nahoru

Na hranici studené války: „Výlet“ do demilitarizovaného pásma mezi Severní a Jižní Koreou

Martin Hájek 28. března 2022 • 06:30
Na hranici studené války: „Výlet“ do demilitarizovaného pásma mezi Severní a Jižní Koreou
foto: Martin Hájek

Vzájemné vztahy mezi Jihokorejci a Severokorejci určitě nejsou ideální a propaganda vůči sousednímu státu jede v obou zemích na plné obrátky. Někteří se ale domnívají, že cestovní ruch a poznávání hranic znepřátelených sousedů mohou mít pozitivní vliv na usmíření dlouhodobě rozdělených národů.

Možná i proto každoročně severní hranici své země navštíví přes milion Jihokorejců a zahraničních turistů. Vždyť z hlavního města je to sem pouhých padesát kilometrů! Korejská demilitarizovaná zóna (DMZ) kopíruje 38. rovnoběžku v délce 250 kilometrů. Byla zřízena v roce 1953 jako nárazníková oblast mezi komunistickým severem a kapitalistickým jihem. Čtyři kilometry široký pás země nikoho je sice bez přítomnosti zbraní, ale ve skutečnosti se podél hranic nachází více než milion vojáků. Díky tomu DMZ v médiích získala přezdívku „nejsilněji opevněná hranice na světě“ a je posledním živoucím pozůstatkem éry studené války. Nicméně je také turistickou atrakcí.

Naše exkurze začíná jedno chladné listopadové ráno v centru Soulu. V sedm ráno nás u hotelu vyzvedává typický zájezdový autobus a usměvavá průvodkyně Džisun na přivítanou kontroluje pasy a „dress code“ – bez platných dokumentů a vhodného oblečení by nás vojáci do demilitarizovaného pásma nepustili. V tuto chvíli si poprvé uvědomujeme, že organizovaný zájezd, ke kterému jsme se připojili, bude mít se školními výlety z mládí jen pramálo společného.

Autobus se proplétá labyrintem šedých mrakodrapů probouzejícího se velkoměsta, které po půl hodině střídá monotónní krajina zazimovaných rýžových polí. Dálnice na sever sleduje břehy mohutné řeky Hangang, nad jejíž hladinou se pomalu rozplývá mlha. Pozorovatele cestou určitě upoutají časté bunkry a opevnění, které se okolo vody táhnou až k hranicím. Strážní stanoviště a elektrické ploty jsou zde taktéž poměrně běžným jevem. V minulosti se KLDR pokusila vyslat na jih potápěče-záškodníky a výsledkem bylo obrovské posílení bezpečnostních opatření ze strany Jižní Koreje, aby ochránila strategicky důležitou řeku protékající hlavním městem.

Most svobody i Lokomotiva míru

První zastávkou na trase je Imjingak Peace Park, postavený na pomezí demilitarizované zóny. V rozlehlém areálu nám opět nejprve překontrolují pasy a až poté jsme vypuštěni na prohlídku tohoto lehce kontroverzního místa. Na dohled totalitního státu zde na turisty mimo jiné čeká malý zábavní park, obchody se suvenýry nebo kýčovité kulisy na focení. Vždyť kvůli selfie s jihokorejským vojákem z lepenky jsme sem přece jeli… Korejci ale berou záležitosti násilně rozděleného národa nadmíru vážně a návštěva demilitarizovaného pásma je pro ně často životním zážitkem. Mnohé rodiny mají své příbuzné tam, za ostnatým drátem „na severu“. Spousta Korejců proto smýšlí o DMZ spíše jako pozitivním místu, kde mohou rodiny navštívit památníky, přivázat stužku jako modlitbu za sjednocení na plot hranice a u toho se i trochu pobavit nebo si zde užít piknik s prarodiči, kteří ještě pamatují korejskou válku. „Horká zóna“ se tak stala mnohem víc než jen pouhou hranicí. Západní turisté ale toto místo vnímají jinak, a proto nás zde spíš než převládající komerční lákadla zaujme pohled na mohutnou ocelovou konstrukci železničního „Mostu svobody“ nebo „Lokomotiva míru“, poslední vlak, který v roce 1950 překročil hranice znesvářených států. Dnes už je polorozpadlý a zrezivělý vrak parní mašiny vizuální připomínkou doby, po kterou byla hranice uzavřena, a také nadějí, že jednou tudy budou vlaky opět volně projíždět.

Unikátní rezervace

Vjíždíme do takzvané Civilní ochranné zóny. Ostnatý drát klikatící se po sněhem pocukrovaných polích, kam až oko dohlédne, zákaz focení, prohlídka autobusu skupinkou přísně se tvářících vojáků. To vše umocňuje dojem tohoto zvláštního místa, které člověka vrací do doby, kterou jsme ve východní Evropě mohli zažít před více než třiceti lety. V okolí zóny jsou rozmístěny statisíce po zuby ozbrojených vojáků, ale vnitrozemí zůstalo od podpisu příměří prakticky nedotčeno. Válkou zdecimované lesy a hory se v nepřítomnosti lidí obnovují a vytvářejí jednu z nejunikátnějších přírodních rezervací na Zemi. V demilitarizovaném pásmu a Civilní kontrolní zóně bylo zjištěno přes 3000 druhů rostlin, savců, ptáků a ryb, a to včetně 80 ohrožených druhů. I přes to, že je vjezd do této oblasti přísně monitorován, zde svůj domov našlo i několik desítek rodin, které ve zdejší panenské půdě pěstují údajně ten nejlepší ženšen na světě. Obrovské výdělky z prodeje tradiční korejské byliny jsou ale vykoupeny nemožností svobodného pohybu nebo zákazem vycházení v nočních hodinách.

O několik kilometrů dál jsme upozorněni na modrou čáru na silnici — to jsme právě překročili hranici demilitarizované zóny. „Politici na obou stranách tvrdí, že válku začala ta druhá, a obě strany mluví o zvěrstvech, kterých se měl dopustit soused,“ přednáší Džisun. „Obyčejní Korejci se nemohou jednoduše vydat na druhou stranu a utvořit si svůj názor, kde je pravda. Jen někdo jako já nebo vy, turisté, budeme mít možnost alespoň na chvíli nakouknout na obě Koreje.“ Vjíždíme do oblasti, kde se nachází velitelská základna DMZ, známá také jako Camp Bonifas. Toto stanoviště bylo zřízeno OSN, aby monitorovalo a prosazovalo dohodu o příměří mezi znepřátelenými režimy. Vojenský tábor byl pojmenován na počest kapitána americké armády Arthura G. Bonifase, který byl v roce 1986 ubit sekerou poté, co neuposlechl požadavek, aby přestal kácet osamělý strom, o němž severokorejští vojáci tvrdili, že ho osobně zasadil jejich vůdce Kim Ir-sen.

Severokorejský režim je nepředvídatelný, což brzy poznáváme na vlastní kůži. Sotva mineme zlověstně pojmenovaný „Most bez návratu“, který v minulosti sloužil jako místo výměny vězňů, je náš autobus odstaven vojenskou hlídkou ke krajnici. Na dříve usměvavém obličeji průvodkyně je vidět nervozita. Sděluje nám, že před chvílí na hranici došlo k přestřelce mezi dezertérem a severokorejskou hlídkou a z toho důvodu musí turisté urychleně opustit areál základny. Nikdo v tuto chvíli neví, jakou může mít zdánlivě bezvýznamný incident dohru. Pro nás to znamená, že musíme oželet návštěvu modře natřených „domků míru“ ve vesnici Pchanmundžom, kde se denně potkávají vojáci obou Korejí. Místa, které pamatuje mnohé VIP návštěvy i setkání válkou rozdělených rodin a kde bylo v roce 1953 podepsáno příměří.

Pokusy o sblížení

Naše putování podél hranice přesto ještě není u konce. Po pár kilometrech úzkých silnic mezi poli se zčistajasna napojujeme na několikaproudou dálnici a na dopravních značkách se objevuje nápis „Pchjongjang“. Do hlavního města KLDR je to odtud pouhých 200 kilometrů. Jenže liduprázdná dálnice je po pár minutách jízdy přehrazena mohutnými betonovými zátarasy a ostnatým drátem. Dříve tudy vedlo spojení do průmyslového areálu Kesong, kde ve zhruba 120 jihokorejských podnicích našlo práci přes 50 000 Severokorejců. Kvůli jadernému programu a prohlubujícím se sporům mezi velmocemi však byla v roce 2016 výroba ukončena a továrny i dálnice k nim dnes zejí prázdnotou.

Podobně dopadl i další pokus o sblížení národů skrze ekoturistiku. Na přelomu tisíciletí přivedl projekt Geumgang do severokorejských Diamantových hor téměř dva miliony jihokorejských turistů. „Byli tam lidé, kteří o svých příbuzných na severu neslyšeli ani je neviděli padesát let. Využili proto příležitosti a vydali se do Severní Koreje, aby byli svým příbuzným blíž,“ vypráví Džisun. „Nicméně pod pečlivým dohledem armády většina lidí neměla možnost přijít se Severokorejci do styku a jen velmi málo z nich se setkalo s rodinnými příslušníky.“ Vše se pak změnilo v roce 2008, kdy severokorejská stráž zastřelila zbloudilou turistku z jihu a pootevřená hranice se během několika dnů rychle změnila v nepropustnou. Od té doby se spolupráce mezi oběma Korejemi neustále zhoršuje a spíš než iniciativy v oblasti cestovního ruchu dominuje novinovým titulkům a mezinárodní konverzaci severokorejská jaderná krize.

Severokorejské tunely

Ve druhé polovině dne si připadáme jako v dobrodružném filmu – čeká nás prozkoumání tajných tunelů a pozorování nepřátelského území ze strážních věží. KLDR se v minulosti ustavičně pokoušela infiltrovat na jih a za tím účelem pod hranicí vykopala údajně až dvacet chodeb, které měly být epicentrem plánované vojenské invaze. Pouze čtyři z nich byly v rozmezí let 1974 až 1990 objeveny jihokorejskou armádou. Severokorejský režim samozřejmě ihned popřel jejich existenci a trvá na tom, že vyhloubené tunely byly určeny k těžbě uhlí. Tomuto mírumilovnému záměru je ale těžké uvěřit, protože podél 38. rovnoběžky se žádné zásoby uhlí nenacházejí. Exkurzi do podzemí „třetího infiltračního tunelu“ předchází prohlídka zajímavého muzea a zhlédnutí filmu o hrozbě, jakou záškodnické chodby pro Jižní Koreu znamenaly – jediný tunel mohl současně pojmout 30 000 vojáků a během pouhé hodiny by se tak v případě invaze do Jižní Koreje teoreticky dostalo až půl milionu severokorejských pěšáků.

Před vstupem do nitra země podepisujeme prohlášení, že se aktivity účastníme dobrovolně a na vlastní nebezpečí, dostáváme helmu a odevzdáváme batohy, fotoaparáty i mobilní telefony. Dovnitř se smí jen s lahví vody. Po pár krocích mě jako první napadá, že je tunel mnohem hlubší a strmější, než jsem čekal. O pár minut později však zjišťuji, že to jsem ještě nebyl ve skutečné chodbě, kterou vykopali Severokorejci. Chůze strmým průchodem do hlubiny dá opravdu zabrat. Po dosažení hloubky 73 metrů pod zemí je to pak dalších 15 minut chůze ke třem betonovým bariérám značícím podzemní hranici s KLDR. Cesta sem doopravdy není pohodovou procházkou, jakou si můžete pamatovat z výletů do jeskyní Moravského krasu. Necelé dva metry vysoká chodba nebyla projektována pro urostlé turisty, a tak jsme nuceni kráčet opatrně a s neustále ohnutým hřbetem. Stěny jsou lemovány nebezpečně ostrými kameny a stísněnou atmosféru ještě dokresluje všudypřítomné vlhko, zvuk kapající vody, temné hučení průvanu a nedostatečné osvětlení tunelu. Po necelé hodině v podzemí jsme všichni rádi, že jsme zpět na čerstvém vzduchu.

Pohled na sever

„V demilitarizované zóně je klid,“ sděluje nám opět usměvavá průvodkyně. Po incidentu se severokorejským dezertérem dali vojenští důstojníci zelenou dalším turistickým aktivitám, a my tak máme povolení zastavit u strážní věže Dora. Společně s naším autobusem zde parkuje i zájezd vojenské kapely ze Soulu, a tak nám při stoupání na vyhlídku vyhrává veselá melodie. Z ochozu strážní věže je možné konečně nahlédnout k samotářskému sousedovi. Kopce na jeho straně jsou takřka bez lesů. Severokorejci je vykáceli proto, aby měli dobrý přehled o pohybu jihokorejské armády nebo, jak tvrdí zlé jazyky, kvůli nedostatku dřeva na topení. Za pomoci dalekohledů je možné v dálce identifikovat strážní věže druhé strany a několik měst duchů, která mají za úkol ukázat protivníkovi na jihu, jak skvělý je život v KLDR.

Skutečné jsou ovšem dvě vesnice, vzdálené od sebe pouhý kilometr. Tesong-dong a Kidžong-dong jsou ukázkou často až komického soupeření mezi oběma Korejemi. V 80. letech postavila jihokorejská vláda v Tesong-dongu 323 metrů vysoký stožár a vyvěsila na něj vlajku své země. Soused na to ihned zareagoval postavením 525metrového stožáru a vyvěšením ještě větší vlajky nad svým územím. Vlajky byly jen jednou z taktik nacionalistické ofenzivy KLDR. Až do roku 2004 se v Kidžong-dongu z reproduktorů ozývala propagandistická poselství oslavující zemi a vybízející obyvatele jihu k dezerci na sever. Když tento přístup Jihokorejce přes hranice nepřilákal, začaly reproduktory 24 hodin denně vysílat protizápadní rétoriku, komunistické opery a ostrou pochodovou hudbu.

Teď už v okolí vládne relativní klid. Jak ale upozorňuje hlídkující seržant: „Severokorejci nás neustále z dálky sledují, a proto mají turisté zakázáno fotografovat z ochozu strážní věže. Odrazy slunce od objektivů by na druhé straně mohly vyvolat dojem odstřelovačů a nikdo neví, jak by druhá strana mohla zareagovat.“ Ani já nechci riskovat konflikt s KLDR, a tak si poslušně stoupám za bezpečnou čáru pro fotografy. Při pozorování strážce rozdávajícího úsměvy a snímky nadšeným turistkám z Číny však přemítám, zda může být vyřčená hrozba skutečná, nebo jen slouží pro udržení turistů na uzdě. Cestou k autobusu ale objevuji další známku bizarnosti DMZ – hned za budovou záchodů visí na ostnatém drátě cedule varující před minovým polem.

Na úplný závěr ještě krátce stavíme u vlakové stanice Dorasan. Pokud jste se někdy cítili hluboce smutní a zároveň plní naděje, pak si dovedete představit, jaké to je stát na prázdném nástupišti symbolického dopravního uzlu Korejského poloostrova. Pouhých 650 metrů od jižní hranice DMZ slouží toto mohutné nádraží jen projíždějícím zájezdům jako připomínka toho, že jednoho dne budou obě Koreje opět žít v míru a skrze toto nádraží budou svobodně proudit Korejci z obou stran hranice na návštěvu té druhé. Pokud takový den někdy nastane, Dorasan je připraven…


Rozdělená země

Ačkoli jsou dnes známé jako dva odlišné, silně polarizované národy, Korea byla po více než tisíc let jednotným územím. V roce 1945, na konci druhé světové války, si dvě mocnosti – Spojené státy a Sovětský svaz – rozdělily území Korejského poloostrova podél 38. rovnoběžky, aniž by braly ohled na korejský lid. Napětí mezi severem a jihem, svévolně znepřátelenými ideologicky protichůdnými režimy, brzy přerostlo v tříletou korejskou válku. Dne 27. července 1953 bylo v rámci příměří dojednaného mezi Organizací spojených národů a komunistickými silami vytvořeno demilitarizované pásmo. Mírová smlouva nicméně nebyla doposud podepsána, takže formálně jsou oba státy stále ve válečném stavu. Všechny dohody o vzájemném neútočení byly navíc v roce 2013 jednostranně vypovězeny ze strany KLDR poté, co na komunistický režim uvalila Rada bezpečnosti OSN další sankce kvůli jaderným testům.


Autobusem do bizarní zóny

Autobusové zájezdy do demilitarizovaného pásma organizuje několik cestovních kanceláří v Soulu (např. www.vviptravel.com). Nejčastěji jsou v nabídce dva různé cíle: Civilní ochranná zóna s 3. infiltračním tunelem a Společná bezpečnostní oblast (JSA) se sídlem ve vesnici Pchanmundžom. Oba zájezdy lze absolvovat samostatně nebo je spojit do jednoho dne. Ceny za půldenní výlet začínají na 1500 Kč, avšak pro pochopení problematiky korejské války a DMZ vřele doporučuji variantu delší. Po návratu do hlavního města byste neměli vynechat ani návštěvu Památníku a muzea korejské války.

Počet denních návštěvníků JSA je přísně regulován a návštěvu lze uskutečnit pouze na základě rezervace alespoň měsíc dopředu. Všichni návštěvníci jsou před zájezdem povinni podepsat dokument, kde se doslovně uvádí: „Návštěva Společné bezpečnostní oblasti v Pchanmundžomu bude znamenat vstup do nepřátelské oblasti a možnost zranění nebo smrti v přímém důsledku nepřátelské akce...“ Je také třeba dodržovat poměrně přísná pravidla oblékání – vyžaduje se neutrální a slušné oblečení. Minisukně, sportovní a vojenské oděvy jsou zde zcela zakázány. Stejně tak i boty na podpatcích nebo třeba sandály.

Martin Hájek




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.
 

Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země