nahoru

Třaskavý Kavkaz: Ingušsko je horský ráj, kde prý cizince nechtějí

Sára Opletalová 24. listopadu 2020 • 06:10
Třaskavý Kavkaz: Ingušsko je horský ráj, kde prý cizince nechtějí
foto: Sára Opletalová

Přes krvavou historii a neutuchající spory mezi znesvářenými národy je obyčejný turista v kavkazských horách vítán jako vzácný host. Starobylé vesničky, kde každý kámen vypráví historii, hrdost zdejších obyvatel i opojná krása divoké přírody si podmaní každou dobrodružnou duši.

Na severu divokého pohoří Kavkaz leží nejmenší republika Ruské federace. Do území Česka by se vešla 21krát. Jméno získala podle hrdého a nepoddajného národa Ingušů. Celých 98 procent populace Ingušska představují muslimové, což je nejvyšší poměr ze všech autonomních republik Ruské federace. V těsném závěsu stojí Čečensko.

Jako narušitelé

Moje první zkušenost se vstupem do pohraniční zóny mezi Ingušskem a Gruzií se odehrála v létě 2018. Tehdy jsem naivně dorazila s přesvědčením, že se obejdeme bez příslušného povolení. Ovšem od velitele posádky jsme se kvůli tomu dočkali obvinění z narušení pohraniční zóny Ruské federace a nekompromisního předvedení k výslechu tajnou policií.

Tam nám sejmuli otisky prstů, postavili ke zdi a pořídili naše podobizny z čelního pohledu a z profilu. Sepsání protokolu trvalo nekonečně dlouho. Obávali jsme se, že nás z Ruska vyhostí. Velitel se ale nakonec milosrdně rozhodl, že nám ani neudělí pokutu. Dokonce mi otcovským tónem poradil, jak se do pohraniční zóny příště podívat legálně.

Oficiální cestou

A tak moje další cesta do Ingušska začíná s předstihem ještě v Česku. Sepisuji v ruštině žádost o povolení vstupu do pohraniční zóny a odesílám ji na příslušnou pobočku tajné policie. Po zhruba dvou týdnech se dozvídám, že se mi povolení uděluje, ale musím si ho osobně vyzvednout v sídle místní tajné policie v centru Magasu, hlavního města Ingušska. Všechno, co ve zvláštní ulici plné vysokých plotů a ostnatých drátů následovalo, působilo jako z nějakého špionážního filmu.

Zhruba po roce se znovu ocitám před mohutnou bránou a setkávám se stejným velitelem. Mlčky si vyměníme pohledy a já mu s určitým pocitem vítězství podávám povolení. On se opět tváří přísně a důležitě. Varuje nás, že Ingušové pro nás, neznalé turisty, mohou být nebezpeční. Prý nejsou rádi, když k nim cizinci jezdí. Klade nám na srdce, ať neodbočujeme ze silnice na pravou stranu směrem ke gruzínské hranici.

V krajině kamenných věží

Do pohraniční zóny vjíždíme po zbrusu nové asfaltce. Tahle část Ingušska působí velice upraveně a až nad očekávání honosně. Říká se, že současný prezident Ingušska jde Kremlu na ruku. Nově postavené mešity se třpytí a blýskají, ale zbrusu nová infrastruktura je asi to poslední, co jsme sem přijeli hledat.

Nad vesnicí Olgeti stoupáme vzhůru po velice špatné cestě, která se na mnoha místech nebezpečně sesouvá, a dostáváme se do Ingušska, jaké jsem si vysnila. Na oblých zelených kopcích se v tichu a samotě tyčí mystické věže předků a připomínají doby dávno minulé. Právě tady ožívají prastaré mýty a pověsti. Vyprávějí mimo jiné o dvou posvátných horách, jež se nad Ingušskem zvedají až k nebi. Jedna z nich nese jméno Mjať Loam a byla místem, kde se lidé ve starověku modlili k bohu plodnosti. Druhou uctívanou horu podle legendy obýval bůh bouřky a hromu, který se čas od času proměňoval v orla, létal nad zemí a lidem naděloval spravedlivě podle toho, zda konali dobré, nebo zlé skutky.

Věže Vovnuški a chrám Tchaba-Jerdy

Tajuplných středověkých vesnic s tradiční věžovou architekturou leží v hornaté části Ingušska hned několik. Největší oblibě se těší dvojice strážních věží Vovnuški. Místní i turisté sem míří nejen obdivovat podmanivou eleganci kamenných staveb, ale také odpočívat uvnitř malebné rokle na břehu řeky Gulojchi, kde se odehrávají rodinné pikniky s grilováním šašliku.

„Turisté ze zahraničí sem nejezdí, většinou se sem bojí i Rusové,“ vysvětluje nám paní Nataša u chrámu Tchaba-Jerdy. Přijela z Moskvy a je z nás překvapená. Máme prý štěstí, právě si vyzvedla klíče od chrámu, který jinak bývá zamčený. Vstupujeme do spoře osvětlené místnosti. Z kamenů uvnitř sálá i teď, uprostřed léta, chlad. „Nikdo vlastně neví, kdy přesně byl chrám postaven. Existuje několik verzí překladu jeho jména – třeba Chrám dvou tisíc svatých,“ vypráví Nataša. „Bývá považován za jeden z nejstarších křesťanských kostelů na území Ruska. Na kamenných reliéfech jsou prvky gruzínské křesťanské architektury, ale i výjevy z perské mytologie. Místo sloužilo křesťanům, pohanům a i v době rozkvětu islámu v regionu si zachovalo posvátný význam a konala se zde zasedání rady starších z řad Ingušů,“ dodává.

Přátelští místní a loučení s Ingušskem

Ingušové se k nám navzdory všem varováním chovají srdečně. Při nákupu v obchodě nás zvou na čaj a zvědavě nás zpovídají. Začínáme mít pocit, že těmi cizinci, které Ingušové údajně neradi vidí, jsou spíše sami etničtí Rusové. Po poděkování pokračujeme znovu do kopců. Odbočujeme z hlavní silnice a stoupáme vzhůru směrem k vrcholu Stolové hory. Postupně se před námi otevírají fantastické výhledy. Ještě před průsmykem rozděláváme stany. Jako na dlani proti nám stojí majestátní hora Kazbek. Troufnu si říct, že právě odtud, z ingušských kopců, se naskýtá jeden z nejkrásnějších pohledů na její zasněžený kužel.


Nelidské deportace

Ingušové a Čečenci (podobně jako řada dalších národů na Severním Kavkaze) byli za Stalinovy vlády nespravedlivě obviněni z kolaborace s Němci a násilně vystěhováni z původní vlasti. Vagony určené pro dobytek je odvážely do Střední Asie nebo rovnou na Sibiř. Zhruba jedna třetina lidí nepřežila už samotnou deportaci vedenou za nelidských podmínek. Do svých domovů se přeživší Ingušové mohli vrátit až po Stalinově smrti. Nesměli ale zpět do svých původních vesnic položených vysoko ve svazích Kavkazu, které tak zůstaly navždy opuštěné. Tyto původní horské osady s nádhernými středověkými kamennými věžemi se nacházejí v kopcích na samém jihu Ingušska při hranicích se znepřátelenou Gruzií. Celý pás hor spadá do pohraniční zóny, kde platí zvláštní režim. Povolení pro vstup sem potřebují nejen zahraniční turisté, ale i občané Ruské federace.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:

Sára Opletalová




Diskuse ke článku

 

Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země