nahoru
Lidé a země | Magická zima v Rakousku

Nespoutané Mongolsko: Toulky nekonečnými pláněmi regionů Archangaj a Övörchangaj

Milan Štolba 2. listopadu 2020 • 07:35
Nespoutané Mongolsko: Toulky nekonečnými pláněmi regionů Archangaj a Övörchangaj
foto: Milan Štolba

Mongolské regiony Archangaj a Övörchangaj nabízejí esenci všeho, co by měl návštěvník Mongolska vidět a zažít. Hory, jezera, lesy, pastviny se stohlavými stády a místa připomínající podstatnou část mongolské historie a tradic.

Sedíme za chladného rána s mým mongolským kolegou, přítelem, řidičem, průvodcem a rybářem v jedné osobě na břehu průzračné a klidné vodní hladiny Bílého jezera (Terchijn Cagán núr), které získalo své jméno právě od bělavého odlesku jezerní vody. Zatímco on se snaží zpestřit snídani čerstvým úlovkem, já se kochám nekonečným prostorem a klidem. Pracuji v Mongolsku již několikátý rok, ale tohoto pocitu se stále nemohu nabažit. Jsme na zpáteční cestě od našich klientů z odlehlých regionů, kde jsme vídali jen jurtoviště nomádských rodin a pastevce se stohlavými stády koz kašmírových, ovcí a koní.

Ten nekonečný prostor, nekonečný obzor a nekonečná obloha, která se zdá často na dosah, je hlavním a nejúchvatnějším zážitkem z cest po Mongolsku. Takový pocit nemůžete nikde v Evropě zažít. A v té malebnosti a nekonečnosti se čas od času objeví jeden, dva, tři bělostné body a po půlhodině jízdy se z nich stanou tři bělostné jurty. Někde v údolí pak narazíte i na stáda, která k nim patří.

Bílé jezero

Rybaření tentokrát neskončilo úlovkem, a tak jsme se s chutí vrhli na masitou polévku, kterou nám připravili hostitelé. Provozují na břehu jezera malý jurtový kemp. Ubytování a vybavení jurt je jednoduché, tak jako ve většině kempů. Po obvodu jurty obvykle čtyři postele, uprostřed malý stolek s nízkými židličkami a klasická jurtová kamna. I v létě je v těchto místech, ve výšce nad 2000 metrů nad mořem, po ránu chladno. Velké kempy jsou vybaveny umývárnami s tekoucí vodou, někdy i teplou. Náš oblíbený hostitel však poskytuje maximální romantiku tvořenou hygienickým koutkem na břehu malé říčky a kadibudkou několik set metrů od jurt s dalekým výhledem do krajiny.

Na cestě zpět do Ulánbátaru nás dnes čeká úsek, který oplývá nejvyšší koncentrací památek a přírodních krás. To ovšem zároveň znamená, že začne přibývat i osad, měst, kempů a turistů. Projedeme kraj Archangaj. Krajů (ajmagů) je v Mongolsku dvacet jedna a víceméně každý z nich je větší než naše republika. To jen abychom si udělali pořádek v mongolských termínech „blízko“ a „daleko“. Několik hodin jízdy je zde považováno stále ještě za „blízko“.

Hned v sousedství jezera se vypíná hora Chorgo, jeden ze šesti mongolských vulkánů. Přestože je nejmladší, jeho aktivní období sahá hluboko před náš letopočet. Výstup k hraně kráteru do výšky 2400 m n. m. přinese krásné daleké výhledy na okolní lávová pole a Bílé jezero, které vzniklo v okamžiku, kdy vytékající láva přehradila cestu řece Suman. Mongolové, zejména ti, kteří dnes žijí ve městech, postupně objevují krásu horské turistiky. Tak i výstup na tuto sopku se pro ně stává atraktivní, přestože je oblast vzdálená od Ulánbátaru přes 500 km. Neméně zajímavý je i hluboký vulkanický kaňon řeky Čulút.

Rituál obó

Blížíme se k městu Cecerleg (česky Zahrada), dvacetitisícovému středisku ajmagu Archangaj. Máme zde pracovní zastávku u místního výrobce usní. Nejprve nás však čeká krátká zastávka na pokraji města u posvátného pramene a obó. Dle tradičního rituálu třikrát obcházíme a přihazujeme na hromadu další malé kamínky. Jde o prastarý zvyk vycházející z šamanských praktik, které jsou v Mongolsku stále velmi živé. Obó je nahromaděná mohyla z kamení, často doplněná centrálním dřevěným kůlem a vyznačuje nějaké významné místo v krajině nebo významnou událost. Je potřeba každé obó, které při své cestě míjíte, třikrát obejít a přidat na mohylu kameny. Při cestování autem je tento obřad nanejvýš žádoucí, aby cesta dopadla dobře.

Cecerleg je město velmi upravené. Oblíbený je zejména výstup ke klášteru s téměř nevyslovitelným názvem Bujandelgerúlech, který shlíží na město z úpatí impozantní skalní stěny. Vystoupáte dvě stě schodů a máte město a celé široké údolí jako na dlani. Každé krajské město má své muzeum. To v Cecerlegu stojí rozhodně za návštěvu. Patří mezi nejlepší v zemi a je umístěné v bývalém klášteře, který přežil pogromy jen díky tomu, že byl přeměněn právě na muzeum.

Zastavujeme u kožedělné manufaktury, kde nás vítá pan Amartušin, koželuh a majitel živnosti. Jsme ohlášeni, tak jen krátce probíráme důvod naší návštěvy a informace, které potřebujeme zaznamenat. Poté nás provádí svým provozem. Vyrábí usně především pro výrobu koňských ohlávek, uzd a sedel. Všechna ta ruční práce mezi káděmi s kožařskými chemikáliemi je na hony vzdálena všem evropským bezpečnostním i ekologickým normám. Pan Amartušin je nositelem jedné z tradičních mongolských výrob, které se v rámci našeho projektu snažíme zmapovat a podpořit.

Lázně pod širým nebem

Nedaleko od města, zhruba tři hodiny jízdy po prašné cestě, jsou termální lázně Cencher. Krásné místo k relaxaci: přírodní bazény, vesměs nekryté a jeden nebo více jurtových kempů s jednoduchou mongolskou kuchyní. Před rokem jsem strávil v těchto lázních nádherné chvíle. Malý sedací bazén pro několik osob, bylo nás tam tehdy v celých lázních deset, s horkou sirnatou vodou a nade mnou nekonečná černá obloha plná hvězd. A co víc, na kraji bazénku plechovka vychlazeného mongolského piva. Cestou k lázním projedete standardní mongolskou silnicí „druhé třídy“, to znamená vyjeté koleje na nekonečné louce. Je převážně realizovaná jako „víceproudá“. Pokud je jeden pruh již hodně vyježděný a kostrbatý, řidiči vytvoří souběžný další pruh. Je to důsledek postupné motorizace pastevců, kteří čím dál častěji používají automobily, a hlavně motorky namísto koňského hřbetu. To, že tím postupně ničí stále více a více pastvin, si zatím nikdo z nich nepřipouští.

Po dalších několika hodinách jízdy horským terénem, plným známek dávné sopečné činnosti, bychom se dostali k největšímu mongolskému vodopádu. Říká se mu Orchonský, přestože neleží na jedné z hlavních řek Orchonu, ale na jednom z jejich přítoků. Mongolsko nemá mnoho vodopádů, takže tenhle je považován za národní klenot. Proud vody padající přes dvacetimetrový zlom v sopečném podloží vytváří zvláště v době dešťů impozantní scenérii.

Cuivan

Konec snění a vzpomínek, je čas na oběd, a tak zastavujeme v jurtové verzi motorestu. Několik jurt podél silnice nabízí rychlé a jednoduché tradiční mongolské jídlo, tzv. cuivan. Stavíme se zde s kolegou vždy, když tudy projíždíme. Cuivan jsou ve své podstatě nudle s masem smažené v oleji a mají mnoho podob. Každá kuchařka je připravuje se svou vlastní invencí a ingrediencemi. Proto má každý Mongol svá oblíbená místa, kde připravují ten zaručeně nejlepší cuivan. Příprava probíhá během deseti minut přímo před vámi. Mezitím kuchařka, číšnice a majitelka v jedné osobě nalévá horký mléčný mongolský čaj a nabízí misku se smaženým pečivem. Po chvilce je pokrm hotový a hostitelka před nás pokládá misky s nudlemi a místní čalamádou.

Dotek mongolské historie

Posilněni vyrážíme na další cestu. Po hodině jízdy překračujeme hranici sousedního ajmagu Övörchangaj. Před námi se nejprve objeví meandry řeky Orchon a za malou chvíli vjíždíme do města Charchorin. Na jeho okraji míjíme mohutné zdi jedné z hlavních mongolských památek, Karakorum, prvního hlavního města mongolské říše založeného Čingischánem. Koncem čtrnáctého století bylo dobyto a srovnáno se zemí mandžuskými válečníky. Dodnes je však toto místo pro Mongoly základním bodem jejich historie. Najdete tu rozlehlý areál kláštera Erdene Zú, jehož založení se datuje do roku 1585 a je spojeno s příchodem hlavního mongolského náboženství, tibetského buddhismu.

Erdene Zú je jedním z mála mongolských klášterů, který v relativně dobrém stavu přežil řádění ruských a mongolských komunistů v třicátých letech minulého století. K vidění jsou i památky v blízkém okolí kláštera, například skulptury želv rozmístěné k duchovní ochraně kláštera. Klášter proto rádi navštěvují místní i cizinci. Místo je navíc dobře dostupné z Ulánbátaru. Po jedné z mála asfaltových silnic trvá cesta tam i zpět šest hodin. Obvykle však cestovní kanceláře zařazují Karakorum jako jednu ze zastávek na okružních trasách středním Mongolskem, protože oblast nabízí ještě další zajímavosti, které během jednoho dne nelze zvládnout.

Mezi velbloudími hrby

Opouštíme historické místo a po další hodině jízdy zastavujeme u krásných písečných dun Elsen Tasarchaj. Mongolsko má několik oblastí s písečnými dunami. Tyto duny nepatří k největším, jsou „pouze“ 80  km dlouhé a pět  kilometrů široké, ale jsou snadno dostupné z hlavního města, proto na řadě míst podél těchto dun vládne čilý turistický ruch. Jakmile ustanou tuhé mrazy a na silnici se objeví první automobily a autokary s turisty, rodiny velbloudářů obsadí svá tradiční stanoviště. Hned u asfaltové silnice na okraji dun je „parkoviště“ velbloudů. Jízda na mongolském dvouhrbém velbloudu je velký zážitek, protože tento velbloud je mnohem mohutnější nežli jeho štíhlejší jednohrbý příbuzný v Africe. V létě sice shodí svoji hustou dlouhou zimní srst, která ho dělá ještě mohutnějším, ale i lysá „letní verze“ budí respekt. Nicméně posezení je to pohodlné a mezi velkými hrby zcela bezpečné.

Cíl naší cesty však nejsou velbloudi. Zajíždíme k malému jezírku na pokraji dun, abychom si trochu protáhli záda po dlouhé cestě. Ani zde však nejsme zcela sami. Na druhém břehu jezírka postává několik pozorovatelů se silnými dalekohledy na stativech. Jezera obecně jsou v Mongolsku rájem ptáků, zejména vodních, a to si nenechávají ujít amatérští i profesionální ornitologové. Úchvatní jsou zejména majestátní jeřábi.

Čaj z termosky a několik sušenek doplní chvilku odpočinku a vyrážíme na poslední část trasy. Opouštíme písečné duny, vracíme se zpět na asfaltovou silnici a čeká nás přes 300 km zpět do Ulánbátaru. Pro tentokrát si musíme odpustit oblíbenou off-road zajížďku k malému a opravenému klášteru Erdene Chamba, který shlíží z úpatí hor do nekonečné roviny a na ruiny svého předchůdce rozbořeného při pogromech z počátku minulého století.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:

Milan Štolba




Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země