Pachacútec

Pachacútec Zdroj: Jan Sochor

Čerpání vody není nijak chráněno proti kontaminaci.
Voda bývá skladována v jakýchkoli nádobách.
Jeden 200litrový barel vody stojí 16-24 korun.
Rozvozci vody čerpají vodu v centrálním podzemním tanku.
Vlastnictví plastového barelu na vodu je základní podmínkou pro život v Pachacútecu.
7
Fotogalerie

Fotoreportáž Jana Sochora: Nejsušší město Ameriky

Pachacútec, chudinská oblast Limy, je domovem pro dvě stě tisíc lidí. Nenajdete tu ale téměř nic, co by připomínalo funkční město – silnice, vodovod, kanalizace. Vyprahlé místo denně čeká na dodávku pitné vody z cisteren, za kterou tvrdě platí.

Seskočil jsem pozadu ze stupátka cisterny. Oblak zvířeného prachu se zavlnil kolem zrezlé nápravy. Boty se mi zabořily hluboko do jemného písku. Nekonečné pouštní duny, kopce vyrůstající rovnou z šedavého moře a ztrácející se ve stejně šedých mlhách na obzoru, jsou posety tisíci tečkami. Dřevěnými zaprášenými chatrčemi, které se po světlém písku pouště rozlézají jako černá plíseň. Jsem v Pachacúteku, na severní periferii peruánské Limy, nebo v nějaké ztracené kolonii na Měsíci?

„Dááávej! Naskoč, gringo!“ křičí mi Romulo do týla, zatímco sám v běhu naskakuje na zadní žebřík rozjíždějící se cisterny. Obratně se zachytil kovové šprušle a hbitě šplhá nahoru, na nádrž. Aby viděl. Aby měl přehled, kde která osamělá mávající ruka, utopená mezi tisíci žlutým prachem zavátých chatrčí na svazích Pachacúteku, žádá o doplnění vody.

Cisterna se mohutně kývá na všechny strany. Zběsile se drápe po písečných výmolech na vrcholek pouštního kopce. Že tu není asfalt, jsem předpokládal, ale tady zkrátka není ani cesta. Stoupáme po metrech. Motor starého vychrchlaného volva řve jak raněné zvíře. To nemůže dát, uvažuju, zavěšený zvenku za přední dveře. Tam prostě nikdy nevyjede, říkám si a v duchu hledám stranu, na kterou budu uskakovat, až se zřítíme. Tohle není rozvoz pitné vody, to je Dakar.

Pod ochranou Panny

Víctor Quispe, asi padesátiletý řidič cisterny rozvážející vodu ve slumech Limy, s bronzovou kůží, leskle spálenou od dlouhých let práce pod pouštním sluncem, mocně kroutí obrovským volantem. Vyšisovaná figurka Panny Marie karmelské, patronky všech šoférů, se mu bláznivě kinklá před očima. Podcenil jsem ho. Vyjede to. Má tu přece „virgen“.

„Vlevo, nahoře, tam taky chtějí!“ gestikuluje na něj Romulo zezadu do zpětného zrcátka na dveřích. „Kurva, gringo, uhnííí, nevidim!“ odstrčil mě Víctor nevybíravě rukou. Pozadu jsem seskočil do prachu. Běžím do kopce podél supící cisterny.

Auto zastavilo. Romulo rychle seskočil. Za běhu jedním pohybem vyhákl na vršku nádrže ukotvenou gumovou hadici. Na dlaň široká černá roura se zakymácela ve vzduchu, než Romulo ovládl její proměnlivé těžiště. Měl jsem pocit, jako by se malý Peruánec ve vzduchu pral s obří černou anakondou. Svaly se mu napjaly. Hadici oběma rukama zkrotil a tupým úderem ji zasunul do špinavého černého barelu před chatrčí. Jiskřivá voda padá do vyschlé tmavé díry.

Lima – město v poušti

Lima. Mraveniště zrychlených osudů. Jihoamerická megapole se nachází na pouštním pobřeží Tichého oceánu, na dvanáctém stupni jižní šířky. Humboldtův mořský proud, kopírující západní pobřeží Jižní Ameriky zhruba od chilského Santiaga až téměř na rovník, významně ochlazuje moře, vytváří tím trvalou inverzi v atmosféře, a tak de facto úplně zabraňuje srážkám. V Limě zkrátka neprší. Za rok tu spadne 10–20 mm vody. K tomu přidejte absenci řek, protože veškerá voda steče z And na druhou stranu, do Amazonie. Výsledek? Vítejte v Limě, ve druhém nejsušším velkoměstě světa, hned po Káhiře. Ve velkoměstě, kde pětina z jeho deseti milionů obyvatel nemá vodu.

Pachacútec – ghetto v poušti

První obyvatelé začali proudit do vyprahlých kopců na severu Limy už v 80. letech minulého století. Pouštní oblast, osídlenou těmi nejchudšími z chudých, pojmenovali Pachacútec, po jednom z prvních vládců dávného – a bohatého – inckého impéria. Dějiny, jak vidno, nepostrádají smysl pro ironii.

Venkovanům bez jakéhokoli vzdělání, imigrantům s početnými rodinami, hledajícím v hlavním městě vykoupení z bídy, tehdy politici nabídli, že „můžou zabrat tuhle zemi“. Že ji nikdy nebudou legálně vlastnit, že tam v poušti není voda, elektřina ani cesty, že tam není nic – a hlavně, že tam ani nic nebude, což už zřejmě nedodali. Minuly tři dekády a v prkenných boudách se tu tísní více než 200 000 lidí.

Byznys s vodou

„Děléééj!“ sekl po mně očima Romulo. Distribuce vody je hektická, probíhá za neustálého kvapu a já jsem brzda. Cisterna dojede před boudu, hadice se zavlní proti nebi, pět sekund modravého vodního proudu tříštícího se o hrany barelů, zkasírovat obyvatele boudy, vyskočit na auto a znova.

Aguateros (rozvozci vody) totiž pracují jako běžná komerční firma. Čím vícekrát stihnou cisternu obrátit, než se zavře centrální podzemní tank Sedapalu, kde vodu do aut čerpají, tím více vydělají. Sedapal je sice státní vodárenská firma, ale vodu prodává cisternám, které ji rozvážejí a přeprodávají obyvatelům. Kam ale oněch zhruba dvacet cisteren operujících denně v Pachacúteku jede nebo nejede, je jen na rozhodnutí každého řidiče. Ano, existuje sice jakési vymezení zón, které by aguateros měli denně obsloužit, ale zahoďte iluze, tohle není Německo, tady nevládne ordnung. Tady jsme v Peru a ještě k tomu na místě, které opravdu nikoho nezajímá.

Mnohokrát jsem měl pocit, že jezdíme stále na tatáž místa, kde už nikdo vodu nechce, zatímco nahoře v kopcích jsme byli jen jednou. Navíc jsme několikrát vylili celou cisternu vody v obří slepičárně dole u moře (aby slepičky nepomřely a majitelům tím nezkazily byznys) a několikrát jsme ji nalili do malty chlápkům, kteří si nechávali stavět svoje cihlové baráky s falešnými římskými sloupy hned vedle jediné asfaltové silnice v Pachacúteku.

A vodovod? Jistě. Výborné předvolební téma pro lokální politiky už třicet let. Vodovod tentokrát fakt bude, slibuju!

Růže v prachu

Puch! Černá roura se zaklesla mezi plaňky dřevěného plotu. Zaprášený otvor barelu žíznivě loká litry vody. Že by Romulo počkal, až si tahle unavená matka barel alespoň otře? Není čas. Na hygienu se tu fakt nehraje. Chceš vodu? Dávej barel. Nechceš? Vamos, tamhle na kopci mává další! Není tedy překvapivé, že chronické průjmy, úplavice a další střevní potíže trápí významnou část dětí v Pachacúteku.

Víctor zařadil. Volvo zpupně zařičelo, ozvala se dutá rána a motor ztichl. „Concha tu madre!“ zaklel zlostně řidič. Vyskočil z kabiny a zaplul do písku pod cisternu. Žena se mezitím natáhla přes plot a nasypala Romulovi do dlaně několik mincí. Voda do jejího dvousetlitrového tanku stojí asi 2 až 3 soly (16–24 korun). Cena vody je proměnlivá – čím je chatrč vzdálenější od centrálního rezervoáru, tím více její obyvatelé za vodu zaplatí.

„Tak den dva,“ odpovídá žena stydlivě, s pohledem upřeným do písku, na mou otázku, jak dlouho jí tahle voda vydrží. „Za měsíc zaplatíme za vodu tak 80 až 100 solů (640–800 korun, pozn. aut.).“ Nechce se mi tomu věřit. Středostavovská rodina v centru Limy platí za vodu 10 solů měsíčně. A to jim teče z kohoutku, podle libosti. Rodina téhle ztrhané ženy, jejíž manžel hákuje na stavbě kdesi v centru Limy, denně jezdí dvě hodiny tam a dvě zpátky, a jejíž děti místo chození do školy prodávají žvýkačky v autobusech, zaplatí za pitnou vodu – navíc nejisté kvality – desetkrát (!) více. Nejchudší platí za vodu nejvíc, a nejen tady v Peru.

„Pojďte dovnitř, než to auto opraví,“ zve mě Yuriana srdečně na návštěvu. Vyhnul jsem se doutnajícímu ohništi na vaření vedle barelů a vstoupil. Tmavá kůlna, čtyři na čtyři metry, se svítící televizí v rohu a palandami stlučenými z oprýskaných prken. Pár sepraných triček zavěšených u stropu. Vše je pokryté jemným pouštním prachem, který neustále proniká do boudy skrze dveřní škvíry. „Šest. Dva dospělí a čtyři děti,“ čte mi Yuriana otázky z očí. „Přijeli jsme z Junínu. Tam není žádná práce. Jsme tu už šest let.“ Podala mi špinavou sklenku s hnědou tekutinou. „Dejte si chichu, seňore, na osvěžení.“ Přejel jsem pohledem kalnou skleničku, ve které vířily jakési sedimenty. Nemá žádnou vodu, a přesto se chce se mnou podělit o pití, prolétlo mi hlavou. Se sebezapřením jsem polknul hlt sladkého zteplalého nápoje z fermentované kukuřice.

Vylezl jsem z chatrče. Mezi plaňkami plotu jsem zahlédl divoké růže. Prachem zaváté, povadlé rudé květy na trnitém keři plazícím se v písku, souženém nikdy neukojenou žízní. „To se o vodu dělíte i s nimi?“ obrátil jsem se na ženu. „Chceme to tu mít hezký. Je to náš domov.“

Voda a lidé

Koho napadlo postavit hlavní město zrovna tady? Napadá mě, když skrze zaprášené okno městského autobusu pozoruju slunce, jak se opírá do písečných dun. Padá soumrak. Čekají mě opět nekonečné dvě a půl hodiny přes všechna ta vyprahlá předměstí bez jediného stromu, se sluncem sežehlými hnědými trávníky, přes všechna ta místa, kde se Limánci zoufale rvou s pouští o každý metr.

Autobus sjel z Pachacúteku dolů do Ventanilly, k pobřeží. Široká silnice kříží úzké koryto řeky. Chillón. Jedna z pouhých dvou řek, které celou limskou aglomerací protékají. Vystoupil jsem. Břehy říčky jsou po celé své délce, až k ústí do moře, pokryty barevnou vrstvou odpadků. To není náhodně vyvezený odpad, to je normální smeťák. Uprostřed kalného zapáchajícího proudu plavou zbytky barevných plastových obalů. Více než 80 procent kanalizačního odpadu se v Limě nijak nečistí a teče rovnou do řeky. Ale v řece nekončí jen splašky. Chillón je stoka pro průmyslový odpad z fabrik na periferiích, pro biologický odpad z nemocnic, pro všechen odpad, který spontánně rostoucí, nijak neregulované velkoměsto chrlí po tunách.

Jediný zdroj vody v poušti, a oni si ho takhle zničí? ptám se sám sebe v duchu. Projíždím dál, periferiemi bez konce. Ulicemi pokrytými oranžovým prachem, kde vám i chlápek v hospodě nejdřív utře židli, než si na ni sednete. Každý další večer, kdy se tudy vracím do centra, mi hlavou víří nové otázky.

Francisco Pizzaro, španělský zakladatel Limy, by přece nepoložil základní kámen města tady uprostřed pouště, uvažuju. Byli tu před ním Inkové, o tom se ví. Španělská města v Novém světě vždy kopírovala jejich sídliště. Snad se našlo i nějaké incké zavlažování. A co když jednoduše Inkové nebyli tak „předvídaví“, jak si je dnes rádi idealizujeme? Nebo zkrátka nečekali, že na jejich místě se někdy v budoucnu bude prát o důstojný život deset milionů duší? Nebo měli kdysi vody dost a klima se opravdu za pět staletí tak změnilo? Nebo neumíme s vodou zacházet, jako to uměli kdysi oni?

Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 3/2015.