nahoru

Nový život Ralska: Bývalý vojenský prostor je dnes cílem rodinných výletů, houbařů i filmových štábů

Věra Sychrová5. března 2021 • 06:10
Nový život Ralska: Bývalý vojenský prostor je dnes cílem rodinných výletů, houbařů i filmových štábů
foto: Ludmila Korešová

Staré ovocné stromy v liduprázdné a tiché krajině jsou dnes jedinou připomínkou toho, že tu kdysi žili lidé. Podle jabloní, třešní a keřů rybízů poznáváme, kde před tři čtvrtě stoletím stály celé vesnice.

Život v drsné krajině pod horou Ralsko nikdy nebyl lehký, přesto tu žily a hospodařily generace lidí, kteří svůj kraj milovali. Konec této ralské éry začal po druhé světové válce vyhnáním veškerého obyvatelstva.

Byl podzim roku 1946 a československá vláda na základě válečných zkušeností chtěla připravit armádu na další případný konflikt. Rozhodla o zřízení vojenského výcvikového prostoru u Mimoně, který měl sloužit pro spolupráci několika druhů vojsk, která potřebovala cvičit v těžkých terénních podmínkách. Pro cvičiště a dopad munice bylo potřeba vyhradit velkou plochu a vytipované území, pro které se později vžil název Ralsko, požadavkům zcela odpovídalo.

Obyvatelé Podralska, většinou šlo o sudetské Němce, byli po válce rychle vyhnáni a jejich vesnice se začaly bořit, ničit a vymazávat z mapy. Domy, kostely, hřbitovy, školy byly nahrazeny střelnicemi, bunkry a hangáry. Československou armádu v roce 1968 vystrnadila Sovětská a tehdy se krajina jen malý kousek od romantického Máchova kraje začala měnit opravdu radikálně…

Ralsko dnes

Rok 2020. Místo tanků se teď krajinou prohánějí cyklisté. V lesích místo vojáků potkáte houbaře. Na místě raketové odpalovací plochy je solární elektrárna a na ploše bývalé dopadové střelnice běhají v oboře zubři. Krajina se po složitém a dlouhém procesu asanace znovu otevřela veřejnosti. A nabízí toho opravdu hodně. Lesy, mokřady, pískovcové skály i rašeliniště.

„V okolí je spousta tras, kam lze vyrazit na krásný výlet. Turisté i místní sem chodí jen tak na procházku nebo na houby,“ usmívá se starší paní, která společně s manželem pečuje o malé letadlo v jednom z hangárů na letišti v Hradčanech, které bylo klíčovým centrem vojenského prostoru.

Rozlehlá letištní plocha nedaleko Máchova jezera teď slouží jako místo pro sport a odpočinek. Rodiny tu jezdí na kolečkových bruslích, chodí sem pejskaři i maminky s kočárky. I když sem auta mají vjezd zakázaný, konají se tady ilegální závody tuningových aut. Občas tu jsou i organizované akce, jako srazy příznivců autobusů značky Karosa. Většina z mnoha hangárů ztratila svůj původní účel. Slouží soukromníkům jako skladiště, garáže nebo místo pro uskladnění dřeva. Neobvyklé místo vojenského prostoru v drsné krajině si oblíbili i filmaři. Natáčely se tu filmy Tmavomodrý svět, Stalingrad nebo Nabarvené ptáče a vznikat tu má i připravovaný český film Sibiř 1919.

Vznik vojenského prostoru

Původně travnaté letiště v Hradčanech začalo vznikat v roce 1938 pro účely německé armády. Po válce, kdy se rozhodlo o vzniku vojenského prostoru, československá armáda letiště rozšířila a vybetonovala. Kromě toho byl v prostoru postaven výzkumný polygon pro testování různých druhů munice, muniční sklady a tankové střelnice Židlov a Bělá. V roce 1968 letiště, stejně jako celý vojenský prostor, obsadila Sovětská armáda. Pro sovětské vojáky a jejich rodiny, kterých tu žily desítky tisíc, byly postaveny panelové domy, postavila se teplárna a významně se modernizovalo letiště. V 80. letech mělo celkovou délku 2,7 km a šířku 90 m, aby na ní mohl přistát raketoplán Buran. Nikdy nepřistál. Pod betonem letištní plochy byly usazeny parovody, aby letiště mohlo fungovat i v zimě.

Vojenský prostor zabíral plochu 250 kilometrů čtverečních. Před koncem druhé světové války byste tady našli dvaadvacet vesnic, ve kterých žilo přes 7000 obyvatel. Po rozhodnutí o zřízení prostoru všichni museli zmizet. Na většinu obyvatel, kteří byli většinou čeští Němci, se vztahovalo nařízení o odsunu, zbytek byl vysídlen. Vesnice zcela zanikly. Některé budovy byly zničeny, jiné byly využívány jako cvičné cíle, a to včetně kostelů. Do dnešních dnů se z vesnic nezachovalo téměř nic.

Ke zrušení vojenského prostoru došlo v roce 1991 a postupně se začalo ukazovat, jaké škody tu byly napáchané. „Nevybuchlá munice v Ralsku bude strašit ještě příští generace,“ psalo se tehdy v novinách. Pyrotechnici museli krajinu zbavit více než 120 tisíc granátů, min, rozbušek, raket, leteckých pum a dalších kusů munice. Tehdy šlo o největší celoplošnou pyrotechnickou asanaci v dějinách republiky. Sovětská armáda oblast intenzivně využívala bez ohledu na životní prostředí. Dekontaminace zeminy a podzemní vody silně znečištěné ropou, těžkými kovy, mazadly, oleji a rozpouštědly trvala 20 let a stát zaplatil 500 milionů korun. Oblast je nyní otevřená turistům, přesto se dodnes nedoporučuje opouštět vyznačené stezky kvůli ohrožení života.

Ralsko si oblíbili turisté, cyklisté, milovníci vojenské historie a urbexu. Na místě je totiž stále co objevovat a prozkoumávat. Jen malý kousek od letiště Hradčany, na okraji obce Ploužnice, stojí řada opuštěných bytovek, které působí jak z apokalyptického zombie filmu. Okna jsou rozbitá, rámy visí z pantů a kdysi volný prostor mezi bytovkami si už dávno převzala příroda. Bytovky tu byly postavené pro sovětské vojáky a jejich rodiny, kteří tu žili od 60. do 90. let. Vstup do bytovek je volně přístupný a i po 30 letech tu lze nalézt pozůstatky promlouvající o těch, kdo tu kdysi žili. Dokumenty, knihy, tapety na zdech a v bývalém dětském pokoji namalovaný motiv ze seriálu Jen počkej, zajíci. Místo navštěvují turisté ze zvědavosti. A místní proto, že to je prý ideální hřiště, jak nám říkají místní kluci, kteří na plácku mezi bytovkami jezdí na motorce po hromadách zeminy a suti.

Zaniklé vesnice

A zatímco pro sovětské rodiny se stavěly nové bytové domy, aby se zde na několik desítek let usídlily, původní, německé obyvatelstvo bylo vyhnáno a jeho domovy zničeny. Symbolickým místem zaniklých vesnic je Jabloneček. Z kdysi prosperující farní obce se 105 domy a 432 obyvateli zbyly domy pouhé dva – německá a česká škola. Ostatní byly zbořeny nebo využívány jako sklady, střelnice a vojenské prostory.

V roce 1968 se na plošině nad obcí postavila protiletadlová raketová základna, která skladovala všechny druhy protiletadlových řízených střel. Z Jablonečku se proto stalo jedno z nejstřeženějších míst v celém prostoru. Dnes na tomto místě najdete fotovoltaickou elektrárnu.

Na minulost se tady ale rozhodně nezapomnělo. Od roku 2016 se v obci koná landartový Festival Proměny, během kterého umělci tvoří díla a umisťují je do krajiny tam, kde dříve byly obce. Středobodem festivalu je budova německé školy, kdysi byla pomyslným středem vesnice. Akci pořádá Geopark Ralsko, který se zároveň o obnovu místa snaží i tím, že na místech zaniklých vesnic buduje vzpomínkové tabule.

Dalším významným a symbolickým místem odsunu původních, německých obyvatel je Kracmanovská křižovatka na náhorní plošině v dnešní oboře Židlov. Dnes se tu propojují cyklostezky, dříve bylo toto místo významnou křižovatkou dvou okresních silnic. Německy mluvící obyvatelé okolních vesnic se tady ráno při odsunu setkali a shromažďovali poté, co byli vyhnáni ze svých domovů. Právě tady se loučili s přáteli, příbuznými a svými domovy. S sebou mohli mít jen 30 kilogramů věcí na osobu a jídlo na sedm dní. Tak odcházely celé rodiny, z nichž některé tu hospodařily více než 500 let. Z původní vesnice Židlov na tomto místě nezbylo už téměř nic, především kvůli tomu, že tady byla dopadová střelnice. Jedinými pamětníky minulé doby jsou staré ovocné stromy, které dávají tušit polohu zahrad u zničených domů.

Místo je dnes rozlehlou plošinou pokrytou lesostepí, která velmi vyhovuje zubrům a dalším zvířecím obyvatelům obory. Kromě toho je z této oblasti krásný výhled na tři dominanty – Ralsko, Bezděz i Ještěd. Místo si kromě cyklistů a turistů oblíbili také houbaři. Prý jde o jednu z nejlepších houbařských lokalit v celé oblasti.

Slavní exulanti

Aby se na vesnice a osudy lidí nezapomnělo, o to se kromě Geoparku Ralsko starají také další místní spolky a lidé, kteří pořádají vzpomínkové akce, výstavy a oživují vzpomínky na zaniklé obce. Jedním z nich je Petr Polakovič, který založil v Náhlově Muzeum zaniklých obcí. Jeho součástí je také Krajanské muzeum vystěhovalectví do Brazílie, které se zabývá opomenutou a nepříliš známou historií vystěhovalectví z českých zemí do této jihoamerické země. „Lidé odcházeli z českých zemí do Brazílie za prací a lepším životem od 19. století. Byli to převážně čeští Němci z Libereckého, Ústeckého kraje a Šumavy. Drželi při sobě, vytvořili komunity. Jejich potomci si říkají v Brazílii boemios,“ říká Petr Polakovič, jehož předkové, bratři Josef a Petr Hörbeovi, odešli do Brazílie také.

Z dalších významných osobností v roce 1831 odešel z Třeboně do města Serro truhlář Jan Nepomuk Kubíček, pradědeček brazilského prezidenta Juscelina Kubitschka. Jan Srna založil roku 1895 Český spolek Slavia, který v São Paulu funguje dodnes. Českou kolonii ve městě Sabará založil Jan Hamáček z Mladé Boleslavi, praprastrýc předsedy ČSSD. V roce 1942 se v Brazílii nuceně usadil Jan Antonín Baťa, který postavil čtyři města ve státech Mato Grosso do Sul a São Paulo. Lidí byly tisíce a další a další nacházejí své předky v Brazílii. Muzeum se snaží je propojit.

Příroda

Při pohledu na leteckou mapu oblasti kolem Ralska je nepřehlédnutelné, že zatímco nedaleká krajina v okolí Litoměřic, Ústí nad Labem nebo Mladé Boleslavi je téměř bez zeleně a všude jsou velká jednolitá pole, okolí města Ralsko je charakteristické hlubokými zelenými lesy a žádnými polními monokulturami.

Původní, němečtí obyvatelé sice byli především zemědělci a hospodařili na malých políčcích. Ta ale rychle zanikla kvůli vojenskému prostoru. Krajina začala zarůstat a divočet a byla uchráněná od kolektivizace a zintenzivnění zemědělství, na rozdíl od zbytku republiky. Díky tomu je dnes podstatná část bývalého vojenského prostoru zalesněná a divoká.

Krajina Ralska je mozaikou, kde najdete pískovcové skály, kaňony, rašeliniště i mokřady, bučiny, rybníky i suťové lesy. Velká část krajiny je významnou ptačí oblastí, v místních lesích žijí i vlci.

Celou oblastí se vine řeka Ploučnice, která si na velké části svého toku zachovává krásný meandrující charakter. K opravdu působivým místům patří průrva Ploučnice. Jde o asi 150 metrů dlouhý úsek, který dříve sloužil jako náhon hamru na zpracování železné rudy. Ploučnice je zde obklopena malými písečnými plážičkami, lesem, vysokými vytesanými skalními stěnami a několika ručně tesanými tunely. Toto místo si velmi oblíbili vodáci, kteří průrvou proplouvají. Průjezd tunelem je opravdu nezapomenutelný a není divu, že místní lidé kdysi průrvu pojmenovali jako Pekelný jícen či Čertovu díru.

Oblast Podralska a sousední Máchův kraj zdobí mnoho zajímavých pískovcových útvarů a skal. Doporučujeme výlet na Vranovské skály a Juliinu vyhlídku. Skálu nechal v roce 1822 opatřit vytesanými schody, zábradlím a vyhlídkovou plošinkou hrabě František z Hartigu na počest své manželky hraběnky Juliany, která si toto místo velice oblíbila. Na vyhlídce dříve býval dřevěný kruhový altán. Z tohoto místa je nádherný výhled do širokého okolí. Místní bukové lesy jsou překrásné a hluboké, a především za podzimních rán, když se zahalí do mlhy, působí opravdu tajemně.

Oblast Ralska dostala název podle čedičového vrchu s nadmořskou výškou 696 metrů. Prudce se zvedající kopec je dominantou celé oblasti a jsou z něj krásné vyhlídky do širokého okolí. Od středověku stával na tomto strmém kopci stejnojmenný hrad, dnes už pouhá zřícenina. Výstup na Ralsko je lemovaný čedičovými černými kameny. Za dobré viditelnosti budete mít výhled na Lužické hory, velkou část Českého středohoří, Ještěd a jeho hřbet, roviny Polabí i kus Českého ráje.

Oblast Ralska leží tak trochu ve stínu slavnějšího Máchova kraje. Neprávem. V krajině jsou sice dosud patrné jizvy, které jí způsobil vojenský prostor. Postupně se ale zvedá na nohy a má rozhodně co nabídnout.

Věra Sychrová




Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země