Poloostrov Dingle: Malebný kout Irska, který vás uhrane tradičními hospůdkami a nádhernou přírodou | Reflex.cz
nahoru
Lidé a Země | Léto v Rakousku 2020

Poloostrov Dingle: Malebný kout Irska, který vás uhrane tradičními hospůdkami a nádhernou přírodou

Michaela Dohnálková20. dubna 2020 • 07:40
Poloostrov Dingle: Malebný kout Irska, který vás uhrane tradičními hospůdkami a nádhernou přírodou
foto: Profimedia.cz

"Kam máte namířeno? Na Brandon?" volal na nás farmář u jezera Cruite. Ani se nepozastavil nad tím, že v jednu hodinu odpoledne teprve vyrážíme a na vrchol druhé nejvyšší hory Irska Mt. Brandon (952 metrů) nám zbývá 760 výškových metrů. Irové nejsou ranní ptáčata a na túry často vycházejí pozdě.

I v holínkách, s kusem pletiva a dvěma kůly na zádech byl farmář rychlejší než my. A to ještě cestou zvládl dalekohledem sledovat ovce a tu a tam za nějakou zaběhnutou vyslat ovčácké psy. Zatímco my jsme bloudili, brodili se po pás v kapradí a bořili se po kotníky v rašeliništi, farmář znal trasu nazpaměť a přesně věděl kudy jít. Dnes šel opravovat díru v plotě, kudy utíkaly ovce na sousední farmu, někde mezi jezery Cruite a Nalacken.

Vstupní bránou na poloostrov Dingle je město Tralee (irsky Trá Lí), vzdálené 260 km od Dublinu. Cesta nám v pátečním provozu a po místních úzkých silnicích trvala přes šest hodin. Hustě pršelo a já jsem přemýšlela, jestli při našem čtvrtém výletu na poloostrov bude lepší počasí a já konečně uvidím, jak vypadá výhled z nejvyššího průsmyku v Irsku, Connor Pass (456 m). Vzpomněla jsem si na příhodu kamarádů, kteří jeli pětkrát na Moherské útesy (Cliffs of Moher), vystupující z oceánu na jih od města Galway (irsky An Ghaillimh), a pokaždé viděli jen mlhu. Dopadneme také tak? Irské počasí je třeba brát s humorem. Irové s oblibou říkají, že není špatného počasí, ale problém je v tom, že vy nemáte vhodné oblečení.

Část poloostrova se označuje jako "Gaeltacht", oblast, kde se běžně mluví irštinou. Takových regionů je v Irsku několik a většinu z nich najdete na západním pobřeží. Na mapách bývají vyznačeny jako žluté nebo zelené ostrůvky. Co je spojuje a zároveň odlišuje od zbytku Irska? Směrovky a cedule s názvy obcí jsou zde v irštině, a pokud vaše mapa byla vydána ve Velké Británii a obsahuje názvy v angličtině, užijete si dost legrace. Budete bloudit a bloudit. V místních školách se vyučuje pouze irsky a úřady komunikují s občany v irštině. Zároveň i všechny dokumenty by se měly publikovat v irštině, ale skutečnost je leckdy jiná. Místní lidé irsky opravdu mluví - v obchodech, v hospodách i na ulici. V útulných hospodách se u pinty Guinnessu zpívá irsky a hraje na flétnu, housle, harmoniku a bodhrán, buben potažený kozí kůží. Pokud se chcete zúčastnit, zeptejte se místních, kde se dneska hraje.

Dnešní mladí Irové, s výjimkou obyvatel oblastí Gaeltacht, považují učení irštiny za ztrátu času a raději studují nějaký cizí jazyk. Nabízí se paralela se socialistickým Československem, kdy po osmi a více letech studia ruštiny málokdo uměl a chtěl se tímto jazykem domluvit.

Plné hospody

Centrem poloostrova je stejnojmenné město Dingle. Za hezkého počasí doporučuji jet cestou, která je delší, ale zaručeně s nejhezčími výhledy. V Campu odbočte ze silnice N86 doprava a jeďte podél severního pobřeží a nejdelší irské písečné pláže Stradbally směrem na průsmyk Connor. Na devatenáct kilometrů dlouhé pláži se v roce 2000 konalo mistrovství světa ve windsurfingu. Irské pobřeží je dramatické a plné kontrastů, a tak hned vedle pláže se tyčí dva osmisetmetrové kopce z červeného pískovce: Benoskee a Stradbally. Pokud máte více času, vydejte se na zhruba šestihodinovou okružní túru vedoucí po hřebenu Stradbally Mountain s odbočkou na vrchol Benoskee a s výhledem na jezera Lough Cam a Lough Slat. Čeká vás výhled připomínající pohled na malířovu paletu - červené kopce, temně modrá jezera a lesy s různými odstíny zelené.

Za vesnicí Stradbally s jasně žlutou hospodou Tomásin' s začne silnice zvolna stoupat do průsmyku Connor. Pokud neřídíte a trpíte závratěmi, radši zavřete oči. Deset minut budete projíždět jednu zatáčku za druhou, s omezenou viditelností a reálnou hrozbou, že budete couvat, protože na mnoha místech se nevejdou dvě auta vedle sebe. Naštěstí při cestě nahoru jedete po vnitřní bezpečnější straně. S adrenalinem pumpujícím v žilách vyjedete do průsmyku, a pokud máte štěstí, otevře se před vámi výhled na Mt. Brandon a půlkruhový záliv kolem města Dingle. My jsme takové štěstí neměli a jenom jsme se snažili namluvit si, že v mlze vidíme obrysy kopců, jezer a zálivu. Z deseti tisíc obyvatel, kteří žijí na poloostrově, jich třináct set bydlí přímo ve městě Dingle. O to neuvěřitelnější se zdá, že zde funguje 52 hospod. Jedna hospoda na pětadvacet obyvatel! Nakoukli jsme do několika z nich a zdaleka nebyly prázdné.

Zaručený delfín

Město Dingle bylo odjakživa důležitým obchodním přístavem, kde se obchodovalo s masem, rybami, máslem a kůží. Rybolov a zemědělství živily většinu obyvatel až do roku 1970, kdy zde natočili film Ryan' s Daughter (Ryanova dcera). Město Dingle se přes noc stalo známým a začaly sem jezdit tisíce turistů ročně. Objevily se krámky s uměleckými předměty a suvenýry, restaurace a hospody. Dodnes každý den vyplouvá na moře kolem padesáti rybářských lodí a místní restaurace jsou vyhlášeny rozmanitou nabídkou čerstvých ryb, langust, ústřic a mušlí. V tomto nejzápadněji položeném irském městě místní odjakživa rádi říkali, že jejich farnost sousedí s Bostonem.

Další atrakcí města je delfín Fungie, který od roku 1983 obývá přilehlý záliv. Můžete si zaplatit projížďku loďkou a lístek vám garantuje, že uvidíte delfína. V opačném případě vám vrátí vstupné.

Když opustíte město po silnici R559 směrem na západ, připadáte si jako ve skanzenu. Na čtyřicet šest kilometrů dlouhém okruhu střídá jedna zajímavost druhou. Na jižní straně kopce Mt. Eagle se zachovalo kolem čtyř set kamenných přístřešků ve tvaru úlů z raně křesťanského období. Úzká silnice se dál klikatí kolem mysu Slea Head, nejzápadnějšího místa celé Evropy, a pokračuje přes brod na vyhlídku, ze které vidíte ostrovy Blasket a všude kolem Atlantický oceán. Nehostinně vyhlížejících ostrovů je celkem sedm a největší z nich, Great Blasket, zůstal obydlen až do minulého století. Kdysi zde na sedmi čtverečních kilometrech žilo 200 obyvatel. V roce 1953 bylo posledních dvacet jedna obyvatel přesídleno na pevninu. Žili prostě; živili se zemědělstvím a rybolovem a po večerech se scházeli a vyprávěli si příběhy. Díky své odloučenosti se stali nejtradičněji žijící irskou komunitou 20. století. Když stojíte na vyhlídce a pod vámi se tříští vlny s bílými čepičkami o vysoké tmavé útesy a fouká, napadne vás, jak se jim asi muselo žít na ostrově. Dnes je ostrov Great Blasket národním parkem a v létě tam jezdí lodě z městečka Dunquin.

Dalším místem, které stojí za zastávku, je keramická dílna Louise Mulcahyho. Uvnitř dvoupatrové budovy můžete sledovat, jak vznikají jednotlivé kusy, a zároveň si je v přilehlé prodejně i koupit. Nejúžasnějším, leč trochu nepraktickým suvenýrem jsou vázy vytočené na kruhu vysoké až 120 centimetrů.

Posledním a zřejmě nejzajímavějším místem na okruhu je kostel Gallarus ve tvaru obrácené lodi a postavený bez malty z poskládaných kamenů kolem roku 800. Jedná se o jeden z nejlépe zachovaných raně křesťanských kostelíků.

Hora vyhrála

Rozloučili jsme se s farmářem a pokračujeme podél kaskády jezírek nahoru. Od jezera Nalacken nás dělí 110 metrů prudkého stoupání po kamenech podél vodopádu. Pak se nám otevírá nádherný výhled na jezero Cruite obklopené kopci ze všech stran. Ovšem nad námi se objevují mraky. Stoupáme dál podél malých jezírek a vodopádů až k místu, kde se naše dobrodružná trasa spojuje s vyšlapanou poutnickou pěšinou z vesnice Faha. Tradičně poutníci vyráželi na vrchol Mt. Brandon poslední neděli v červenci, které se říkalo Domhnach Crom Dubh (v překladu Crom Dubhova neděle).

Náš výstup je závod s časem, který asi prohrajeme. Zbývá nám 70 výškových metrů, ale pro mlhu a mraky není vidět na krok. Váháme, ale vzhledem k tomu, že hřeben Mt. Brandonu je proslulý nádhernými výhledy, o které bychom stejně přišli, otáčíme se a vracíme se stejnou cestou zpátky. Máme o důvod víc se vrátit do tohoto malebného kouta Irska.


Místo bohyně

Poloostrov Dingle (irsky Corca Dhuibhne) je 16 km široký a z Tralee až k mysu Slea Head je 65 km dlouhý. Tvoří jej tři horská pásma - Letteragh, s nejvyšší horou poloostrova Mt. Brandon, Stradbally a Slieve Mish. V době železné tuto oblast osídlil kmen Dhuibhne (irsky Corca Dhuibhne) a odtud pochází irský název. Dhuibhne se také jmenovala keltská bohyně, ochránkyně bdící nad plodností. Poloostrov Dingle je řídce osídlen, podobně jako většina Irska s průměrem 56 obyvatel na kilometr čtvereční. Žije zde deset tisíc obyvatel, což je padesátkrát méně, než kolik ovcí obývá travnaté pastviny poloostrova.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:

Michaela Dohnálková




Diskuse ke článku

 

Články odjinud
Starší články Lidé a Země