V každé z chalup se při vánočním programu předvádí něco úplně jiného: peče se perník, odlévá olovo...

V každé z chalup se při vánočním programu předvádí něco úplně jiného: peče se perník, odlévá olovo... Zdroj: Karel Kita

Tradiční Vánoční jarmark má už víc než třicet let. Vždy se odehrává v areálu Dřevěného městečka.
Tradiční Vánoční jarmark má už víc než třicet let. Vždy se odehrává v areálu Dřevěného městečka.
Děti se nejvíc těší na pořad Vánoce na dědině a na Mikulášský podvečer, dospělí naopak na Vánoční jarmark.
3
Fotogalerie

Vánoční tradice na Valašsku aneb Jak se slavil Štědrý den za dob našich předků

Dříve se prý svobodné dívky na Valašsku vysvlékly na Štědrý den donaha a s třemi nejkrásnějšími ořechy od večeře, schovanými v bílém šátku, vymetaly novou metlou jizbu „kráčejíce vždy nazpět“. Nesměly mluvit, ohlížet se, nesměly „ani na Boha mysliti“! A pak ořechy rozlouply a mělo přijít znamení, kdože bude jejich milý… Ve Valašském muzeu v přírodě se vánoční tradice, přežívající i ty zaniklé, připomínají každý rok.

Na Valašsku je všechno trochu tajemné. Samotný původ Valachů, kteří od 16. století se svými stády ovcí tolik ovlivnili dosavadní osadníky, rozmary Bečvy, která si usmyslela vylít se ze svých břehů, nebo dokonce změnit směr toku, hrad Štramberk s pověstnou Trúbou a perníkovými „štramberskými uchy“, mýty hory Radhošť, její jeskyně a hlavně Radegast. Bůh plodnosti, pohostinnosti, úrody, jehož modla byla pro svůj pohanský původ nepřijatelná, a tak ji údajně vystřídal kříž. Navzdory křesťanství si místní pohanské oslavy letního slunovratu nenechali vzít.

To všechno bylo dávno, zato touha po novém monumentu nabyla pod rukama Albína Poláška tvary až roku 1930. Instalace o rok později byla dramatická. Náklaďák se sochou s býčí hlavou, rohem hojnosti a s valašskými krpci tehdy v zatáčce na Pustevnách vypověděl službu, pak blesk zabil vojáka čestné stráže a na nové soše Radegasta se podepsalo i místní drsné klima. Originál proto před třinácti lety nahradila kopie Jana Sobka, tentokrát žulová.

Klimatické podmínky měly rozhodující vliv i na charakter místního života, vždyť dříve se tu žilo víc než nelehko. Takřka do dvacátého století dávalo živobytí zemědělství. Žito, oves, trocha pšenice, na horských polích křibice (druh žita), pohanka neboli tatarka a hlavně tuřín a zelí. Když se neurodily brambory, znamenalo to opravdovou nouzi, kterou místní vyhlášení tkalci léčili kořalkou, „aby starost z hlavy vyšla“. Máslo, vejce, sýry, všechno šlo na prodej, takže i na salaších ochutnaly děti „valašský parmazán“ opravdu zřídka. Ale o Vánocích, to bylo všechno jiné. Alespoň pokud to jen trochu šlo.

Magické devatero

Stejně jako od dob Karla Velikého, kdy církev stanovila počátek adventu nejbližší neděli k třicátému listopadu, nastala na Valašsku doba půstu. Nejpřísněji byl dodržován o Štědrém dni, takže mnohde se hodovalo den předem, během „hojné večeře“, pozůstatku opulentního slunovratového hodování. Jedla se polévka, slížky z nekysaného těsta s cukrem, mákem nebo tvarohem a není bez zajímavosti, že jediným místem, kde půst neplatil, byla hospoda.

Štědrý den byl nejtajemnějším dnem a přes křesťanské slavení narození Spasitele se dochovaly i pohanské zvyky a obyčeje, jejichž cílem bylo zajistit úrodu nebo hádat, jak bude vypadat další rok. Přestože byl zákaz všech prací, a dokonce smíchu (duše předků by se mohly vyplašit), hospodyně měly od rána co dělat. Pekly vánoční pečivo, a to i pro zvířata. Na Štědrý den totiž zvířata mluví lidskou řečí a člověk by se mohl dozvědět i to, co nechce. Po pečení otíraly ruce od těsta do kmenů nerodících stromů, aby si už daly konečně říct.

Obzvlášť pečlivě se připravoval stůl, na který se vyrovnalo nevymlácené obilí, to se zakrylo bílým ubrusem a do středu stolu se pokládalo všechno, co se v hospodářství urodilo. Čestné místo měl pecen chleba a k tomu všemu se pak přidávala troška od každého jídla. Stůl i máselnici poutaly řetězy, pod stůl hospodář vkládal slámu a čekalo se na první hvězdu. Štědrovečerní hostina začala modlitbou a prvním z magických devíti chodů byl oplatek nebo kousek chleba s medem, případně česnekem. Štědrovečerní polévkou na Valašsku byla ščedračka, z hrsti fazolí, hrachu, pohanky, hub, krup, pokrájených švestek, zeleniny a brambor, zahuštěná zásmažkou z másla a mouky. V některých vesnicích se ale připravovala i houbová, hrachová, kvaková (tuřínová) polévka nebo kyselica. Pak se podávala pohanková kaše s medem, maštěná krupice, dušené kvaky, zelí, jablečný závin, suché švestky a ořechy. Ryby si mohly dopřát pouze bohaté rodiny ve městech, ostatní jen v případě, pokud děti měly štěstí a nějakou ulovily v řece. Během večeře nikdo nesměl vstávat, což ostatně přetrvává dodnes, a konečně po hostině se mohlo zpívat a věštit.

Úplný klid však nastal na Boží hod, kdy se opravdu nesmělo nic dělat, včetně pečení. K obědu bylo vařené maso, zelí, zbytky od večeře a den plynul jen v rodinném kruhu, což trvalo přesně do Štěpána. Děti a pastýři chodili po koledě, rodiny po návštěvách. Po štěpánském obědě z žitných koláčků s medem (aby se žito urodilo) se mohl konečně sundat ubrus. Zbytky jídel se utloukly a daly zvířatům, kosti rozházely po zahradě, nazmar nepřišel ani popel, se kterým se počítalo proti muškám.

Gastronomické vítání nového roku se na Valašsku spojovalo s vepřovým masem, zelným salátem, chlebem a velkým koláčem, poskrovnu i s novoročními vdolky. Většina tajemných bytostí vybízejících k modlení a dobrému chování však chodila před Štědrým dnem. V prosincovém Rožnově pod Radhoštěm se zahalené postavy procházejí mezi chalupami Valašského muzea v přírodě a je těžko říct, kdo se na to těší víc - zda děti, nebo sami zaměstnanci.

Vzpomínky na dětství

První zmínka o Rožnově je z roku 1267 a jeho založení se spojuje s Brunem ze Schaumburku. Kdysi dřevěné městečko spravovalo několik šlechtických rodů, nejdéle asi kvetlo pod správou Žerotínů. Rožnov byl vyhlášený tkalcovským a barvířským uměním a v roce 1796 si jistý doktor Kročák povšiml i velmi příznivého klimatu, které pak, za vydatné pomoci žinčice, léčilo nejen jeho pacienty, ale od let založení klimatických lázní i osobnosti jako Freuda nebo Mendela. Mimochodem T. G. Masaryk poslancoval v říšském sněmu právě za valašská města.

Lázeňství město přesunulo do vyšších kulturních rovin a dřevěné domy se začaly pomalu nahrazovat zděnými. A tady se zrodil princip muzea v přírodě, tedy nápad se přesně vylíhl bratřím Jaroňkům. Bohumír - světoběžník, umělec a nadšenec - se nechal okouzlit výstavnou valašskou dědinou během Národopisné výstavy českoslovanské v Praze, a když jeho bratr Alois navštívil skanzen u Stockholmu, od založení muzejního spolku byl k projektu muzea jen krůček. První dva domy muzea byly radnice a Billův dům, pak přibyla Vaškova hospoda - poschoďová roubenka s nálevnou a fojtovským stolem, dřevěný kostel a drobné stavby. „Dřevěné městečko“ brzy doplnila nejrozsáhlejší část muzea, „Valašská dědina“ s domácími zvířaty, políčky, zahrádkami. Poslední a nejnáročnější realizací byla „Mlýnská dolina“ se stavbami na vodní pohon.

Ať v létě, nebo v zimě, na parkovišti u muzea je vždycky nabito, ale protože se nám splnil sen a pod nohama křupal sníh, cesta do tepla mohla být jakkoli dlouhá. Navíc, v teple na nás čekala Vanda Vrlová, moudrá valašská kořenářka, autorka knih Devatero kvítí a Nasbíráno mezi Jány, jejíž život je spojen s rožnovským muzeem. „Vánoční přípravy u nás začínaly se začátkem adventu, ba peklo se ještě dřív, na Mikuláše pokaždé perníky,“ vypráví paní Vrlová. „Ty pekla stařenka podle starosvětského receptu, který pocházel od její maminky, kdy množství bylo přepočteno ze starých váhových jednotek. V těstě nebyl použit tuk, zato náležité množství medu i cukru, tedy po upečení byl perník tvrdý a potřeboval čas ke zvláčnění. Na Mikuláše se nepekla jen tradiční kolečka a srdéčka, která jsme měli během celého roku, ale byly to především podle starých papírových šablon z těsta vyřezané postavy Mikuláše, čerta a koníka. To potom byly základní dárky, co jsme dostali za okno od Mikuláše, kromě ořechů, jableček, křížal a většinou též vánoční kolekce. Po Mikuláši se pekly perníky nanovo, to aby byly na Vánoce už vláčné, zrovna tak zázvorky.“

Přípravy na Vánoce měly i další formy. „Spočívaly především v opakování koled. Strýc byl sběratel a vydavatel lidových písní na Valašsku, takže jich znal nepřeberné množství. Aby se některá nezapomněla, zpívali jsme je každý večer. Přitom jsme většinou připravovali ozdoby na stromek. Stříhali jsme ozdobně hedvábné papírky, v nichž byly původně citrony, a do nich jsme dávali čokoládové bonbony, to jsme ještě přebalili staniolem.“ Kromě přípravy cukroví a večerů s povídáním se gruntovalo.

V době adventu se připravovala jídla ze zemáků. „Bývaly to slížky, tašky, šulánky, pečáky, různé pagáče. Na svátky se většinou chovala husa, kterou maminka nebo stařenka dokrmovala šiškami, aby byla i pěkná játra, z nich jsme dělali výbornou paštiku. Husa byla vždy k obědu na Štěpána. Boží narození nemělo pravidelné jídlo, ale pokaždé to bylo něco mimořádného, co se vařilo jen občas a bylo velice pracné.“ A protože venku začalo být rušno, vyšli jsme mezi padající sníh i do tepla chalup.

Vyšla první hvězda

Tradiční vánoční jarmark má už víc než třicet let. „Vždy se odehrává v areálu Dřevěného městečka. Ale na valašské dědině ve Stráni je od roku 1989 každoročně pořad Vánoce na dědině. V každé chalupě muzejní pracovníci, převlečení za hospodáře a hospodyně, předvádějí některý zvyk, jak to bylo obvyklé v onom čase před mnohými léty na valašských pasekách. První rok, revoluční, byla obava, zda návštěvníci do dědiny vůbec přijdou, je to přec jen do kopce a vlastně netušili, co je tam z předvánočních zvyklostí čeká. Přišli, a bylo jich tehdy nebývalých pět set! Další rok byla návštěva ještě vyšší a potom už se nejednalo jen o jeden den, ale o celý týden.“

Předvánoční cyklus byl ještě doplněn Mikulášským podvečerem a Živým betlémem, jak říkají Daniel Šamánek a Radek Hasalík. „Styl vánočních pořadů zachovává výše zmíněnou strukturu, pořady jsou každoroční a spoluvytvářejí kmenovou sestavu pořadu Valašský rok. Děti se nejvíc těší na pořad Vánoce na dědině a na Mikulášský podvečer, dospělí naopak na Vánoční jarmark.“

V každé z chalup je něco úplně jiného, z žádné z chalup se nám nechce ven. „Ve staré škole byl a dosud bývá na tabuli napsán text koledy a žáci (pro tu chvíli návštěvníci) se jej měli naučit. V chalupě nedaleko se pekl perník a šikovné robečky jej i zdobily. V jiné chalupě se odlévalo olovo a věštila se z něj budoucnost, jinde pekli pány, figury z kynutého těsta, co bývaly pro děti v minulosti mikulášským dárkem. V pasekářské chalupě se pekly oplatky, jak to dřív dělával rechtor nebo kostelník a roznášel je po dědině, ale taky se odlévaly svíčky. V minulosti se ještě svíčky odlévaly z včelího vosku a při hoření medově voněly,“ vypráví paní Vrlová.

Když obchází Luca

Velmi zvláštní postavou byla Luca. Ačkoli je v bílém a nechřestí řetězem ani nemá rohy, vzbuzuje notnou dávku děsu. „V některých chalupách se předlo na kolovratu, tkalo na stavu, jinde ženy draly, připravujíce tak peřiny pro mladou do výbavy. Patronkou těchto prací byla Luca, která v předvečer svého svátku obcházela stavení a předoucí či tkající ženy velkou vařechou klepala přes prsty, že nesvětí její svátek. Jinde se tradovalo, že zpracovávat vlákna ženy mohly, ale ona trestala ty, které neměly dílo dokonalé. Luca byla postava bíle zahalená, někdy to byl muž, ale většinou ženy, tvář měly bílou od mouky. Obcházely dědinu od domu k domu, nesměly mluvit, jen tiše syčely nebo klopkaly, ve stavení ometaly husím křídlem rohy místností, aby nebyly pavučiny, ale taky všecky přítomné, aby z nich odmetly všecko špatné, nemoci a ze stavení nedostatek. Mužům se často soustředily na rozporky, aby zůstávali co nejdéle při plné mužné síle. Jak tiše Luca do chalupy vešla, tak tiše taky odešla.“

Ochutnáváme perníčky a čaj z devatera kvítí paní Vrlové, přestože na Vánoce si prý pasekáři zásadně kupovali čaj v obchodě. „Krámský, protože na svátky má být něco jiného, mimořádného, a ne co je každodenně běžné. Kupovaný čaj nikomu nechutnal, nespravil ho ani med či slivovice, ale každý rok ho stejně koupili, jako každý rok slavili Vánoce.“ Mezitím se úplně setmělo a zdá se, že v mrazu svítí hvězdy víc. Vlastně není nic lepšího než psát o Vánocích.

Poděkování paní Vandě Vrlové a také Danielu Šamánkovi a Radku Hasalíkovi z Valašského muzea v přírodě.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: