nahoru
Lidé a Země | Léto v Rakousku 2020

Udajpur: Malebné historické město přezdívané Benátky Orientu je ozdobou indického státu Rádžasthán

Michal Jeránek9. července 2020 • 08:30
Udajpur: Malebné historické město přezdívané Benátky Orientu je ozdobou indického státu Rádžasthán
foto: Profimedia.cz

Ze všech států Indie je snad nejvíce podobný Indii z orientálních pohádek stát Rádžasthán. Na okraji pouště se tyčí nedobytné palácové pevnosti, na cestách potkáte velbloudy a slony, žijí tu pyšní bojovní muži v turbanech, smotaných z osmi metrů látky, a krasavice v pestrobarevných sárí.

Jedním z nejcharismatičtějších rádžasthánských měst je Udajpur, centrum takzvané mévárské oblasti. Někdy se o něm mluví jako o Benátkách Východu. Tento poněkud nadnesený název vychází nejspíše z toho, že se město rozkládá přímo na břehu několika umělých jezer. Kdo by ale očekával kanály místo ulic a loďky místo v Indii obvyklých rikš, ten bude zklamán. Rozhodně však toto malebné město nepostrádá romantickou atmosféru, podobně jako je tomu ve skutečných Benátkách.

Já osobně bych Udajpur překřtil spíše na město umělců. Co totiž po příjezdu upoutá nejdříve, jsou malby na domech. Stěny mnoha z nich jsou zkrášleny pestrými obrázky slonů a koní, které mají symbolický význam. Slon má po svatbě přinést novomanželům bohatství, kůň představuje sílu. Malby jsou nejviditelnější připomínkou toho, že Udajpur je dědicem proslulého umění rádžasthánské miniatury.

Tento dekorativní malířský styl vzkvétal na rádžpútských dvorech v období Mughalského impéria. Mísí se v něm prvky původní hinduistické tvorby s islámskými motivy, importovanými převážně z Persie. Vyznačuje se jemnou kresbou a zářivými barvami, které si místní umělci dosud sami vyrábějí. V centru města naleznete početné obchůdky s díly těchto umělců. Každý návštěvník si může vybrat obrázek podle svého gusta a obsahu peněženky. Jednoduché miniatury zvířat, většinou práce učňů, se dají pořídit skutečně za pár rupií. Kromě již zmiňovaného slona a koně na nich často figuruje velbloud, který symbolizuje lásku. Náročnější zákazník si může vybrat z prací místních mistrů, z nichž každý o sobě tvrdí, že jen on je ten skutečně nejlepší. Jejich oblíbeným motivem jsou vojenské výjevy ze staroindických eposů a Krišnova milostná dobrodružství. Sehnat se ale dá téměř cokoli. Jeden z umělců mě se spikleneckým úsměvem zatáhl do zadní části svého krámku, kde mi nabídl naturalisticky vyvedené výjevy z Kámásútry.

Byl tady i James Bond

Vlastní udajpurské staré město se tyčí na návrší nad jezerem Pičóla. Spleť jeho úzkých uliček plných hotýlků a obchůdků se suvenýry je korunována hinduistickým chrámem s typickou věží a monumentálním městským palácem. Hustý provoz tu občas pozastaví rozvážně procházející slon.

V mnoha místních restauracích se večer co večer promítá Chobotnička, britský film ze série o Jamesu Bondovi, agentu 007. Některé scény z tohoto filmu byly totiž natočeny právě v Udajpuru a majitelé podniků se takto snaží přilákat hosty. Nemám nic proti Jamesi Bondovi, ale pokud bych zde pobýval delší dobu, asi bych se na něj stal velmi rychle alergický.

Udajpurský městský palác je největší stavbou svého druhu v celém Rádžasthánu. Rozrůstal se postupně po dobu několika staletí, podobně jako pařížské Versailles (ke kterým bývá někdy přirovnáván). Jádro nechal vybudovat již zakladatel města mahárádža Udaj Sinh a každý z jeho následníků si nechal přistavět svůj vlastní kousek. Navzdory tomuto "slepování" si palác uchoval stylovou jednotu a působí pozoruhodně kompaktním dojmem. Větší část dnes slouží jako muzeum a umělecká galerie, menší část byla přestavěna na luxusní hotel.

Ze zelených vln jezera Pičóla se zvedá bílá silueta ostrova Džagnívás. Bílá proto, že celou plochu ostrova zabírá proslulý Jezerní palác. Jemu, či spíše jeho majiteli, vděčí Udajpur za jeden důležitý indický primát. Osvícený mahárádža totiž nechal v šedesátých letech přestavět své sídlo na luxusní hotel a tím de facto odstartoval (společně s "dětmi květin") turistický boom v Indii. Pokud zatoužíte strávit noc v tomto legendárním podniku, budete muset sáhnout hluboko do své peněženky. Ceny pokojů totiž začínají někde kolem 150 USD, za výhled na jezero si budete muset ještě 30 dolarů připlatit. A nezapomeňte si rezervovat pokoj s dostatečným předstihem, v sezoně bývá plně obsazeno.

Udajpur, ačkoli leží ve vyprahlých horách na pokraji pouště, má díky jezerům v okolí dostatek zeleně. Když vás unaví špína a hluk rušných uliček města, můžete zamířit za klidem do některého z parků. Jinou možností je malý výlet do okolí. Nádherný výhled na staré město a okolní jezera je z kopce na jih od centra. Na vrcholu se v těsném sousedství nachází hinduistický chrám a zříceniny bašty, kdysi součásti mocného městského opevnění. Několik kilometrů směrem na západ se na skalisku vypíná monumentální silueta Monzunového paláce. Další zajímavou možností na výlet je návštěva skanzenu ležícího na západním břehu jezera Fatéh Sagar.

Skanzen po indicku

Šilpgram se nachází několik kilometrů severně od starého města. Nejprve jsme váhali, zdali bude stát za návštěvu, protože indická muzea nás až na výjimky moc nenadchla. Nakonec jsme tam ale vyrazili a byli jsme příjemně překvapeni. Na svazích pahorku na okraji pouště se toho nachází skutečně hodně k vidění. Hlavním lákadlem skanzenu jsou domy či celé obytné komplexy z několika oblastí západního pobřeží Indie. Můžete tak na vlastní oči spatřit, jak bydlí pastevec z Rádžasthánu, rolník z Maháráštry či Gudžarátu nebo rybář z Góy. Jinak strohé a účelné stavby z přírodních materiálů jsou často oživeny pestrými ornamenty.

Cestu mezi jednotlivými staveními zpestřují jakési "kulturní vložky". Na horkém slunci posedává skupinka hudebníků a tanečnice, všichni v tradičních krojích. Jakmile jsme se přiblížili, jako mávnutím kouzelného proutku ožili, muzikanti začali hrát a tanečnice se svůdně rozvlnila. Za malý bakšiš předvede dokonce i něco navíc... Ne, nebojte se, probíhá to ve vší počestnosti. Dívka si připraví na zem za sebe tři mince a při tanci je, prohnuta do mostu, zvedne ústy a očními víčky. Usilovná grimasa jí přitom nakrabatí milý obličejík do vějíře vrásek. Malým šokem pro nás bylo nenadálé zjištění u druhé podobné skupinky opodál. Jak jsme totiž po chvíli odhalili, tato tanečnice, ač šikovně maskována, rozhodně nebyla ženského pohlaví.

To ale není zdaleka všechno z toho, co skanzen nabízí. Velmi hezká je například výstavka terakotové keramiky, obsahující širokou škálu výrobků od nádobí přes hračky až po kultovní sošky. Stojí zde dokonce i moderně pojatý amfiteátr, jistě potřebný při větších akcích, které se tu z času na čas konají. Dnes je ale obyčejný klidný den, návštěvníků nemnoho, a tak nepřekvapí, že v dlouhé řadě stánků se suvenýry a občerstvením je jich otevřených jen pár. Sortiment je stejný jako v obchůdcích turistických uliček ve městě. Nakonec jsem neodolal a rozhodl jsem se vybrat si z pestré a bezedné nabídky miniatur slonů, velbloudů a koní, malovaných na textilu. Od každého zvířátka jsem si přivezl domů jeden exemplář. Kdo chce, ten nemusí zůstat jen u obrázků. Hned vedle se totiž lze na skutečném živém velbloudu i svézt.

Celý projekt Šilpgram je pojat skutečně velkoryse, a tak jsme se domnívali, že v tom musí mít prsty nějaká "západní" nadace, až dokud jsme se nedozvěděli, že jeho patronem byl sám Rádžív Gándhí. Jak jsme se přesvědčili, i v Indii to jde, když se chce, bohužel to je ale v této lidnaté zemi spíše vzácností.


Založení Udajpuru předcházela krvavá bitva

Od roku 1192 vládli téměř celému indickému severu islámští panovníci. Mnoho let trvající boje dynastií o moc nakonec vynesly v 15. století na trůn v Dillí nejslavnějšího indického panovníka Akbara, zakladatele Mughalského impéria. Jakmile si Akbar dostatečně upevnil vnitřní pozici, obrátil svou pozornost nejprve k západní hranici, kde se od nepaměti nacházelo velké množství drobných hinduistických státečků, spravovaných rádžpútskými mahárádži. Tito konzervativní a hrdí bojovníci žili podle rytířského kodexu kšatríjské (válečnické) kasty a téměř neustále vedli drobné války se svými sousedy.

Akbar potřeboval zabezpečit hranici nejprve v této citlivé části impéria, aby se pak mohl v klidu soustředit na ostatní problémy. Způsob, jakým to provedl, ukazuje jeho nevšední státnické nadání. Jeho prvním krokem bylo vyhlášení války nejmocnějšímu z Rádžpútú, ránovi z Méváru Udaji Sinhovi. Mohutná Akbarova armáda postupovala na západ, dokud se nezastavila před hradbami obrovské pevnosti Čitaur, za kterými obklíčila několik tisícovek nepřátelských bojovníků i s rodinami. Ačkoli se první útok o čitaurské zdi roztříštil, porážka obležených několikanásobnou přesilou byla jen otázkou času. A tak, když již byly hradby na jednom místě prolomeny a velitel pevnosti zahynul, začali se obránci podle svého rytířského kodexu chystat k obřadu džauhár. Poté, co jejich manželky vykonaly satí (dobrovolná smrt upálením na hranici), aby nepadly do rukou nepřítele, vyrazili bojovníci v oranžových rouchách z bran, zemřít v boji muže proti muži. Tato jediná bitva stála 25 tisíc lidských životů.

Smutnému konci na čas unikl mahárádža Udaj Sinh, který až do své smrti sídlil ve městě, které dodnes nese jeho jméno - Udajpur (Udajovo město). Akbar ho dále nepronásledoval, neboť po drtivé porážce jiného rádžpútského království již demonstroval dostatečně svou sílu. Místo válčení mohl z pozice silnějšího uzavírat smlouvy, ve kterých nabízel jednotlivým mahárádžům částečnou nezávislost jejich území výměnou za loajalitu. Podařilo se mu tak uskutečnit důležitý krok na cestě k vytvoření říše, která neměla na celém tehdejším světě obdoby.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:

Michal Jeránek




Diskuse ke článku

 

Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země