Sultánova mešita. Nádherná nová stavba dokončená v roce 2000 k výročí 30 let sultána v čele země. Mešita dokáže pojmout až 20 000 věřících a pyšní se jedním z největších tkaných koberců světa. Po fotografování ve vycházejícím slunci odpočívám na zídce, přichází ke mně muž z islámského informačního centra, nabízí mi kávu a pár slov o islámu. Po hodině vzdělávání odcházím s věnovaným koránem v podpaží.

Sultánova mešita. Nádherná nová stavba dokončená v roce 2000 k výročí 30 let sultána v čele země. Mešita dokáže pojmout až 20 000 věřících a pyšní se jedním z největších tkaných koberců světa. Po fotografování ve vycházejícím slunci odpočívám na zídce, přichází ke mně muž z islámského informačního centra, nabízí mi kávu a pár slov o islámu. Po hodině vzdělávání odcházím s věnovaným koránem v podpaží. Zdroj: František Štaud

Město Maskat. Sultánova inteligence a prozíravost se obtiskla i do scenerie hlavního města: žádné závody v mrakodrapování a stavbě přebujelých nákupních center. Městu dominují minarety mešit v zástavbě bílých stavení. Při pohledu na Maskat z výšin okolních kopců se mi nabízí nevšední pohled na zástavbu bílých domků prorůstajících do černých skal.
Na ománské svatbě. Hned první večer jsem nečekaně pozván na muslimskou svatbu. Oblékám bílou košili a vstupuji do mešity, kde už na koberci sedí na 500 mužů. Ženy nikde nevidím. V rámci ceremonie ženich třikrát do mikrofonu řekne ano – nam – a tím stvrdí, že si bere nevěstu. Totéž provede nevěsta na zcela odděleném obřadu v jiné mešitě. Následuje nevídaná hostina a přímo na koberci svatyně se pouštím do výborného jehněčího s rýží.
Ačkoli v Ománu platí svoboda vyznání, prakticky se tu lze potkat pouze s islámem. Na fotografii předává učitel svoje znalosti koránu svým žákům.
Ománská žena v tradičním oblečení
Podobně jako celá země, i beduíni prošli za poslední roky nevídanou proměnou. Sice stále žijí prostým nomádským životem, ale modernizace se jim nevyhnula – po poušti jezdí v pickupech, s velbloudy usazenými na korbě automobilu, nakupují do igelitových tašek a komunikují mobilními telefony.
11
Fotogalerie

Fotoreportáž Františka Štauda: Ománský sultanát pod rouškou tradice

Země Arabského poloostrova si navzdory výrazné modernizaci v posledních desetiletích zachovává své kouzlo a staré zvyky.

Ještě v 70. letech minulého století žil Sultanát Omán v hlubokém feudalismu. V zemi byly tři základní školy, jedna nemocnice s dvanácti lůžky a jediný kousek asfaltu vedl z vladařova paláce k vojenské základně. Tehdejší vládce, sultán Saíd bin Tajmúr, zřejmě neměl správné rozvojové vlohy a zemi držel v temnotách nevědomosti. Jeho největší chybou, jak se později ukázalo, bylo, že dopřál vzdělání svému synovi Kábúsovi ve Velké Británii. Po návratu jej ještě nějaký čas držel pod kontrolou, ale v roce 1970 tehdy 28letý Kábús vyřešil generační spory nekrvavým převratem a svého otce odeslal do exilu londýnského hotelu (kde po dvou letech zemřel).

Díky svému vizionářství, inteligenci, ale samozřejmě i absolutní monarchii podporované příjmy z ropy dovedl Kábús zemi za čtyřicet let vlády mezi nejvyspělejší země světa s více než tisíci školami, mnoha univerzitami, nemocnicemi v každém městě a tisíci kilometry kvalitních dálnic. I díky této prozíravé strategii Omán stále „voní“ nedostupnou exotikou. V komfortu offroadu si jen těžko dokážu představit pocity opravdových cestovatelů, jako byl Wilfred Thesiger, kteří trávili roky putováním pouští jenom s velbloudy a beduíny. Přesto si vychutnávám vše, co Omán nabízí: nepopsatelné scenerie pouští Wahíba a Rub al-Chálí, pobřeží omývané zpěněným příbojem, rybářské osady nebo vesničky v horách al-Qamar.