Pro běžného turistu, který si chce trochu odpočinout od indického rušného stylu života, je ale oblast Hampi takřka rájem na zemi.

Pro běžného turistu, který si chce trochu odpočinout od indického rušného stylu života, je ale oblast Hampi takřka rájem na zemi. Zdroj: Honza Čermák

Pro běžného turistu, který si chce trochu odpočinout od indického rušného stylu života, je ale oblast Hampi takřka rájem na zemi.
Pro běžného turistu, který si chce trochu odpočinout od indického rušného stylu života, je ale oblast Hampi takřka rájem na zemi.
Pro běžného turistu, který si chce trochu odpočinout od indického rušného stylu života, je ale oblast Hampi takřka rájem na zemi.
Pro běžného turistu, který si chce trochu odpočinout od indického rušného stylu života, je ale oblast Hampi takřka rájem na zemi.
Pro běžného turistu, který si chce trochu odpočinout od indického rušného stylu života, je ale oblast Hampi takřka rájem na zemi.
5
Fotogalerie

Muzeum pod širým nebem se stovkami kamenných staveb. To je oblast Hampi v jižní Indii

Myslím, že když Bůh stvořil svět, zbyla mu ještě pořádná náruč kamenů, a tak je jen tak pohodil na plochu zhruba třiceti čtverečních kilometrů v jihoindickém státě Karnátaka. Jiné vysvětlení pro vznik prazvláštní, až mimozemsky působící krajiny kolem vesničky Hampi totiž nemám.

Když vyšplháte na vrchol Matunga Hill, spatříte kopce tvořené právě obrovskými balvany, řeku Tungabhadru vinoucí se mezi nimi, palmové háje, rýžová pole a roztroušené stopy historie zapsané v kameni. Hampi je dnes malou vesnicí žijící především turistickým ruchem, ale v průběhu více než dvou set let, přesněji v období 1336–1565, stála na jejím místě vzkvétající metropole vidžajanagarské říše. V době její největší slávy v ní žilo údajně až půl milionů lidí, panoval v ní čilý obchodní ruch, byla zdrojem uměleckého rozmachu a stala se ztělesněním blahobytu. To vše skončilo v roce 1565, kdy říši pokořila a během šesti měsíců vydrancovala muslimská vojska. Zůstaly tu ruiny paláců, chrámů a dalších monumentů.

V širší oblasti pokrývající 125 km2 je takových památek na tisíc. Z toho šestapadesát je od roku 1986 zaštítěno zápisem na listinu Světového kulturního dědictví UNESCO, dalších 654 je chráněno vládou státu Karnátaka, asi tři sta z nich nechrání nikdo. Především poslední skupina je bohužel ve velkém ohrožení. Lidé používají historické stavby ke svým běžným činnostem, často dost nešetrným způsobem. Ale dokonce i první skupina památek, součást Světového dědictví, se ocitla v nebezpečí. UNESCO se rozhodlo v roce 1999 zařadit skupinu památek v oblasti kolem Hampi na tzv. Listinu světového dědictví v ohrožení poté, co místní úřady svolily ke stavbě visutého mostu přes řeku a také zde plánovaly výstavbu obchodního centra. K vyškrtnutí z nelichotivého seznamu došlo až v roce 2006.

Chrámy a chrámy a chrámy…

Pro běžného turistu, který si chce trochu odpočinout od indického rušného stylu života, je ale oblast Hampi takřka rájem na zemi. Tedy pokud v psychickém i fyzickém zdraví přežije nevídaný nápor rikšů, ale především naháněčů nabízejících ubytování. Ti se na vás vrhnou jako hejno neodbytných vos už v Hospétu vzdáleném třináct kilometrů, kam musíte dojet vlakem nebo autobusem, a pokračují snad s ještě větší intenzitou přímo v Hampi po příjezdu na místní tržiště.

Když už ale složíte svou bagáž pod vybranou střechu nad hlavou (ideálně v klidné části na druhém břehu řeky) a vydáte se prozkoumat památky, ocitáte se většinou úplně sami mezi balvany a mystickými torzy středověkých staveb. Výjimkou jsou nejdůležitější památky, kam proudí třeba uniformované školní výpravy – například komplex Vitthalova chrámu (Vitthal je místní název pro boha Višnu) nebo Virúpákšův chrám. Vznik druhého jmenovaného se dokonce odhaduje na dobu ještě několik století před vznikem zámožné říše Vidžajanagara a dodnes je důležitým a stále využívaným náboženským místem. Nemůžete ho minout, protože jako vstup do areálu slouží nepřehlédnutelná dominanta – asi čtyřicet metrů vysoká bílá pagoda, stojící hned na samém kraji tržiště.

Památky lze kolem Hampi najít ve dvou hlavních oblastech. Oba chrámy, které již byly jmenovány, najdete v té první, která se rozprostírá kolem řeky. Mezi obrovskými balvany procházíte pěšinkami i většími prašnými cestami, které vás zavedou tu k ruinám rozsáhlého paláce nebo chrámu, o chvíli později zase až ke břehu řeky, kde se zničehonic zjeví dav lidí. Baví se, koupou, myjí, perou prádlo a plaví se v malých vratkých proutěných plavidlech, připomínajících půlku skořápky obrovského kokosového ořechu. Stačí popojít jen o kousek dál a máte před sebou obezděný Vitthalův chrám, u jehož pokladny se zřejmě rozčílíte, proč máte za vstup platit 250 rupií (v přepočtu přibližně 120 korun), zatímco po Indech se požaduje rupií pouze deset. Útěchou může být skutečnost, že vstupné platí i do dalšího komplexu, který se nachází ve druhé hlavní oblasti.

Vitthalův chrám ale za návštěvu stojí. Je to vlastně komplex několika staveb a jednoho velmi známého monumentu – kamenného vozu. Ten na návštěvníky čeká hned po vstupu do areálu a působí dojmem miniaturního chrámku. Jeho kamenná kola se prý dokonce mohou otáčet. Další zajímavost se váže už k samotnému hlavnímu chrámu. Je totiž podpírán pilíři, které při poklepání vyluzují různé tóny, což průvodci zvědavým turistům ochotně názorně předvádějí.

Druhé historicky i turisticky zajímavé oblasti se říká Královské centrum. Z vesnice Hampi je vzdáleno asi dva kilometry, které se dají zdolat pěšky, rikšou nebo na kole. V této oblasti už nenajdete tolik balvanů, zato památky jsou tu více nahuštěny. Za nejznámější se považují Sloní stáje a Lotosový palác. Nacházejí se hned vedle sebe a k jejich prohlídce můžete uplatnit vstupenku pořízenou ve Vitthalově chrámu (ovšem pozor – pouze tentýž den).

Neméně zajímavé jsou ale i další pamětihodnosti (volně přístupné!) – především výborně zachovalý chrám Hazararama s krásnými tesanými motivy, pozoruhodná pyramidovitá základna královské pozorovatelny Mahánavami Dibba či vodní nádrž Puškarini podobného tvaru i materiálu. V blízkosti bývalých královských lázní nás upoutaly probíhající archeologické práce. Po dvou týdnech v Indii už nás vůbec nepřekvapilo, že je vykonávaly výhradně ženy, včetně kopání krumpáčem a nošení nádob naplněných hlínou na hlavě. Nic z toho jim ale samozřejmě nebrání v tom, aby tak činily elegantně oděny v krásná pestrobarevná sárí.

Na pokloně záleží

Rovněž samo Hampi má co nabídnout. Hlavní tepna je obsypaná krámky, stánky, trhovci, prodejci nesmírně fotogenického zářivě barevného prášku či klasickým indickým holičstvím, ve kterém jsou okna i dveře zbytečností. Pokud už vám z toho mumraje bzučí v hlavě, stačí projít kolem malé pošty (do které v případě potřeby ani nemusíte vstoupit, přes okno vás obslouží stařenka s perfektní angličtinou) a rázem se ocitnete zcela nebo aspoň téměř sami na kamenném srázu, kterému se říká Hémakuta Hill. Jsou na něm roztroušeny obrovské balvany a kamenné ruiny, mezi nimiž se majestátně prochází třeba posvátná kráva nebo tu potkáte pár místních dětí, které vycítí příležitost dostat se k sladkostem nebo propiskám. Mají zřejmě pocit, že cizinci ve svých batozích nenosí nic jiného. My nějaké propisky skutečně měli a obdarovali jsme jimi dva chlapce, kteří se nás drželi jako klíšťata. A drželi se i navzájem – za ruce, což je v Indii naprosto běžný jev i u dospělých mužů. Údajně však nemá nic společného se sexuální orientací.

Když se pokocháte příjemným klidem a úchvatným výhledem na nejbližší okolí, můžete pokračovat k dalším místním zajímavostem. Hned poblíž se můžete poklonit před velkou sochou Ganéši, postavou se sloní hlavou a čtyřmi pažemi. Ganéša je považován za boha moudrosti a pána překážek. Klanění by se nemělo podceňovat, protože by mělo zaručit zdolání všech případných překážek a úspěch v podnikání nebo třeba v manželství. V těsném sousedství se rozkládá Krišnův chrám, o kousek dál pak sedmimetrová socha, která by se dala na první pohled popsat jako příšera s vyboulenýma očima, ale není radno říkat něco takového nahlas. Modla Ugra Narasinha, vytesaná údajně z jednoho kusu kamene, totiž představuje jednu z reinkarnací boha Višnua.

Pokud už máte ruin, paláců a chrámů dost, můžete si za pár rupií půjčit kolo a vyjet si po okolí. Uvidíte rýžová pole v různých fázích: od té asi nejkrásnější, kdy má rýže podobu rostliny neskutečně zelené barvy, přes suché zbytky na políčkách orámovaných trávou až po okrově zbarvenou hromadu, na kterou domorodé ženy sesypávají nasbíranou úrodu. Možná spatříte i oráče s párem volů, jakoby vystřižených z předminulého století, nebo obrovské stádo hnědých koz pasoucích se na poli po sklizni.

A pokud vám kolo nestačí, zastavte se pod kopcem s bílou stavbou na vrcholu. Stavba se jmenuje Opičí chrám a vede k ní pět set padesát schodů. Cestou nahoru i na samotném vrcholu na vás čekají nejen opice, ale i další překrásné výhledy na celé okolí. Zdálo by se, že tady toho vlastně moc k vidění není: jen balvany, palmy, řeka a ruiny. Ale člověk by se vydržel dívat hodiny a hodiny. Něco takového totiž jinde na světě objevíte jen stěží.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: