Fotoreportáž Martina Vaňka: Cesta po Transsibiřské magistrále aneb Vlakem po velké Rusi

Fotoreportáž Martina Vaňka: Cesta po Transsibiřské magistrále aneb Vlakem po velké Rusi Zdroj: Martin Vaněk

Ostankinská televizní věž. Z nejvyšší volně stojící budovy v Evropě lze za slunečných a jasných dní dohlédnout až do vzdálenosti 60 km. Tento jasný ale určitě nebyl.
Většinou se snažím cestovatelským klišé úplně vyhýbat. Někdy to ale nejde. Chrám svatého Vasila Blaženého svými barvami a pohádkovostí vábí k jižní straně Rudého náměstí. Jedno z míst, které vypadá ve skutečnosti mnohem líp než na fotkách.
Věčný oheň. Výjev, který je možné spatřit ve většině větších měst bývalého Sovětského svazu: památník místním obětem Velké vlastenecké války, jak Rusové druhou světovou válku nazývají.
Každý rok zamrzá největší zásobárna pitné vody na světě: jezero Bajkal. Místo lodní nastává sezona silniční dopravy přes několikametrovou ledovou vrstvu, která zkracuje cestu ze severu na jih o stovky kilometrů.
Ulan-Ude. Hlavní město Burjatské republiky na vás dýchne Asií. Na první pohled vypadá jako typické ruské město s kouřícími komíny v pozadí. Kulaté tváře s asijskými rysy Burjatů zabalené ve zvířecích kožešinách, místní kuchyně a buddhistické chrámy vás ale přesvědčí o opaku.
9
Fotogalerie

Fotoreportáž Martina Vaňka: Cesta po Transsibiřské magistrále aneb Vlakem po velké Rusi

Kdykoliv mluvím s někým o cestování, všichni mají jeden společný sen: Transsibiřskou magistrálu. Potkal jsem ale jen málo lidí, kteří po ní opravdu jeli. A kdy jindy jet na Sibiř než v zimě? Cestu jsem pojal jako úvodní etapu mého stěhování na Nový Zéland, protože proč letět, když lze jet po zemi?

Rusko je obrovská země, to je známý fakt. Naplno jsem si to ale uvědomil, až když jsem strávil dva dny nonstop ve vlaku a na mapě se posunul jen o malý kousek směrem na východ. Nepředstavitelná dálka. Cesta z Petrohradu do Vladivostoku zabrala měsíc. Víza jsem vyčerpal do posledního dne. A měsíc je žalostně málo na průzkum největší země na světě. Pečlivě jsem tedy vybral zastávky, protože nebyl čas přesouvat se někam dál.

Rusko mě rozhodně nezklamalo. U nás je tahle nádherná země cestovatelsky opomíjená. Pokud ale člověk překoná nedůvěru v tuto zemi a skousne byrokracii při udělování víz, je odměněn spoustou nezapomenutelných zážitků a osobních setkání s místními lidmi, kteří nemají s politickou garniturou nic společného. Obecně se zde Čech (pokud je navíc jako já z Karlových Varů) setká s nesmírnou pohostinností. Na každém kroku je sice cítit obrovská pýcha na vlastní rozlehlou zemi, což je pro našince zvláštní pocit, ale neměl jsem dojem, že by to zavánělo nezdravým nacionalismem.

Velice zajímavé bylo, jak z evropského Petrohradu s každým krokem směrem na východ Evropa pomalu vyprchává, a cestovatel se tak nedostává do „exotiky“ šokem, ale postupně krok za krokem.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: