Čekání na slavnostní průvod si omladina krátila tanci, které měly k jakékoli choreografii vskutku daleko. Spíše připomínaly hromadné sexuální orgie.

Čekání na slavnostní průvod si omladina krátila tanci, které měly k jakékoli choreografii vskutku daleko. Spíše připomínaly hromadné sexuální orgie. Zdroj: Jana Troupová

Slavnostní průvod paradoxně uvedl alegorický vůz čínské komunity. Následovala taneční skupina malých holčiček ve žlutých šatičkách, samozřejmostí byly žluté korálky ve vlasech.
Místní macaté černošky se na svátek pečlivě připravují. Vyzývavé dekolty, kratičké minisukně či sexy obuv, to vše k oslavě patří. Před deštěm chrání účes igelitová taška.
Místní macaté černošky se na svátek pečlivě připravují. Vyzývavé dekolty, kratičké minisukně či sexy obuv, to vše k oslavě patří. Před deštěm chrání účes igelitová taška.
Oslavy Garífunského dne osídlení v belizském městě Dangriga
Oslavy Garífunského dne osídlení v belizském městě Dangriga
7
Fotogalerie

Kopulační tance, drogy a alkohol. To jsou oslavy Garífunského dne osídlení v belizském městě Dangriga

Každý rok v listopadu slaví Belizané ve městě Dangriga Garífunský den osídlení, tedy příjezd uprchlých potomků černých otroků z Hondurasu. Jejich oslavy jsou spojeny s živočišností a neskrývanou vášní.

Do Belize jsme zavítali po pobytu v malebné Guatemale. Zpěvnou španělštinu tak vystřídala rozkřičená místní kreolština. Tato kombinace angličtiny a afrických jazyků ke zdejším macatým černoškám a svalnatým černochům (majoritní populaci tohoto karibského státu) naprosto přirozeně patří. Po chvíli jsme si ale na drzé výrazy a hlučné domorodce zvykli. Jak jinak bychom si také mohli užít oslavy v Dangrize, když především kvůli nim jsme do tohoto státu zavítali?

Dangriga, ospalé městečko na pobřeží Karibiku (Honduraského zálivu), znamená v jazyce Garífunů „Stojaté vody“. To má pro komunitu hluboký význam. Jednou za rok, vždy 19. listopadu, se tyto Stojaté vody probouzí k velkolepé události, kterou je Garífunský den osídlení. Celá komunita přehrává rekonstrukci příchodu Garífunů z Hondurasu a jejich vylodění na pláži ve vydlabaných kánoích.

„Hej, nechceš jointa?“ zubí se na mě rozdovádění tetovaní černoši se zlatými řetězy na krku. Jsou skoro tři hodiny ráno, v hostelu Riverside se ale kvůli komárům a hlavně nesnesitelnému hluku nedá spát. Všude na rozblácených ulicích (období dešťů se letos trochu protáhlo) tancují skupinky mladíků, svíjí se slečny v těsných tričkách, která odhalují, co mohou, lépe řečeno nezakrývají téměř nic. Nedá se ale říct, že by se tančilo v párech, spíše kolem sebe vidím shluky různě propletených těl. Vlastně ani nejde o tanec v pravém slova smyslu, celé to vypadá jako jakési skupinové kopulační tance. Bubeníci z Gales Point, vesničky přibližně deset kilometrů severně od Dangrigy, bubnují jako o život. I když jsou už značně pod vlivem alkoholu, předvádějí neuvěřitelně rytmické kreace a stejně tak omladina přímo na ulici. A to má pravá oslava začít až zítra…

„Příjezd“ osadníků

Na hodinu usínáme. Podle informací místních, kteří už byli v notně podroušeném stavu, měly podle tradice kolem šesté či sedmé hodiny ranní připlout lodě s novými osadníky. Něco po půl osmé se z hnědého moře (stále pršelo) skutečně do ústí řeky přiřítila bárka přeplněná opilými Garífuny s tamburínami a různými frkačkami. Za mohutného povzbuzování davu shromážděného okolo řeky „osadníci“ halasně zpívají a horečně pádlují až za mostík přes řeku a zase zpět. Loďku následuje ještě jeden zbloudilec na dřevěné kánoi s belizskou vlajkou. Trochu se nahýbá – asi také včera oslavoval až do brzkého rána –, až se málem překlopí do řeky. Naštěstí se mu jen nalila voda do lodě, kterou mu ostatní pomáhají vylít. Tím paráda končí a naprostá většina obyvatel městečka se přesunuje do místního kostela.

Mše trvá podstatně déle než obvykle a je to velká událost. Následuje tanec, zpěv, ukazuje se místní královna krásy (mladá, ještě relativně štíhlá). Využíváme dalšího návalu deště k tomu, abychom si v malé hospůdce dali snídani. V začouzené místnosti sotva nacházíme místo mezi pokuřujícími černochy, kteří shodně popíjejí buď místní pivo Belikin, nebo Guinness. Dáváme si rybu, fazole a teplé pšeničné placky, nic jiného k snídani nemají. Některé ženy mají na hlavě igelitové tašky, aby jim déšť střídaný s lijavcem neponičil kreace, které si na tento den vytvořily na hlavě. Voda do hospody cáká až dva metry ode dveří. To ale nevadí trochu přiopilému mladíkovi s kraťasy hodně nízko u kolen (nejen proto, že má kapsy přeplněné pivy). Nohy má v žabkách celé zablácené, na hlavě potrhanou kšiltovku a obráceně nasazené velké sluneční brýle. Stojí ve dveřích a hodně hlasitě flirtuje se slečnou s velkými zlatými náušnicemi, na kterých se blyští nápis „sexy“, a s ještě větším výstřihem.

Zábava vrcholí

Belizská kuchyně je proslulá výbornými pokrmy z ryb a darů moře: krevet, langust, zamračené barakudy a rýže vařené v kokosovém mléce. Místní obyvatelé ale mají na jídelníčku mnohem častěji smažené kuře či dušené hovězí, hot dog, hamburger, fazole, tortilly nebo smažené hranolky. Ohledně pití jsme čekali čerstvé ovocné džusy. Ty sice v nabídce jsou (a mají vynikající chuť), místní však dávají přednost ochuceným sladkým limonádám. Samozřejmostí je pak pivo a rum. Tento alkohol vyráběný výhradně z cukrové třtiny tu můžete ochutnat v mnoha podobách a dosahuje mimořádné kvality.

Na chvíli přestává pršet. Venku všichni klevetí, popíjejí pivo a čekají na slavnostní průvod, který má jít hlavní a jedinou ulicí městečka. Nedá se ale říci, že jde o trpělivé vyhlížení prvních alegorických vozů. Místní omladina si čekání zkracuje tanci přímo na ulici, takže o „kulturní“ program je postaráno. Opět se nejedná o tanec v pravém slova smyslu, ale o sexuálně zaměřené, téměř kopulační pohyby a kreace dvojic, trojic i čtveřic přímo na ulici, na zemi, u sloupu elektrického vedení, jak to zrovna vyjde. Za světla vypadají tyto „tance“ ještě odvážněji než o předchozí noci. Dospělí i malé děti přihlížejí. Okolo stojící ženy středního věku se pohybují do rytmu zběsilé směsice reggae, funky a samby a se smíchem a hrubými kreolskými výrazy hecují mladé k odvážnějším „výkonům“ a vzpomínají na své mládí.

Opět prší, všichni se schováváme pod všemožné konstrukce, kam sice zatéká, ale aspoň je člověk uchráněn od hlavních proudů vody. Nejvášnivější tanečníci kopulačních tanců však zůstávají na ulici i za nejprudšího deště a nevypadá to, že by je tropický liják zchladil. „Už jedou, už jedou,“ křičí malá černoška a oči jí září vzrušením. Vlásky má spletené do tenkých copánků a každý je zakončen korálkem jiné barvy. Z jednotlivých copánků má pak ještě vytvořeny kreace, za které by se nestyděli ani mistři předních světových kadeřnických salónů.

Vidím správně? První alegorický vůz (spíše vozík) je čínské komunity. Je pravda, že většinu obchodů i restaurací v Dangrize vlastní právě Číňané. V této části světa není neobvyklé, že v čínské restauraci zaměstnává asijský majitel indiánku a ta obsluhuje přiopilé černochy. Následuje taneční skupina malých holčiček ve žlutých šatičkách, samozřejmostí jsou i žluté korálky ve vlasech. Po dvou hodinách se stále objevují nové a nové vozy, skupiny a tanečníci.

Etnické Belize

Belize je etnicky velmi rozmanitá země. Majoritní skupinou jsou zde Kreolové, potomci afrických otroků a prvních britských osadníků. Oproti tomu Garífunové jsou potomci afrických otroků, kteří se smísili se zbytky poslední Karibů, tedy původních indiánů. Dále zde žijí potomci Mayů (skupiny Yucatéků, Mopanů a Kekčíů) a samozřejmě mestici, potomci indiánů a španělských kolonizátorů. V poslední době nabírá na významu i asijská komunita.

Večer se v místním parku (rozblácený plácek u řeky plné odpadků) koná koncert. I přes hustý déšť se na dřevěném rozviklaném pódiu střídají velmi kvalitní kapely. V tmavých zákoutích si sotva třináctiletí hoši „namlouvají“ stejně stará nebo i mladší děvčata. Námluvy probíhají ale čistě po kreolsku. Klučina popadne holku zezadu a kroutí se s ní. Ta s pištěním odběhne ke kamarádkám, pak se ale nenápadně vrací a kroutí svým ještě dětským pozadím před hochem. Oba pak mizí ve tmě za stánkem s kukuřičnými tortillami. V belizské etnické směsici jsou nepochybně nejvýraznější Kreolové. A to nejen počtem. Jejich drsná angličtina, hrubé výrazy, chuť k jídlu, pití, oslavám a sexu dávají tomuto karibskému státu ještě silnější tropickou příchuť.


Pohnuté dějiny otroků z Afriky

Kořeny samotných Garífunů najdeme na ostrově Svatého Vincence ve východním Karibiku. V roce 1635 zde ztroskotaly dvě španělské galeony přivážející otroky z africké Nigérie. Černoši bojovali s domorodým indiánským kmenem Karibů, který se nakonec podvolil. Obě rasy se ale během času promíchaly a tomuto etniku se začalo říkat černí Karibové. Během celého sedmnáctého a osmnáctého století byl Svatý Vincenc oficiálně pod britskou správou, ale ve skutečnosti na ostrově vládli samotní Karibové. To se samozřejmě Britům nelíbilo a téměř celou komunitu zavlekly na ostrov Roatán u honduraského pobřeží. Tam je nechali svému osudu, kterého se ale brzy ujala španělská koloniální správa. Přeživší převezla na honduraskou pevninu, kde sloužili jako levná pracovní síla na plantážích. Díky výtečné orientaci v mangrovových bažinách se ale z mnohých stali zkušení pašeráci, jejichž schopnosti obcházet španělské zákony zakazující obchod s Brity v Belize byly pověstné. Na počátku 19. století se někteří z Garífunů přestěhovali na pobřeží do Belize. Další velká migrační vlna následovala v roce 1832, kdy z Hondurasu (v té době území Středoamerické unie) uprchly do Belize tisíce Garífunů. Jejich příjezd se každoročně slaví jako Garífuna Settlement Day – Garífunský den osídlení.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: