nahoru

Praví kyrgyzští nomádi

Ivana Grešlíková 24. ledna 2023 • 06:10
Praví kyrgyzští nomádi
foto: Ivana Grešlíková

Někde lidé chodí vzpomínat na tradice do skanzenů a muzeí. Jinde obyvatelé žijí dodnes propojeni s přírodou tisíciletými rituály. Stačí zapomenout na své pohodlí a Kyrgyzstán vám ukáže, že i ve 21. století se jezdí nakupovat na koni, čaj se připravuje na ohni, ve sportu se bojuje s etickým dilematem a ručně vyrobené produkty vydrží bez praní i půl století.

„Chceš vidět orlici, která chytila vlka?“ zeptá se Talant, který mě ubytoval u své rodiny. Nečeká na odpověď. Do pár minut nastartuje auto a sviští po prázdné cestě do vesnice Alyš u města Naryn ve středním Kyrgyzstánu. Žije zde munüškor (majitel orla) Aman s osmiletou orlicí Ojmok. Přicházíme neohlášení v době večeře. Nakrájené syrové maso je připraveno a na krmení se těší hlavně Islam – devítiletý Amanův syn. Oba mají na hlavách tradiční plstěné klobouky kalpaky.

Radost z útoku

Aman, muž něco po třicítce, se profesionálně věnuje lovu s orlem už deset let, ačkoli s tím začal už na základce. Pokračuje v tradici staré 4000 let, která se částečně zachovala i v dalších zemích Střední Asie. Ojmok čeká na večeři v obrovské zděné stáji, kterou má jen pro sebe. „Tady u okna mě vyhlíží, kdy už přijdu, a tady spí,“ ukazuje Aman na pneumatiku visící ze stropu. Ojmok zatím s klapkami na očích čeká na dřevěném stole se zenovým klidem.

„Podívej, vidíš ten zlomený dráp? Na YouTube je i video, jak se to stalo,“ ukazuje Talant na ránu z nedávné nehody. Orlice neboli berkut, jak v Kyrgyzstánu říkají opeřenému lovci, ulovila vlka. Sama. Nebýt však zásahu Amana, který k ní doběhl a vysvobodil jí nohu z tlamy vlka v poslední chvíli, přišla by o část končetiny.

„Orel není pes. Nevycvičíš ho. Nemůžeš mu přikázat, ať něco uloví. Udělá to, jen pokud se mu chce,“ vysvětluje Aman. Munüškor si s orlem buduje pouto odmala. Buď ho vezme z hnízda jako mládě, nebo uloví staršího opeřence na návnadu. Zda bude z berkuta dobrý lovec, se zjistí rychle. Pokud při výběru z hnízda mládě munüškora napadne, je to dobré znamení, neboť to značí orlovu nebojácnost. Pokud před lidskou rukou uhne, bude v lovu mizerný.

Orel má svou hlavu

Krocení začíná krmením. První týdny munüškor dává mláděti 200 gramů syrového masa jednou denně, později jen jednou za tři dny, aby si zvíře zapamatovalo, že pánem je tady ten, kdo nosí žrádlo. I „servírování“ pokrmů má svá pravidla. S masem se musí přijít k orlovi zezadu, jinak by si majitele mohl splést s kořistí. Při lovu „naostro“ orel nejprve ďobne oběť do krku, aby ji paralyzoval, následně jí vydlabe oči, aby ji dezorientoval, a teprve poté začne s konzumací. Munüškorovi zbývá jen čekat, až pták skončí s hostinou. Kořist patří orlovi, a zda si z ní odtrhne jen několik soust, nebo ji sežere celou – nad tím nemá majitel žádnou kontrolu. Pokud by si troufl od orla kořist vzít, hrozí, že zvíře už nikdy nic neuloví.

Orel také svůj výkon nijak pánovi nehlásí. „Berkut není lovecký pes. Neštěká, když něco uloví, ani nečeká na pána. Rovnou se do toho pustí. Někdy munüškor nevidí, kde orel přistál. Když berkut dožere, jednoduše odletí. Tehdy mi nezbývá nic jiného než zvířeti věnovat zpět svobodu,“ vysvětluje Aman, který přišel už o desítky orlů. Buď se nevrátili od kořisti, nebo z dvouhodinové „vycházky“, kterou jim Aman dává každý den, aby si svobodně zalétali.

Pouto se mezi orlem a jeho pánem posílí i tím, že člověk zvíře nikdy neudeří. Orel k sobě pustí jednoho dva lidi, kteří ho musí maximálně respektovat. Stačí jeden tělesný trest, a pouto je pryč. V tom horším případě může orel ránu vrátit. Majitelé vědí, jak berkuti postupují při lovu, a tak se jim fyzicky ublížit ani neodváží.

Kromě orla s sebou Kyrgyzové na lov berou i koně a občas také kyrgyzského chrta taigana. Tento druh lovu nazývají salbuurun a vy si ho můžete prohlédnout nedaleko jezera Issyk-kul v rámci noclehu v jurta-kempu. Jde spíše o show pro turisty, kde psi i orli loví atrapu.

Půjčený kůň je k ničemu

Nomádi k nim mají vztah již tisíce let. Koně. Na vesnicích i pastvinách džailó se na nich pohybují děti i dospělí, aby popohnali pasoucí se ovce, zašli na návštěvu, na nákup do vesnice nebo k nejbližšímu parkovišti se stromy, kde koně přivážou a dále se přesunou autem, kam potřebují.

O víkendových akcích se na vesnicích dodnes konají závody o nejrychlejšího koně a nejšikovnějšího jezdce. Mladí muži, výjimečně i ženy, se předvádějí na koni se sedlem, bez sedla, obráceni k hlavě koně zády, za jízdy i střílejí z luku. Napínavé to pro diváky začíná být tehdy, má-li jezdec chuť soutěžit, ale nemá koně. Tehdy mu přiřadí některého z vesnice, čímž muž riskuje, že zahanbí sebe, zvíře i jeho majitele.

V jízdě na koni se soutěží na krátkých i 22 km dlouhých úsecích (tzv. at čabyš). Měří se nejen rychlost a akrobatické výkony, ale i síla mužů během oodaryš nebo er eniš – zápasení na koni. Umění dvoření si zase vyzkoušejí kluci během kyz kuumai – simulace námluv na koních. Chlapec má za úkol dohnat dívku a políbit ji během jízdy. V případě, že selže, dívka honí jeho, a to s bičíkem, kterým chlapce nešetří.

Kyz kuumai zažijete na vesnických slavnostech nebo velkých festivalech, jako jsou World Nomad Games.

Míč, který krvácí

Začalo to lovem vlčí smečky. Nomádi, kteří se po několikadenních výpravách vraceli do táborů k ženám a dětem, které neuchránily dobytek před vlky, se vydali smečku zneškodnit. Během lovu si usmrcená zvířata pohazovali mezi sebou. Dnes by s hrou s vlkem v Kyrgyzstánu nepochodili, protože je chráněn. A tak vlka vyměnili za ovci, zřídka za kozu, přizvali si k tomu i publikum a „hru“ nazvali kok-boru, v překladu „šedý vlk“.

V Afghánistánu, Pákistánu a Tádžikistánu ji znají pod jménem bozkaši, v Kazachstánu jako kokpar. Jedná se o drsnější formu póla, přičemž v Kyrgyzstánu mohou být na hracím poli najednou jen čtyři hráči z jednoho týmu. Namísto míče se bojuje o ulak – trup mrtvé a nevykuchané ovce (někdy vnitřek vyplní pískem), kterou se musí hráči trefit do kamenného kruhu tai kazan (široký 4,4 m, vysoký 1,2 m) na straně soupeře.

Kok-boru není pro slabé žaludky, a už vůbec ne pro ochránce svobody zvířat. Ovci před zápasem rituálně obětují, odseknou jí hlavu a konce nohou. Toho je publikum ušetřeno. Hráči před zápasem ovci symbolicky poděkují za to, že si díky ní mohou zasoutěžit. Divákům a Nejvyššímu také ceremoniálně slíbí, že hrou uctí tradici předků.

První minuty jsou nejživelnější, neboť z ovce stříkají tekutiny ze všech možných otvorů. V určitých momentech se zápas podobá spíše koňskému ragby, kdy se mužstva snaží vyrvat ovci z rukou soupeře držíce otěže mezi zuby, aby si uvolnila ruce. Přece jen, 30kg ovce není kožený míč. Poranění zvířat i jezdců nejsou nic výjimečného stejně jako etické dilema, zda je nutné pokračovat v tradici usmrtit živé zvíře a nenahradit ji raději napodobeninou. Kromě vesnických zápasů si kok-boru můžete prohlédnout v rámci Poháru prezidenta Kyrgyzské republiky (místo konání se každoročně mění).

Jedním z dalších paradoxů lásky Kyrgyzů ke koním jsou trhy s živými zvířaty. Domácí sice umějí opěvovat koně v legendách i běžném životě, ale během zápasů, koupě a jejich prodeje s nimi nezachází nejelegantněji. Nemluvě o tom, že pokud kůň doslouží jako sportovec či tažné zvíře, končí na talíři.

Kuchyně, ložnice i nemocnice v jednom

Na scény kok-boru i na všechny starosti se nejlépe zapomíná v bezpečí, s kumysem (zkvašené kobylí mléko) nebo teplým čajem v ruce. Místu, ze kterého před usnutím vidíte hvězdy a ráno vás lechtá na tvářích slunce, se nevyrovná ani nejlepší matrace s paměťovou pěnou. Kyrgyzské jurty jsou dnes nejen zážitkem pro dobrodružné cestovatele, ale i běžnými příbytky nomádů a polonomádů. Ti opouštějí města a stěhují se do hor, kde se živí od dubna do září jako pastevci ovcí, koz, koní, případně si přivydělávají ubytováním turistů. Na podzim se vracejí do civilizace, kde přečkají zimu, a na jaře začnou novou nomádskou sezonu.

Výjimečně zůstanou Kyrgyzové v jurtě po celý rok. V tomto mikrosvětě, kde začíná i končí život. Jurta je dodnes porodnicí, místem posledního výdechu a všech důležitých událostí mezi tím – námluv, svateb, léčení nemocných a v zimě i dětským hřištěm.

Dle moudrosti předků stavějí nomádi jurty ze zásady na vyvýšeném místě. Dohlédnou tak na pasoucí se stáda, s předstihem zaregistrují blížící se návštěvu, rodiče mají přehled o tom, kde si hrají děti. Tomu, že je jurta vystavena drsnějším podmínkám a silnějšímu větru než v údolí, přizpůsobili i její tvar. Konstrukce se staví z vrby nebo břízy, které se snadno tvarují a přenášejí, což je pro nomády základ.

Toulavý jak

Vnitřek i exteriér kostry příbytku se obalí plstí. Kromě toho, že je zvukotěsná, propouští vzduch, takže v létě je uvnitř příjemný chládek a v zimě materiál udržuje teplo z ohně. Běžně si rodina postaví jurtu do hodiny, ale pokud jde o hodně, jako na World Nomad Games, osmičlenné družstvo ji dokáže dát dohromady i za 7 minut 46 vteřin (rekord z roku 2018).

Přestože jurta nemá okna, v interiéru nikdy není tma. Světlo proniká buď skrze otevřené dveře, nebo tunduk čili „bránu do nebe“ – otvor na střeše, skrze který se jurta větrá i od planoucího ohně. Obvykle se topí v malé pícce uprostřed, uhlím nebo sušeným trusem krav, jaků či ovcí.

Když vejdu do jurty v kempu Lenin Peak nedaleko hranice s Tádžikistánem, mám husí kůži už jen při pohledu na mé lůžko – skromnou deseticentimetrovou matraci, kterou dělí od země jen tenký čij (podložka z rákosu). Jako přikrývku dostanu tlustou deku v povlečení. Pícka to celou noc neutáhne, pomyslím si. I když v horách koncem léta teploty klesly v noci na nulu, zima se jurtě vyhnula díky termoregulaci plsti. Před zimou mě zachránil čij a deka, před jakem to ale plstěné stavení neuchránilo. Po probuzení najdu Sadat, majitelku jurta-kempu, zašívat roztrhanou plsť. „V noci sem občas jak zabloudí,“ usměje se.

Muži nalevo, ženy napravo

Některé tradice jsou tak hluboce zakořeněné v každodenním životě, že vám jejich význam místní vysvětlí jen stěží. Například vnitřek jurty. Je nepsaným zákonem, že pravá strana čili epči žak (v překladu šikovná strana) je pro ženy. Uskladňují zde jídlo, své šperky, osobní věci a hrají si zde děti. V levé části, er žak (mužská strana), si muži odkládají nářadí na lov a osobní věci.

To, že Kyrgyzové zůstali duší nomády, dokazuje fakt, že si tunduk dali na státní vlajku. Kolem něho na červeném pozadí plápolá čtyřicet žlutých plamenů – symbol čtyřiceti kmenů, které sjednotil Manas, národní hrdina, který bojoval proti Číňanům a Mongolům. Pojmenovali po něm letiště v hlavním městě, náměstí i hlavní ulice v celé zemi, postavili mu i muzeum ve městě Talas, vztyčili sochy. Zpívá se o něm i v Eposu o Manasovi, který má 500 000 veršů, čímž se stal nejdelším eposem na světě. Manase si zdejší lidé váží natolik, že se neodváží dát stejné jméno synovi. To by bylo velké rouhání, neboť Manas byl jen jeden.

Někteří historici jeho existenci popírají a mají ho jen za hrdinu eposu. To jim ale u místních neprojde. Kyrgyzové si Manase ctí i během pěvecké soutěže, kdy se v jurtě nebo na džailó sejdou manaši – lidoví performeři eposu. Vyhrává ten, kdo vydrží zpívat nejdéle, což při počtu veršů trvá i několik dní.

Darujte mi raději pračku

Kyrgyzský plstěný koberec z ovčí vlny šyrdak sloužil k výměně odkazů pomocí symbolů. Později se tradiční koberec uchytil jako luxusní a ohromně praktická součást jurty i věna. Matky, které chtěly dát dcerám to nejlepší, si před tím, než začaly šyrdak vyrábět, zavolaly expertku ustu. Ta navrhla motivy podle toho, co si máma přála pro příští nevěstu.

Pokud se rodina nemohla dočkat nového přírůstku do rodiny, na šyrdaku se objevilo granátové jablko – symbol plodnosti. Pokud si někdo přál pro sebe nebo ostatní žít v hojnosti, vložil do koberce obrysy pěti prstů. Nomádi rádi zakomponovali do koberců ostré tvary – odkaz na hory nebo listy, které jim připomínaly džailó. To vše nejčastěji v černo-bílé, modro-červené, žluto-hnědé nebo červeno-zelené kombinaci.

Dnes dívky nad šyrdakem mávnou rukou a vyžádají si od rodiny raději pračku nebo peníze na byt. „Pokud dnes ženy hledají koberec do obývacího pokoje, jdou po umělotině z Číny nebo Turecka. Je levnější. U tradičního šyrdaku platíš za umění a čas, a na to mladí nemají,“ vysvětluje Sabira, tkadlena z města Talas na severozápadě země, která řemeslu přiučila svou snachu.

Kvalitou se však levné koberce sotva vyrovnají původním šyrdakům. Ty vydrží i padesát let bez praní. Pokud se vlna dobře zpracuje a koberec vyrobí profesionálka, výrobek přežije i dvě generace. Základ je kvalitní syrová ovčí vlna, kterou ženy tlučou dřevěnými holemi, dokud ji nevyčistí od trávy, hlíny a ovčího trusu. Když je vlna nadýchaná, rozprostřou ji na čij a rovnoměrně polijí vroucí vodou. Čij srolují a předloktími nebo nohama z něj vytlačí vodu. Celý proces se opakuje několikrát, aby se chomáče vlny spojily do kompaktního celku, což trvá i hodinu a půl.

Konec režimu, začátek importu

Když po rozpadu Sovětského svazu začalo v 90. letech do Střední Asie proudit zboží ze zahraničí, tradičním řemeslům hrozilo, že upadnou v zapomnění. Klesal zájem zákazníků i motivace strávit šest až osm týdnů při výrobě šyrdaku dlouhého 3×2 m, ve kterém místní neviděli žádnou hodnotu. Umění kyrgyzských koberců zachránil na poslední chvíli pár ze Švýcarska.

V roce 1996 přijeli do regionu Naryn, kde je dodnes nejpočetnější skupina výrobců koberců, a ve vlněném tradičním výrobku viděli potenciál. Rozhodli se zapojit do záchrany dědictví sto místních žen. Po dvou letech a s dvojnásobným počtem žen založili neziskovou organizaci Altyn Kol. Zaučují nové řemeslnice a pomáhají jim i s lekcemi marketingu. Prodat turistům třímetrový koberec za 300 USD chce přece jen špetku obchodních dovedností. Daří se jim to hlavně v turistických centrech Karakol (doporučuji obchůdek One Village One Product) či Naryn, odkud cestovatelé vyrážejí na treky do hor nebo do jurta-kempů.

Že měli Švýcaři na hodnotu šyrdaků dobrý nos, dokazuje zápis kyrgyzského koberce na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO v roce 2012. Možná takový osud jednou potká i kyrgyzský eleček – pokrývku z 30m látky ve tvaru vosího hnízda, kterou si dodnes ženy aranžují na hlavě během výjimečných příležitostí.

Nedivila bych se, kdyby si UNESCO všimlo i kyrgyzské jurty. Neděje se totiž často, aby tři tisíce let stará tradice oslovila všechny generace doma i v zahraničí. Velmi dobře o tom vědí i výrobci jurt ve vesnici Kyzyl-Tuu. Jinak by se neodvážili účtovat za jurtu na export tři- až pětkrát tolik, co zaplatí místní. Na druhou stranu, když si dražší originál postavíte doma na zahradě či v lese na Šumavě, nehrozí, že ho ráno budete muset zašívat po zbloudilém jakovi.


Dobré vědět

  • Jednaapůlhodinová návštěva Amana a jeho orlů, ukázka lovu s orlem na koni: 750 KGS (230 Kč)
  • Návštěva dílny na výrobu jurty ve vesnici Kyzyl-Tuu: 1200 KGS (360 Kč)
  • Postavení jurty v dílně: 3640 KGS (1100 Kč)
  • Nocleh v jurta-kempu: od 1000 KGS (300 Kč) – v ceně je snídaně a večeře
  • Dvouhodinová dílna výroby šyrdaku ve městě Naryn: 700 KGS (210 Kč)
  • World Nomad Games – Světové hry nomádů se konají každé dva roky na podzim. Hostující země se obměňuje. V roce 2022 se po třech ročnících v Kyrgyzstánu odehrály v Turecku.

Ivana Grešlíková




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.
 

Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země