Na jihovýchodě Turecka se rozkládá fascinující území, někdy také označované jako „turecký Kurdistán“. Obývají ho z velké části Kurdové a zahrnuje vyprahlé náhorní plošiny, kterým vévodí legendami opředená hora Ararat. Oblastí protékají bájné řeky Eufrat a Tigris a najdeme tu jak jedinečné divy přírody, tak úžasné historické památky, které nás přenesou do dávné minulosti a očarují půvabem Orientu.
Kouzlu východního Turecka jsem propadla už před více než sedmi lety. Tu chvíli si pamatuji, jako kdyby to bylo včera. Z Česka jsme se tehdy autem vypravili na naši dosud nejdelší cestu. Přes Balkán jsme se dostali do Turecka a pokračovali podél Černého moře do Gruzie. Z Gruzie jsme se vrátili zase zpátky do Turecka a po dvou týdnech cesty jsme se ocitli na pláních pod horou Ararat. Tehdy mi to připadalo až neuvěřitelné, že jsme dojeli na místo, o kterém jsem se učila ve škole a které mi přišlo tak vzdálené a nedosažitelné. Od té chvíle mě Blízký východ začal přitahovat jako magnet. Tato cesta vlastně dala směr spoustě mých dalších výprav a do regionu jihovýchodního Turecka se vždycky ráda vracím.
Podivuhodné „moře“ mezi sopkami
Mou nejoblíbenější zastávkou bývá tyrkysové jezero Van, které je s rozlohou téměř čtyři tisíce kilometrů čtverečních největším jezerem Turecka. Jeho druhý břeh zůstává obvykle v nedohlednu, a tak působí jako moře. Rozkládá se v Arménské vysočině v nadmořské výšce asi 1646 metrů a já pokaždé znovu žasnu nad představou, že taková obrovská masa vody leží výš než naše Sněžka. Jezero vzniklo před více než 600 tisíci lety, kdy vodu v kotlině uzavřely proudy lávy z nedalekých sopek Nemrut Dağı a Süphan Dağı.
Hladina jezera neustále stoupá, za posledních sto let se zvedla o více než tři metry. Kromě toho voda v jezeře vyniká neobvyklým obsahem minerálních látek, je nejen slaná, ale také extrémně zásaditá. I bez použití pracího prášku a mýdla v ní prý jde vyprat bez problému i to nejšpinavější prádlo. Vanské jezero se nachází v oblasti s minimálním osídlením, nestojí kolem něj žádné hotely a od přímořských letovisek je k němu daleko. A tak tu i přes všechnu jeho pozoruhodnost a krásu zatím turistů a návštěvníků nebývá mnoho. Jezero obklopují vrcholky hor a lemují ho desítky opuštěných pláži, kde se dá bez problémů postavit stan nebo zaparkovat s autem. Křišťálově čistá voda z něj dělá ideální místo na koupání, plavání a odpočinek uprostřed přírody. Kdo se u jezera zdrží přes noc, může si vychutnat i okouzlující západy a východy slunce.
Návrat do země předků
Kromě milovníků přírody si tady na své přijdou i lidé se zájmem o historii. V regionu okolo jezera Van najdete pozůstatky urartské, asyrské, perské, kurdské, a především arménské kultury. Dalo by se dokonce říct, že tato oblast je kolébkou arménské civilizace. Na maličkém ostrůvku Akdamar na jezeře Van stojí asi nejslavnější a nejnavštěvovanější památka Vanského regionu – arménský kostel svatého Kříže. Pochází z první poloviny 10. století našeho letopočtu a vznikl pod dohledem arménského krále Gagika. Dlouhé roky sloužil jako poutní místo arménských křesťanů. V období první světové války byl opuštěn a posléze vypleněn vandaly. V letech 2005 až 2006 ho nechala turecká vláda opravit a o rok později se kostel znovu otevřel veřejnosti. Na ostrov pluje přívoz, který stojí 15 tureckých lir, a dalších 18 tureckých lir se platí jako vstupné. Ostrůvek má rozlohu necelý kilometr, a dá se tedy projít celý během chvíle. Stoupáme do prudkého kopce a z jeho vrcholku se nám otevře ikonický pohled na ladnou siluetu starobylého kostelíku, za kterým se modrá jezero a zvedá mohutná spící sopka Çadir (čtěte čadyr). Když o chvíli později vycházíme z kostela, zastaví mě žena s dlouhými volně rozpuštěnými vlasy. Na sobě má oblečené barevné šaty. V této části Turecka to není úplně typický obraz. Žena hovoří anglicky a vypráví emotivní příběh o návratu do země svých předků. Žil tady její dědeček, který zemřel roku 1915 během arménské genocidy. Mariam se sem za poslední roky vydala podruhé. Teď žije v Moskvě, a tak v hovoru z angličtiny plynule přecházíme do ruštiny. „Je to dva dny zpátky, co se mi společně s mými blízkými podařilo vystoupat na horu Ararat. Je to naše posvátná hora,“ říká hrdě Mariam a oči se jí lesknou dojetím. Chválím její odhodlání a současně na mě dolehne pocit zoufalství a smutku nad osudem arménského národa a také nad věčnou nenávistí mezi znepřátelenými Turky a Armény, která zřejmě nikdy nepoleví a do budoucna přinese ještě hodně bolesti a utrpení.
Předpokládá se, že Arméni obývali oblast Arménské vysočiny více než 4000 let. Během arménské genocidy byla jejich civilizace ve východní Anatólii zničena. Některé zdroje uvádějí, že zahynulo až 1,5 milionu Arménů. Turecká vláda arménskou genocidu nikdy neuznala, mezi oběma zeměmi trvají dodnes spory a mají vzájemně uzavřené hranice. Hora Ararat, která leží na turecké straně hranice, je pro Armény hlavním národním symbolem.
Jezera uvnitř hory
Přímo nad jezerem Van se zvedá pozoruhodný vyhaslý vulkán Nemrut Dag?, který je skutečným zázrakem přírody. Jméno hora dostala po slavném biblickém králi Nimrodovi. Tyčí se do výšky 3050 metrů a její vrchol tvoří gigantický kráter, na jehož dně se modrají sopečná jezera.
Když jsme tady byli poprvé před sedmi lety, vedla sem jen prašná cesta se spoustou hrbolů a nebezpečných výmolů. Museli jsme jet krokem, abychom s naším nízkým sedanem nechytali spodkem. Naše pomalá jízda a evropská poznávací značka upoutaly pozornost místních, kteří jeli také nahoru do kaldery. Když viděli, jak se na špatné cestě naše auto trápí, navrhli nám, ať zaparkujeme ke kraji a dál pokračujeme s nimi jejich terénním vozem. Výpravu vedl charizmatický fotograf Bilal, který se okamžitě ujal role našeho průvodce. Zavedl nás k ledové jeskyni, uvnitř které i teď, na začátku léta, ležel sníh. Ukázal nám obrovské studené jezero Nemrut, které zabírá celou západní část kráteru, a nakonec jsme příjemné odpoledne zakončili posezením u menšího teplého jezera Iligöl. Popíjeli jsme černý přeslazený čaj z tradičních skleniček tulipánovitého tvaru, jedli měsíčky voňavého melounu a Bilal nám vyprávěl o úžasném přírodním bohatství, které tato jedinečná kaldera ukrývá.
Jedna návštěva mi však nestačila. O čtyři roky později jsem se na horu Nemrut Dağı vydala znovu a tentokrát s jasným cílem. Přála jsem si onu nevšední scenerii vyfotografovat z výšky pomocí dronu. A tenhle sen se mi skutečně plní. Během těch čtyř let byla až k malému jezeru Iligöl postavena nová asfaltová silnice, a dostat se do kráteru tedy už není nejmenší problém. Znovu se touláme po známých místech a konečně obdivujeme i z výšky temně modré jezero Nemrut. Jezero vyplňuje zhruba jednu třetinu kráterů a s rozlohou téměř třináct kilometrů čtverečních patří k největším sopečným jezerům na Zemi. Jeho tmavá, průzračně čistá voda ostře kontrastuje se světle zelenou hladinou sousedního malého jezera napájeného termálními prameny. Dno s jezery ohraničuje vyvýšený okraj kráteru a úžasným způsobem dotváří neobyčejnou podívanou.
Druhá hora Nemrut
Shodou okolností se v Turecku nachází ještě jedna hora, která nese jméno Nemrut Dağı. I ona je výjimečná, i když zase úplně jiným způsobem. Hora se vypíná v pohoří Taurus v jihovýchodní Anatólii nad městy Adiyaman a Kăhta. V roce 62 před naším letopočtem nechal král Antiochos I. na jejím vrcholu postavit pohřební mohylu lemovanou obrovskými, až devět metrů vysokými sochami. Sochy představují Antiocha samotného, řecké, arménské a perské bohy a některé mají podobu zvířat. Dlouhá léta horu znali jen místní obyvatelé. Široká veřejnost se o její existenci dozvěděla až roku 1881, kdy ji objevil německý inženýr Karl Sester. Sochy i reliéfy poničilo několik zemětřesení. Velké újmy utrpěly i v důsledku úmyslného poškození v souvislosti s obrazoborectvím. Upadané hlavy soch jsou dnes postavené přímo na holé zemi. Pro svoji historickou hodnotu byla tato neobyčejná hora roku 1987 zapsána na Seznam světového dědictví UNESCO.
Mimo jiné ji proslavily také nádherné východy a západy slunce. Hora Nemrut Dağı, zasazená v úžasné přírodní kulise, se stala oblíbeným výletním cílem nejen pro zahraniční turisty, ale především pro samotné místní. Každé ráno a večer ožívá. Setkávají se zde rodiny, mladé páry, skupinky přátel a všichni bez výjimky se nechávají unášet velkolepým výhledem do krajiny, kterému přítomnost tajuplných soch propůjčuje doslova mystickou podstatu.
Kromě dlouholetého sporu s Armény hýbe regionem jihovýchodního Turecka ještě další konflikt. Napjaté vztahy panují i mezi Turky a Kurdy, kteří v současnosti v této oblasti tvoří dominantní etnickou skupinu.
Turista na Divokém východě
I přes krvavou minulost, divokou současnost a značnou přítomnost armády se v této specifické oblasti, kde dýchá historie na každém kroku, cestuje překvapivě dobře. Jako kdyby se ona odvěká nenávist mezi znesvářenými národy obyčejného turisty vůbec netýkala. Laskavost a pohostinnost zdejších obyvatel nakonec rozpouštějí všechny obavy a pochybnosti.
Během naší první návštěvy Turecka v roce 2014 jsme zabloudili poměrně blízko k syrské hranici. Byla už tma a nám se nedařilo najít místo, kde bychom si postavili stan. Nakonec jsme mezi domy na konci vesnice objevili opuštěnou parcelu zčásti obehnanou plotem. Už jsme byli dost unavení, a přestože jsme nenašli nikoho, koho bychom požádali o svolení tady zůstat, pustili jsme se do stavění stanu. Když jsme se chystali jít spát, uviděli jsme, jak se k nám blíží několik osob s baterkami. Vyhodí nás? Strachovali jsme se ale úplně zbytečně. Pánové nám přišli nabídnout, abychom šli přespat k nim domů. Nechtěli jsme je obtěžovat, a tak j sme zůstali na zahradě. Ráno nás ale už netrpělivě vyhlíželi, a jen co jsme vstali, přinesli nám k snídani z pece čerstvě vytažené placky a na cestu nám s sebou přibalili zeleninu.
Štědrost bez hranic…
Pohostinnost je v jihovýchodním Turecku dobrým zvykem a setkávali jsme se s ní během našeho toulání tímto regionem téměř každý den. Obyčejný turista bez znalosti místního jazyka vlastně většinou neví, jestli zrovna mluví s Turkem, nebo s Kurdem. Bezpečnější je po tom nepátrat a do hovorů na téma turecko-kurdských vztahů se raději nepouštět. Pokud tuto otázku otevřou sami místní, musí být člověk i tak obeztřetný a dávat pozor, aby se nedostal do potíží. A i když si myslí, že ho nic nemůže překvapit, někdy stačí úplně málo a může nevědomky vyvolat nepříjemný konflikt.
Ve městě Şanliurfa (čtěte šanlyurfa) jsme se seznámili s Ibrahimem, jeho matka byla Kurdka a otec Turek. Ibrahim sedm let pracoval na Ukrajině, kde si našel ženu, která se společně s ním odstěhovala do Şanliurfy a přijala islám. Spolu mají dva syny a Ibrahim pracuje jako kuchař. Vlastní malovaný autobus předělaný na restauraci a večer s ním stává v parku v Şanliurfě, kde jsme se i potkali. Ibrahim se nás ujal a rozhodl se, že se o nás pro dnešní večer postará se vším všudy. Nejdříve nás začal hostit čajem, a jak večer postupoval, vzal mého parťáka na skútru do pekárny, kde mu ukázal, jak se peče tenký chléb lavaš. Přihlíželi jsme také přípravě masa, jehož kousky Ibrahim napichoval na dlouhé kovové jehly a griloval je na dřevěném uhlí. Maso pak společně s čerstvou zeleninou balil do lavaše a dvě rolky zvané dürüm slavnostně naservíroval i nám. Oba jsme svorně chválili Ibrahimovo kuchařské umění, když vtom se z ničeho nic nad městem začaly ozývat výstřely. S mým parťákem jsme si vyměnili překvapené pohledy. Nikdo ale naštěstí nepanikařil, lidé na ulici se chovali pořád stejně, a tak jsme i my zůstali bez hnutí sedět. Přesto naše pohledy zachytil Ibrahim, který se hned pustil do vysvětlování: „Nic se neděje, všechno je v pořádku. To jen Erdogan vyhrál volby a lidi oslavují a střílejí radostí do vzduchu.“ Kromě výstřelů se po chvíli rozeznělo i houkání sanitek, které mě přece jen trochu znejistělo, ale rozhodla jsem se to nijak neřešit. Na moji otázku, jestli se radují i Kurdové, Ibrahim jen beze slova přikývl. Dál se k tomu nevyjadřoval a mě jeho souhlas udivil, ale je možné, že jako hluboce věřící člověk sympatizoval s Erdoganem a jeho konzervativismem.
…ale buďte ve střehu
Jen co nám v žaludku trochu slehlo výborné v lavaši zatočené maso, Ibrahim nám k asi už desáté skleničce černého čaje přinesl talířky s výbornou baklavou zasypanou pistáciovými oříšky. Snažili jsme se jeho štědrost krotit, ale v tomhle případě to bylo úplně marné. Pak k našemu stolečku přisedli tři muži. S mým parťákem si padli do noty a domluvili se, že pojedou koupit pivo. Můj parťák už seděl s nimi v autě, když přiběhl Ibrahim, něco na pány křičel a mému parťákovi poručil, aby si vystoupil. Zlobil se, že s nimi mluvíme. Jako velmi konzervativní muslim si potrpěl na přísné dodržování pravidel a jedním z nich je i zákaz pití alkoholu. Moje domněnka se potvrdila ve chvíli, kdy se pánové vrátili s černými igelitkami naplněnými lahvemi s pivem. Jen co vystoupili z auta a zamířili k nám, Ibrahim si sundal kulatou muslimskou čepičku, vyhrnul si rukávy a do ruky vzal sekyru. Vztekle se rozběhl proti chlapíkům, z rukou jim vytrhl tašky a láhve s pivem postupně jednu po druhé roztříštil o zem. Nevěřícně jsem hleděla na celou scénu a v duchu si nadávala, co jsme to způsobili. Chlapíci se naštěstí před Ibrahimem dali na útěk, a tak se kromě pár rozbitých lahví nikomu ze zúčastněných nic nestalo…
Ibrahim se stejně, jako se rychle rozohnil, zase uklidnil, ale pro mě tento večer byl už napořád ponaučením a připomínkou, že jihovýchodní Turecko je výbušným regionem, kde člověk může velmi lehko šlápnout vedle. Když člověk „nevidí a neslyší“, tak v této nesmírně zajímavé krajině může vlastně pohodově cestovat a užívat si, že jsou všichni velmi přátelští a milí. Když se ale pak rozhlédne pořádně, začne narážet na všechny křivdy a nepravosti, které nad tím vším visí zvláštním způsobem ve vzduchu...
Musíte vidět
- Hora Ararat: Milovníci hor a turistiky si nenechají ujít výstup na biblickou horu Ararat. Cesta na vrchol pětitisícovky není technicky složitá. Pro někoho však může být náročná kvůli aklimatizaci a je k ní potřeba získat povolení od tureckých úřadů a najmout si průvodce.
- Vesnice Harrán: Harrán se nachází nedaleko hranice se Sýrií a se stářím 6000 let patří mezi jedno z nejdéle osídlených míst na Zemi. Žijí zde především obyvatelé arabského původu a bydlí v typických hliněných domech – připomínají včelí úly a poskytují ve zdejším extrémně horkém podnebí příjemný chládek.
- Město Mardin: Staré město Mardin stojí na svahu kopce nedaleko bájné řeky Tigris a svým orientálním vzhledem a architekturou působí jako muzeum pod otevřeným nebem. Proslulo okrově zbarvenými kamennými domy, úzkými uličkami, kostely a mnoha mešitami.
- Muradijské vodopády (Muradiye): Leží na řece Bendirmaha v poměrně pusté krajině tvořené temnými vulkanickými horninami z nedaleké sopky Tendürek Dagi. Řítí se z výšky až 18 metrů a přitahují návštěvníky okolní vegetací. Na pikniky a výlety sem velmi rádi jezdí i místní obyvatelé.
- Město Hasankeyf: Starobylé město se rozkládá podél řeky Tigris v jihovýchodním Turecku a vyniká řadou významných památek. Kromě pozůstatků mostu přes řeku Tigris, citadely, paláců a hrobek je významný také komplex jeskynních obydlí vyhloubených do pískovcových skal. V roce 2020 bylo bohužel i přes protesty místních obyvatel a mezinárodní odpor zčásti zatopeno vodami přehrady Ilisu.
- Palác Išaka Paši (Ishak Paşa Sarayi): Tento pohádkový palác se nachází na východě Turecka a jedná se o vrcholné dílo osmanské architektury. Součástí paláce je mauzoleum, mešita, hradby, nádvoří i harémové sály.
