Petrovské sklepy se nachází v místní části zvané Plže

Petrovské sklepy se nachází v místní části zvané Plže Zdroj: Bronislav Jaroš

Sklepní ulička v Petrově-Plžích. Sklepy mají jednotný nátěr: bílou vápennou omítku s ultramarínovou obrovnávkou.
Vinné sklepy na Vrbici zdobí pseudogotická průčelí
Vrbické sklepy jsou vybudovány v kopci zvaném Stráž
Dominantou Vrbice je také kostel svatého Jiljí
Mnoho sklepů zdobí tradiční ornamenty, i tenhle v Petrově-Plžích
13
Fotogalerie

Z Hobitína mezi Opilé sklepy

Morava a víno patří neodmyslitelně k sobě a stejně tak je k tomu nutno připočítat architektonickou tradici vinných sklepů. Co sklepní osada, to originál. Tak dneska vyrazíme na košt!

Vinohradnická krajina, malebné sklepy, zrající hrozny, slovácké ornamenty a taky slunce, košty a přívětiví vinaři, kteří upouštějí z koštýře do pohárků trochu od veltlínu, chardonnay, rulandy či frankovky. To je přece Morava. Tedy zdaleka ne jen to, ale pro dnešek se v těch sklepech zdržíme a jinam už netrefíme.

Hlemýždi a ultramarín

Asi vůbec tu nejpamětihodnější sklepní lokalitu mají v Petrově u Hodonína. A jistě taky jednu z nejmalebnějších. Říkají jí Plže. To proto, že oblast, kde sklepy stojí, bývala prý vyhlášená nadměrným výskytem hlemýžďů. Přiznávám, žádného jsem si při putování čtyřmi uličkami lemovanými venkovskými stavbami nevšiml. Zřejmě dřímají, schovaní doma v ulitách.

Tomáš Sklenák dnes ale nedřímá a vyrazil do roboty. Míní, že tak jednou za dva roky je třeba obnovit nátěr sklepních fasád, a teď nastal ten správný čas. Svému sklepu dopřál čerstvou bílou vápennou omítku a dole při zemi se chystá ještě vytvořit lem neboli obrovnávku v ultramarínové modři. Takhle tu vypadají všechny sklepy, všechny oblékají stejnou bílo-modrou uniformu. A aby se žádný nevzbouřil a nerevoltoval jiným ohozem, dohlíží na všechno památkový úřad. Už v roce 1983 se totiž Plže staly vesnickou památkovou rezervací, což zdejším vinařům samozřejmě znesnadňuje provádět jakékoliv úpravy, ale na druhou stranu… No, přijeďte se na tu krásu podívat.

„Ultramarín se v dnešní době těžko shání,“ postěžuje si Tomáš. Po menších peripetiích se mu ale nakonec poštěstilo kdesi na internetu, tak může dílo dokončit. Při míchání modré barvy přitom sází na osvědčené postupy svých předků. „Dělám to starou metodou, jak to mám naučené od taťky a od dědy. Ultramarínový prášek smíchám s vlažným mlékem, dám do toho dvě lžíce octa, ono se to tím zahustí. A pak už to takovým ťupkáním nanáším na ten vápenatý podklad,“ dává k dobru originální recepis.

„Tak ať jde práce od ruky,“ přeji upřímně, a místo abych přiložil svoji ruku k dílu, raději zbaběle prchám k sousedům, kde mě místo štětky přivítají sklenkou. No dobře, to bych Tomášovi křivdil, i u něho jsem ochutnal tekutý hrozen a byl to oblažující zážitek.

Sklepy jako úkryty

Je doloženo, že sklepy v téhle lokalitě lidé hloubili už v 15. století, a nejstarší dodnes dochovaný tuhle dobu pamatuje. Stavěli si je sami hospodáři s výpomocí příbuzných a sousedů, jen za dohledu zednického mistra. Podsklepit vlastní domy tehdy nemohli kvůli vysoké hladině spodních vod. Prý se ve zdejším svahu těžil jíl, a jak zemina mizela, lochy s kamennými klenbami přibývaly místo ní. Pak se ještě zavezly hlínou, což přispělo ideálnímu klimatu uvnitř. Ne vždy ale sloužily jen pro víno a vlastně ani dnes tomu tak není ve všech osmdesáti případech – tolik sklepů tady stojí. V různých dobách byste v nich našli sklad všemožných zemědělských plodin, místnosti pro uchování ledu nebo úkryty před válečným běsněním. Petrov si zažil krvelačné řádění Turků a Tatarů a nevyhnul se mu ani přechod fronty za druhé světové války.

„Moje babička vzpomínala na své zážitky z dětství. V našem sklepě se v pětačtyřicátém ukrývaly čtyři rodiny. A jak se blížila Rudá armáda, zaklepal na dveře německý voják, který se chtěl zřejmě před Sověty schovat. Všichni tady měli strach a někdo z těch Petrovanů tu měl u sebe i zbraň. Tak toho německého vojáka před sklepem zastřelili,“ vypráví Daniel Zubek, majitel jednoho z nejstarších sklepů v Plžích.

V místech, kde dnes víno teče proudem a lidé se tu obvykle bujaře veselí, ale na pochmurné chvilky historie myslí málokdo, ač jsou do bílo-modrých omítek skrytě vepsané.

Jediná samostatně stojící sklepní osada

Petrovské sklepy pro sebe mají, dá se říci, vlastní čtvrť, ale stále jsou součástí Petrova. Zato Nechory nedaleko Prušánek, ty se pyšní tím, že jsou patrně jedinou zcela samostatně stojící osadou vinných sklepů u nás. Tady se nebydlí (tedy vyjma turisty), tady se jen tvoří, uchovává a koštuje víno.

Kdo k Nechorám na dobré vínko chodí, ten je zdravý, a tudíž ne chorý. Nějak tak snad přišla nezvyklá zástavba ke svému jménu. Nejstarší zdejší dochovaný sklípek je z roku 1812. Někdy v té době, možná už na konci 18. století, prý prušánecká vrchnost nechala zbourat sklepy, které stály přímo v jejich obci, a postavit nové, „nechorské“ asi o dva kilometry dál. Ty původní kdysi lemovaly cestu ke kostelu v Čejkovicích, kam občané Prušánek chodívali na nedělní bohoslužbu. Jenže chlapi, jak šli kolem těch uložených sudů s vínem, na bohulibý cíl své pouti rychle zapomněli, liturgii zmeškali a „svaté“ přijímání si zorganizovali po svém. To se nemohlo vrchnosti líbit. Snad proto tedy Nechory vznikly a proto jsou od Prušánek tak daleko.

U Nechor… Abych vysvětlil: tady nikdy nesmíte říci „v Nechorách“, správně je v místním jazyce „u Nechor“, a nesmíte jít „do Nechor“, nýbrž „k Nechorám“. Nevím proč, ale zdejší lidé si na to dost potrpí. Tak tedy u Nechor mají na čtyři sta sklepů, na rozdíl od Petrova různých podob a velikostí, a snad každá prušánecká domácnost tu má aspoň jeden. I farnost.

Z generace na generaci

Jeden z vinařů právě vyplachuje demižony, další spěchají do vinohradu čistit kmínky, jiní vedou družné rozhovory se svými sousedy. Uličkami, jež jsou zároveň trasami oblíbených cyklostezek, projíždějí návštěvníci na bicyklech a zatím ještě drží směr. A maléři a malérečky zdobí žudra svým ornamentálním uměním. Třeba Jožka. „Já už jako dítě jsem si pod školní lavicí rád maloval, nějaké to jablúčko nebo tulipánek. Asi jsem talent zdědil po stařečkovi, který ilustroval zpěvníky a rád vyšíval,“ vykládá, zatímco vede precizní tah štětcem.

„Mám tu veltlín zelený v pozdním sběru,“ zve do svého sklepa Pavel Vašíček, „veltlín zelený, denní chléb to vinařův. Víno, které se nepřepije a hodí se ke každému jídlu a ke každé společenské události,“ vychvaluje tradiční odrůdu na cestě k sudům a z jednoho z nich pak natáhne světlý mok do koštýře. Je jedním z těch, pro které je vinaření hlavně koníčkem, jinak se živí jako elektrikář. „Víno, to je tradice pradědů, dědů, otců a teď i naší generace. A snad i já předávám dál ten štafetový kolík, protože dcera je sommeliérka a dost vínu rozumí,“ povídá s potěšením.

Jako k tradici a koníčku předávanému z generace na generaci, tak k výrobě vína přistupuje většina vinařů nejen u Nechor, ale na celé Moravě. „Třeba tady u nás se hospodaří na nějakých třech stech hektarech vinic, je tu asi tři sta zaregistrovaných vinařů a tak deset nebo nanejvýš patnáct je těch, kteří se tím opravdu živí,“ potvrzuje Drahoslav Melchrt, jenž právě patří k oné menšině profesionálů. Přijedete-li se ale osobně podívat, pozvánku k ochutnávce určitě dostanete u prvních i druhých, nesejde na tom, zda sklep patří hobby, nebo profi vinaři. A udělat skvělé víno tady umějí všichni, snad se tu lidé s tou dovedností rodí.

Modré hory s červeným vínem

Pozemky s vinicemi bývaly odpradávna nazývány viničními horami. Dnes se jim říká viniční tratě, ale konkrétní jména se často dochovala. Třeba Modré hory jsou regionem pěti vinařských obcí na Velkopavlovicku a ty nejzajímavější vinné sklepy mají určitě na Vrbici. Pamatujte si, tady zase musíte říkat na Vrbici, nikoliv ve Vrbici – ve zdejším kraji snad platí, že co obec, to nějaká důležitá lingvistická tradice. Jen to po všech těch koštech nepoplést.

A proč jsou ty „hory“ modré, na to je samozřejmě docela jednoduchá odpověď. „Říká se, že tady v tomhle regionu se dělá nejlepší červené víno v České republice, ale to si musí každý sám ochutnat a zvážit,“ vysvětluje vrbický vinař Ondřej Bařina. Frankovka, Svatovavřinecké, Modrý Portugal, Dornfelder a také André – domácká odrůda vyšlechtěná ve Velkých Pavlovicích, na těchto vínech si tu prý zvlášť pochutnáte.

„Ale musíte si to sem vyšlapat. Vrbice se nachází na široko daleko jediném kopci. Když ale vyšlápnete až sem, to už si určitě zasloužíte aspoň pohárek,“ ujišťuje předsedkyně zdejšího vinařského spolku Lenka Machovská, že vynaložené úsilí a pot nezůstanou bez náležité odměny.

Kopec, na němž je část Vrbice vystavěna, se nazývá Stráž. Na jeho vrcholu se vyjímá kostel svatého Jiljí, viditelný z dálek, pročež bývá označovaný za dominantu celých Modrých hor. Taky jsou na něm malovaná boží muka, zmenšená kopie starého větrného mlýna a památník upomínající na osvobození obce na konci druhé světové války. A hlavně jsou tu malebné sklepy. Celý vrch Stráž je jimi proděravěný jako ementál, v sedmi různých výškových úrovních a ze všech stran. Jak si je lidé kdysi hloubili, kolikrát do sebe málem vrazili, musel to asi tehdy být lítý souboj krumpáčů a lopat. Některé sklepy tak od sebe dělí jen několik centimetrů tlusté (nebo spíš tenké) stěny.

Za Hobity a pro opicu

Sklepní díry ve Stráži prý vznikaly už v 17. či 18. století a původně sloužily hlavně pro uskladnění řepy či brambor. Jsou v podstatě jen vykopané v pískovcové skále, nikoliv vyzděné z cihel, a už tím se dost odlišují od sklepů v jiných obcích. Nejvíce je však proslavila až pseudogotická kamenná průčelí, která jsou o dost novodobější záležitostí. S nápadem přišli místní zedníci bratři Michnovi někdy kolem roku 1920, tehdy je inspirovala vrbická kaple svaté Anny. Vchody do sklepů začali upravovat do podobného stylu a mezi obyvateli si tahle myšlenka získala velkou oblibu, takže dnes téměř všechny sklepy na Stráži mají jednotný vzhled. A je to pěkná podívaná. Spíš nízké a široké jsou ty kamenné domečky, stojí jeden vedle druhého a občas i nad sebou, z vrchu zarostlé trávou a tu a tam přizdobené listy a hrozny vinné révy. Vchody i miniaturní okénka po stranách s lomenými oblouky odkazují někam ke gotice, ale být o trochu kulatější, jen byste čekali, kdy se v některém z těch vchodů objeví Frodo Pytlík. Ne, není náhoda, že si vrbické sklepy vysloužily přezdívku „moravský Hobitín“. Místní ale tohle přízvisko slyší dost neradi. Což se krásy naší země musí pořád k něčemu připodobňovat? Však jsou ta naše místa dost svébytná a originální. „To máte jako s Moravským Toskánskem. Ne, je prostě Vrbice a sklepy na Stráži. A je Moravské Slovácko,“ říkali mi. Na druhou stranu, marketingově ty přezdívky fungují určitě skvěle a přitahují velkou pozornost.

Dobře tedy, nechoďme sem za Hobity. Na Vrbicu se totiž chodí pro opicu. Abyste rozuměli, opička Emilka je maskotem zdejších vinařů, a tak po ní pojmenovali různé akce, které tu pořádají. Když dojdete na košt, okusíte všemi smysly aspoň šest vzorků a poklábosíte – protože součástí správně provedené ochutnávky je v neposlední řadě i to, že se dáte s vinařem do řeči a společně okomentujete všechny ty vůně, barvy, chutě a vůbec život celkově, dostanete pak za odměnu odznak s opicí. V kolika sklepech se zdržíte, kolik odrůd ochutnáte a kolik opic a jak velkých si nakonec odnesete, to už je jen na vás.


Velké Pavlovice a Opilé sklepy

Velké Pavlovice mají vlastní odrůdu (vyšlechtili tu červené André), ale nemají vlastní vinařskou uličku, tedy aspoň ne tu tradiční, v níž by byly na jednom místě soustředěny staré několikasetleté sklepy s lisovnou a sudovnou, v nichž se víno vyrábí i ochutnává. Najdete tu však uličku s takzvanými Opilými sklepy, jež byla slavnostně otevřena v roce 2012. Nejsou to tak úplně vinné sklepy, spíš soukromé chalupy nebo ubytovací zařízení, jejichž součástí je jistě i bohatý archiv vín, leč nakoupených, nikoliv na místě vyrobených. Patnáctka zdejších „sklepů“ se ovšem pyšní moderním pojetím, sytými barvami a podivnými rozevlátými proporcemi a tvary připomínajícími díla slavného architekta Hundertwassera. Vznik takového v podstatě developerského projektu logicky doprovázelo rozporuplné přijetí od veřejnosti. Ač jsou ale Opilé sklepy, někdy nazývané i jako Tančící, trochu kontroverzní, těžko jim někdo odpáře architektonickou zajímavost a ojedinělost. Ostatně o návštěvy nouzi nemají. A já bych řekl, že za zmínku a aspoň krátké zastavení tohle místo stojí.