nahoru
Lidé a Země | Léto v Rakousku 2020

Bělověžský prales: Pátrání po zubrech v největším původním nížinném pralese Evropy

Jaroslav Monte Kvasnica24. dubna 2020 • 08:30
Bělověžský prales: Pátrání po zubrech v největším původním nížinném pralese Evropy
foto: Profimedia.cz

Na pomezí Polska a Běloruska se rozkládá takřka panenské území, tradiční loviště polských králů, litevských knížat i ruských carů, ve kterém byl nejcennějším trofejním zvířetem zubr. Tímto unikátním rozsáhlým lesním komplexem je Bělověžský prales.

Jednoho slunečného dubnového dne jsme se vynořili po celodenním harcování na Vlčí stezce z pralesa nedaleko vísky jménem Babia Góra (čti gúra), tedy v místě, kde - jak říkají Poláci i Bělorusové - "dává ďábel dobrou noc". "Krú kryrrr!" Na pastvině před námi s poplašným křikem vzlétli dva mohutní ptáci - jeřábi popelaví. Modrošedí ptáci s rudými čepci zamávali křídly a stoupali do výše, jako by chtěli dosáhnout srdce blankytu...

Dnešního poutníka, který zamíří do Bělověžského pralesa, přivítá socha zubra v parku patnáctitisícového okresního města Hajnówka (čti hajnúvka), které již leží na pokraji prastarého lesa. A právě zubr evropský (Bizon bonasus) je určitě největším magnetem, který do Bělověžského pralesa láká turisty z celého světa. Impozantní zvíře dosahuje hmotnosti 800 až 900 kg a výšky až 180 cm v kohoutku. Dnes je v Bělověžském pralese asi 250 zubrů volně žijících a navíc 30 zvířat v oborách. Na světě žije v současnosti asi 3000 zubrů, z toho v celém Polsku 700 těchto lesních obrů.

Šlechta si svého tradičního loviště náležitě považovala. První zákon pro ochranu lesů a zvěře pralesa vydal roku 1538 král Zikmund. Kácení lesa bylo dovoleno jen se zvláštním královským povolením a obyvatelé v okolí nesměli chovat psy a vlastnit loveckou zbraň. Dokonce i na trávu a dříví mohli jít jen v doprovodu lesníka. Přísný zákon na ochranu zvěře pralesa vydal i car Alexandr I. v roce 1802. V něm kromě jiného stanovil, že svolení k odstřelu zubrů může udělit jen on.

"Dokonalý" lov

O tom, jak carské hony vypadaly, si můžeme udělat obrázek např. ze spisu Nikolaje Kutěpova Imperatorskaja ochota: "Na podzim roku 1860 dal car Alexandr II. pokyn k honu v Bělověžském pralese. Po celých 70 let, od doby Kateřiny II., nekonal se zde carský hon. Ve středu hvozdů v obci Białowieća (čti bjalovježa), vzdálené od nejbližších měst Brestu a Białystoku 75-85 km, se vše připravovalo. Ve vzdálenosti 10 km od Białowieća byla zřízena ohrada o ploše 10 km čtverečních. V ní na mýtině půl kilometru dlouhé byly vyrobeny posedy pro myslivce, zakryté větvemi tak, aby úplně splynuly s okolním porostem. Několik dní před zahájením lovu se konaly nadháňky zvěře, takzvané oblavy, aby se zvěř zahnala do ohrady. Tyto oblavy řídil petrohradský vrchní lovčí s místním hajným a zúčastnilo se jich na 2000 osob. Obora se naplnila velkým počtem zubrů, losů, srn, kanců, lišek, jezevců a zajíců... V noci na 6. října 1860 přijel car. Po dobu jízdy cestu lemovaly ohně a plápolající smolné sudy. Když se carský kočár přiblížil k mostu přes Narewku uvnitř obce, vzplanuly na kopcích bengálské ohně, které osvítily carský lovecký pavilon, kostel, domy i les. K poledni 6. října se car odebral k oboře. Po uvítání lovčím hrabětem Fersenem zaujal první místo z levé strany posedů; dalších jedenáct posedů obsadili hosté a suita carova... Car pokynul, oblava se hnula; na znamení výstřelem honci se zastavili a lesní stráž pustila honicí psy. Po několika minutách uslyšeli lovci praskot větví v protějším porostu a na mýtinu se vřítilo několik ohromných zubrů..." Car s lovci přestali lovit ve čtyři hodiny odpoledne. Na svém kontě měli 16 ulovených zubrů, čtyři kance a drobnou zvěř. Druhého dne lov pokračoval: lovci zastřelili 10 zubrů a stříleli především statné vlky a kance. Carův lovecký špás stál carskou pokladnu 18 000 stříbrných rublů.

Korunované hlavy si svou trofejní zvěř hýčkaly. Morovou ranou se pro zubří populaci stala první světová válka, bída, hlad a z toho plynoucí pytláctví. Na jejím počátku žilo v Bělověžském pralese 719 zubrů, v roce 1918 však již jen 68 zubrů. V poválečné době, kdy se tu rychle střídaly správy německé, litevské a polské, využívalo nepřehledné situace strádající obyvatelstvo k pytláctví. Posledního volně žijícího zubra zastřelil pytlák Bartolomeus Szpakowicz (čti špakovič) 9. února 1919. Naštěstí v té době byl již chován zubr i v zajetí (v Anglii zubry choval hrabě Bedford ve Woburnu, v Polsku kníže Hochberg von Pless ve Pszczyně a ve Švédsku hrabě Armin v Boitzenburgu) a několik zubrů také žilo v zoologických zahradách. Obdivovatelé mocného vládce pralesa zazvonili na poplach. Polská vláda zmocnila zoologa Sztolcmanna (čti štolcmanna), aby v roce 1923 předložil v Paříži na Mezinárodním kongresu ochrany přírody návrh na mezinárodní záchranu zubrů. Byla založena Mezinárodní společnost na ochranu zubra a plemenná kniha. Už v roce 1933 bylo zaznamenáno 67 žijících zubrů a první zubři znovu osídlili Bělověžský prales.

Čas pro návštěvu

Pro naši návštěvu pralesa jsme zvolili druhou polovinu dubna. V té době sice ještě krajina nehýří všemi barvami zeleně, zato jsme však předešli místní metle - komárům, jejichž zběsilé invaze v sezoně sužují nejen turisty, ale i lesní zvěř. Spoustě klíšťat jsme se ovšem nevyhnuli; vytáčeli jsme je z kožichů našich malamutů i lovili na vlastním těle.

Období časného jara má další výhody: prales je "přehlednější", více umožňuje pozorování divokých zvířat, které ještě neskrývá hustý podrost. V době naší "pralesní mise" vládly lesním barvám sněhobílé sasanky. Byly jich miliony, a chtě nechtě, i když jsme se jim zpočátku úzkostlivě vyhýbali, jsme po nich nakonec museli šlapat. Jinak bychom se totiž nikam nedostali. Vodní toky, bažiny a mokřiska zase opanovaly žluté ostrůvky blatouchů.

Pátrání po zubrech jsme zahájili v rozsáhlé lokalitě Wilcze (čti viľče) bagno (Vlčí bažina). Průstup podmáčeným olšovým lesem s mnoha tůněmi, močály, slatinami a mokřisky byl obtížný. Avšak naši psi očividně signalizovali velkou zvěř těsně před námi. Narazí-li Středoevropan v pralese na zubří lejno (což se mu bezesporu bez obtíží podaří), nabude dojmu, že je v patách stádu slonů. Trus obřích rozměrů vzbuzuje respekt. Všude kolem nás se obřích "kupek" tyčily desítky a z některých se ještě kouřilo. Setkání se zubry ve volné přírodě, jakož i letmá setkání s losy, určitě stojí za námahu, promáčené boty a potrhaný oděv. Zubři nejsou příliš plaší a chovají se vskutku královsky. Opatrnost je tedy na místě - mohutná zvířata (zvláště býci a samice s mláďaty) dokážou být docela nerudná. Kdo chce mít jistotu zubřího dostaveníčka i pocit bezpečí, může navštívit zubří rezervaci, která byla zřízena v roce 1936.

Skanzeny ve skanzenu

Milovníky prastarých stromů určitě nadchne Cesta královských dubů. Kouzelné místo leží tam, kde stávala Stará Białowieća (dnes již dávno zaniklá). Kdysi tu byla myslivna knížete Witolda i pozdějšího polského krále Wladyslawa Jagellonského. Když jsme k tajemnému místu přicházeli, vedl nás na obloze čáp černý. Cestu lemují starobylé duby - každý z nich je pojmenován po některém z polských panovníků či panovnic a najdeme tu duby zasvěcené i litevským knížatům. Nejstarší duby pamatují již pět století!

"Civilizovaným srdcem" Bělověžského pralesa je obec Białowieća, kde se nacházejí nejen ubytovací možnosti pro turisty, ale především Výzkumný ústav savců (jeho pracovníci nás přivítali s otevřenou náručí a trpělivě odpovídali na naše dotazy), řada dalších vědeckých pracovišť a nové moderní muzeum Bělověžského pralesa. Je zde i mnoho historických architektonických památek z dob slavných lovů královských, carských a šlechtických rodů. V samotné Białowieći i v nedaleké vsi Budy najdeme skanzeny s místní typickou architekturou. Větrné mlýny, vahadlové studny, dřevěnice s doškovými střechami, stodoly, kapličky dokážou vnímavého návštěvníka okouzlit. "Je divné, že tu stavějí skanzeny, když sami bydlí ve skanzenu," rozumoval Filip s okem na hledáčku fotoaparátu. A měl docela pravdu. V pravoslavných vsích v okolí pralesa najdeme pouze nádherné dřevěnice s čapími hnízdy a dávným kouzlem, spojujícím minulost s přítomností. Pouze střešní krytiny se změnily a umělecký dojem může pokazit pouze nějaký ten satelit.

Chybějí jen medvědi

V hloubi pralesa na řece Narewce obdivujeme početnou populaci bobrů, jejich stavitelské práce i "les špičatých kolíků" - pozůstatků po jejich hlodavých zubech. Pokud se od Kosého mostu vydáme po Vlčí stezce (Wilczym szlaku) - můžeme potkat mnoho zvířat: zubry, losy, jeleny a se štěstím i vlky. My jsme nalezli jejich trus a potom - díky vědcům a sledování pomocí telemetrie - jsme je dokonce i letmo zahlédli. V každém případě však půjdeme okolo zajímavého skanzenu úzkokolejné železničky.

Jen s medvědy se v polském pralese určitě nesetkáte. "V naší části byli medvědi vyhubeni," vysvětlila mi terénní zooložka Danuta Dolecka. "Polští zoologové a ochranáři uskutečnili pokus medvěda do polského pralesa vrátit. Pokus se však nevydařil: medvědi několikrát napadli turisty a lesní dělníky." Na běloruské straně ovšem medvěd hnědý žije, a možná je jen otázkou času, kdy z Běloruska začne migrovat na polské území. "Prales se změnil. Je protkán cestami a stezkami a v některých částech roku se v něm pohybuje značné množství lidí. V Bělorusku je příroda určitě divočejší," posteskla si paní Danuta.

My jsme však zvolili čas své návštěvy dobře: po celou dobu jsme v pralese takřka nenarazili na lidskou duši...


Historie a legenda: Jméno podle věže

Bělověžský prales (polsky Puszca Białowieska) se rozkládá na území Polska a Běloruska a zaujímá rozlohu zhruba 1200 kilometrů čtverečních. Je to největší původní nížinný prales v Evropě. Odborníci tvrdí, že impozantní hvozd v této rozsáhlé lokalitě existuje již devět tisíc let. Po ustoupení posledního ledovce se tu nejprve objevily borovice a břízy. Později k nim přibyly lípy, olše, duby a další listnaté a jehličnaté stromy. Národní park Bělověžský prales je nejstarším polským národním parkem a také dosud jediným, který je v Polsku zapsán v Seznamu světového dědictví UNESCO. Prales je domovem mnoha druhů zvířat; vědci zde zaznamenali 240 druhů ptáků, 57 druhů savců, 2691 druhů brouků, 1590 druhů motýlů... Legenda praví, že litevský kníže Giedymin vládl neprostupnému pralesu někdy kolem roku 1326. Kdesi uprostřed pralesa dal vybudovat tento mocný panovník zámek, který nechal ozdobit nepřehlédnutelnou věží, vyrobenou ze sosnových klád, vyleštěných do oslnivé bělosti. Ta věž prý dala jméno Bělověžskému pralesu.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:

Jaroslav Monte Kvasnica




Diskuse ke článku

 

Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země