nahoru

Mustang: poslední ztracené království

Peter Belanec 2. srpna 2022 • 06:10
Mustang: poslední ztracené království
foto: Peter Belanec

Ztrácení v čase, dlouhé pochody skýtající prostor k rozjímání a setkání s vlastním já. Ať už toto buddhistické království silně kontrastující se zbytkem Himálaje nazývají jakkoli, určitě je jedním z posledních míst nefalšované tibetské kultury. Vítejte v zemi Lo, vítejte v Mustangu.

Má cesta do těchto končin krystalizovala dlouho. Po předchozích výpravách do Nepálu a nesčetných dnech strávených v horách jsem v alpských výšinách potkal starého přítele Michala. Důvodů navštívit toto „zakázané“ království jsme měli oba hned několik. Přívlastek zakázané si s sebou stále nese oprávněně. Na začátku minulého století ho jen hrstka obyvatelstva znala jako království Lo. Do roku 1950 bylo uzavřeno i před zbytkem Nepálu a do nedávné historie (1992) i před okolním světem. Od té doby je možné království navštívit jen se speciálním povolením a v doprovodu místního průvodce. To vše nás přesvědčilo, že chceme-li zažít poslední Tibet na vlastní kůži, Mustang je tím pravým místem.

Káthmándú nelze vynechat

Chtěli jsme se vyhnout komerční turistice, ale dnes je to stále obtížnější. K hlavnímu městu – Káthmándú –, kam jsme přiletěli, už neodmyslitelně patří. Ať už jste o tomto kultovním městě slyšeli v jakékoli souvislosti, před každou cestou do Nepálu je téměř nemožné ho vynechat. Pokud jste tedy horolezec, cestovatel vyhledávající vzdálené kultury, milovník buddhismu či hinduismu, nadšenec architektury nebo prostě člověk milující jógu, Káthmándú se stane vaší Mekkou. Po příjezdu do turistické části Thamel vyřizuji pro přítele všechny potřebné dokumenty. Na vše je třeba trpělivě počkat. O to déle, jde-li o Mustang. Zatímco naše pasy procházejí kontrolou a vstupní povolení dostanou to správné razítko, ztrácíme se v přeplněných uličkách hlavního města. Zdravím se s místními namasté a zastavuji mladého muže vezoucího se na prázdné rikše. Jedeme k mé obvyklé zastávce – ke stúpě Svajambhunáth. Stojí na vrcholu kopce, a tak je třeba vyšlapat si 365 strmých schodů, abyste měli skvělý výhled na celé město. Věřící ji obcházejí ve směru hodinových ručiček a roztáčejí 108 modlitebních mlýnků, které ji obklopují. Buddhovy oči nasměrované do všech světových stran vyjadřují, že Buddha doprovází člověka všude. Červené „třetí“ oko je symbolem moudrosti.

Původní podoba stavby, jedné z nejstarších v Nepálu, představovala oheň nad lotosovým květem. Během dlouhých staletí prošla několika přestavbami. Je jedním z nejnavštěvovanějších turistických míst, která se přesto stala pro mě místem odpočinku. Navíc si tu vždy na stejném místě pořídím snímek.

Skončit však prohlídku města jízdou v rikše a návštěvou Svajambhunáthu nejde. Při toulání městem pokaždé poznávám místní a vzájemně se snažíme rozvinout alespoň kousek diskuze. Prozrazují mi, kde si můžu pochutnat na nejlepším dalbhátu, kde najdu výborná knihkupectví a všechny věci, které se v knižních průvodcích nedočtete. Takhle se dostávám i k jedné z největších stúp na světě: Bódhnáthu. Tyčící se jako obrovská mandala míru a je již patnáct století jednou z nejdůležitějších míst buddhistického světa. „Great Stupa“ nebo „Čhörten čhenpo“, jak ji místní nazývají, je vlastně obrovská kupole, na jejímž vrcholu je umístěna věž buddhistické pyramidy. Detailní symboliku a atmosféru posvátného místa umocňují nesčetné modlitby. Slyším je kolem sebe odevšad, otáčím modlitebním mlýnkem, upírám zrak na nekonečné množství modlitebních vlaječek. Ty neustále v pěti barvách odvívají modlitby k bohům sídlícím na posvátných vrcholech Himálaje. Pět barev symbolizuje elementy tibetského světa: modrá nebe, bílá vzduch, červená oheň, zelená vodu a žlutá matku Zemi.

Pryč z ruchu metropole

Do klidnější Pókhary jsme si tentokrát namísto osmihodinové cesty místním autobusem zvolili krátký, ani ne hodinový přelet. Druhé největší město Nepálu pro nás představovalo teprve začátek cesty. Téměř třísettisícová Pókhara si už s sebou punc velkoměsta nenese. Svou polohou a atmosférou je však velmi příjemným městem pro zasloužený odpočinek po náročných himálajských přechodech. Nezůstáváme zde dlouho a hned druhé ráno se zpod stínu posvátné hory Máčhápučhare (6993 m n. m.), která je domovem boha Šivy, vydáváme dál.

Brzo ráno nastupujeme do malého letadla. Prolétáme mraky a křídly se přibližujeme k rozlehlým zeleným svahům himálajských výběžků zdobeným chudými nepálskými vesnicemi. Všechno se zpomaluje a my nejenže zanecháváme za sebou civilizaci, každým momentem přibližování ke království se téměř vracíme zpět v čase.

V hlubokém údolí obklopeném úžasnými výhledy na vrchol sedmitisícové Nilgirí (7061 m n. m.) přistáváme v malém městečku Džomson. První kroky z letiště vedou ke kontrolní stanici. Pak už proti proudu posvátné hinduistické řeky Kálí Gandakí jedeme dál. Tady zelené svahy nadobro ustoupily pustým pahorkům.

Vstupní brána do horního Mustangu

Vstupujeme do vyprahlé krajiny širokého údolí zdobeného obrovskými písečnými útesy. Od vstupní osady k hranici horního Mustangu nás dělí několikahodinový pochod a my si v plné síle užíváme silný vítr, který se zde zvedá každý den v poledne. Bičuje nás v pravidelných vlnách valících se na nás na cestě k vyvýšenině ohraničující plošinu, kde leží vesnice Kagbení. Bývá označována jako vstupní brána do Mustangu. Kromě budov stojících zde již stovky let je středobodem Kagbení určitě červený klášter Kag Čhode Thupten Samphel Ling, založený již v roce 1429! V dobách největšího rozkvětu kláštera v 18. století zde žilo až sto mnichů z okolních vesnic. Navzdory úpadku kláštera zde v roce 2009 vznikla internátní škola a buddhismus tady tak stále zůstává základní součástí kultury. Každé ráno v nerušivém tónu místní lamové intonují mantry a modlitby mnichů občas přerušují údery činelů či zvonků. Pokud chcete takovou atmosféru zažít, je třeba si přivstat. Ale v Himálaji, kde jsou noci v teplých spacácích nekonečně dlouhé, to není žádný problém. My se navíc nebudíme jen k ranním modlitbám, protože pozorovat první paprsky slunce dopadající na okolní sedmitisícovky je vždy velkým zážitkem.

Kaňonem do minulých věků

Ve výšce 2804 m n. m. procházíme druhou vstupní prohlídkou a pomalu se loučíme s Kagbení. Jak se při kontrole povolení dozvídám, počet turistů je stále přísně regulován (naštěstí!). Ze statistik, jež si na checkpointech vedou, zjišťuji, že jsem teprve druhý Slovák, který tuto oblast v posledním roce navštívil.

Hlubokým údolím řeky Kálí Gandakí, zarývajícím se do masivu 8167 metrů vysoké bílé hory Dhaulágirí, kráčíme jedním z nejhlubších údolí světa. Tempo se zpomaluje a my se každým krokem ztrácíme hlouběji v minulosti. Putováním po bývalém mořském dně nacházíme v jílovité půdě kusy dávné historie v podobě černých fosilií zvaných šáligrám. Tato posvátná díla přírody často ukrývají ve svém nitru tzv. spirálu vědomí, o které zdejší lidé věří, že je způsobem, jak vystoupit do vyššího vědomí.

Kaňon řeky Kálí Gandakí se stále zužuje. Vystupujeme do malé vesničky Cchele. Tady na chvíli zastavujeme a na střeše jednoho z místních skromných hotelů zaznamenáváme předchozí dny na papír. Bez ruchu všech věcí moderního světa vstřebáme přítomnou energii. Ráz země se zde rychle mění a s přibývající výškou i počasí. V horských sedlech převyšujících 4000 m n. m. se proto nezdržujeme dlouho. Na cestě do asi nejmenší vesnice v celém Mustangu, Sjánbočhen, se v jednom ze tří domů setkáváme s jakousi místní formou polygamie. S překvapením zjišťuji, že pokud se nejstarší syn ožení, jeho manželka si bere za manžele i jeho bratry. Je logické, že v nehostinné zemi zajistí obživu spíše více mužů než jeden jediný. Takovým způsobem je život snazší pro všechny. Sourozenecké vztahy jsou v Mustangu velmi silně vyvinuty.

K nejdelší modlitební stěně

Pustými sedly měsíční krajiny kráčíme dál a zastavujeme se u náhorní plošiny malého městečka Gemi. Tady ubíráme z tempa. Na kryté terase u tibetského piva Lhasa se pouštíme do řeči se Šerpou. Že je horolezcem, bychom ani nezjistili. Spáleniny na tváři z nedávného výstupu na Everest jej však prozrazují. Vypráví nám nejen zážitky z vysokých hor, ale i o místní zemi a o výrazných červených útesech lemujících údolí.

Právě tudy pokračujeme cestou, která nás později přivádí k dvě stě padesát metrů dlouhé modlitební stěně zdobené tisíci malými kamennými destičkami plnými buddhistických manter. Ta nejznámější – óm mani padme húm – nás v různých podobách doprovází neustále. Nejen na modlitebních stěnách, ale i v nádherných svatyních zvaných čhörteny. V buddhistických zemích, jakou Mustang bezpochyby je, je doporučeno obcházet svatyni po směru hodinových ručiček. Čhörteny jsou kopiemi hrobek z dávné Indie a připomínají hrobku, ve které byl v dávných dobách uložen Buddha.

Carang a klášter sekty sakja

Od posvátných staveb pokračujeme dál. Procházíme vysokohorskou krajinou a po staré obchodní cestě, po níž obchodníci přiváželi sůl z jezer v Tibetu, stojíme před klášterem ve vesnici Carang. Z útrob kláštera patřícího sektě sakja zní modlitby asi tří desítek žen oděných v tradičních oděvech. Tiše si sedáme pod mechově zelenou stěnu kláštera zdobenou malbami různých božstev. Po necelé půlhodině ceremonie vcházíme na nádvoří kláštera. Pokud by měla být radost zhmotněna do okamžiku, určitě by to byl tento moment. Nekonečné úsměvy, fotka za fotkou. Z polaroidu, který jsem našel ve svém zaprášeném batohu, zvěčňuji na památku krásně zvrásněné tváře obyvatelek Carangu.

Kladu si ve svém nitru otázku, kolikrát jsem přemýšlel o této zemi schované za mohutnou hradbou Himálaje. Není zde nic, co by rušilo kouzlo daného momentu a připomínalo mi skutečnost. Můj sen se stává skutečností, skutečnost je mým snem.

Avšak zvědavost a touha zmocnit se všech těch tajemství mystického království nás navzdory času, který jsme chtěli strávit v Carangu, posouvaly dál. Následující ráno jsme si v místním guesthousu při typické snídaňové kaši campa počkali, než slunce zvítězí nad mlhou prosycenou deštěm, a vyrazili jsme dál. Přibližujeme se stále blíže a s každým krokem nabývám pocitu, že se vracím v čase. Nad vyvýšeninou hlavního města se zastavuji, čekám na svého přítele. Pozoruji okolí a přemýšlím, jak magickou se může stát představa vysněného místa. To však dokážou pochopit snad jen ti, kteří celé týdny namáhavě putují za svým cílem.

Mystické Lo Manthang

Jsme tady! V bájném městě Lo. Kráčíme úzkými uličkami vydlážděnými kulatými kameny vtěsnanými mezi dokonalé pravoúhlé hradby města a zastavujeme se v místním Monastic Museum, kde od roku 2008 shromažďují vzácné předměty a starověké artefakty království Mustang. Odevšad kolem na nás dýchají buddhové pravdy v podobě historických masek, starých oděvů, velkého množství modlitebních předmětů, a hlavně nástěnných mandal. Mám pocit, že prožívám legendu. Legendu starou jako čas. Stejně jako v muzeu i v místním klášteře Thubčhen Lhakang je vše obklopeno jakýmsi zvláštním světlem. Oparem, který člověk mnohem lépe vnímá, než popisuje. Mystičnost tohoto místa je nakažlivá. A nejen ta. Ovzduší každodenního života, myšlenky, se kterými se zde setkávám. To vše si na cestě zpět odnáším hluboko ve svém nitru.

Tak jako je slovo štěstí v tibetštině synonymem slova krása, tak se totéž odráží v celém životním stylu obyvatel Mustangu. Ve všem, co dělají, ve všem, co věří. Snaží se spojit štěstí a krásu. A myslím, že se jim to dokonale daří. Život zde je jednou velkou modlitbou. Místní lidé věří, že je jen na nás, jak vnímáme svět. Zda je dobrý, nebo špatný.

Peter Belanec




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.
 

Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země