Klášter Lamajuru je nejstarší v Ladáku, pochází z 10. století.

Klášter Lamajuru je nejstarší v Ladáku, pochází z 10. století. Zdroj: Radka Tkáčiková

Klášter Lamajuru je nejstarší v Ladáku, pochází z 10. století.
Čhamové tance
Masky na obličejích představují hněvivá božstva, která mají zastrašit zlé duchy a démony.
Tanečníci - žanagové - drží v rukou rituální dýky a jimi ničí figuru muže na zemi, vyrobenou z ječné mouky.
Tyrkysová ozdoba na čelech zdejších žen, pérak, může vážit i několik kilogramů.
6
Fotogalerie

Ladák: Tancem proti egu

Ve vesnici Lamajuru v Ladáku se každoročně koná třídenní svátek v tamním proslulém buddhistickém klášteře. Mniši svými složitými tanci sejmou z lidí negativní emoce a osvobodí jejich ega. Účinek rituálu je tak silný, že prý působí i na nezasvěcené diváky z ciziny…

Klášter Lamajuru, nejstarší v Ladáku, pochází z 10. století. Buddhistický svátek se tu koná každý rok přibližně v červnu či v červenci. Je to nejdůležitější událost kláštera, názorná prezentace buddhistického učení v podobě čhamových tanců, doplněná púdžami – modlitbami všech mnichů při společných bohoslužbách. Těmi se zajišťuje ochrana božstev, dobrá úroda a pozitivní energie.

Na svátek se sjíždějí lidé i z odlehlejších končin, což se odráží v pestrosti krojů. Starší lidé mají na sobě tradiční kožešinový přehoz chránící záda před chladem. Typické pro Ladák jsou péraky, čelenky vykládané tyrkysy. Sahají z čela až na zátylek a váží i několik kilogramů. Jistá ladácká královna si kvůli zimním mrazům nechala na svůj pětikilový (!) pérak upevnit ušní klapky. Inspirovaly se tím i ostatní ženy, a dnes už pérak bez klapek neuvidíte. Tyrkysy se těží v Tibetu, což potvrzuje, že první Ladáčané přišli z Tibetu, kde je tyrkys typickým šperkem.

Nejvíc lidí přijíždí na svátek z oblasti Dah a Hanu, kde žijí Dárdové. Liší se na první pohled svými orlími nosy a hranatějšími tvářemi. I jejich slavnostní kroje se liší. Kožené kostýmy v barvě písku spíše připomínají oblečení indiánů Severní Ameriky. Zpestřují je však bohatými květinovými dekoracemi. „Kolem dokola je krajina šedá a nevýrazná, ale my máme rádi barvy a květiny. Proto si naši předkové začali dávat květiny na hlavu, kde byly pěkně viditelné. Jenže květiny brzy uvadly, navíc jich byl stále nedostatek. Tak jsme je v dnešní době nahradili umělými,“ vysvětlují mi. Dárdové původně pocházejí z Indie a byli považováni za nejbojovnější z indických kmenů, nakonec však podlehli tibetské kolonizaci.

Pomíjivá dokonalost

Již několik týdnů před svátkem vysypávají mniši v klášteře mandalu. Dvacetiletý Taši popisuje: „Používáme barvený písek a rýžovou mouku, jimiž mniši pomaloučku vysypávají obrazec za pomocí kovových trubiček zvaných čhagpur. Práce vyžaduje naprosté soustředění. Mandala symbolizuje náboženské znázornění vesmíru. Je to prostor dokonale očištěný od negativního vnějšího světa pomocí kruhů představujících jednotlivé živly. Uprostřed stojí palác božstev či postava ústředního boha, s níž se jedinec při meditaci nad mandalou ztotožňuje.“

Mandala bude umístěna v klášteře v hlavním chrámu ve skleněném boxu. Zůstane zde až do posledního dne oslav. Pak ji lama rituálním dordžem rozbije. Symbolizuje to jednu z buddhistických nauk o tom, že vše v životě je pomíjivé. Pro písek z mandaly si přicházejí místní lidé a sypou si jej do sáčku jako ochranný amulet. Zbytky jsou pak obřadně vsypány do říčky, aby energie mandaly nemohla být zneužita.

Hněvivá božstva tančí

Ráno začíná slavnost. Mniši v maskách a kostýmech se po úvodním troubení přesunou z hlavní svatyně kláštera na prostranství. Zde se dávají do monotónního tance, spíše jen do přešlapování, vše za doprovodu trumpet a bubnů. Uprostřed nádvoří leží figura muže uplácaná z campy, ječné mouky. Na první pohled upoutá jeho ztopořené přirození. Mniši okolo figury tančí a postupně se dostávají do transu. Taši mi opět vysvětluje: „Masky na obličejích představují hněvivá božstva. Jejich zlověstně vypadající tváře mají zastrašit zlé duchy a démony. V 8. století guru Rinpočhe, v Indii zvaný Padmasambhava, přinesl z Indie do Tibetu buddhismus. Přemohl zlé démony a vytvořil z nich ochránce buddhismu.“

Rozšklebené tlamy s tesáky, kožešiny u pasu orámované lebkami dotváří hrozivost projevu. Celé představení je rozděleno na několik částí, zakrátko se objevují i komické postavy (acaragové), které si dělají legraci ze špatných lidských vlastností. Vybírají od zúčastněných drobné bankovky a každou chvíli někoho škádlí, tu seberou fotoaparát jednomu z turistů a baví se jeho panikou, tu seberou čepec starší paní. Rozhazují do davu rýži, občas ji chrstnou záměrně do objektivu těm nejdrzejším fotografům.

Zničení ega

Mladík Sonam mi vysvětluje: „Tady si uvědomuji, jak v životě lpíme na nedůležitých věcech, jak nás naše ego ovládá.“

Každým rokem sem prý jezdí více a více návštěvníků ze Západu. Bohužel přibývá turistů, kterým jde jen o ulovení nejúžasnějších snímků při představení a mnichy považují jen za vhodné objekty k fotografování. „Není nám to příjemné, ale pro nás jsou tito lidé jen chudáci,“ říká Sonam.

Představení přechází do druhé půle. Trošku tápeme, o čem je, ale i místní jsou často nezasvěcení a vše považují jen za barevnou podívanou. Hlavním mottem příběhu je odstranění ega. Buddha přišel na to, že ego je hlavní překážkou na cestě k osvícení. Ego je v tomto případě představováno onou mužskou figurou z campy. Okolo ní jsou modrou barvou nakreslené trojúhelníky, které symbolizují mandalu, a do té se mají soustředit zlé síly ega. Hněvivá božstva postupně krouží okolo figurky, aby posléze byla vystřídána jinou sestavou postav z buddhistického panteonu, většinou se zvířecí maskou, představující magickou sílu, s jejichž pomocí lze zničit nepřátelské a negativní síly světa.

Ke konci, v pozdním odpoledni druhého dne, se na scéně objeví tanečníci v kloboucích s černými tečkami na tvářích. Hudba se zpomaluje, motivy umrlců na šatech korespondují s tajemnou atmosférou. Tanečníci – žanagové – drží v rukou rituální dýky phurby, které jim postupně mnich vyměňuje za zbraň položenou na červené plachtě, která je rozprostřena před figurou z campy. Tanečník nad figurou ještě chvíli tančí, pak prudkým pohybem zabodává zbraň do těla. Další tanečníci ho napodobují, postupně od mnicha dostávají nůž, sekeru, luk a šíp, oštěp. Figurka se s každým zabodnutím rozpadá, až z ní zůstane jen rozcupovaná směs campy.

Nastala zázračná proměna, rituálem se z negativní vlastnosti stala posvěcená substance. Ego je zničeno, lidstvo má šanci dosáhnout osvícení.

Nevěra po ladácku

Lidé se postupně rozcházejí. Pod klášterem jsou již v provozu provizorní jídelny, vaří se zde pro všechny zdarma. Mnozí se občerstvují tradičním čhangem, lahodným mokem ze zkvašeného ječmene. Ten je určen pro jakoukoli společenskou událost, každá domácnost má velké zásoby na dlouhou zimu.

Z naší ochutnávky čhangu se stává veselý a dlouhý večer. Hovor se stáčí i na světské záležitosti. Tak jako všude jinde na světě muži u lahodného moku stáčí řeč na ženy. Při svatbě je dívkám okolo dvaceti a chlapcům o rok dva více. Nikdy, ani v minulosti, se tu nebrali příliš mladí lidé. Život v horách je náročný a vyžadoval dospělé osoby. Mládenec se po svatbě stává hospodářem domu a otec spíše dozírá. I proto se chlapci do ženění nehnali, v okamžiku sňatku jim rapidně přibylo povinností. Ptáme se, jak je to tady s výběrem partnera. „Já si vzal dívku, do které jsem se zamiloval, a myslím, že i ona do mě, ale starší sestřenici byl manžel vybrán. Narodila se v malé vesničce v horách, kde tahle tradice stále přetrvává,“ odpovídá mladík jménem Pemba. Ještě víc nás zaujaly informace o nevěře. „Ta je asi méně častá než u vás, ale rozhodně není neznámým pojmem. My to ale zas tak moc neřešíme. Nejsme rádi, když zjistíme partnerovu nevěru, ale každý člověk je svým způsobem stále svobodný, nemůžeme si ho svázat jen pro sebe. V buddhismu je větším prohřeškem scéna, kterou udělá podváděný partner. Pro buddhisty jsou totiž nepřijatelné negativní emoce.“

Tolerantní mniši

Třetí den svátku se koná púdža určená pro mnichy. Místní se zpravidla těchto záležitostí neúčastní, je to záležitost vysvěcení, požehnání a modliteb odehrávající se na střeše jedné části kláštera. Púdža je ukončená průvodem mnichů dolů do vesnice. Ze svatyň lidé vynáší postavičky lidí a zvířat vytvarovaných z campy. Podobně jako mužská figura z předešlého dne budou postupně zničeny na okraji vesnice. Přibíhají děti a rozkopávají zbytky těsta. Tak se ničí negativní energie. Mniši v průvodu odcházejí do jednoho z domů na malé občerstvení a poté pokračují v modlitbách.

Působivé třídenní představení skončilo, Ladáčané odešli či se rozjeli do svých domovů. Klid v srdcích a duších si odnesl každý z přítomných.

Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 9/2013.