nahoru

Jarní botanické safari na moravských stepích

Jakub Hloušek 27. dubna 2022 • 06:30
Jarní botanické safari na moravských stepích
foto: Jakub Hloušek

Někdy máme exotiku přímo za rohem. I když menší a komornější než v dalekých krajích. Také se často rafinovaně skrývá před nevítanými vetřelci. Za fasádou polí, vinic a lesů jižní Moravy se nachází pestrá paleta drobných ostrůvků stepí, které tvoří předzvěst vyprahlých plání uherské Panonie. Během jara se promění na jedinečnou kvetoucí zahradu.

Ačkoli rozkvetlé stepi intuitivně vyvolají představy palčivého slunce jihu, překvapivě se svými izolovanými výběžky prodraly hluboko do nitra moravského vnitrozemí. Například až k Olomouci. Nebo na Českomoravskou vrchovinu, kde se dotýkají starobylé Třebíče. A tam své putování za botanickými skvosty začneme. Sem, na vysočinu, přichází jaro se zpožděním. Proto tamní titěrné ostrůvky stepí, které většinou zabírají prosluněné jižní stráně, opatrně zahýří prvními posly jara teprve v době, kdy už dole mezi vinohrady Břeclavska či Hodonínska naplno propukl koncert barevných květů.

Nejfotogeničtější posel jara

Ikonickým králem moravských stepí je koniklec velkokvětý. Na území Čech se s ním ve volné přírodě nesetkáme. Výlety za konikleci velkokvětými už patří k turistické klasice. Podvědomě signalizují definitivní odchod zimy, znovuzrození života a začátek nové sezony toulek, a staly se tak tradičním rituálem. Na Třebíčsku primát nejbohatšího stanoviště konikleců patří přírodní památce Špilberk u Náměště nad Oslavou. Z okraje tohoto půvabného městečka, které proslavil vyšperkovaný renesanční zámek, tam vede příjemná nenáročná procházka. Stezka monotónně sleduje lány polí a nevěstí nic zvláštního. Pouze cestou potkávám mnohem více kolemjdoucích, než jak by bylo za pošmourného březnového dne obvyklé. Nakonec se pod vrcholem nenápadného pahorku otevře malá loučka. A tady ze suché loňské trávy vyčnívají stovky ochmýřených nafialovělých kvítků a mile osvěžují zádumčivou krajinu časného předjaří.
Mnohdy se koniklece velkokvěté odhalí již počátkem března.

Během teplých dnů se rychle otevřou a vzápětí brzy odkvetou. Je tedy nutné pečlivě sledovat vývoj počasí. Koniklece velkokvěté rovněž představují vděčnou bylinu pro fotografy. Jejich snímky doopravdy nejdou pokazit. Ani tehdy, když jasnou oblohu zahalí mraky. To vynikne soulad barevných uzavřených květů a jemného chmýří. Proto každé jaro vyrážím do terénu na lokality známé i schované, navštěvované i liduprázdné.

Tisíce žlutých sluncí

Teď se konečně posuneme dále k jihu. S konikleci velkokvětými si podávají ruce hlaváčky jarní. I ony rozevřou svá ostře žlutá sluníčka během březnového předjaří. Na rozdíl od konikleců ale postupně nabírají na síle, derou se výše, mohutní a v plném květu se udrží klidně celý měsíc. Hlaváček jarní roste též na sopečných svazích Českého středohoří, v Polabí i těsně u okraje Prahy. Jižní Morava se pyšní mnoha desítkami stanovišť. Samozřejmě že prim hraje hojně navštěvovaná Pálava nebo přírodní rezervace Horky u Milotic na Hodonínsku. Osobně ale upřednostňuji méně známá místa. Loni mně padla do oka přírodní památka Jesličky u Němčiček. Tam roviny okolo nivy Svratky vystřídala členitá krajina Boleradické vrchoviny, kde na otevřených stráních zrají sladké hrozny vinné révy. Sem se do místních sklípků houfně stahují milovníci dobrého pití. Velké Pavlovice, Bořetice, Velké Bílovice… Co obec, to pojem. I Němčičky jsou významnou vinařskou obcí, byť někteří sousedé se na místní hospodáře dívají přes prsty. „Tam ti vypálí kořalku snad úplně ze všeho,“ vyjádřil se na adresu Němčiček obyvatel sousedních Bořetic. Možná Němčičkám tajně záviděl jejich krásnou polohu v údolí pod kopci.

Uvnitř hluboké doliny za dědinou se také ukrývá přírodní památka Jesličky. I ona odporuje klasické představě stepi. Na boční stráni, kde postupně odumírá starý sad, se pod hradbou lesa rozprostírá vyprahlá pastvina. Ta mě přivítala tisíci žlutých očí rozkvetlých hlaváčků. Ovšem moji pozornost strhla zelená kopí listů, co se draly ven z hlíny mezi hlaváčky. Evidentně se jednalo o kosatce. A nebylo jich málo. Infopanel mně potvrdil bohatý výskyt kosatce různobarvého. Bylo jasné, že se sem ještě vrátím.

O pár týdnů později, zhruba kolem půle dubna, mířím do „Moravského Toskánska“. Konkrétně ke Kyjovu. Dostala se ke mně zpráva, že v národní přírodní památce Na Adamcích u Želetic by snad už mohl nakvétat unikátní lýkovec vonný.

Značená cesta se vine podél úpatí příkrých holých strání. Tady je iluze daleké stepi úplně dokonalá. Všude dokola vlají stébla trav. A mezi nimi pronikavě září hlaváčky. To nejsou stovky. Ani tisíce. Nýbrž desetitisíce. Trsy hlaváčku dokonce suverénně obsadily polní cestu a třešňový sad, který se právě obalil bělostným krajkovím. On je tu doma a podle svého práva se chová. Sice hlaváčky esteticky převyšovaly ostatní rostliny, záhy jsem rozklíčoval další utajené odstíny žluté. O druhý se postaraly všudypřítomné petrklíče a třetí patřil žluté formě kosatce nízkého. Ten zde roste roztroušeně a převládají fialově zbarvení jedinci. Pátraní po lýkovci se dlouho vyvíjelo bezúspěšně. Avšak překrásné výhledy a pocit dálek, do něhož zapadla i ohrada s ovečkami, přinesly opojení jarní přírodou. U třešňové sadu ještě navíc objevil suché stvoly hadince červeného. Což je důvod pro opětovnou návštěvu. A v poslední chvíli, deset minut před ochodem, nacházím přízemní keřík obsypaný něžnými růžovými kvítky. To je on – lýkovec vonný! Opravdový klenot a vzácnost. Asi na něj je ještě brzy. Infopanel jeho čas situoval do května.

Svůdné mandloně

Krása hlaváčků jarních obzvláště vynikne ve společenství s ostatními bylinami. Kolem Kurdějova, vesnice s tajuplným opevněným kostelem, se kroutí podkova tří chráněných území. Prostřední z nich, Kamenný vrch, uchvátí fascinující kombinací. Počátkem jara tam společně vedle sebe kvetou jak hlaváčky, tak koniklece velkokvěté. Opodál se zase nachází další rarita jižní Moravy, a to proslavené mandloňové sady, kam se chodí z vedlejších Hustopečí. Před dvaceti lety jim hrozil zánik. Teď se staly turistickým magnetem. Přímo vedle sadu se tyčí rozhledna, odkud máme kadeře mandloní jako na dlani. Doba jejich květu se kryje s konikleci a hlaváčky.

Ušlechtilá mandloň má ale také svoji divokou příbuznou – mandloň nízkou. Těžko najdeme u dvou blízkých rostlin větší rozdíl. Nečekejte žádný košatý strom. Mandloň nízká je drobný keřík. Kvete později. Východní Slované ji výstižně nazývají stepní mandloň. Právě v nekonečných širých stepích Ukrajiny, Ruska či Kazachstánu je mandloň nízká doma. A už zdáli svádí ostře růžovými květy. U nás ji lze spatřit pouze na třech místech: v přírodní rezervaci Ječmeniště poblíž Znojma, kde se nalézá známá mandloňová mez. Dále dominuje jižním úbočím Dunajovických kopců. Tam tvoří souvislé porosty, které dodají svahům narůžovělý nádech. A třetí domovina mandloně nízké leží v Popicích na Břeclavsku. Původně jsem si jel nafotit hliněný pahorek popického tvrziště. O poloze mandloní jsem sice měl nějaké indicie, ale nevěnoval jsem jim pozornost. Nejprve jsem si užíval spektakulární výhledy z tvrze: pode mnou se táhla rovina, nad ní jako přízrak vystupovala masa protilehlé Pálavy a na severu se rýsovala holá hradba známé Pouzdřanské stepi.

Pak jsem letmo zavadil pohledem o sousední remízek. Ten úplně svítil růžovou barvou. A bylo vymalováno. Pár metrů od tvrze jsem mandloně nízké zastihl přesně na vrcholu květu! Od tvrze pokračuji dál za vesnici. Mám v plánu nasát kolorit jižní Moravy, udělat si pěkný okruh s výhledy, vinohrady i osamělými kapličkami. Kousek za dědinou, pod vinařstvím Gotberg, zase míjím vysokou mez plnou mandloní. Překvapuje mě, že tady jsou chráněny pouze jako významný krajinný prvek. Přitom mandloň nízká patří ke kriticky ohroženým druhům. Stejnou cestou jsem se ubíral o pár měsíců později: mandloně u Gotbergu se zalykaly pod náporem agresivního svízele. Nebyl to hezký pohled.

Stepní běžci u římské hlásky

Půle dubna standardně rozpoutá mistrovské představení: barevným kreacím stepí posílají odpověď rozkvetlé sady, opodál probíhají ptačí námluvy a nad pláněmi vznešeně plachtí otakárci ovocní. Avšak krása bývá pomíjivá. Sytě žluté kosatce písečné rozevřou své květy pouze na jediný den. Za nimi putuji na Znojemsko. Tam se u Bohutic vypíná dominantní pahorek s přírodní památkou U Michálka. Vrcholové skalky vroubí malebná step, rozpálené útesy oživují rozptýlené skupinky kosatců a z nejvyššího skaliska do kraje shlíží socha archanděla Michaela. Tu se na jednom místě skloubilo kulturní dědictví předků s přírodou. Přilehlé Bohutice naopak proslavily sladké meruňky. V létě se tam koná vyhlášená „meruňková noc“, kde se bujaře ochutnávají meruňkové buchty, marmelády, knedlíky a pochopitelně meruňkovice.

Kosatce písečné se dosud udržely v miniaturních pozůstatcích stepí na více stanovištích Znojemska. Občas jim tam dělá důstojného parťáka sytě fialový koniklec luční český. Jakmile se duben přelije do května, opadne hlavní vlna návštěvníků. To na scénu vstoupí katrán tatarský a jeho gigantické koule se obalí křehkými bílými kvítky. Druhové jméno byliny voní dálkami zemí okolo Volhy. Uschlé trsy katránu se na podzim odlomí a vítr je kutálí krajem. Přitom se uvolňují semena. Proto se mu také poeticky říká „stepní běžec“. Spousta katránu roste na Pouzdřanské stepi. Já jsem je zachytil v plném květu na kopci tajemného jména Hradištěk poblíž Velkých Bílovic. Z vinohradů na úpatí rozkvetlé katrány připomínaly stádo ovcí. Když se k nim ale přiblížíme, omámí nás příjemnou vůní. Pozůstatek stepi tu chrání přírodní památka Zimarky. Vrchol Hradišťku zdobí soudobá kaple svatých Cyrila a Metoděje. Ta vtiskla tvář plakátům filmu Bobule a párkrát se v něm i mihla. Proto jako populární filmové místo Hradištěk přitahuje výletníky. Dávno předtím pod kopcem existovalo velkomoravské hradiště. A ještě dříve prý na vrcholu stála římská hláska. Odtud legionáři předávali signály do vojenského tábora v Mušově. Většina příchozích tu hlavně obdivuje kontury Pálavy. Mně více zalahodila panoramata pahorků z opačné strany. Zde se v pozadí pitoreskně vyjímala stavení vinařské obce Vrbice.

Návraty i rozloučení

Druhá dekáda května pak přinesla výzvu k obhlédnutí kosatců různobarvých u Němčiček. Tento druh kosatce rozkvétá jako jeden z posledních. A asi nejvíce se podobá jeho vysokým vyšlechtěným bratrům z okrasných zahrad. Poprvé jsem se s nimi před lety setkal v přírodní rezervaci Zázmoníky nad Bořeticemi. Tam jsem marně pátral po opravdové botanické lahůdce – včelníku rakouském. Podle monitoringu ale na Zázmoníkách roste už jen jeden jeho trs. Kosatce příjemně vykompenzovaly neúspěch. Stejně tak výhledy z blízké rozhledny. A tehdy mě kosatec různobarvý uchvátil. Do Němčiček jsem přijel moc brzy. Teprve nesměle nakvétal. Od březnové výpravy za hlaváčky se lokalita markantně změnila. Teď hrála svěží zelení a všude dokola se vlnila stébla trav kavylů – dalšího poutníka, co sem dorazil z východních stepí.

O deset dní později jsem si dopřál další z návratů na místa činu. Znovu jsem navštívil Popice. Dnes jsem toužil obhlédnout přírodní památku Hochberk. Květen se zlomil do června. Polední dusno sálalo vedrem. Na modrém nebi divoce kroužily vlhy pestré, létající drahokamy naší ptačí říše. Stanuli jsme u horní hrany údolí. Podél se rozkládala lesostep, která mozaikou keříků evokovala exotické snímky africké savany. Naproti se bělaly vápencové útesy Pálavy. Zde jih udeřil nejmocněji. Kousek pod hranou spatřuji odkvétající vstavače vojenské. Ty potvrdily, že hlavní sezona orchidejí skončila. I několik osamělých rozkvetlých katránů tatarských připomínalo jaro. Zato kosatce různobarvé si užívaly své chvíle slávy. Překonala je akorát třemdava bílá, která kupodivu kvete růžově.
Třemdava je ovšem hodně zvláštní bylina. Navenek silně přitažlivá. Ale kdo by toužil si ji utrhnout, ten se dočká nepříjemného poleptání kůže z agresivních silic. Ty se za horka z rostliny odpařují a tvoří okolo ní plynný obal, co se může sám od sebe vznítit.

Poslední z návratů patřil „Adamcům“ u Kyjova. Tamní hadince červené mně nedaly spát. Chvíli se zdržuji v třešňovém sadu a ozobávám sladké plody. Krátce nato pozoruji statné vysoké svíce hadinců. Na moravské louce působily dojmem surrealistických vyslanců jiného světa. Bohužel, drtivá většina zrovna odkvétala. Jaro se definitivně rozloučilo a předalo žezlo létu.


Za krásou ohleduplně

Je třeba zdůraznit, že se převážně pohybujeme v chráněných územích. Na většině popsaných míst naštěstí vedou kolem atraktivních partií buď značené stezky, nebo alespoň polňačky či vyšlapané pěšiny. Při plánování výpravy je třeba bedlivě sledovat průběh jara s ohledem na nadmořskou výšku a polohu. V Čechách, na Vysočině, okolo Přerova i za Vyškovem začíná později. Pro stepi na Břeclavsku a Znojemsku obecně platí výborný informační servis CHKO Pálava, kde se dozvíte, co aktuálně kvete.


Kam se ještě podívat

Známá Pouzdřanská step ohromí katrány, kosatci nízkými i impozantními holými svahy s vlajícími kavyly. Malhostovická pecka u Tišnova zase přinese vzrušení kouzelným propojením krasových útvarů vápence a modrofialové záplavy konikleců velkokvětých. A Čejkovické špidláky představí ohromnou variabilitu květů kosatce nízkého. Ta tam osciluje od bělavé přes žlutou až po temně fialovou.


Eldorado u sídliště

Koniklec velkokvětý je typickou bylinou Panonie a přilehlých partií střední Evropy. Paradoxně jeho nejbohatší stanoviště na světě leží ihned u paneláků brněnského sídliště Kamenný Vrch. Za příhodného období tam současně kvete přes 50 000 jedinců!

Jakub Hloušek




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.
 

Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země