nahoru

Nepál: Jak probíhá tamní svatba, kde se setkat s živou dětskou bohyní a kolik manželů je dovoleno?

Peter Greša29. března 2021 • 06:10
Nepál: Jak probíhá tamní svatba, kde se setkat s živou dětskou bohyní a kolik manželů je dovoleno?
foto: Jaroslav Novák

Země pod Himálajem si pro nás připravila sérii intenzivních představení. Postavila nás tváří v tvář živoucí bohyni, poslala na kuriózní svatbu a nechala nahlédnout do malé a uzavřené tibetské komunity.

Do Káthmándú se nechystám poprvé. V roce 2016 jsem ho navštívil částečně z pracovních důvodů. Namísto plánovaných dvou týdnů jsem se ale doma ocitl již po čtyřech dnech. Neustálý příval nejrozmanitějších smyslových vjemů mě dovedl k předčasné kapitulaci. Po dvou letech se na toto místo vracím s pokusem o reparát.

Při předešlé návštěvě na mě Káthmándú působilo jako divočina, ze které jsem chtěl co nejdříve zmizet. Nyní mi však po náročném týdnu v indických velkoměstech paradoxně přišlo téměř jako klidná rajská zahrada, ve které si konečně mohu odpočinout a načerpat nové síly. Nedaleko hotelu jsme navíc s Jaroslavem a Katkou objevili malý bar, kde nám s aklimatizací pomáhá pivo a tradiční plněné knedlíčky momo.

Během prvního dne navštěvujeme hlavní památky. Začínáme zlehka v idylické zelené oáze Garden of Dreams. Půvabná neoklasická zahrada je útočištěm před všudypřítomným ruchem, smogem, kakofonickou symfonií troubících vozidel a těžko dýchatelným vzduchem. Kontrast s děním za jejími zdmi láká cizince i mládež z lépe situovaných nepálských rodin.

Toxická hrozba nad údolím

Rikšou pokračujeme k autentičtějším pamětihodnostem. To s sebou přináší nutnost občasného nošení roušek, které zde kromě turistů mají na obličeji i místní. Káthmándú bohužel patří mezi města s nejvíce znečištěným ovzduším na světě. Rapidní urbanizace přeplnila ulice velkoměsta motocykly, jejichž výfukové plyny spolu s dalšími důsledky lidské činnosti zapříčinily momentální krizový stav. Podle Nepálské rady pro výzkum zdraví (NHRC) trpí každý desátý Nepálec chronickým plicním onemocněním.

Vystupujeme pod buddhistickou stúpou Svajambhúnáth s přezdívkou „Opičí chrám“. Vede k ní 365 strmých schodů. Odměnou za vynaložené úsilí je posvátně klidná atmosféra podtržená společností lehkomyslných opic a výhledem na oparem zahalené město. Stúpu obcházíme ve směru hodinových ručiček a roztáčíme modlitební mlýnky společně s buddhisty a hinduisty. Pěšky pak míříme na náměstí Darbár, poškozené při ničivém zemětřesení v roce 2015, a odpočíváme na místě bývalého královského paláce v obklopení tisíců holubů.

Čtyřletá bohyně

O několik minut později náhodou procházíme kolem staré třípodlažní stavby z červených cihel, s pěknými balkony a okny vyřezávanými ze dřeva. Prý máme velké štěstí. Pokud chvíli počkáme, na vlastní oči uvidíme živoucí bohyni. V oknu se na okamžik zjevuje čtyřletá Trišna Šákja, uctívána jako momentální Kumárí, inkarnace bohyně Taledžu. Za dob monarchie byla Kumárí každoročně navštěvována nepálskými králi kvůli požehnání, které se považuje za podstatné pro udržení míru a prosperity země. V dnešních časech žehná Kumárí aktuální prezidentce.

Těžko říct, zda se před našimi zraky ocitl kamenný výraz skutečné bohyně, nebo dítě, které kvůli tradici přišlo o dětství. Kritici považují po staletí udržovaný zvyk za porušování dětských a lidských práv, církevní hodnostáři jim oponují nedostatečnou znalostí kulturního kontextu, duchovního významu a osobních názorů bývalých Kumárí. Jedna z nich napsala o své zkušenosti knihu.

Trišna žije během svého úřadování ve funkci bohyně s náhradní rodinou, která se již po generace starala i o její předchůdkyně. Na denní světlo se dostane pouze třináctkrát ročně během speciálních svátků, její nohy se však nesmějí dotknout země. Opatrovníci ji proto nosí na rukou nebo nosítkách. Trišnu občas navštěvují její rodiče a dvojče, bratříček Krišna. Vrátí se k nim až po své „první krvi“ (míněno menstruace, ale i jakékoli řezné poranění), kdy se z ní opět stane obyčejná smrtelnice. Božská síla se přesune do její následovnice, kterou kněží vyhledají na základě desítek duševních i fyzických znaků. Propojení s nadpozemským světem bude muset potvrdit i nebojácností během svátku Dašain, kdy ji vystaví děsivé zkoušce v podobě sledování rituální porážky zvířat. Na závěr bude muset z několika předmětů vybrat ty, které patřily předešlé Kumárí. Dokázat svou nadpřirozenost může být někdy náročné…

Mnohomužství

Niteš, můj kolega z továrny na kašmír, se kterou spolupracuji, pozval mě i mé přátele na svatbu v Pokhaře. Na sedmihodinovou cestu do Pokhary nám rodina majitele továrny zajistila šoféra. Do města pod Himálajem nás vezou jejich příbuzní, Sarodž a Šiva. Předem jsme upozorněni, že se jedná o malou svatbu, což znamená, že na ní bude „pouze“ 300 lidí. Ženich Niteš a většina komunity mají tibetský původ. Jejich předkové pocházejí z Mustangu, nazývaného také „zakázané království“. Hornatý region sousedící s Tibetem byl kdysi izolován od zbytku Nepálu a turisté sem měli zákaz vstupu až do roku 1992. Právě díky izolaci od světa se oblasti podařilo zachovat kulturu tradičního tibetského buddhismu.

Obyvatelé Mustangu mají nelehký život. Kámen tam pouze zřídka ustupuje neúrodné půdě, ke které se kvůli poloze v srážkovém stínu Himálaje nedostává potřebné množství vody. Sevření hor donutilo místní umět se na sebe spolehnout i v mimořádně obtížné hospodářské situaci. Specifické životní podmínky ovlivnily jejich každodenní fungování a vedly k zavedení netradiční struktury v rodové struktuře. „Moje babička měla tři manžele současně,“ vypráví řidič Sarodž, který už asi tuší, že na našich bílých tvářích uvidí nechápavé výrazy. Pozoruhodný a vzácný fenomén polyandrie je nejméně se vyskytující forma manželství na světě. Uzavírá se mezi ženou a více muži, kteří jsou často bratři.

V himálajské oblasti je hlavním důvodem mnohomužství dělení půdy. Pokud má rodina tři syny a každý z nich si najde vlastní ženu, rodinná půda se rozdělí na tři malá, těžko obdělávatelná políčka. Bratři se mohou vyhnout fragmentaci majetku sňatkem s jednou nevěstou. Nevšední soužití přinášelo i další výhody v boji o holý život. Kulturní přesvědčení, že dítě může mít více otců, kdysi pomáhalo zvýšit šance potomků na přežití do dospělého věku.

Smíšená svatba

V komunitě našich nepálských přátel se už polyandrie nepraktikuje. Většina manželství je však nadále dohadována rodiči a ještě v 90. letech minulého století bylo mimořádně výjimečné, pokud se někdo oženil s osobou mimo společenství. Náš kamarád Niteš nesouhlasil s výběrem rodičů a rozhodl se pro sňatek z lásky, která v jeho případě dokázala spojit dvě odlišná kulturní prostředí partnerů. Niteš je totiž buddhista a Upama, jeho nastávající, je hinduistka. Nezvyklé svatbě předcházely bouřlivé situace.

„Své rodiče se mi podařilo přesvědčit, rodiče Upamy ale s naší svatbou nesouhlasili, a tak jsme museli utéct. Vypnuli jsme mobily a deset dní se skrývali. Moji rodiče mezitím kontaktovali rodiče Upamy. Byli jsme rozhodnuti vzít se i v případě, že s tím nebudou souhlasit. Po 21 dnech od útěku jsme dostali jejich požehnání,“ vzpomíná Niteš. „Nyní je to už v pořádku. Naši rodiče jsou šťastní a rodiny spolu docela dobře vycházejí,“ dodává.

Pokud vás bůh cestování překvapí nepředvídaným pozváním na svatbu, je více než pravděpodobné, že s sebou nebudete mít dar ani adekvátní oblečení. Naštěstí jsem si sbalil aspoň košili, Jarko je na tom ale hůře. O první kalhoty ho připravili spekulanti z čistírny v Káthmándú a druhé se v den svatby rozhodl označkovat pták. V místním obchodě narychlo kupuje bordó soupravu košile a volných kalhot v „hippie“ stylu. Jako svatební dar nabízí Jarko svatebčanům své služby fotografa a na břehu malebného pokharského jezera zaznamenává jejich památný den. Já jim dodatečně daruji tento článek. Niteš a Upama jednou možná svým vnoučatům ukáží starou vybledlou vzpomínku a vysvětlí jim, jak se jejich svatební fotky dostaly do českého časopisu...

Po ranním obřadu v úzkém rodinném kruhu v buddhistickém chrámu večer začíná oslava ve vyzdobeném kulturním domě. Kromě naší odlišné etnicity poutá pozornost i Jarkovo oblečení. Sarodž a Šiva, naši společníci na cestě do Pokhary, nás seznamují s místními zvyklostmi. Za symbolický poplatek kupujeme slavnostní zlatožluté šály khatag, které tibetští buddhisté používají při všech významných ceremoniích. Každý gratulant je věší kolem krku novomanželům a rodičům ženicha.

Na stolech s občerstvením převažuje nejpopulárnější nepálské jídlo, dálbhát neboli rýže s čočkou a přílohami. Večeři zapíjíme pivem. Muži a ženy tančí v samostatných kruzích, které se později spojí do společného. Ženich bere do ruky mikrofon a zpívá klasický milostný hit. Zábava ale netrvá až do rána, jako je tomu u nás. V půl jedenácté odcházíme z prázdného sálu jako poslední hosté. Během týdne se totiž všichni účastníci opět scházejí na dalších slavnostech.

Tibetský rituál tharčjang

Následující den se setkáváme ve společenském centru, kde se dnes bude konat přechodový rituál tharčjang. Jeden ze strýců dovršil podle tibetského kalendáře 57 let, s čímž se pojí změna jeho statusu ve společenství. Od dnešního dne patří mezi starší a je osvobozen od všech komunitních povinností. Naši přátelé říkají, že tento věk byl v starších dobách průměrnou délkou života. Podle západního, gregoriánského kalendáře je oslavenec o rok dva mladší. V některých asijských zemích se věk dítěte nezačíná počítat od narození, ale od prvního roku. A aby to nebylo příliš jednoduché, věk se nezvyšuje na výročí narozenin, ale při začátku nového lunárního roku.

Před samotnou ceremonií nám nabízejí domácí pivo a pálenku. Sál se zaplňuje folklorním souborem tibetských babiček a bubeníků, kteří určují tempo rituálního zpěvu a tance v kruhu. Vystoupení trvá asi tři hodiny. Jeho monotónnost navozuje dojem, že dostává zúčastněné do transu. Přemáhá nás únava. Po rušných předešlých dnech není jednoduché vydržet sledovat tuto událost tak dlouho. Na druhé straně si ale zároveň uvědomuji významnost situace. Sedíme uprostřed místnosti, kde na vlastní oči pozorujeme zachované starodávné kulturní dědictví malé tibetské komunity.

Skryté vrcholy Himálaje

Začátek dalšího dne je mrzutý. S Jarkem vstáváme v půl šesté a necháváme se vyvézt do vesnice Sarangkot, která je prý ideálním místem ke sledování východu slunce. Opatrně doufáme, že uvidíme štíty Himálaje, které se od našeho příjezdu do Pókhary ukrývají v závoji mlhy. Na nádherné výhledy nás zde však marně čekají stovky.

V Pokhaře se cítíme jako doma. Na ulici nás poznávají i cizí lidé. Občas to vypadá tak, že celé město ví, že jsme ti Evropané, co přišli Nitešovi na svatbu. Na poslední dva dny si pronajímáme skútry a vyrážíme do okolních vesnic. Stoupáme kamenitými cestami mezi terasovitá rýžová políčka, pasoucí se dobytek, drobné stánky a bujné zahrady s dozrávajícím ovocem. Každé dítě za námi radostně utíká, ty odvážnější prosí o pero nebo bonbon. Naštěstí máme za sebou dobrou přípravu a nabízíme jim hašlerky. Pak už nás autobus veze do Káthmándú, kde opět nasedáme na palubu letadla.

Byl to všechno jen sen? Vzpomínky na Nepál působí v domácím prostředí neuvěřitelně a chvílemi si nejsem jistý, zda jsme je skutečně zažili. Přijet po dlouhé cestě zpět domů a probudit se ve vlastní posteli je šok. Své by o tom mohl vyprávět Jarko. Pozdě večer ho probudil telefonát, který dezorientovaně odbyl slovy, že se nachází v Nepálu. Až o několik minut později si uvědomil, že leží ve svém bratislavském bytě.

Peter Greša




Diskuse ke článku

 

Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země