Celková délka cesty se vyšplhala na 35 893 km (z toho 1000 km po zamrzlém Bajkalu, řekách a Ochotském moři) a nejnižší teplota během cesty byla -52 °C

Celková délka cesty se vyšplhala na 35 893 km (z toho 1000 km po zamrzlém Bajkalu, řekách a Ochotském moři) a nejnižší teplota během cesty byla -52 °C Zdroj: Jolana Sedláčková

Úchvatné praskliny na jezeře Bajkal
Pod ledem prosvítá temně modrá hlubina. U břehu je vidět na dně kameny. Někdy prý jde zahlédnout i ryby.
Ostrov Olchon při pohledu ze zamrzlého jezera
Malebná vesnička Davša s domky s tyrkysovými okenicemi jako kdyby vypadla z ruské pohádky
Chladné ráno v termálních lázních Chakusy
11
Fotogalerie

Roadtrip pohádkovou krajinou zimní Sibiře aneb Autem přes jezero Bajkal až na mrazivý Dálný východ

Když u nás ve střední Evropě napadne sníh a udeří mrazy, občas zavládne pořádný chaos. Zato na Sibiři bývá zima na mnoha nedostupných místech nejrušnějším obdobím v roce. Je to zkrátka jiný svět, svět sám pro sebe, naprosto vzdálený všemu, co známe.

Se sílícími mrazy se otevírají ledové cesty zvané zimniky. Vedou přes zamrzlá jezera, řeky a močály. Staré kamazy putují s nákladem krajinou sevřenou mrazy, které sahají místy i k minus 60 stupňům. Motory běží nepřetržitě, není radno je vypínat. Několik zimniků vede také po jezeře Bajkal. Nejhlubší a nejstarší jezero na Zemi přitahuje pozornost svou jedinečnou krásou a atmosférou mystiky v každém ročním období. Obehnáno horami v krajině opředené starými legendami vyplňuje hlubokou příkopovou propadlinu. V zimě se proměňuje v obrovskou ledovou plochu protkanou tisíci a tisíci prasklinami. Přání spatřit Bajkal v této jeho neobyčejné podobě a přejet svým autem z jednoho jeho břehu na druhý jsem nosila v hlavě už léta.

První jízda na ledu

Z České republiky vyjíždíme 19. ledna. Každý den vstáváme za tmy, vyrážíme velmi brzy a jedeme až do pozdního večera. I tak nám cesta na Bajkal zabere deset dní. Oficiální zimniky zatím nejsou otevřené. Už teď ale ledovou plochu brázdí desítky aut. Nakonec si dodáváme odvahu a vjíždíme na jezero. Kus od břehu opatrně vystupujeme z auta a fascinovaně obhlížíme křehkou krásu pod nohama. Obrazce z prasklin vytvářejí společně s bublinami úžasnou podívanou. Každou chvíli se ozývá zlověstné praskání ledu. Hluboké rány doprovázené zachvěním působí děsivě. Za okamžik je ale přestávám vnímat a veškerou svoji pozornost věnuji křišťálově průzračnému ledu. Tohle jsem si přála vidět na vlastní oči tolik let!

Po ledu do Hadí zátoky

Ledové cesty na Bajkalu jsou vstupenkou k fantastickému zimnímu dobrodružství. Hornaté pobřeží jezera ukrývá celou řadu míst, která jsou v létě přístupná pouze lodí. Pak nastává poměrně dlouhé období větrných bouří, během nichž se čeká, než se vytvoří dostatečně pevný led pro jízdu autem.

Naše cesta přes jezero začíná na poloostrově Svatý nos. Přes pohádkově zasněžené borové lesy Zabajkalského národního parku se dostáváme do Čivyrkujského zálivu, kde najíždíme na led. Teploměr hlásí minus 30 °C a my zastavujeme v Hadí zátoce, kde vyvěrá jeden z nejteplejších termálních pramenů na Bajkalu (38,5-45 stupňů). Koupe se tady ve dvou dřevěných vanách umístěných přímo na pláži pod širým nebem. Prohříváme si těla až do morku kostí. Z vody stoupá pára, která nám okamžitě namrzá na vlasech. Vylézt po koupání ven do mrazu překvapivě není tak nepříjemné, jako je prvotní svlékání. Jen si musím hlídat, aby mi nepřimrzly k lavičce mokré plavky. Jakmile se po koupeli zase obleču, celé moje tělo zalije euforie. Není divu, prameny mají celou řadu léčivých a blahodárných účinků na tělo i mysl.

Život na jezeře

Cestou dál na sever potkáváme rybáře. Přímo na ledu mají postavené čtyři jurty. Bydlí v nich od 25. ledna a prý zůstanou až do konce dubna nebo jednoduše do chvíle, kdy je odtud vyžene praskající led. V jurtě mají vše, co potřebují: kamna, postele i typické ruské mobilní umyvadlo s nádržkou na vodu. Na záchod chodí ven do kadibudky. Ukazují nám, jak loví ryby. V dřevotřískové podlážce jurty se nacházejí dva čtvercové otvory, kam se spouští vlasec s návnadou. Ta za den úspěšně zabere až padesátkrát. Kupujeme si od nich na cestu pět uzených omulů (endemická lososovitá ryba) po 150 rublech a pokračujeme po ledu dál.

Nedotčená civilizací

Oficiální zimnik už dávno skončil. Jedeme tedy aspoň ve vyjetých kolejích. Cestu značí uřezané stromky zapuštěné v ledu po stranách cesty, což nás trochu uklidňuje. Na některých místech se ale koleje rozdvojují a stromky chybějí. Udržet správný směr začíná být čím dál obtížnější. Odbočujeme do zcela osamocené vesnice Davša, která leží uprostřed panenské přírody v Barguzinském národním parku, zapsaném na Seznamu světového dědictví UNESCO. Přes ředitelství národního parku jsme si předem zajistili zvláštní povolení ke vstupu. Ve vesnici dříve žilo okolo padesátky lidí, dnes čítá jen čtyři poslední stálé obyvatele. Ostatní jsou pracovníci národního parku ve službě a vědci.

Vesnice je jako z ruské pohádky. Dřevěné domky zdobí tlustá čepice sněhu a okolo není nic jiného než nekonečné lesy a čisté jezero. Seznamujeme se s Irinou Ivanovnou, která se sem přestěhovala z Moskvy a pracuje tady už třicet čtyři let. Vypráví nám o zdejší přírodě, především o ochraně sobolů, kteří byli téměř vyhubeni. Její kolega Alexandr nás zase učí, jak k sobě přilákat brhlíky a sýkorky. Stačí oloupat tuhou slupku z oříšků borovice limby a natáhnout před sebe ruku. Za chvíli se začnou slétat drobní ptáčci, kteří se nám odváží posadit na dlaň nebo na hlavu.

Ve spleti ledových cest

Do našeho dnešního cíle nám zbývá ještě sto dvacet kilometrů jízdy po ledu. Stmívá se a my se ve změti vyjetých kolejí nadobro ztrácíme. Několik minut jedeme hlubokým sněhem úplně mimo koleje. Po třech hodinách přece jen dorazíme unavení do Chakusů, izolovaných termálních lázní v lesích na břehu jezera, které rozhodně patří k těm nejautentičtějším místům na Bajkalu. V minus 20 stupních se z horké vody zvedají mračna páry. Ta vzápětí přimrzá na okolních stromech a obaluje tlustou vrstvou námrazy dřevěné chaloupky kolem termálních bazénků. Domečky přes rampouchy a nánosy sněhu skoro nejsou vidět. Místní nechápou, jak jsem se tady ocitla, cizinka je tu něco nevídaného. Okamžitě se mě ujme paní Natalija se svou vnučkou Elenkou. Zkušeně mi vysvětlují, že plavky si mám obléknout až po ponoření do horké vody. Prý proto, že se nestihnou mezi jednotlivými koupelemi usušit, a oblékat si mokré plavky v tomhle mrazu vážně nikdo nechce. Natalija tady je už čtvrtý den a ví nejlépe, jak to tady chodí. Jela sem dvacet čtyři hodin vlakem z Krasnojarsku a pak po ledu UAZ ze Severobajkalsku. Ideálně by prý koupele měly probíhat třikrát denně.

Ještě svéráznější starší dáma Nataša mi vypráví o léčivých účincích zdejších pramenů. Kromě horkých se tady nachází i několik studených. „Vidíš ten hrneček pod altánkem? Tam vyvěrá pramen na žaludek,“ ukazuje kamsi k lesu. Pak si z ničeho nic vezme do hlavy, že mě zavede k pramenu „očnímu“. „Pojď, málokdo ví, kde ho najít, já ti to ukážu,“ popohání mě. Odmlouvat tady nemá smysl, a tak vylézám jen v plavkách ven do mrazu a bosá klopýtám za Natašou. Lezeme kamsi přes rozbahněný potok plný kamenů. „Strč ruku do té díry ve skále,“ pobízí mě pak Nataša. Poslušně nahmatám otvor, nechám si do dlaně natéct zázračnou vodu a omývám si jí oči. Paní Nataša je konečně spokojená.

V jedenáct hodin večer se vypíná proud a všude se bez varování zhasnou světla. Rozsvítí se zase až ráno v sedm. Sedíme ve vodě, v lázních zahalených do černé tmy, a tiše si povídáme. Všemi smysly nasávám osobitou atmosféru, vlastně ji spíš hltám. Ta zvláštní surovost se člověku zarývá až někam do hloubi duše. Když je čas jít, všichni se předhánějí v tom, kdo mi pomůže. Vyhrává Nataša. „Jen běžte, vždyť vám bude strašná zima,“ zkouším protestovat. „Nebude, já jsem ze Sibiře,“ uzavře náš hovor Nataša.

Od Bajkalu dál na východ

V okolí jezera Bajkal vládnou i přes zimu docela mírné teploty, v nejchladnějším období bývá okolo minus třicet stupňů. Dál na východ je ale už všechno jinak. Před námi leží šedá města, a hlavně nekonečné silnice vedoucí pustinou, která vypadá třeba tři dny jízdy pořád stejně. Čím více se vzdalujeme od Bajkalu, tím padají teploty hlouběji a hlouběji. Jižně od Jakutsku najíždíme na zimnik na řece Leně. Po ledu se dostaneme až k pozoruhodným Lenským sloupům. Skalní pilíře lemují řeku na délce neuvěřitelných čtyřicet kilometrů a místy dosahují výšky až sto metrů. Nejsou tu žádní turisté.

To pravé dobrodružství ale začíná až za zimnikem přes řeku Aldan. Asfalt dávno skončil. Nechvalně proslulou silnici Kolymu, které se přezdívá Cesta kostí, pokrývá souvislá vrstva ledu a uježděného sněhu. Teploty okolo minus 45 stupňů dávají našemu autu zabrat. Prakticky neustále musíme za jízdy škrábat námrazu na okýnkách zevnitř vozu. Největším nebezpečím jsou ale velmi kluzké cesty. Mnoho aut končí ve škarpách. I my jsme se jednou málem převrátili na střechu. Při takové nehodě se autu vysypou skla a člověk si musí stihnout přivolat pomoc dříve, než umrzne. Na místech s minimálním provozem může na pomoc čekat klidně několik hodin.

Pól chladu

Nejnižší teplotu zažíváme symbolicky ve vesnici Tomtor nedaleko Ojmjakonu. Ten je známý coby nejchladnější trvale osídlené místo na Zemi, v roce 1926 zde naměřili rekordních 71,2 stupně pod nulou. Podle místních už ale zimy nejsou, co bývaly, my jsme navíc letošní největší mrazy propásli. Teploměr ukazuje jen minus 52 stupňů. I tak si ale naplno užíváme atmosféru pólu chladu. Paní domácí pro nás přichystala úžasnou hostinu. Dostaneme sváteční jakutskou polévku, která se skládá z mnoha ingrediencí, včetně nejrůznějších druhů bylin a masa. Ochutnáváme kumys (alkoholický nápoj ze zkvašeného kobylího mléka) a místní specialitu, nařezané syrové rybí maso, které se podává zmražené a posypává se solí smíchanou s pepřem. Jako hlavní chod jíme masové kuličky s bramborem a třemi druhy salátů. A kdo má snad ještě hlad, může se dojíst domácími smaženými koblihami s marmeládou a smetanou.

Mezitím nám pan domácí roztopil báňu. Tísníme se na dřevěné lavici v malé místnůstce s kamny obloženými kameny a nahříváme se. Ve vedlejší místnosti se pak poléváme střídavě studenou a horkou vodou. Nakonec vyjdeme ven do mrazivé noci. Stojíme na sněhu jen v ručnících a díváme se na temné nebe a hvězdy. Ledový vzduch se příjemně dýchá, je osvěžující, plný kyslíku a probouzí smysly. Vnímám spalující horko a fascinující chlad. Není nic mezi tím. Vnáší to klid a mír do duše.

Ve stínu starých časů

Sibiřský Dálný východ je prapodivnou krajinou prosycenou ponurou atmosférou. I kdyby snad člověk neznal temnou historii spojenou se stavbou Cesty kostí, nevěděl nic o tamních gulazích a obětech krutosti tehdejšího režimu, stejně na něj nakonec dolehne zvláštní pocit bezútěšnosti. Z gulagů nezbylo téměř nic. A pokud ano, většinou váháte, jestli to skutečně patřilo ke gulagu, nebo je to jen další zbořeniště, kterých jsou tu stovky. Míjíme i celá opuštěná města.

Nakonec jsme se ale shodli, že mnohem hrozivější než zcela vysídlené obce jsou města a osady, které lidé stále obývají. Zůstala v nich i jen desetina z původního obyvatelstva, která žije mezi torzy rozpadajících se budov. V panelácích fungují pouze byty ve spodních patrech, ostatní jsou vyrabované. Silnice, chodníky a infrastrukturu většinou nikdo neopravuje, nic nového se nestaví. Město vypadá dost často tak, jak vyrostlo pod rukama vězňů před lety. Vlastně hůř. Mezitím stihlo značně zchátrat.

Zamrzlé moře na konci světa

Po Cestě kostí působí cílový Magadan vždycky tak trochu jako světlo na konci tunelu. Svěží závan civilizace a něčeho normálního. Možná za to trochu může Ochotské moře. V zimě se proměňuje v ráj rybářů. Navzdory zákazům rybáři vjíždějí s auty přímo na zamrzlé moře. Velkým vrtákem udělají do ledu kruhový otvor a rybaří takzvaně na dírkách. Vylovené ryby se položí na led, kde okamžitě zmrznou. Alexej s Vadimem jezdí přes zimu na rybálku dvakrát týdně. Na moři bývají celý den, dokonce si s sebou přivezou stan a dají do něj kamínka. „Stan umíme vytopit i na čtrnáct stupňů nad nulou,“ chlubí se Vadim a postrkuje mě dovnitř, abych si to tam mohla všechno prohlédnout a cítit se chvíli jako pravý sibiřský rybář.

Sibiř v zimě je úžasný zážitek. Je mi to tu nesmírně blízké. Cítím se tady jako ryba ve vodě. Miluji zdejší krajinu i velké vzdálenosti, které formují lidské povahy a dávají vzniknout neobyčejným příběhům.


Silnice na Bajkalu

Ledovou plochu jezera většinou pokrývá sníh, čistý led je spíše vzácností. Tloušťka ledu se pohybuje mezi 70 a 115 cm. Čím více sněhu na ledu leží, tím je led tenčí. Vzhledem k obrovskému množství vody zamrzá Bajkal velmi pomalu. Souvislý led vzniká obvykle až v lednu. Při teplotách vzduchu pod -20 °C sílí každý den o čtyři až pět centimetrů.

Na mnoha místech ale led bývá po celou zimu nebezpečně tenký. Většinou zde protékají silné proudy nebo led zespodu podmývají teplé prameny vyvěrající ze dna jezera. Bez předchozí znalosti nelze takové místo na první pohled rozeznat. Každý rok na to doplatí až 50 aut. Další hrozbou jsou ledové kry, které se nahromadily během větrných bouří při zamrzání jezera. Pod sněhem mohou být i ukryté propadliny a praskliny široké až dva metry. Nedoporučuje se proto opouštět vyznačené oficiální zimniky, kde probíhají pravidelná měření, kontroly a silniční údržba. Většinou se otevírají až začátkem února. Jsou vyznačené kolíky, dopravními značkami a informačními cedulemi, které v místě nájezdu na led udávají maximální přípustnou hmotnost vozidla, bezpečný rozestup mezi vozy i povolenou maximální rychlost. Oznamují také datum oficiálního otevření a předpokládané datum uzavření zimní cesty.


Zkušenosti při cestování v extrémních mrazech

I mrazy pod -40 °C se snáší díky suchému vzduchu poměrně dobře. Na klíčových místech jsme měli noclehy domluvené dopředu. Jedli jsme v tzv. kafe u silnice, kde jsme se setkávali především s řidiči kamionů. Jídelní lístek byl všude téměř stejný: boršč, různé varianty masa, bramborová kaše, rýže nebo pohanka. Místo tradiční vodky jsme si po večerech vychutnávali koňak. V kabině auta jsme měli pořád připravené tažné lano. Když jsme dostali smyk a spadli do škarpy, stačilo někoho stopnout a vyproštění bylo otázkou minuty. Vždycky nám zastavilo hned první auto, v tomhle koutě světa je vzájemná pomoc v nouzi samozřejmostí. Doporučení pro cestování v extrémních mrazech jsou vlastně standardní:

  • Oblékejte se ve třech vrstvách (základní - rychleschnoucí tenká vlněná; izolační střední; vnější větruodolná vrstva - nákrčník, péřová nebo goretexová bunda, palčáky, zateplené kalhoty, voděodolné sněhule do extrémních mrazů).
  • S elektronikou (foťák, dron, mobil) minimalizujte čas v mrazu, chraňte akumulátory, nevyndávejte elektronické přístroje ihned po příchodu z mrazu do tepla.
  • Mějte kontakty na nouzové linky a na osoby, které by mohly v nouzi poskytnout pomoc, satelitní telefon, vzhledem k velkým vzdálenostem tankujte, kdykoli je to možné, pomáhejte ostatním vozidlům a lidem v nouzi!