Írán: bezejmenné pevnosti, povětšinou postavené z bláta a nepálených cihel, měly chránit karavanní stezku před bandity

Írán: bezejmenné pevnosti, povětšinou postavené z bláta a nepálených cihel, měly chránit karavanní stezku před bandity Zdroj: Martin Půlpán

Írán: v mešitě Násir al-Mulk ve městě Šíráz vytváří slunce každé ráno nádhernou světelnou podívanou
Írán: společná modlitba uprostřed svatého okrsku v poutním městě Mašhad
Írán: asi nejkrásnější bazar na Hedvábné stezce se nachází ve městě Kášán
Írán: krajina podél pohoří Elborz
Írán: pevnost ve městě Bam je největší pevností na Hedvábné stezce
24
Fotogalerie

Pěšky a stopem po Hedvábné stezce aneb Desetiměsíční cesta z Istanbulu do Si-anu

Jako malý jsem dostal knížku, která podrobně mapovala Hedvábnou stezku. Tehdy mě nenapadlo, že ji jednou zdolám po zemi bez použití letadel z Evropy až do čínského města Si-an. Překonat celou vzdálenost trvalo karavanám tři roky, mně se to povedlo za deset měsíců. Deset měsíců, na které nezapomenu…

Hedvábná stezka netvořila pouze jednu souvislou cestu. Šlo o desítky různých tras, které procházely nehostinné hory a pouště. Karavany ji vždy zdolávaly na etapy a zboží si předávaly jako štafetu. Nesloužila pouze k přepravě komodit, ale putovaly po ní také vědomosti, rozvíjela se díky ní náboženství a města, která na ní ležela, nesmírně bohatla. Zdolat po zemi více než devět tisíc kilometrů dlouhou trasu z Istanbulu do bývalého císařského města Si-an (Xian) bylo možná v minulosti snazší než ve dvacátém prvním století. Mně komplikovaly cestu hranice, vízové povinnosti a etnická nepřátelství mezi státy.

Na počátku...

Je září roku 2018 a já stojím na břehu úžiny Bospor, která rozděluje turecké největší město Istanbul na dvě části, ale především od sebe odděluje Evropu s Asií. Mým cílem není dojet až do Číny. Mým cílem je poznat svět, a kam má cesta povede, v tuto chvíli sám nevím. Evropě mávám při západu slunce a o několik dní později se ocitnu v tureckém Kurdistánu. Zde, na hranici Sýrie, Turecka a Iráku, mezi řekami Eufrat a Tigris, vznikaly první městské státy. Je to kolébka naší civilizace a já jsem okouzlen při prohlídce jednoho ze zdejších křesťanských klášterů nedaleko historického města Mardin. Lidé zde mluví pradávným jazykem, který prý používal i sám Ježíš, tedy aramejštinou, a hranice válkou zmítané Sýrie je na dohled. Mnich v klášteru Daryülzafaran (klášter svatého Anania) poutavě popisuje historii celého místa, která sahá až do pátého století našeho letopočtu. Od roku 640 do roku 1932 byl klášter sídlem patriarchy Syrské pravoslavné církve. Svůj název prý získal díky šafránu, který se přimíchával při stavbě do malty.

Nejkrásnější země na Hedvábné stezce

Při překročení hranice do Íránu na nejvýchodnějším cípu Turecka se poprvé setkávám s ší’itským islámem. Právě zde, na území bývalé mocné perské říše, leží krásná historická města, jako Tabríz, Kazvín, Isfahán, Šíráz nebo Mašhad. Celý Írán je doslova protkán historií a Hedvábná stezka měla na vývoji zdejších měst značný podíl. Na tržištích se po tisíce let prodávalo a stále prodává zboží, které po Hedvábné stezce putovalo. Jsou to právě starodávné bazary, které vás přenesou v čase, a vy se budete cítit, jako když za chvíli přijede další karavana s exotickým nákladem. Tím nejkrásnějším tržištěm v Íránu je pravděpodobně bazar v pouštním městě Kášán. Je zastřešený, plný dlouhých uliček rozdělených dle druhu zboží. Vedle sebe tak naleznete stovky krámků se zlatem, keramikou, kořením, kovářskými výrobky, oblečením nebo třeba růžovou vodou, která se právě v okolí města vyrábí z ručně sklízených květů růže damašské. Podívejte se i na zdejší bohatě zdobené stropy z malých kachliček, jimiž je kášánský bazar vyhlášený.

Zhruba v oblasti dnešního hlavního města Teheránu se cesta rozdělovala a pokračovala přes poušť Dašt-e Lút do dnešního Pákistánu a dále do Indie nebo vedla podél jižní strany majestátního pohoří Elborz směrem na Čínu. Vydávám se prozkoumat pohoří Elborz, jehož zasněžené vrcholky tvoří dokonalý kontrast k pouštní rozpálené krajině pod ním. Cestou putuji kolem nekonečných pistáciových polí. Pistácie tvoří v současnosti významný vývozní artikl Íránu. Dostávám se až do nejsvatějšího města ší’itského islámu, Mašhadu. Zde je od roku 818 pochován osmý ší’itský imám Alí ar-Ridhá, k jehož hrobce se sjíždějí poutníci z celého Blízkého východu. Zdejší posvátný okrsek je největší mešitou na světě, co se rozlohy týká, a ve svatostáncích se zlatavými kupolemi se každý den modlí tisíce věřících. Atmosféra celého místa je elektrizující a nejednou se přistihnu, jak mám husí kůži v okamžiku, kdy se tisícihlavý dav klaní společně Alláhovi.

Mašhad leží nedaleko hranice s Turkmenistánem, který chci také poznat, teď se ovšem vydávám prozkoumat i druhou trasu vedoucí přes Írán a již zmiňovanou poušť Dašt-e Lút. Uprostřed pistáciových polí tu stojí staré karavanseráje. Tady karavany odpočívaly po náročném dni. Podél Hedvábné stezky jste jich mohli najít stovky, možná tisíce. Byly vždy rozmístěny po třiceti kilometrech, což byla vzdálenost, kterou karavana ušla za den. Některé karavanseráje slouží svému účelu dodnes. Jiné takové štěstí neměly a pomalu se rozpadají. Majestátně stojící v poušti po stovky let naleznete také pevnosti, které hlídaly karavany a bránily území před bandity. Právě v Íránu jsou ty nejzachovalejší. Přesně v místě, kde se poušť Dašt-e Lút transformuje do pohoří Hazáran, stojí více než tisíc let pevnost Rájen. Jedná se vlastně o jakési opevněné město postavené z bláta. O sto kilometrů dál, uprostřed pouštní oázy, se nachází pevnostní město Bam. Zdejší citadelu značně poznamenalo ničivé zemětřesení z roku 2003, i tak se ale jedná o největší pevnost, kterou jsem na své cestě po Hedvábné stezce viděl. Město bylo známo již více než pět set let před naším letopočtem a jde pravděpodobně o největší město na světě postavené z nepálených cihel.

Malá zimní odbočka

Po třech měsících v Íránu se loučím s rozpálenými pouštěmi a nablýskanými mešitami a uhýbám na sever, kde pěšky přecházím hranici s Arménií. Cestuji zde opět časem, tentokrát do doby nedávné, kdy zde měl své hranice Sovětský svaz. Chvílemi to vypadá, jako by zdejším obyvatelům nikdo o rozpadu impéria neřekl. Přímo na hranici stojí stará sovětská továrna, která do zdejší řeky vypouští toxicky vypadající žlutou chemikálii. Na střeše továrny je stále rudá hvězda a ruské nápisy, které ostře kontrastují s obrázky ájatolláhů na íránské straně. Několik týdnů prozkoumávám zmrzlé pohoří Kavkazu, objevuji krásné křesťanské kostelíky a kláštery a teploty mnohdy dosahují minus dvaceti stupňů.

Právě Arménií vedla jedna z odboček Hedvábné stezky mířící do Ruska. Uprostřed zdejších hor, nedaleko jezera Sevan, naleznete i starý karavanseráj Selim, postavený v roce 1332 ve výšce více než 2400 metrů nad mořem. Není tak divu, že je v mrazivých lednových teplotách celý zapadlý sněhem až po střechu. To ale kouzlu celého místa jen přidává. Na zdech stavby jsou staleté nápisy v perštině a arménštině, ale i vytesané sochy zvířat.

Střední Asie a bohatství Hedvábné stezky

Kvůli etnickým problémům, které v roce 2020 vyvrcholily až ve válku mezi Ázerbájdžánem a Arménií o území Náhorního Karabachu, má cesta pokračovala do Gruzie a dále podél majestátního Kavkazu až do Ázerbájdžánu ke Kaspickému moři. Souhrou nejrůznějších náhod dostávám víza do jedné z nejméně navštěvovaných zemí světa, Turkmenistánu, kam připlouvám lodí z Baku. Turkmenistán je znám díky svému bývalému prezidentovi, který si nechal říkat Turkmenbaši neboli Otec všech Turkmenů, a odkazy na jeho vládnutí naleznete po celé zemi v podobě zlatých soch v nadživotní velikosti. Hlavní město Ašchabad je vystavěné z bílého mramoru, který sem byl dovezen z Itálie. Je jaro a jindy pouštní monotónní krajina se nádherně zelená. Místní dívky s dlouhými copánky trochu stydlivě pokukují po cizinci, kterého ve většině případů vidí poprvé v životě.

Právě v Turkmenistánu se nachází jedno z největších měst, které jste podél Hedvábné stezky mohli najít. Pouštní Merv v současnosti nabízí k obdivu pouze několik mauzoleí a pevností, nicméně v sedmém století patřil mezi největší buddhistická města na světě. V roce 651 jej obsadili Arabové a město bylo islamizováno. Na přelomu jedenáctého a dvanáctého století zde prý žilo až půl milionu obyvatel, čímž patřilo mezi největší světové metropole.

Pohádka v Uzbekistánu

Pouštní krajinou pokračuji dále na východ až do Uzbekistánu. Zdejší města Buchara a Samarkand jsou jako z pohádek Tisíce a jedné noci. Starodávná centra vzdělanosti a obchodu nabízejí zřejmě nejzachovalejší památky Hedvábné stezky. Obdivuji desítky modrými kachličkami zdobených medres (náboženských škol) a mešit. Samarkand je proslulý především díky vládci Tamerlánovi, který odtud ve čtrnáctém století vládl rozsáhlým územím zasahujícím do dnešních států Uzbekistán, Írán, Afghánistán a Turkmenistán. Zdejší náměstí Registán patří k těm nejkrásnějším na světě, a to především díky nádherně zdobeným medresám, které ukrývají i jednu zvláštnost. Islám striktně zakazuje znázorňování postav nebo zvířat. O to víc zaujme průčelí s obrazy gazel a dvou lvů, kteří vypadají jako tygři. Tyto obrázky naleznete i na uzbeckých bankovkách.

Tím nejpohádkovějším městem se však pro mě stává malé pouštní město Chiva. Díky hradbám, kterými je staré město obehnáno, si do dnešních dní zachovala naprosto dokonalý středověký ráz. Zdejší modrý minaret Kalta Minor měl být s výškou osmdesáti metrů nejvyšší na světě. Postaveno však bylo pouze dvacet šest metrů. I tak je nepřehlédnutelným symbolem města, které se na Hedvábné stezce proslavilo prodejem otroků. Ti nejcennější byli slovanského původu!

Přes hory Kyrgyzstánu na hranici s Čínou

Kyrgyzstán je jednou z nejhornatějších zemí světa a překonat zdejší pohoří mi dává pěší chůzí pořádně zabrat. Občas proto využívám dopravu na koni s místními pastevci a spím v jejich jurtách, protože hledat ubytování uprostřed nebeských hor Ťan-šan je nadlidský úkol. Svou pouť začínám ve městě Oš, kde funguje tržiště už tři tisíce let. Kyrgyzstán je ale také zemí, kde objevíte snad nejvíce soch Lenina na světě a ta největší v Kyrgyzstánu je právě v Oši. Ocitám se až na samotné hranici s Čínou u tajemného karavanseráje Taš Rabat. Ten byl pravděpodobně vystaven v patnáctém století a skrývá jedenatřicet místností. Troufám si říct, že nenaleznete v Kyrgyzstánu odlehlejší místo, než je právě Taš Rabat, který stojí osamocen ve výšce tři tisíce metrů nad mořem. Do Číny ale ještě nespěchám a rozhoduji se pro několikatýdenní odbočku.

Neklidná Fergana

I když se vracím, tak bych velmi litoval, kdybych se nevydal do Ferganské kotliny, která patří k nejhustěji zalidněným oblastem Střední Asie. Na relativně malém území se setkávají hranice Kyrgyzstánu, Uzbekistánu a Tádžikistánu a v minulosti zde docházelo k etnickým nepokojům. Fergana je „zakousnutá“ mezi okolní hory a je to velmi rovinaté a úrodné pásmo. Není proto divu, že tudy vedla hlavní trasa Hedvábné stezky. Ze starodávných měst Andižan nebo Kokand na uzbecké straně již mnoho nezůstalo, přesto za zmínku stojí zdejší mešity s ručně tesanými a malovanými dřevěnými sloupy. V Kokandu zajisté zaujme i palác chána Chudojára z konce 18. století, který měl sto místností.

Hranici mezi Kyrgyzstánem a Tádžikistánem překračuji nedaleko města Batken. Dle různých odkazů a zpráv z ministerstva zahraničí se jedná o etnicky velmi neklidnou oblast, do které se nedoporučuje cestovat. Já ovšem objevuji pouze vlídné obyvatele. Jedním z těch nejsrdečnějších je imám ve městě Isfara na tádžické straně hranice. Záhadným způsobem mi totiž nefunguje bankovní karta a všechny banky, kde bych si směnil své dolary, jsou již zavřené. V malé mešitě uprostřed města se dávám do řeči s imámem, který mě nechává ve své mešitě zadarmo přespat výměnou za vyprávění cestovatelských příběhů. V jeho očích vidím neskrývanou radost, když se pochlubím, že jsem z České republiky. Za Sovětského svazu totiž sloužil ve středočeských Milovicích, a tak mu celou noc líčím nejenom mou strastiplnou cestu po Hedvábné stezce, ale i současný život v Česku.

Ani v Tádžikistánu nechybějí starodávná města starobylé cesty. Nicméně i ve městech Chodžent a Istaravšan zůstalo jen minimum starodávných památek. Za zmínku ovšem stojí jedna z největších soch Lenina v celém bývalém Sovětském svazu právě nedaleko města Istaravšan.

Přes Pamír po stopách Marka Pola

Pohoří Pamír na hranici mezi Afghánistánem, Tádžikistánem, Kyrgyzstánem a Čínou se přezdívá „střecha světa“. Po hranici s Afghánistánem putuji několik týdnů a někdy jsem tak blízko, že si s Afghánci mohu přes řeku Pjandž, která odděluje Tádžikistán a Afghánistán, doslova povídat. Je to jako nahlížet zpět do jiného století. Na afghánské straně jsou jen hliněné domky a lidé na oslicích. Tou nejkrásnější částí Pamíru je pro mě jednoznačně Váchánský koridor. Uměle vytvořený pás země, který měl od sebe v minulosti oddělovat dvě impéria, ruské a britské. Dodnes je jedním z nejodlehlejších míst na Zemi. Zde se zastavil čas a jakousi vzpomínkou na dávnou karavanní cestu zde vedoucí jsou zbytky majestátních pevností dohlížejících na údolí. Putoval tudy i benátský kupec Marco Polo, po kterém jsou pojmenované zdejší horské ovce s kulatými rohy dlouhými až dva metry. Marco Polo také popisuje špatně hořící oheň a nedostatek vzduchu v polohách nad čtyři tisíce metrů pociťuji i já.

V říši středu

Na hranici s Čínou si začínám uvědomovat, kam až jsem se po zemi dostal. Byl by hřích nedokončit Hedvábnou stezku a nedojet až do bývalého císařského města Si-an. Čeká mě ale ještě strastiplná pouť přes nehostinné pouště Taklamakan a Gobi. Z pamírských výšek kolem čtyř tisíc metrů nad mořem klesám do rozpáleného pouštního města Kašgar, které je největším městem na západě Číny. Po osmihodinovém výslechu od čínských celníků přichází naprostý kulturní šok. Desítky kamer sledují každý centimetr města a výjimkou nejsou ani namátkové kontroly. Turistu tady zkrátka neznají!

V Kašgaru se zastavovaly všechny karavany, které po Hedvábné stezce putovaly. Pokud přijely směrem z Evropy, měly za sebou zdolání majestátního Pamíru. Pokud přijely z vnitrozemí Číny, měly za sebou dvě nehostinné pouště a právě Kašgar nabízel všem tolik žádaný odpočinek před další cestou. Jsem v takzvané Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang, tedy muslimské části Číny, a s nadsázkou se říká, že je odtud blíže do Mekky než do Pekingu. Není proto divu, že hlavní památkou města je i nádherná mešita Heitgáh (Id Kah) z roku 1442. V Kašgaru se tato cesta rozdělovala na dvě větve. Jižní se táhla podél pohoří Kchun-lun a severní podél pohoří Ťan-šan a přes severní část Tarimské pánve. Tu volím i já.

Zastavuji se ve městě Turfan, o kterém Marco Polo tvrdí, že zde ochutnal ty nejsladší hrozny na světě. Dávám mu za pravdu. Nic sladšího jsem snad v životě nejedl, a ač jsem uprostřed rozpálené pouště, zdejší oáza poskytuje dostatek vláhy právě pro růst hroznového vína, které se pěstuje všude kolem. Když nedaleko Turfanu putuji přes takzvané Ohnivé hory, jak jinak než pěšky, dosahují teploty padesáti stupňů. Je totiž srpen a já jsem na jednom z nejteplejších míst na světě!

Krajina se ale pomalu mění, a když míjím nejzápadnější část Velké čínské zdi u města Ťia-jü-kuan (Jiayuguan), vím, že jsem konečně dosáhl té pravé historické Číny. Zde říše středu začínala nebo končila. Krajina se radikálně mění a zelená barva zaplavuje daleké obzory. Ve městě Lan-čou (Lanzhou) překračuji legendární Žlutou řeku. Ta má v Číně výsostné postavení, protože právě v jejím okolí se rozvíjela první čínská civilizace. Na jejím břehu v Lan-čou stojí majestátní vodní kola, která zdejší krajinu po staletí zásobovala vodou, ale sloužila i jako vodní mlýny. A ještě jednu zvláštnost objevuji v Lan-čou. Lidé zde ke splavování řeky používají neobvyklý dopravní prostředek. Jsou jím vory z nafouknuté ovčí kůže. Z Lan-čou je to přes zelené hory již jen pomyslný kousek do císařského města Si-an, odkud naložené karavany svou cestu do Evropy začínaly, popřípadě zde svou cestu končily.

A je to tu. Po více než deseti měsících na cestě a tisících kilometrech v nohou jsem konečně přes rozpálené pouště a zamrzlé hory dojel až před brány Si-anu. Více než hodinu brečím, než se konečně odvážím do města vejít a pomyslně tak zakončit zřejmě nejkrásnější etapu svého života. Ač se mi ani v tom nejkrásnějším snu nesnilo o tom, že bych někdy Hedvábnou stezku zdolal po celé její délce, mám nyní za sebou tisíce kilometrů přes celkem jedenáct států a stovky zážitků na celý život.


Hedvábná stezka

  • Hedvábná stezka (standardizovaná podoba Hedvábná cesta – pozn. red.) původně sloužila k obchodu s koňmi. Ti se do Číny dováželi z Ferganské kotliny na hranici dnešního Uzbekistánu, Tádžikistánu a Kyrgyzstánu. Zdejší koně byli silní a vyhlášení svou rychlostí a pomohli Číně zvítězit nad nájezdníky především na severní hranici.
  • Z Číny nebo do ní vedlo celkem pět hlavních cest. Severní, nejznámější, vedla z Číny do Evropy přes Kazachstán, Střední Asii a poté dále na západ. Jižní větev procházela pohořím Karákóram do Íránu, Mezopotámie a Levanty. Jihozápadní větev překračovala Himálaj a směřovala do Indie. Další důležitou byla takzvaná Cesta čaje a koní, která vedla přes provincie Jün-nan (Yunnan) a S’-čchuan (Sichuan) až do Tibetu. Fungovala od 6. do 20. stol. Existovala také námořní Hedvábná stezka, spojující důležité přístavy, z nichž pluly lodě na Blízký východ a do Evropy. Mezi největší přístavy té doby patřila čínská města Čchüan-čou (Quanzhou) a Kanton (Kuang-čou, Guangzhou).
  • Díky Hedvábné stezce byl do Číny přivezen buddhismus. Má se za to, že rozšíření tohoto náboženství z Indie a Střední Asie začalo v Číně po roce 68 n. l. za vlády císaře Minga (28–75 n. l.) z dynastie Chan.

10 měsíců na Hedvábné stezce

Projet po zemi Hedvábnou stezku ve 21. století se může zdát jednoduché. Opak je ale pravdou. Člověk se musí každý den vypořádat s problémy. Snad nejjednodušší zemí na stopování se pro mě stal Írán, kde člověku zastaví opravdu každý. Naopak nejhůře se stopuje v Turkmenistánu. Neznají tu stopování ani turismus. Jinak jsem se svezl nejrůznějšími dopravními prostředky včetně policejních a vojenských hlídek, školního autobusu, traktoru, nákladního vozu plného koz, traktoru, sajdkáry, motorky nebo kamionu. Zvláštní kapitolou putování po Hedvábné stezce pak jsou možnosti ubytování. Opět nejjednodušší byl Írán, a to i přesto, že zde nefungují žádné západní rezervační systémy a aplikace. Nejhoršími místy, kde se ubytovat, pak jsou hory Kyrgyzstánu nebo Tádžikistánu. Naštěstí skoro vždy potkáte milé domorodce, kteří vám za mírnou úplatu poskytnou přístřešek ve své jurtě nebo skromném příbytku. Výjimkou nebylo ani spaní v mešitě, křesťanském klášteru nebo na pláži v Perském zálivu. Největším problémem současné Hedvábné stezky jsou ovšem vízové povinnosti. Nejhůře se povolení ke vstupu získává do Číny, kde v podstatě neexistuje legální možnost, jak při cestě ze Střední Asie víza získat. Ihned v závěsu je Turkmenistán. Zde doporučuji využít takzvaná tranzitní víza s platností pěti dní. Vcelku jednoduchým způsobem získáte on-line víza do Ázerbájdžánu a Tádžikistánu a problém by neměl být ani s on-line vízy do Íránu. Zbytek zemí je pak pro držitele českého pasu bez vízové povinnosti.