Pobřežní část Aljašky u města Haines, státní park Chilkat

Pobřežní část Aljašky u města Haines, státní park Chilkat Zdroj: Štěpán Černoušek

Osada Ninilčik na poloostrově Kenai
Hřbitov pravoslavných Athabasků ve vesnici Eklutna
Fort Ross v Kalifornii. Nejzazší místo, kam dosáhla ruská kolonizace Ameriky.
Pobřežní část Aljašky u města Haines, státní park Chilkat
Hřbitov u kostela Proměnění Páně v Ninilčiku
9
Fotogalerie

Ruská Amerika na Aljašce: Co se dochovalo z doby, kdy mrazivý americký stát patřil Rusku?

Hroby u pravoslavného kostela Proměnění Páně v městečku Ninilčik na jihu Aljašky nabízejí pohled na opravdu nevšední kombinaci – ruský pravoslavný kříž ozdobený americkou vlajkou. „Michael M. Oskolkoff. Husband, father, grandfather“ – anglický nápis na náhrobku z roku 2002 doplňují dvě ruská slova vytesaná v cyrilici: „Věčnaja pámjať“. Ani 150 let od okamžiku, kdy Rusové Aljašku prodali Spojeným státům, ruský vliv z tohoto území zcela nevymizel.

Aljaška. Největší a zároveň nejméně obydlený stát Spojených států amerických přitahuje návštěvníky nádhernou severskou přírodou, drsným životem a možností bezprostředního setkání s medvědy, vlky, losy a další divokou zvěří. Stovky mil jízdy mimo civilizaci se můžete kochat neuvěřitelnými sceneriemi jezer, zasněžených hor, aniž byste kohokoli potkali.

Města a osady, kam návštěvník zavítá doplnit zásoby, se příliš neliší od jiného amerického zapadákova v centrální oblasti Spojených států – nepříliš vzhledná sídla plná aut, obchodů, úřadů, mezi jejichž obyvateli často potkáme zástupce původních národů Aljašky – indiánů, Inuitů či Aleutů. Na první pohled zde dávnou ruskou přítomnost téměř nic nepřipomíná. Ovšem při troše pozornosti nabízí Aljaška překvapivě mnoho roztroušených stop a připomínek dávné ruské přítomnosti. Jako například osadu Ninilčik na západním pobřeží poloostrova Kenai.

Pozůstatky ruského vlivu

Ninilčik založili v roce 1847 pravoslavní misionáři původem z ruské Kalugy, když sjednotili kmeny indiánských Athabasků a Inuitů, kteří soupeřili o zdejší přístup k moři a bohatá loviště. Ruština se postupně stala lingvou frankou těchto původních obyvatel, kolonisté a misionáři si vzali za ženy příslušnice indiánských a eskymáckých kmenů. Po prodeji Aljašky v roce 1867 Ninilčik neopustili, jejich kreolští potomci zde žijí dodnes a ruskou pravoslavnou kulturu považují za to hlavní pojítko, které je zde na břehu poloostrova Kenai sjednotilo. Jména původních misionářů – rodin Oskolkovů a Kvasnikovů – jsou zde rozšířena dodnes.

Komunita v Ninilčiku je vedle Old Harbouru na ostrově Kodiak nejspíš jedním ze dvou posledních míst na Aljašce, kde se dochovala aktivní znalost ruštiny z dob ruské kolonizace Aljašky. Pomohla k tomu dlouhodobá izolace komunity, i když od roku 1950 je již Ninilčik propojen se zbytkem světa silniční sítí. Podle loňských zjištění ruských lingvistů archaickým dialektem ruštiny, který mimo jiné prakticky nepoužívá střední a ženský rod a obsahuje velké množství anglických, eskymáckých a indiánských slov, dodnes hovoří v Ninilčiku kolem 25 osob. Všichni jsou ovšem starší 75 let a dialekt tak čeká nejspíš postupný zánik. Pár nápisů najdeme u místního pravoslavného kostela, na ulici je však slyšet výhradně angličtina. A nějaký příklad dialektu? „Moj doč prišol – moje dcera přišla“ nebo „jevonaj mať věs’ noč television karaulil – jeho matka celou noc sledovala televizi“.

Ruská expanze

Ruskou expanzi na Aljašku zahájil v letech 1728 a 1741 svými objevnými plavbami z Kamčatky dánský mořeplavec v carských službách Vitus Bering. Objevil ostrov Svatého Vavřince, Diomédovy ostrovy a také ostrov Kodiak. První ruská osada na území dnešní Aljašky vznikla v roce 1759, když ruští kolonisté obsadili aleutskou vesnici Iliuliuk na ostrově Unalaska v Aleutském souostroví. Právě tudy směřovala následná ruská kolonizace od pobřeží Kamčatky směrem k pevninské Aljašce. Postupně Rusové ovládli celé jižní pobřeží Aljašky a jejich výboje vedly dále do vnitrozemí i na jih na území dnešní kanadské Britské Kolumbie a amerických států Washington, Oregon a Kalifornie. Na konci 18. století vznikla Rusko-americká společnost, která měla kolonizaci na starosti a své sídlo přesunula z ostrova Kodiak do osady Sitka na stejnojmenném ostrově.

Etnických Rusů nebylo na Aljašce nikdy přítomno více než tisíc, a tak pro ruské kolonizátory byla zásadní spolupráce s původními obyvateli. Díky tisíciletému setkávání s původními národy Sibiře měli carští kolonizátoři velkou zkušenost s jednáním s původními obyvateli, dokázali využít jejich potenciálu a přesvědčit je k vzájemně výhodné spolupráci, i když ne vždy bylo soužití idylické. Například ozbrojený odpor indiánského kmene Tlinglitů proti Rusům u Sitky trval přes 50 let. Kombinace válčení, nemocí a hladovění vedla také počátkem 19. století k vymření celých aleutských vesnic a ke snížení celkové populace Aleutů (dnes se více používá výraz Unangané) na pouhých 20 procent počtu, který tento národ čítal do prvního setkání s Rusy.

Ve srovnání s populací Inuitů a indiánských kmenů na Aljašce tak Aleuté dopadli jednoznačně nejhůře. Zároveň se ovšem téměř všichni příslušníci tohoto národa dodnes hlásí k ruskému pravoslaví.

Ruská Kalifornie

Ostatně původní obyvatelé Aljašky pod carskou vlajkou tvořili i většinu účastníků další ruské expanze do hlubin Ameriky – v roce 1812 pětadvacet ruských kolonizátorů s 80 pomocníky z řad původních národů Aljašky dorazili až do Kalifornie, kde vybudovali pevnost a vesnice ležící pouhých sto kilometrů na sever od dnešního San Francisca. Stali se tak prvními Evropany, kteří osídlili severní pobřeží Kalifornie. Opustili je sice už po 29 letech (původní záměr zásobovat odtud obilím Aljašku nevyšel), vybudovaná pevnost Fort Ross se však zachovala a je udržována jako skanzen.

Pohled na pravoslavný kostelík ve Fort Ross s přilehlým hřbitovem je nesmírně poučný pro pochopení imperiální politiky carského, sovětského i dnešního Ruska. Až sem, do daleké Kalifornie, sahala přes 15 časových pásem Ruská říše, která v té době začínala jen 80 kilometrů od Ostravy...

Pravoslavní indiáni

Od počátku 19. století pak carský dvůr na Aljašku začal vysílat i pravoslavné misionáře, a tak začala éra christianizace původních obyvatel Aljašky v ruském ritu, jejíž výrazné stopy jsou patrné dodnes. Ta se dotkla především pobřežních národů Aleutů (Unanganů) a Inuitů. (Dříve se používal název Eskymáci, který však již není vnímán jako politicky korektní.

Na Aljašce dnes žijí tři skupiny Inuitů – severní Inupiat, jižní Alutiiq a západní Yupik, kteří obývají i ruské území na Čukotce.)

Podle profesora Richarda Dauenhauera z Aljašské univerzity v Anchorage je vliv ruské kultury a pravoslaví dodnes na Aljašce velmi silný: „Slaví se zde pravoslavné Vánoce s koledami, především mezi Inuity a Aleuty. Kromě Velikonoc a dalších svátků zde silně zakořenila i tradiční ruská baňa.“ A mimochodem, první Evropané, kteří spatřili Mount McKinley (6190 m n. m.), nejvyšší horu Aljašky a celé Severní Ameriky, byli Rusové. Pojmenovali ji tehdy „Bolšaja gora“ – Velká hora.

A původní indiánský název Denali, který byl nedávno nejvyšší americké hoře oficiálně vrácen, znamená totéž – Velká hora. Mnoho míst dodnes nese ruské názvy, častá jsou i anglická jména jako Russian Hill či Russian River.

Ruští kolonizátoři dokázali přivést k pravoslaví a následné spolupráci i indiánské kmeny obývající centrální části Aljašky. Dodnes tak vedle Inuitů a Aleutů na Aljašce můžeme potkat pravoslavné indiány z kmene Athabasků.

Například ve vesnici Eklutna ležící 25 mil od největšího aljašského města Anchorage se nachází nejstarší stojící budova v oblasti – dřevěný pravoslavný kostel svatého Mikuláše z roku 1830 a kolem něj unikátní hřbitov složený místo z hrobů z domků pro duchy zemřelých. Ty vypadají jako domečky pro panenky a odkazují na šamanskou minulost Athabasků. Obdobné pohřební domečky jsou roztroušeny na mnoha místech centrální Aljašky, ovšem hřbitov v Eklutně je největší. Jeho návštěva je nevšedním zážitkem a pohledem na poněkud nečekané kulturní kombinace – z kostela se z úst místních indiánů ozývají pravoslavné chorály a jejich šamanské pohřební domky zdobí vedle pravoslavných křížů americké vlajky a vlastenecké nápisy.

K ruskému pravoslaví se dodnes hlásí kolem 50 tisíc lidí (osm procent obyvatel Aljašky), v naprosté většině z řad původních obyvatel.
Často jsou v jejich způsobu vyznání patrné vlivy původního šamanismu, ovšem mezi původními obyvateli na Aljašce zakořenilo pravoslaví paradoxně mnohem více než u jejich příbuzných na ruské straně Beringova moře, kde naopak pronásledování církve a znemožnění misionářské činnosti za komunismu ve výsledku zachránilo původní šamanismus. Roste také počet pravoslavných kněží působících na Aljašce – v roce 1972 jich bylo 18, na přelomu tisíciletí pak 33. Dnes slouží mše v 80 městech a vesnicích po celé Aljašce.

Starověrci

Na Aljašce ovšem najdeme i vesnice starověrců, ruské sekty neuznávající církevní reformy ze 17. století, kteří jsou nositeli té nejtradičnější ruské kultury a v rodinách si bez ohledu na kontakt s americkou společností uchovávají tradiční mluvenou i církevní ruštinu. Tito starověrci ovšem nežijí na Aljašce od dob ruského kolonialismu, jejich cesta sem byla mnohem klikatější.

Jedná se o potomky starověrecké komunity, která ve 30. letech 20. století uprchla před bolševickou mocí v SSSR do Číny, odkud se v 50. letech přemístila přes Brazílii do amerického státu Oregon. Teprve od roku 1968 se tito členové ruské sekty začali stěhovat na Aljašku, a to z důvodu hledání míst dostatečně vzdálených od civilizace.

Dnes žije na Aljašce zhruba 3000 starověrců v několika vesnicích především na poloostrově Kenai. Největší jejich osadou je vesnice Nikolaevsk, se zhruba 400 obyvateli. Udržují si svou původní víru a tradice, chodí oblečeni v tradičních ruských vyšívaných oděvech, muži si neholí bradu, ovšem kontaktům s okolím se nevyhýbají. Děti starověrců navštěvují místní školy, ve vesnici Vozněsenka mají vlastní tým hrající americký fotbal, který dokonce pro americké zájemce vydal v angličtině knihu tradičních ruských starověreckých receptů. Komunita starověrců je se svým novým domovem na Aljašce natolik sžitá, že působí jako jakási autentická ozvěna časů, kdy aljašské břehy osidlovali pravoslavní misionáři...


Očima autora

Mám rád oblasti, kde se mísí zdánlivě nesourodé vlivy, které tak vytvářejí něco nového, unikátního, i když možná na první pohled jen těžko postřehnutelného. A právě taková je i Aljaška. Fascinující, v něčem až pohádková. Medvědi hledající kořínky podél silnice, řeky plné lososů, úchvatná pohoří. Takový dotyk s divokou přírodou jsem nezažil ani nikde na Sibiři, kterou mám projetou mnohem více a k níž má Aljaška vlastně docela blízko, nejen geograficky. Také ony stopy pravoslaví zde působí trochu pohádkově, jakoby vytrženy z kontextu. Nebo jako ukázka alternativního vývoje, kdyby šla historie jinak...

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: