Tursko: místo prastarých českých dějin

Tursko: místo prastarých českých dějin Zdroj: Václav Vokolek

Zimní krajina s horou Sedlo
V místě zvaném Na zabitém stojí laténská mohyla označená křížem.
3
Fotogalerie

Tursko: Místo prastarých českých dějin najdeme nedaleko české metropole

Bázlivý Neklan, srdnatý Čestmír a proradný Durynk. Příběh o válce mezi Lučany a Čechy si z dětství pamatujeme všichni. Za českými pověstmi se můžeme vydat nedaleko Prahy a zjistit, zda na nich není zrnko pravdy.

Stačí odbočit z Dejvic na Horoměřice a octneme se v prastaré kulturní krajině se staršími dějinami, než má hlavní město. Cestou do Turska si ani neuvědomíme, že stoupáme na typickou náhorní planinu, ze které bývá za jasných dnů pozoruhodný výhled. Od úpatí nejvyššího bodu, jímž je vyvýšenina nazvaná Ers, spatříme táhlý obzor Krušných hor, celou malebnost Českého středohoří až po Sedlo, dále Bezdězy, kopce okolo České Lípy, Vlhošť a Ronov. Při výjimečné viditelnosti se nad obzorem objeví charakteristická silueta Ještědu a možné je spatřit i hřbety Krkonoš. Dalo by se říci, že odtud můžeme vidět velkou část Čech.

V dávných dobách byl ale tento výhled zcela jiný. Turská vyvýšenina byla totiž ostrovem takzvaného Podřipského jezera. Malíř a historik Jiří Mikula pod vedením významného geologa Karla Žebery tuto situaci namaloval. Jeho obraz Pohled z Turska zachycuje dávnou podobu Řípu a Českého středohoří vyčnívajícího ze zvlněných vod pradávného jezera, které pokrývalo celé střední Čechy. Že se nejedná o pouhou hypotézu, si můžeme dokázat na příbojových skalách nad Minicemi, poblíž pravěkého hradiště Rusavky. Vodou omleté buližníkové skály připomínají ty současné u moře. V puklinách lze dokonce najít valouny, které tam rozbouřená hladina vsadila jako podivuhodné artefakty.

Hroby s milodary

Zdejší lidské osídlení je také velice staré. Zdá se, že bývalý ostrov byl pro osadníky velice přitažlivý. Jakmile se tu někde staví a kope, znamená to další archeologické objevy. Na dvoře školy byly objeveny dva velice pozoruhodné hroby; v jednom byly uloženy tři mužské kostry, ve druhém pomíchané kosti asi sedmi lidí. U dvora Těšina bylo nalezeno asi třicet hrobů s milodary z bronzu, zlata a jantaru. Kromě hrobů se tu každou chvíli narazí na soudobé sídlištní objekty. Památek na zejména únětickou kulturu, laténskou kulturu, ale i na první Slovany je tu prostě mnoho.

Hájek klade založení Turska (mluví o něm jako o „dvoru Tursko“) do doby nedlouho po příchodu Čechů na Podřipsko. Do roku 671, tedy do doby, kdy měl na malém území okolo posvátné hory vládnout Krok. Pak by to byla jedna z nejstarších osad v Čechách. V tom se asi Václav Hájek z Libočan nemýlil. Řada archeologických nálezů však datuje místní osídlení daleko před příchod českého kmene.

Tyr a Tursko

Většina z nás, kteří jsme prošli povinnou školní četbou Jiráskových Starých pověstí českých, si však Tursko spojuje s legendárním popisem nejstarší války na našem území, s bitvou na Turském poli. Velice obšírně si jí ve své kronice všímá Kosmas. Je to jediné epické vyprávění v celé kronice. Pokládal tedy nejstarší kronikář tuto bitvu za tak důležitou? Patrně ano, i když, jak se zdá, se nikdy nekonala.

Bitvou se zabývalo množství kronikářů a historiků. Na základní otázky si nedovedli dodnes odpovědět. Jednu možnost bychom mohli naznačit. Pověst o bitvě mohla být ohlasem daleko starších dějů. Nezapomeňme, že zdejšímu kraji bývá přisuzováno osídlení z doby starší než pět tisíc let. Nápadné je také propojení názvu obce Tursko s hrdinou Tyrem, jenž tu měl padnout, a germánským božstvem.

Jedna z podob jména germánského boha války byla totiž Tir, Tyr. Jeho runa často zdobí staré germánské meče. Zdá se, že Er a Tyr označují jednoho boha, mocného boha války. S oběma jmény se na Tursku setkáváme. Objevují se jak v názvu návrší, tak v samotném názvu obce, Kosmas ji nazývá bustum Tyri. Původně se obec ovšem jmenovala Černuc na Turšče. Základ tur se tedy vždy vztahoval na místní okolí, na „turská pole“.

Turská pole ale můžeme považovat za pole mrtvých, pohřebiště. Za nekropole. Dodnes se tu nachází překvapivý počet laténských mohyl, ale vzhledem k dlouhodobé zemědělské činnosti to je jistě jen pouhý zlomek. Takováto nekropole musela být největší ve středních Čechách.

Nedaleko Turska se ještě roku 1875 tyčila mohutná mohyla, a to při polní cestě z Velkých Přílep do Noutonic. Václav Krolmus zkoumal mohutnou mohylu, vysokou více než deset metrů. Napsal o ní v dopise: „Vy tam máte nablízku u Lichocevsi památnou mohylu, ale tu já nikdy nerozkopám, byla by jí věčná škoda.“ Právě již zmíněného roku 1875 byla však mohyla rozvezena. „Tisíce vozů z ní byly…“ můžeme si přečíst strohou zprávu. Nic víc po této památce nezbylo.

Mohyla na Krliši

Ve svém přemítání o turských polích můžeme také připustit, že se tu nějaká bitva přece jen konala. Ale Kosmova kronikářská zpráva mohla být také ohlasem čehosi daleko staršího, co mohlo souviset právě s keltskými mohylami. Ostatně s jednou určitou mohylou souvisí Kosmovo vyprávění o bitvě.

V Tursku se mluví o třech možných mohylách legendárního vůdce českých vojsk Tyra. Jedna, která je dodnes velmi majestátní, byla navršena na buližníkovém suku s podivným jménem Krliš. Jeho název je zřetelně inspirován staročeskou podobou známou z nejstarších chorálů (krleš), slovanskou podobou řeckých slov Kyrie eleison – Kriste, smiluj se. Ale proč se prostý, nevýrazný kopeček v polích jmenuje tak vznešeně?

Na mohyle vždy stál kříž. Je zřejmé, že ten první tu byl vztyčen již dávno. Nedatovatelný zbytek jednoho z nich najdeme uprostřed rozvalených balvanů v lomu. Právě tady si musíme uvědomit, že pohanská víra přežívala dlouho, dodnes na ni máme v lidových obyčejích řadu památek. A tak bylo nutno pohanské místo přemoci křížem.

Třeba se tu ještě v počátcích křesťanství pohřbívalo, třeba tu přežívaly pohanské rituály. Pak by zde probíhala náboženská bitva, teologický boj na Turském poli. Kdoví, snad toto místo zažilo dvojí díkůvzdání. Kyrie eleison! Krleš, krleš. Ale třeba je název až z nedávna, z romantických dob opojení falešnými Rukopisy

Mohyla na vrcholku Krliše je raně laténská. Byla mnohokrát prokopána nejen archeology, ale i hledači pokladů. Najít Čestmíra, což je novodobá úprava Tyrova jména, ve zlaté zbroji bylo lákavé. Podařilo se to někomu? Ani to se nedozvíme. Na Krliši se nalezlo i několik hrobů z raného středověku, z doby eventuální bitvy, ale žádný z nálezů nesvědčil o pohřbu významného velmože bojovníka. Ani slovanského, ani keltského. Proč se tedy pověst o bitvě na Turském poli tak dlouho udržela, proč ji Kosmas považoval za tak důležitou? Je jakýmsi reliktem z období, kdy ostrov Tursko osídlili Keltové? Pak by bitva na Turském poli byla spíše mytologická než skutečná.

Obětní rituály

Pravdu o bitvě na Turském poli se asi nedozvíme. Pro další z pramenů si ještě dojděme do stránek Hájkovy kroniky. K tajemné čarodějnici, která radí Tyrovi: „Protož chcete-li vy vítězství míti, musíte vůli a rozkaz bohů vyplniti. I obětujtež bohům oslici, tuť chtí od vás bohové míti. – Ti hned osličku zabili a na mnoho tisíc kousků rozdělili, tak, aby každý z bojovníků jeden kousek snědl. To když učinili, divnou zmužilost na sebe vzali…“

Tady Hájek popisuje prastaré obětní rituály. Setkáváme se s nimi třeba ve védských textech, samozřejmě rituál je tu o něco složitější, ale i v římské tradici. A oslíka musíme v obou případech zaměnit za koně. Se stejným rituálem se setkáme i v popisu irských obřadů, jak byly popsány v díle Topographia Hiberniae z roku 1185. To vše si tedy Hájek nemohl vymyslet. Zdá se tak, že kronikářem téměř literárně ztvárněný děj popisované bitvy se nám nečekaně propadl hluboko. Jak souvisela s děním v okolí Turska, asi nikdy nezjistíme. Přesto tu máme zřetelný pocit zcela výjimečné krajiny…


LUCKÁ VÁLKA

Pověst vypráví o konfliktu mezi Čechy a Lučany, jedním z bájných českých kmenů, který sídlil podél řeky Ohře, s hlavním střediskem v Žatci. Lučané a jejich výbojný vůdce Vlastislav prý porušili dohodnutý mír, a tak mezi stranami vypukla válka. V rozhodující bitvě u Turska za sebe mírný Neklan poslal ve své zbroji udatného Čestmíra (Tyra), který nakonec ve vítězné bitvě padl. Neklan se prý postaral o osiřelého Vlastislavova syna Zbyslava. Zbyslavův opatrovník Durynk ale dítě zabil a stihl ho za to od Neklana trest – měl si sám vybrat způsob smrti. Nakonec se sám oběsil na olši.


TIP AUTORA

V Tursku najdeme i zajímavý kostel svatého Martina, původně gotický, ale po jeho zničení znovu vybudovaný po roce 1700. V kostele visí na hlavním oltáři obraz svatého Martina, který podle Karla Škréty namaloval patrně J. J. Heinsch.

Přilehlá křížovnická komenda a rozsáhlý statek, dnes bohužel v nepěkném stavu, svědčí o slávě baroka a jeho architektonických i uměleckých kvalitách. A z Turska není daleko do Holubic, kde najdeme půvabnou románskou rotundu, v níž se ukrývají mnohá tajemství, o kterých si můžeme povědět jindy.

Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 10/2014.