Titulek může znít trochu neuvěřitelně, ale já si tuhle zemi oblíbil a pravidelně se do ní vracím. Má neskutečné historické poklady, a když víte, jak se zde chovat, čeká vás zajímavá cesta se zážitky, které vám běžné destinace nemůžou poskytnout.
Irák se pro individuální turismus začal otevírat teprve v březnu roku 2021. Do té doby byl pohyb povolen pouze s ozbrojenou ochrankou a agenturou, která vám zajistila naprosto všechno. Naše nedávná návštěva tohoto kousku světa pouze potvrzovala, že turismus je zde v plenkách, byť už určitá místa jsou plná turistů (především místních). Stále ale v této zemi najdete místa, kde o turistu nezavadíte – například v největší, ale zároveň nejméně lidnaté oblasti Iráku, guvernorátu Anbár. Největší odpor vůči centrální vládě pocházel právě z této oblasti a města jako Ramádí či Fallúdža patřila v minulosti k vojenským buňkám al-Ká’idy. Bezpečnost se ovšem natolik zlepšuje, že se nám bez větších komplikací podařilo dostat až sem, a to konkrétně do měst Ramádí či al-Hít. Moje návštěvy této republiky měly vždy jiný cíl. Jednou to bylo město Mosul, podruhé dosažení nejvyššího vrcholu v zemi, potřetí návštěva Kirkúku (ještě pod vládou Kurdů), počtvrté pobyt u starých známých... Naposledy jsem chtěl poznat guvernorát Anbár a město Tikrít.
Začátek v Bagdádu
Bagdád, kdysi známý jako Město míru, je současně druhé největší město v arabském světě (devět milionů obyvatel). Letos jsme měli v plánu navštívit zde tři místa. Nejprve to byla mešita al-Kázimíjja, kde najdete hrobky sedmého a devátého imáma v ší’itské větvi islámu. Zdejší atmosféra mi připomněla města Nadžaf a Karbalá, cítil jsem zde silný duchovní náboj. Mešita byla v letech 2004 až 2016 terčem častých pumových útoků. Momentálně ale není čeho se obávat. Přesunuli jsme se k takzvanému Památníku mučedníV ků (Al Shaheed Monument). Při naší návštěvě tam právě slavili promoci studenti z různých vysokých škol, takže tam bylo živo a o rozhovory nebyla nouze. Iráčané jsou obecně velmi milí, uctiví a otevření. Posledním cílem v Bagdádu byla škola Mustansiríja na levém břehu řeky Tigris – asi jedna z nejvýznamnějších medres v islámském světě, kde se kromě náboženství vyučovala také matematika, astronomie, medicína či filozofie. Tady jsme pro změnu potkali turistky z kurdské části země. Byl jsem trochu překvapen, protože Kurdové nemají Iráčany v lásce kvůli etnickým čistkám na severu země (který obývají převážně Kurdové) během vlády Saddáma Husajna. Předpokládal jsem, že Kurdové do arabské části cestují, jen když vysloveně musí. Zdá se, že i tohle se začíná měnit, a jsem z toho potěšen.
Konečně v Anbáru
Guvernorát Anbár byl v mém hledáčku již loni, kdy jsem v Irbilu (v kurdské části země) mluvil s majitelem obchůdku, který pocházel právě z této oblasti. Ukazoval mi překrásné vodní mlýny z jeho rodného města al-Hít. Tehdy jsem si myslel, že návštěva tohoto místa a této oblasti je naprosto nereálná. Letos, koncem března, jsme tam byli. Cesta nebyla úplně přímočará. Měli jsme turistická víza z letiště v Bagdádu za 77 dolarů, dopis v arabštině se stručnými informacemi o nás a fotku oněch mlýnů. Do města nás pustili celkem bez problémů, jen jsme po celou dobu měli společnost – jakéhosi šéfa bezpečnosti ve městě. Kontrolní stanoviště jsme tak projížděli jen mávnutím ruky.
Mlýny ve městě al-Hít jsou podobné slavným mlýnům ve městě Homs v Sýrii i jinde ve světě, ale historie těchto staveb prý začala právě v Iráku. Vidět je na vlastní oči je opravdový zážitek. Vždyť tato oblast byla osídlena již dva tisíce let před naším letopočtem! Náš průvodce Mahar nás nakonec vzal na loďku na plavbu po řece Eufrat. Voda byla tak čistá, že Iráčané z ní během plavby pili. Noc jsme strávili v dusném zaprášeném městě Ramádí, kde jsme si druhý den prohlédli hlavní mešitu.
Po Ramádí naše kroky vedly do Tikrítu, hlavního města provincie a rodiště Saddáma Husajna. Našli jsme zde zničený Saddámův palác (prý jich měl po zemi několik desítek) a udělali jsme nezbytnou návštěvnickou pózu u tabulky s nápisem I love Tikrit. Jinak ve městě nic dohromady není, tři ulice a „pouze“ milí lidé. I ti nám ale návštěvu provincie Anbár dostatečně zpříjemnili.
Pradávná Samarra
V myšlenkách jsme se už soustředili na Samarru. Těšil jsem se na návštěvu mešity al-Askaríja, jedné z nejvýznamnějších ší’itských mešit na světě, která byla postavena v roce 944. Zde najdete pozůstatky 10. a 11. imáma i takzvaného dvanáctého, „skrytého“ imáma Mahdího. Její kupole byla pokryta mnoha tisíci zlatých dlaždic, ale bohužel se stala obětí bombových útoků v roce 2006. Přes tento handicap mě uchvátila vnitřní výzdoba stavby.
Jedna z nejnavštěvovanějších památek ve městě i v celém Iráku je určitě minaret al-Malwejla. Dříve patřil k Velké mešitě, kterou už vzal zub času. Na minaret vedou točité schody bez jakýchkoli zábran po stranách, takže musíte dávat velký pozor, abyste nespadli, hlavně když obcházíte ostatní návštěvníky. Minaret má totiž dobrých 50 metrů. I tady jsme měli štěstí na družné studenty. Hlavně nás ale překvapilo, že velmi podobný minaret jsme viděli už cestou do Samarry. Byl téměř identický, jen menší a přístup na něj byl mnohem nebezpečnější (v závěrečné, výstupové pasáži jsme se doslova opírali o stěnu stavby celým tělem, abychom nespadli). Zjistili jsme, že jde o minaret Abú Dulaf, tyčící se do výšky třicet metrů. Zaručuji vám, že tady skoro nikoho nepotkáte!
Smutný výsledek války
Cesta do Mosulu je prašná a velmi dlouhá. Autobusy zde moc nefungují, pouze sdílené taxíky, které čekají, dokud se nenaplní do posledního místa, nebo si zaplatíte víc, pokud chcete jet sami. Cestou z Bagdádu do Irbilu je asi třicet kontrolních stanovišť. Jakmile by vás někdo spatřil jít samotného po krajnici, skončíte u výslechu. Ani stopování či přespávání u náhodných místních není možné. Ihned by za vámi přišla policie a měli byste opravdu vážný problém.
Mosul jsem poprvé navštívil v červnu roku 2021. Bylo to asi tři měsíce poté, co povolili volný vstup cizincům do země. Problém byl v tom, že mnoho vojáků o tom nevědělo a centrum města bylo pod přísnou kontrolou. Tehdy jsem končil na výsleších poměrně často. Teď už je to mnohem uvolněnější, dohromady nás kontroloval pouze jeden „tajný“.
Město bylo před invazí Islámského státu plné kostelů a křesťanů. Jen málo se jich vrátilo a začalo kostely rekonstruovat. Procházka centrem města nabízí stále smutný pohled. Každopádně, od mé minulé návštěvy se to zlepšilo. Dokonce i mešitu, kde v roce 2014 Abú Bakr al-Bagdádi vyhlásil Islámský chalífát, začali dávat dohromady. Blýská se na lepší časy.
I tohle je Irák
Naší velkou touhou bylo vidět Hatru – starověké město založené v prvním století před Kristem a první památku, kterou si pod křídla v Iráku připsalo UNESCO. Bohužel jsme neměli štěstí, chtěli od nás jakési povolení a to se nám nepodařilo vyřídit, protože nikdo nevěděl, kdo nám ho má dát, a posílali nás z jednoho místa na druhé. I tohle je Irák. Tak se nám podařilo navštívit alespoň Nimrud – starobylé asyrské město, bohužel Islámským státem srovnané se zemí a zakázané fotit.
Musím ještě zmínit prastarý klášter svatého Matěje (Mor-Mattai) ze čtvrtého století našeho letopočtu. Jde o jednu z nejimpozantnějších památek na území Iráku, s fantastickými výhledy na pláně Ninive a okrajové části Mosulu (pouze při dobrém počasí). Bylo to neuvěřitelné, ale i tady jsme potkali školáky – tentokrát autobusový zájezd. Byli velmi přátelští a mně se nejvíce zalíbila dívka jménem Núr, jejíž jméno znamená v překladu světlo. A světlo je přesně to, co tato země potřebuje. Tak jí ho přejme.
Co v Iráku vidět?
Památky starší, než jsou ty v Egyptě...
- Ur: městský stát dávného Sumeru, v Jižní Mezopotámii. Rodné město praotce všech proroků – Abrahama.
- Uruk: sumerské a později babylónské město spojované se vznikem klínového písma.
- Babylón: během druhé babylónské dynastie největší město na světě. Stál zde i zikkurat Etemenanki (babylónská věž).
- Hatra: první památka UNESCO v Iráku. Starověké náboženské a obchodní středisko založené v 1. století před Kristem.
- Lagaš: sumerský městský stát, jeden z nejstarších států Sumeru a Babylonie – jeho počátky sahají do 4. tisíciletí př. n. l. Dnes archeologická lokalita.
- Eridu: dle tradice nejstarší město na světě, vzniklo přibližně v roce 5400 před Kristem, opuštěno kolem roku 600 př. n. l.
- Dur-Kurigalzu (dnes Akar-Kúf): starověké město Jižní Mezopotámie, poměrně dobře se zde zachoval zikkurat, stály tu i chrámy zasvěcené sumerským bohům.
- Ktésifón: rezidence králů a administrativní centrum Blízkého východu. Sedmé století před Kristem.
- Samarra: v 9. století hlavní město Abbásovců. Stojí zde ší’itská mešita al-Askaríja a dříve tu bývala Velká mešita s točitým minaretem vysokým přes 50 m, který je dominantou města.
- Nippur: rozvaliny jednoho z nejstarších sumerských měst, kdysi náboženské středisko zasvěcené bohu Enlilovi (později Marduk) – bohu deště, větru a bouře.
- Nadžaf: město, kde najdete hrobku prvního imáma ší’itského islámu – Alího. Nachází se zde také největší hřbitov na světě Wádí as-Salám, kde je pohřbeno přes osm milionů lidí.
- Karbalá: zde se odehrála bitva, která rozdělila muslimy na sunnity a ší’ity. Naleznete zde hrobky 3. a 4. imáma (Husajna a Hasana).
- Klášter svatého Matěje (Mor-Mattai): jeden z nejstarších klášterů světa – 4. století.
Dobré vědět
- Bezpečnost: Neustále se zlepšuje. Počet bombových útoků se snížil. Na cestě z Bagdádu do Irbilu je zhruba 30 kontrolních stanovišť a na každém si vás prověřují. V Bagdádu dochází často k demonstracím proti centrální vládě – je lepší se jim vyhnout. Nedoporučuje se zacházet do oblastí mimo velká města bez průvodce.
- Ubytování: Každé větší město má minimálně jeden dobrý a slušný hotel. Počítejte s pravidelnými výpadky elektřiny, protože veřejná elektrická síť je v Bagdádu funkční pouze asi tři hodiny a vše pak řeší hlučné benzinové generátory. Je možné platit i dolary. Některé hotely lze rezervovat přes internet.
- Jídlo a pití: Irák není zemí pro vegetariány. Všude v restauracích podávají kuřecí, hovězí, jehněčí. V blízkosti vodních zdrojů také ryby. Irácká kuchyně není pikantní a je relativně jednoduchá. K masu se většinou podává rýže, arabský chléb, různé omáčky, zelenina, ovoce, jogurty. Alkohol je dostupný na většině míst, kromě těch poutních (Karbalá, Nadžaf). Mnohé prodejny s alkoholem byly v minulosti vypáleny kvůli nesouhlasu radikálněji smýšlejícího obyvatelstva. Kávu Iráčané moc nepijí, spíš čaj.
- Praktické tipy: Vytiskněte si papírek v arabském jazyce, kdo jste, kam jedete, s fotografiemi míst, která chcete navštívit. S angličtinou zde moc nepochodíte. Nenoste krátké kalhoty, nepodávejte ruku ženám, pokud to neudělají samy, a během pátečních modliteb nevstupujte do mešit. Nefoťte si vojenské budovy a s vojáky se foťte jen tehdy, když vás k tomu sami vyzvou. Alkohol nepijte na veřejnosti.
