Místo mezi Krkonošemi a Králickým Sněžníkem vyplňují Orlické hory. Ty jim svou nižší výškou budou těžko konkurovat. Na rozdíl od nich stále vzdorují proměně na velkokapacitní turistické lunaparky. Přitom se pyšní podmanivým horským šarmem, perfektními terény pro bezpečné výšlapy i výjimečnými díly předků.
Do Orlických hor pronikneme od východu. Prvně se jich jen lehce dotkneme a na okamžik zakotvíme v Lanškrouně. Tady se za městem začínají vlnit pahorky jejich podhůří. Ty postupně mohutnějí, nabírají výšku a v pozadí se rýsují první vrcholy, které atakují magickou tisícovku. Byť jim k ní ještě zbývá pár metrů. Také uvnitř starobylého jádra města je cítit, že hory jsou blízko. Honosné renesanční radnici nastavuje zrcadlo roubená budova staré zájezdní krčmy, která jako by vypadla odněkud z líbezného zeleného údolí pod vysokými kopci. Poblíž vyšperkovaného náměstí se bělá areál lanškrounského zámku…
Osudná pečínka z vlka
Zazděná gotická okna ostře kontrastují se světlou omítkou a současně potvrzují, že panské sídlo vzniklo přestavbou středověkého kláštera. Zámek, sousední chrám i městské hradby oddechují klidem maloměstské pohody. Avšak zdání klame. Za načančanými zdmi lanškrounského zámku se prý odehrála děsivá vražda. Během rozkvětu reformace v Lanškrouně pobýval slavný bratrský kazatel Michael Weisse. Ten měl pověst tvrdého nesmlouvavého muže. Zde žil pod ochranou svého mecenáše Vojtěcha z Pernštejna. Nicméně i s ním se dostal do pře. Vojtěch z Pernštejna celou záležitost vyřešil rázně a jednoduše. I když asi ne zcela eticky. Problémového kazatele pozval na zámek a tam ho, jak hovoří dobové spekulace, „nakrmil vlkem“. Tedy připravil mu mimořádný gastronomický zážitek z pečeného vlčího masa, které pro tuto příležitost speciálně okořenil silným jedem.
Brána hor
Svůj stan jsem rozbil u lanškrounských rybníků. V létě to tam dost tepe: koupání, vodní sporty, zahálka, hospůdky. Lanškrounské rybníky jsou zároveň přírodní rezervací a rájem pro amatérské ornitology. Okolí Lanškrouna oplývá vodou. Na naučné stezce jsem minul několik studánek. Nejvíce mě okouzlil Eduardův pramen, který se svou výzdobou vyrovná věhlasným lázeňským zřídlům. Oblíbenou lesní studánku zvelebili lanškrounští ostrostřelci. Pojmenovali ji po svém oficírovi Eduardu Erxlebenovi. Lahodná voda báječně osvěží a zláká k rozjímání. Mě ale nekompromisně volají hory! Proto za zlatavého odpoledne stoupám po polních cestách za město. Tam se v kouzelné aleji pod korunami letitých lip choulí skromné kapličky křížové cesty. Na ně navazuje poutní kostelík Narození Panny Marie. Interiér chrámu dýchá staletou patinou a klasickou vůní starých venkovských kostelů, ve kterých se občas opomene údržba. Uvnitř jsem sám. Úplně mě pohltilo ticho. Duchovní náboj se tu promísil s laciným pozlátkem lidové zbožnosti. Pár minut cesty od svatyně se vypíná konstrukce rozhledny Mariánky. V budce u ní se roztáčejí piva, na trávě relaxují zmožení cyklisté i pěšáci. Škrábu se nahoru. Fenomenální výhled mně vzal dech. Dole na jihu se lámaly stolové hory kolem Moravské Třebové. Po pravici se vypínaly náhorní pláně Zábřežské vrchoviny. A přede mnou se černala Buková hora se ski resortem a Suchý vrch. Na Mariánce jsem prošel branou Orlických hor.
Oživlé dřevo
Protikladem k východu je západ. Ten spojujeme s vlahým vzduchem letního podvečera. Mě takové chvíle zastihly u Olešnice v Orlických horách položené poblíž západní výspy pohoří. S posledními paprsky slunce sem větřík z doliny přivál chlad a obloha plná hvězd světélkovala nad pastvinami, kam se pomalu valily nízké chuchvalce mlhy. O zasloužilý odpočinek po túře se skvěle postaralo vynikající olešnické pivo Agent. To zakoupíte přímo v minipivovaru či infocentru. Olešnice dodnes neztratila ráz pitoreskního městečka, kde horskou kulisu zatraktivnily historické památky. Hlavní magnetem je však unikátní Utzův mechanický betlém. Autor díla Josef Utz se inspiroval ve známém Třebechovickém betlému. Nicméně ho strašně hnětlo, že tamní figurky nehýbou svými klouby, jako při klasickém pohybu. A rozhodl se, že zhotoví betlém mnohem lepší! Postavy umístil na vozíčky a složitým systémem převodů dal život končetinám. Svoje mistrovské dílo propracoval do nejmenších detailů. Jakmile se roztočí diskrétně schovaný motor, figury se uvedou do pohybu. S kacířskou nadsázkou připomínají surrealistické running sushi uvnitř asijského baru. Nad chlévem se pak v pravidelných intervalech vynoří anděl a zamává křídly, pastýře doprovází pejsek, co se chvíli loudá a poté zase běží, a Ježíšek, i když je dosud párdenní nemluvně, se již sám bez opory posadí. Josef Utz svůj betlém nedokončil. „Při práci se dřevem ho trefilo poleno a na následky zranění zemřel,“ informoval mě průvodce. Utzovi neměli potomky. „Betlém chátral, figurky se poztrácely,“ pokračoval. Po mnoha peripetiích se olešnický unikát podrobil péči zkušených odborníků a přesunul se do důstojných prostor.
Republiku ubráníme
Horké chvíle před Mnichovem pamatují u Olešnice mohutné betonové pevnosti. A robustní dělostřelecká tvrz Skutina zve na prohlídku. Okružní naučná stezka po objektech prvorepublikového opevnění má jednu dost závažnou vadu. Chtěl jsem si ji projít celou, ale v jednom úseku ji přerušil elektrický ohradník a pastviny plné skotu. Olešnice také výborně poslouží jako východisko k úvodním krokům po hlavním hřebenu Orlických hor. Ten začíná nenápadně. První příležitost pro pauzu nabídne rozhledna na Feistlově kopci. Námaha z výstupu se hned rozplyne poté, co dole spatříme Hronovsko, pískovcové útesy Stolových hor a kontury Krkonoš. Za Feistlovým kopcem se hlavní hřeben zvedne. A tvrdě udeří nekonečnými prostorami bezlesých plání i siluetami protilehlých vrchů. Zde si hory navždy podmaní každého, kdo tudy projde. Moc turistů se sem kupodivu nehrne. Před průsmykem Čihalkou se hřebenovka narovná, aby pak prudkým výšvihem překonala pořádné převýšení na Vrchmezí. To je hodně frekventovaný bod, protože sem houfně míří polští sousedé. Na jejich straně Orlických hor už výše položené místo nenajdeme.
Od sklářů k medailím
Z Olešnice se přesuneme do samého srdce pohoří. Deštné v Orlických horách platí za rušnou Mekku zimních radovánek. O slunečném červnovém víkendu, těsně na prahu prázdnin, zde ale vládl slastný klid. Na sjezdovkách mezi svěží trávou stoicky přežvykovaly krávy. Závany hověziny se mísily s omamnou vůní rozkvetlých luk těsně před senosečí, chalupáři pucovali roubenky a okolo hospod se trousily řídké skupinky výletníků. Infopanely lákaly k návštěvě zvonařské dílny nebo keramického ateliéru. Mně padlo do oka místní muzeum. Na prohlídku se nás tam sešlo pár. Příjemná průvodkyně nám představila různorodé expozice. Od klasiky „z domácností našich babiček“ přes lokální tradice až po výpravu do minulosti, do pionýrských dob turistiky a objevování krásné tváře drsných hor. Deštné proslavila domácí malovýroba lýkových krabiček i sklářské řemeslo. Dýmající huť sice už dávno odnesl čas, avšak křehké vázy ve vitríně stále hýří křiklavými barvami. Prohlídka také připomene, že Orlické hory u nás třímaly průkopnickou štafetu v menšinovém zimním sportu – skibobu. Výstroj se dělala podomácku na koleně. A reprezentanti z místní líhně sklízeli jeden pohár za druhým.
V rozkošných spárech blonďaté Kačenky
Ovšem ještě před tím, než jsem vplul do ticha výstavních síní, tak jsem ji uviděl. Rozšafně seděla na zídce u muzea. Bosonohá, s blonďatými vlasy. Venkovsky prostá a současně šarmantní, svůdná. A i když šlo pouze o sochu, náramně jí to slušelo. Zde jsem poprvé stanul tváří v tvář Kačence – bájné bytosti, princezně a vládkyni Orlických hor. Proto se jim občas také říká Kačenčiny hory. Mapy vybízejí k poznávacímu putování „S Kačenkou po stopách sklářů“. Děti zase k pohybu na čerstvém vzduchu namotivuje „Kačenčina pohádková stezka“. Kačenka je zkrátka cenný brand! U Šerlišského mlýna se ukrývá horská chata Kačenka, sousední Olešnice se pak pyšní Kačenčinou sjezdovkou. Před Kačenkou se fakt neschováte! A ona vás odmění vzrušujícími zážitky. Mně naplno odhalila svoji rozkošnou zahrádku. Přírodní památka Kačenčina zahrádka leží tam, kde bychom podobný skvost vůbec nečekali: bezprostředně pod sjezdovkou, pár metrů od silnice, hned za bufety a strojovnami lanovek. Tu se rafinovaně schovává bujně zarostlá vlhká loučka. Ta pestrou paletou vzácných bylin pohladí na duši. Přicestoval jsem ve správný okamžik. Kačenčina zahrádka vzplanula ohněm života. Do výše čněly statné stonky rdesna hadího kořene korunované šišticemi růžových květů. Okolo nich zářily desítky prstnatců májových – nepřehlédnutelného zástupce našich orchidejí. Pozvolna nakvétala růže převislá. Pouze ostře žluté upolíny jsem nespařil. Tyto krasavce našich pohraničních hor jsem obdivoval až další den na hřebeni u Šerlichu.
Davy a devastace
Tehdy zároveň nadešla chvíle ke zdolání Velké Deštné, nejvyššího bodu pohoří. Na túru se vydávám časně ráno. Přes ztracenou osadu Luisino údolí, kde dnes jediné živé duše tvoří chalupáři a hajný, rázně šlapu vzhůru. O Velké Deštné se tvrdí, že patří mezi turistické taháky. Je neděle ráno a já cestou potkal jediného člověka. Hodiny odbily desátou. Na vrcholu nás bylo pár, ale za dvacet minut se začaly trousit první větší skupiny. Což akorát stačilo, abych si vychutnal fantastická panoramata Orlických hor z elegantní rozhledny. Na severu se táhly polské stráně a vedlejší Bystřické hory. Do zorného úhlu se dostaly Krkonoše, sousední Králický Sněžník a též daleké podhůří až kamsi do Polabí. Při sestupu k Šerlichu se už proti mně hrnul nepřetržitý proud výletníků. Stejná situace panovala u ikonické Masarykovy chaty. Kilometr za ní zástupy prořídly. Z Šerlichu značka krátce kopíruje státní hranici. Naší půli hřebene vládne čistá příroda. Zato na polských svazích čerstvě vzniklo megacentrum turistického průmyslu. Přes zimu funguje jako mamutí skiareál, v létě se sjezdovky promění na bikepark. Od lanovek duněla hudba a hned za hraničními patníky terén zdevastovala těžká technika. Srdce milovníků hor buď zapláče, nebo se naplní vztekem.
Staletý hraniční hvozd
Na české straně naopak červená hřebenovka vstoupila do šera národní přírodní rezervace Bukačky. Stezku obklopil divoký prales. V něm bizarně pokroucené buky sdílejí domov s javory i přirozenými porosty horských smrků. A společně vzdorují nástrahám drsného počasí – vichřicím, sněhu, ledu. Pod staletými korunami pak raší mladé stromky, zatímco opodál ze země čnějí ztrouchnivělé pahýly a kolem nich se povalují zčernalé tlející kmeny. Takto zřejmě vypadaly legendární hluboké hvozdy našeho pohraničí, než je převálcovaly monokultury smrku. Bukačka však vydržela. Zároveň statečně překonala i osmdesátá léta, kdy Orlické hory zkrápěly kyselé deště, které nemilosrdně likvidovaly smrčiny. Občas se uprostřed pralesa objevil sluncem zalitý palouk. Na ně se však ze stezky nesmí. Předpisově stojím u ohrady a zdáli pozoruji romantickou loučku. Mezi záplavou barev rozkvetlého koberce opět hrají prim orchideje. Opouštím hřeben a sám sestupuji k Šerlišskému mlýnu. Davy zmizely. Pár pocestných potkávám až v lesích nad Deštném. Ty tají dvojici krásných vyhlídek. První z nich, vyhlídka „Nad národním domem", zobrazí idylku krajiny s rozptýlenými chalupami Deštného. Druhou najdeme na trase modré značky nad Zákoutím a z nízkých skalek přinese poslední pozdrav od impozantní masy Velké Deštné i hřebene Orlických hor.
Když zavelí toulavé boty
Detailní průzkum všech přitažlivých zákoutí Orlických hor je výzva na celý život. Zvlášť když každé roční období představí jinou tvář. Mimořádné přízni výletníků se těší partie hlavního hřebene kolem Kunštátské kaple. U jeho severního úpatí se pak rozprostírá pitoreskní krajina Orlického záhoří se zapomenutými vískami před polskou hranicí. Východní okraj Orlických hor otevírá kaňon Zemské brány s průlomem Divoké Orlice. Stranou hlavního hřebene se vypíná masiv Suchého vrchu prošpikovaný labyrintem pevností prvorepublikového opevnění, blízká přehrada Pastviny zase potěší milovníky pasivního odpočinku u vody. Lovce tajemna sem určitě přivábí kostel v Klášterci nad Orlicí, jehož zdi zdobí malby záhadných rohatých postav. Širší podhůří Orlických hor omámí aristokratickou atmosférou zámků v Rychnově nad Kněžnou nebo Opočnu či středověkými hrady Liticemi a Potštejnem. A obec Kunvald přenese návštěvníky do dynamické doby vzniku jednoty bratrské i pozdějších krušných časů, kdy naši protestanti navždy opouštěli svoji rodnou vlast a namísto poroby si raději zvolili exil.
Přes léto Kačenka, v zimě Rampušák
Na rozdíl od Krkonoš, kde si monopol bájného vládce hor pro sebe urval cholerik Krakonoš, jsou tajemné bytosti Orlických hor mnohem přívětivější. Tady se Kačenka o svoji moc dělí s Rampušákem. Ten se ale poprvé objevil až v šedesátých letech minulého století, aby sem přitáhl rekreanty. Oproti žlučovitému Krakonošovi Rampušák balancuje na pomezí vousatého poustevníka a aktivního seniora. A jelikož je ochráncem lyžařů i zdejší Horské služby, tak vládne v zimě. Kačence zase patří léto. O Kačence se naopak zmínila již Božena Němcová. Jiný starý příběh vypráví, že když se do Orlických hor mocně opře silný západní vítr, tak se prý Krakonoš zlobí, že mu krásná Kačenka zase dala košem. A vztek zhrzeného nápadníka pak po lesích, vesnicích i samotách vždy zanechá strašlivou zkázu.
