nahoru

Čína: Učenci z Chladných hor

Jan Karlach 31. července 2022 • 07:10
Čína: Učenci z Chladných hor
foto: Jan Karlach

Ocitl jsem se v samém srdci chudého a bídného Liang­ ­šanu. Český překlad „Chladné hory“ trefně vystihuje tuto nehostinnou, zapomenutou krajinu obývanou etnikem Nuo­ ­suů. Jejich tradice a vědění tu po staletí udržovali pi­mové: vzdělanci ve funkci léčitelů, astrologů i rádců v těžkých životních situacích. Budou mít své pokračovatele, nebo jejich znalosti a tajemné texty upadnou v zapomnění?

Nuo-suové (Nuosu) spadají do etnicky nadřazené kategorie Iů (Yi), jejíž příslušníci obývají celý čínský jihozápad. Mezi jednotlivými etnickými podskupinami jsou velké historické, kulturní i jazykové rozdíly. Nuo-suové, obývající jižní část provincie S'-čchuan (Sichuan), však odedávna střežili nejsvědomitěji ze všech své kulturní dědictví.

Tito lidé mi již dříve učarovali svou divokostí a tvrdohlavostí. Celý kraj byl v minulých staletích zapovězen většinovému etniku Chanů. Nuo-suové byli otrokáři, kteří unášeli své oběti do hloubi hor. „Pěstují tam opium. Lesy jsou plné tygrů a tamní hadi jsou tlustí jako lidské stehno,“ vykládala mi chanská prodavačka knih a časopisů v okresním městě Mej-ku (Meigu), jádrové oblasti nuosuské kultury. Svou rétoriku doprovázela rozmáchlými gesty a živou mimikou, ve které se zračilo nelíčené zděšení.

Nedotčený kraj

Liang-šan (Liangshan) je kraj bez turistických atrakcí. Není tu nic, co by přitahovalo davy s fotoaparáty. Hory jsou nedotčené, příroda si dělá, co se jí zamane. Husté lesy se tu a tam rozestoupí a objeví se mýtina s ohlazenými balvany, na nichž se zachovaly skalní malby – některé až z třetího tisíciletí před naším letopočtem, jiné z 10. století, ze zapomenuté éry nečínské dynastie Nan-čao (Nanzhao) a následujícího království Ta-li (Dali). Na lidi zvenčí – etnické Chany (Hany) – tady nejsou zvyklí, o bílých lidech ze Západu ani nemluvě. „Nezbláznil ses?“ ptal se mě zcela vážně taxikář v hlavním městě zdejší prefektury Sičchangu (Xichang), když jsem mu vyprávěl o svém úmyslu vydat se do hor a na vlastní oči spatřit rituály nuosuských kněží-šamanů, kteří si v nuosuštině říkají pi-mo (bimo).

S pi-my jsem se poprvé setkal v ulicích okresních měst Chladných hor. Měli na sobě sako, v kapse mobil, na hlavě podivný klobouk a na zemi svazek textů s logografickým písmem. Klienti za nimi chodili s rozličnými prosbami. Vedle pi-mů většinou seděli šamani su-ni (suni). Na rozdíl od pi-mů byly šamany většinou ženy, které často upadaly do transu a podivných stavů vytržení, během nichž dozajista komunikovaly s druhým břehem. Pi-mo spíše klienta vyslechl, pokýval hlavou a na chvíli se ponořil do svých textů a astrologických příruček, ve kterých hledal řešení nešťastníkova problému.

Dostal jsem se až do vesnice E-čchü-ku (Equgu). Kousek přede mnou žena v omšelém oblečení pečlivě rozhazovala na asfalt sečuánský pepř – jednu z mála plodin, které zdejší klima vyhovuje. Pepř je třeba vysušit, sesbírat a pak prodat na trhu. Z chraptících reproduktorů zněla čínská hymna, chvílemi přerušovaná sborovými výkřiky dětských hlasů, žáků místní základní školy. U její brány jsem se srazil s učitelem Pajem. Překvapilo ho, že umím čínsky. Mých pět slov v nuosuštině jej šokovalo. „No jistě, jeden z mých starších bratrů je pi-mo,“ odpověděl mi na otázku, zda nějakého horského učence nezná. Okres Mej-ku je totiž proslulý nejvyšší koncentrací praktikujících pi-mů. „Moje rodná vesnice je na úbočí tamhleté hory, odpoledne tě tam vezmu.“

Ve světě mytických stvoření

Po strmém stoupání jsme v neskutečném parnu dorazili k domku s cedrovou střechou. Krovy zdobily různé totemové symboly – nejvýraznější byla býčí hlava. Do obydlí se šlo temným vchodem. V paprscích odpoledního slunce jsem zahlédl useknutou hlavu kozy, vedle ní ležela čerstvě oddělená kopýtka.

Usadili nás k tradičnímu ohništi uprostřed místnosti. Druhý z našich průvodců si mezitím vzadu v místnosti nasadil na hlavu klobouk zvaný kcha-la (kuhle) a neustále dokola cosi nesrozumitelně mumlal. Pimo se mezitím ustrojil do tradičního oděvu a z truhlice vyndal vlhké a značně potrhané svitky pergamenů popsaných zmiňovaným klasickým písmem. Bezmála dvouhodinová přednáška mohla začít. Učitel Paj se zhostil role překladatele z liangšanské nuosuštiny do sečuánské čínštiny.

Na pergamenu byly nejprve kresby Č'ke A-lua (Zhyge Alu), mýtického hrdiny Nuo-suů, vyobrazeného s několika nebeskými tělesy, pak se svými dvěma manželkami a nakonec se zvířaty – pomocníky. Následoval sáhodlouhý bestiář místních démonů a duchů, včetně popisu jejich škodlivého vlivu a podrobných návodů, jak se jich zbavit. Otvíral se mi netušený svět plný postav a mytických stvoření. Pi-mo výklad prokládal naléváním domácího alkoholu do zdejších typických lakovaných kalíšků, vyrobených ze dřeva, s černým, červeným a žlutým dekorem. Nožku kalíšku tvořil pařátek kura domácího.

„Téhle věci říkáme wu-tchu (vytu),“ řekl pi-mo a pozvedl nad hlavu předmět, který připomínal toulec. Uvnitř byly kousky bambusu, zvané „luo-wu (lovy)“. Obojí slouží pi-movi jako obřadní pomůcka při odesílání duší do předem určeného „města duchů“.

„Vějíř čchi-kche (qike),“ pokračoval, „je vyřezán z jednoho kusu třešňového dřeva.“ Byla na něm zpodobněna roztodivná zvířata – žába, orel, tygr či vlk. Žába je symbol vody, tygr a vlk symbolizují zemi a orel logicky patří k nebi. Všechna vyobrazená zvířata pomáhají pi-movi překonávat rozličné překážky při jeho „astrálních“ výletech. Rituální vějíř se používá i k přivolání duší zemřelých příbuzných. Je nedílnou součástí rituálu zvaného „ni-mu cchuo-pi (nimu cobi)“, který se praktikuje několik let po pohřbu. Jde o velmi promyšlený a složitý obřad, během něhož je třeba provést stovky rituálních úkonů a obětovat mnoho různých zvířat.

Následovalo předvádění několika dalších částí oblečení a rituálních předmětů, až pomalu nadešel čas k odchodu. Mezitím se snesl soumrak. Nuo-suové v noci málokdy vycházejí ven, temnota je totiž rejdištěm temných sil. Vnutil jsem chvatně pi-movi několik bankovek, které okamžitě předal svým dětem, které se právě vracely z údolí. Prý aby zaplatily školné. Učitel Paj ještě trval na tom, že mě musí představit své matce. Nikdy neopustila vesnici, nikdy nepotkala cizince. Stáli vedle sebe a bylo jasné, že už se tu potkaly dva úplně odlišné světy. Člověk si teprve uvědomil šedesátiletý vývojový skok, který Nuo-suové museli proti své vůli udělat – od kastovní otrokářské společnosti až do útrob socialismu s čínskými rysy.

Bez šamanů není kmene

Sestupujeme z mytických výšin zpět do každodenní reality. Jdu po lesní stezce, z hor do počínštělého údolí. Břinkot okovů poutajících kotníky někdejších otroků nahradil cinkot a šustění peněz. Mladí už nechtějí být pi-mem. Chtějí chytré telefony, diskotéky a auta. Je to pochopitelné, civilizační tlak se nedá zastavit. Pro nepoučitelné romantiky je to však zároveň smutné. Tím spíš, že cesta mladých za jejich sny vede přes tovární haly, kde je budoucnost naprosté většiny z nich promrhána v těžkých pracovních podmínkách kombinovaných s mizernou mzdou.

„Už není pi-mo, nejsou Nuo-suové,“ shrnul stručně a jasně pravou skutečnost ctihodný Ka-cha Š'-ce, vedoucí maličkého výzkumného střediska pimoské kultury v hlavním sídle okresu Mej-ku. Má bezpochyby pravdu. Co na to příslušné autority? Lze se ještě dočkat, že se unikátní charakteristiky menšinových národností přestanou redukovat jen na zpěv, tanec a barevný kroj, tedy na bezproblémové a všudypřítomné artikly, které přitahují turisty? A hlavně – uvědomí si místní obyvatelé, že ztrácejí identitu střeženou pokoleními po dlouhá staletí? Hlavně na nich totiž záleží, zda nás bude tlukot vřelého a divokého srdce Chladných hor rozechvívat dál, anebo se vytratí v monotónním rytmu nezadržitelného pokroku.


Nekonečné vědění Pi-mů

Pi“ znamená „recitovat“ nebo „číst“, slabika „mo“ pak „mistr“ či „velký“. Pi-mo je tedy místní intelektuál – učenec z hor. Nuo-suové k tomu mají příhodné moudro: „Král zná na tisíce věcí, jeho rádce počítá své vědomosti na stovky, ale vědění pi-mů spočítat nelze.“ Pi-mové řídí veškeré obřady uvnitř nuosuské společnosti, fungují rovněž jako léčitelé, astrologové a rádci v nesnadných životních situacích. Role se dědí z otce na syna. Když pi-mo vybere svého následovníka, musí dítě dlouhá léta studovat kanonické texty, které si každý klan střeží jako svůj nejtajnější poklad. Za Kulturní revoluce byly podobné praktiky považovány za šarlatánství, pověry a zpátečnictví, spousta těchto vzácných rukopisů byla zničena. Mnozí pi-mové však své opisy schovali v nedostupných vlhkých jeskyních – zabalené v naolejovaném papíře, případně obložené pálenými střešními taškami. Jejich rituální texty ale obsahují mnohem více než jen modlitby. Jsou plné postav z nuosuské mytologie. Staly se metaforickým, mlhavým vodítkem k původu a historii tohoto etnika. Psány jsou starobylým písmem, které nevykazuje žádnou podobnost s čínskými znaky. Písmo se dříve využívalo pouze k rituálním účelům, nebylo používáno v běžném životě. Drtivá většina obyvatelstva byla negramotná. V 70. letech z něj čínští vládní experti vyčlenili 819 symbolů, které v současné době tvoří jakousi abecedu moderní nuosuštiny. Paradoxním výsledkem usilování je to, že jsou dnes na zdech budov většiny měst Liang-šanu propagandistické slogany psané tímto unikátním písmem, které však jen málokdo dokáže přečíst.

Pi-mo po celá staletí uchovává identitu Nuo-suů. Člen jedné z nejvýznamnějších genealogií pi-mů, prapředek jménem A-su La-c‘ (Asu Lazzi), též jistě kráčel horami s hlavou vzpřímenou a s rituálním kloboukem – poznávacím znamením kněží. Jeho knihovna, ukrytá kdesi v temných hvozdech okresu Mej-ku, vzala zasvé za nechvalně proslulé Kulturní revoluce v 60. letech 20. století. Těch pár svitků, které se z ní zachovaly, jsou nyní k vidění v Pekingském kulturním centru národnostních menšin. Jsou ztraceny ve změti kýčovitých předmětů a prakticky nikdo jim nevěnuje pozornost.

Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 8/2013.

Jan Karlach




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.
 

Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země