nahoru

Tongariro Crossing: Národní pochod Kiviů není nic pro milovníky treků liduprázdnou přírodou

Petr Fero 16. října 2020 • 06:20
Tongariro Crossing: Národní pochod Kiviů není nic pro milovníky treků liduprázdnou přírodou
foto: Petr Fero

Celodenní túra sopečným národním parkem, korunovaná zdoláním klimbajícího, nikoli však vyhaslého vulkánu Ngauruhoe, to je Tongariro Crossing, novozélandský „národní“ pochod. Jeho kouzlu propadá každý den nejméně tisíc dalších turistů, a tak v pustině budete mít chtě nechtě početný doprovod.

V osm hodin ráno to na parkovišti nedaleko chaty Mangatepopo v novozélandském národním parku Tongariro vypadá jako na pražském Václavském náměstí v pět odpoledne. Není kde zaparkovat a motají se tu stovky lidí s fotoaparáty. Zásadně se však liší kulisy: jestliže v Praze na relativně malém obestavěném prostoru převažují kancelářské „uniformy“ nenápadných barev, na sopečné planině v srdci Severního ostrova Nového Zélandu má navrch nepromokavý goretex v křiklavých odstínech.

Jistou útěchou snad může být, že vzhledem k délce sedmnáct kilometrů a převýšení takřka patnáct set metrů se tisícihlavé startovní pole záhy roztrhá. Jenže ani to příliš nepomůže, pokud si rychle potřebujete odskočit. Zůstat aspoň na chvíli zcela o samotě (jakkoli je to k nevíře) v téhle širé nehostinné pustině prostě nejde. Není tu zkrátka kam zalézt, všude je na člověka zdaleka vidět. Možná i proto si nikdo nedovolí nechat za sebou na cestě jakékoli odpadky. Tongariro Crossing je sice turistická dálnice, ale rozšířené heslo „Be tidy Kiwi“, čili Buď čistotný Novozélanďan, tady zabírá stoprocentně i na zahraniční turisty.

Jak se šplhá na vulkán

Ze začátku se všechno jeví jako pohodová vycházka, obzvlášť za slunečného, přitom nijak tropického počasí. Ale nenechte se vyprovokovat k bláznivému tempu, šetřete síly, ač cesta vede několik kilometrů jen velmi mírně do kopce podél průzračné horské bystřiny. Tak jakápak vyprahlá sopečná planina? Takřka dokonalý kužel sopky Ngauruhoe po pravé ruce vypadá jen jako neškodná filmová kulisa, zvlášť s bělostným prstencem z osamoceného mráčku těsně pod vrcholem. Ctitelé Pána prstenů si tu musejí připadat skutečně jako doma.

Soda Springs. Tady se loučíme s bublajícím potokem, jsou tu také poslední toalety pro takřka celý zbytek dne, ale hlavně tu začíná první ostré stoupání k sedlu Mangatepopo. Jak se později ukáže, je to pořád jen rozcvička. Výstup končí poměrně brzy na dlouhé rovné planině, po níž se kráčí rovnou k cíli v Ketetahi. Jenže po pravé ruce nás neodolatelně přitahuje vrchol vulkánu, zvlášť když je jasno a bude shora vidět pěkně do dálky. Zároveň je tu však výstražná cedule s varováním, že se vulkán v posledních měsících probudil. Zvědavost ovšem vítězí, zespoda žádné čmoudíky vidět nejsou. Tak čeho se bát?

Třeba padajících kamenů. Ty nelétají z kráteru, ale ze strmých a navíc neprakticky sypkých svahů. Sesílají je na naše hlavy lidé nad námi, kteří se snaží vydrápat se nahoru. První třetina výstupu je nejhorší, podloží je tak drolivé, že se každé dva kroky vrátíme o jeden zpět. A ještě musíme hlídat projektily svištící shora. Jenže o moc lépe to nejde, ani když pokročíme na kamennou část svahu.

Po zadku dolů

Najednou jako by chyběly síly. Ke všemu se nám hůř dýchá. Ne snad, že by tu byl příliš řídký vzduch, ale je jaksi cítit sírou. Když se konečně po čtyřech – jinak to v příkrém svahu nejde – doplazíme na vrchol Ngauruhoe, není si skoro kam sednout. Ne kvůli turistům, ale kvůli sopce samotné. Kameny jsou horké a všude to páchne sírou. Tady už se ze země docela silně kouří. Navíc se během devadesátiminu­tového výstupu zatáhlo, a tak si neužijeme ani vyhlídku. Ještěže cesta dolů nabízí legraci. Sestup z téhle sopky nás nestojí žádné síly, prostě se dvacet minut kloužeme „tekutým“ lávovým pískem zpátky do sedla Mangatepopo, vyklepeme boty a vydáme se k cíli. Teď už to přece musí být hračka.

Ale kdepak. Na konci planiny přichází další drastické stoupání. Zdálky vypadalo tak pohodově… Odměnou za výstup k Rudému kráteru jsou tentokrát báječné vyhlídky. Nejdřív vpravo na pestrobarevné boční krátery vulkánu a o kus dál pod námi v okrové sopečné pláni září tři Smaragdová jezírka. Od nich jdeme ještě naposledy do kopce k velkému Modrému jezeru. A pak už jen dolů prudkým sestupem k chatě Ketetahi u hranic vegetace. Na její terase se pod mraky otevírá báječné panoráma národního parku Tongariro s blízkým jezerem Rotoaira a vzdáleným Taupo. Pod chatou mizíme dokonce v lese a dál klesáme podél řeky až k cílovému parkovišti.

Dokázali jsme to, třebaže příštích pár dní budeme sotva chodit.


Zásoby nutné

Na pochod Tongariro Crossing se důkladně zásobte pitnou vodou. Cestou ji není kde doplnit, chaty mají jen dešťovou a jezera i potoky příliš mineralizovanou. Počítejte též s náhlými změnami počasí: v létě tady můžete zažít desetistupňovou zimu s vytrvalým deštěm stejně jako čtyřicetistupňový žár. Pevné boty a sluneční krém jsou nutností. Nejlepším výchozím místem je obec s prostým názvem National Park (jezdí tam denně vlak i autobus jak z Aucklandu, tak z Wellingtonu), lze však přenocovat i v Taupu, Turangi, Whakapapě či v Okahune. Ze všech míst jezdí k Tongariro Crossingu kyvadlové autobusy (ráno na start, odpoledne z cíle), zpáteční jízdenka bývá za 20 NZD a vyplatí se i řidičům aut, jelikož parkoviště u treku jsou proslulá zlodějskými nájezdy. Na jednodenní pochod není potřeba mapa, ostatní turisté i ukazatele vás spolehlivě povedou.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:

Petr Fero




Diskuse ke článku

 

Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země