná mramorová cedule na zdech domu suše oznamuje jméno slavného rodáka. Dnes tu najdete bar a restauraci.

Někdy zatracovaný kníže Valašska, později spojovaný v bujné fantazii cizinců s upíry, se pomalu propracoval až na národního hrdinu, který zadržel turecký vpád. V současnosti snad ve všech městech uvidíte jeho sochu a středověký brutální vůdce je vyzdvihován jako vzor středověkého vládce. Na upíra ve městě můžete občas narazit i za zdmi Sighișoary. Pro podporu turistiky bývají v sezoně najati herci, kteří mají za úkol v centru města pořádně vystrašit turisty.

Opevněné kostely

Ohromné území v zemědělském kraji mezi městy Sibiň (Sibiu) a Brašov je poseto malebnými vesničkami. Čeho si každý ihned všimne na první pohled, jsou mohutné kostely opevněné hradbami pro případ nejistých časů. Skoro v každé vsi mají jeden z těchto opevněných unikátů. Moldavané kolem svých klášterů také stavěli vysoké zdi stejně jako Székelyové na severu. Ale jen Sasové dovedli stavby k dokonalosti. Jejich opevněné stavby byly útočištěm v dobách vpádu Tatarů a poté odolaly ještě Turkům. Ohromí vás důmyslný systém chodeb, věží, ale i spleť komor ukrývajících trvanlivé potraviny pro přežití. Přežít všechny vpády nepřátel nebylo nikdy jednoduché, a proto obyvatelé vesnic dodržovali tradici: vždy když upekli dva bochníky chleba, třetí putoval jako rezerva pro případ nutného využití. Chlapi mi v jedné hospodě vyprávěli, že při rekonstrukci jednoho z kostelů se probourali do spižírny, kde stále byly pro takový případ ukryté pytle s moukou a špek.

Saští osadníci přežili sice několik staletí jako šlechta, ale druhá světová válka a socialismus ukončily jejich nadvládu. Část mužů vstoupila do Hitlerovy armády stejně jako Rumunsko během druhé světové války. Když ale před porážkou německého spojence učinila země velký obrat, váleční vítězové poslali velkou část mužů do pracovních táborů v Sovětském svazu. Dílo dokončil i diktátor Nicolae Ceauşescu, který za tvrdou měnu prodával Německu sedmihradské Sasy za pouhých sto marek za hlavu. A ti, co z německy mluvících obyvatel zbyli, uprchli hned po revoluci v roce 1990. Většina z nich se už nikdy nevrátila. Mnoho zemědělských stavení osiřelo a nepomohl ani příliv kočovných Romů, kteří v mnoha obcích pomalu ještě vybydlují to, co zbylo z dávné slávy. Někdy je smutné vidět umírající obce, kde kdysi vzkvétal život a dnes pomalu mizí z map.

Přesto i dnes na každého, kdo putuje krajem, dýchá z každého koutu historie. Asi nejznámější obcí je nevelký Biertan zhruba 30 km od města Mediaș (čti medyaš). Zde se uprostřed zemědělské vsi zvedají obranné bašty a věže kostela z roku 1516. Jako sídelní místo si vybrali obec i luteránští biskupové. Zajímavostí je i místnost, kam byly zavírány na dva týdny páry, které se chtěly nechat rozvést. Prý to bylo účinné řešení a tento problém tu vymizel. Nevím, jak je tomu dnes, ale probudit se do častých ranních oparů, kdy se všude válí mlžná peřina, je stejně uhrančivé jako pozorovat hrdě čnící věže kostela, které připomínají pohádkový příběh v jakékoliv době.


Dobré vědět

  • Cestování do Transylvánie je oproti minulosti hračkou. Z Budapešti překonává roviny Uherské nížiny a horská údolí několik mezinárodních přímých vlaků denně. Doporučuji vychutnat si spací vagon, kdy Transylvánii můžete pozorovat doslova z postele. Přímé vlaky jezdí do Sibině, Sighișoary, a především Brašova. Kdo spěchá, může využít častých letadel do Bukurešti i z Prahy nebo Vídně a poté využít vlaku, který do Brašova jezdí z metropole doslova každou hodinu. V poslední době také cestovatelé využívají přímá letadla z Německa do Sibině. Jen malé upozornění: česnek proti upírům si už do zavazadel balit nemusíte. Rumuni jsou na něj, stejně jako na bájného Drákulu, docela alergičtí.
  • Cestování po Transylvánii lze vlaky a autobusy, ale mnohé spoje jsou jen mikrobusy pro 16 pasažérů. Spojení je dobré, ale nejezdí tak často jako u nás, proto kontrolujte jízdní řády. Pro autobusy poslouží web www.autogari.ro, pro vlaky i náš IDOS. Každá autobusová společnost má své vlastní nádraží, a tak někdy musíte zapátrat. Z velkých autobusových nádraží jezdí převážně dálkové spoje. Dostat se do hor může být někdy těžší, výjimkou je město Sibiň, kde městský autobus číslo 22, který má i cyklovlek, vozí turisty třikrát denně do horského střediska Păltiniş (čti peltynyš). Odtud jste kousek od vrcholů pohoří Cândrel (čti kyndrel)  a poté můžete navázat horami Lotru, Parâng (čti paryng) nebo Șureanu (čti šureanu). Ti, kteří obdivují nejvyšší horstvo Fagaraš, mohou za několik dnů přejít celý hřeben. Drsných 70 km se dá překonat za 3 až 6 dnů podle vaší kondice. Nebo je možné cestu zkrátit pravidelnou sezonní dopravou ze Sibině po Transfagarašské dálnici k jezeru Bálea do výše 2000 metrů nad mořem. A nejvyšší vrchol Rumunska Moldoveanu (2544 m) je na dosah. Pohoří Piatra Craiului (čti patra krajuluj) a Fagaraš od východu je možno dosáhnout z města Zărnești (čti zernešť), kam jezdí vlaky z Brašova. V případě nedostupnosti veřejné dopravy lze využít taxi. Ceny jsou mírné, ale je nutné se vždy domluvit dopředu.
  • V horách je celá řada horských chat a nouzových přístřešků. Přesto, kdo se vydá za horským dobrodružstvím, musí být připraven na cokoliv, tedy mít v batohu nejen jídlo, ale také stan. Bivakuje se volně v přírodě, pouze v pohoří Retezat je jen několik povolených míst a nesmlouvaví ochránci národního parku. Rumuni si často nedělají s kempováním těžkou hlavu a v létě táboří u řek a jezer nebo pořádají pikniky na loukách. Nejsnadněji dostupné pohoří je Bucegi (čti bučedži), kam vás vyveze několik lanovek doslova až na nejvyšší vrcholy. Mapy se dají  sehnat v turistických centrech a turistické značení se značně zlepšilo, přesto není tak precizní jako u nás a může pěkně potrápit.
  • Ubytovat se můžete přes službu booking.com. Ze specialit ochutnejte ciorbă de burtă (čti čorbe de burte). Jde o dršťkovou, která se podává ve velkých mísách se smetanou a pálivou feferonkou. Rumuni rádi grilují, a tak často objevíte různá grilovaná či dušená masa. Ochutnejte mititei, někde zvané jako mici (čti miči): válečky hovězího a skopového mletého masa s kořením, grilované na dřevěném uhlí. Rozmohly se také restaurace s pivními speciály, domácími hranolky a burgery.

Kam za skutečným Draculou

Kdo chce spatřit skutečné útočiště knížete Vlada Ţepeşe, musí se vydat po Transfagarašské dálnici, která odvážně protíná v mnoha serpentinách pohoří Fagaraš. Je třeba vystoupat až nedaleko horského ledovcového jezera Balea v nadmořské výšce 2000 metrů, kde se silnice noří do tunelu pod nedalekými vrcholy a klesá k přehradě Vidraru. Tam se nad záhyby řeky Argeş (čti ardžeš) na zalesněném kopci ukrývají zbytky hradu Poenari. Zde prokazatelně žil skutečný kníže Vlad Ţepeş. Vystoupat ke zdem orlího hnízda může být pro někoho utrpení, ale kdo se nenechá odradit 1480 schody, spatří zbytky kdysi mocného sídla opředeného pověstmi. Na první pohled každého překvapí poměrně malé zbytky hradu, ale velká část stavby se v minulosti zřítila, proto přečkaly jen hradby a zbytky několika věží. Legenda mluví o smrti jedné z žen knížete, která se prý vrhla z oken hradu a spáchala sebevraždu místo toho, aby věnovala život krutovládci. A také důležité upozornění pro milovníky Transfagarašské silnice: jízda je možná jen v letní sezoně, někdy už koncem září bývá kvůli sněhu vozovka nesjízdná.

Tomáš Kubeš




Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země