Legenda praví, že když se Kolumbus poprvé vylodil v zátoce, kde dnes leží kubánské město Baracoa, a uviděl bujnou a svěže zelenou vegetaci, zvolal: „To je to nejkrásnější, co kdy lidské oko spatřilo!“ Dala bych mu za pravdu?
Když Kryštof Kolumbus na své první cestě přistál na Bahamách a od místních indiánů se nedozvěděl, kde ukrývají zlato, pokračoval dále. Až do 27. listopadu 1492, kdy se vylodil na největším ostrově Velkých Antil. V dnešních časech se mu přezdívá „ostrov svobody“ a společně s dalšími asi 4000 ostrovy a ostrůvky tvoří zemi, kterou známe pod názvem Kuba.
Východní část ostrova v tu dobu obývali Taínové. Pravděpodobně to byl právě tento indiánský kmen, který Kolumbovu výpravu v zátoce přivítal. Traduje se, že na něj křičeli: „Kuuuba, kuuuba!“ Dodnes nebyl původ tohoto slova vyjasněn, ale odborníci tvrdí, že by mohlo znamenat cosi jako „bohatá úrodná zem“ nebo „naše krásné město“ či ve velmi volném překladu „Tohle je naše!“, „My jsme tu doma!“. V každém případě si to Kryštof zapsal do svého lodního deníku, a přesto, že původně ostrov nazval Juana, přejmenoval ho později právě na Kubu.
Kuba, tabák a cohiba
A ještě nejméně za jednu další věc můžeme Taínům poděkovat. Má se za to, že jako projev přátelství nabídli Kolumbovi dýmku. Byla to hliněná fajfka ve tvaru připomínajícím hokejku. Ta se přikládala přímo k nosu a tabákový dým se neinhaloval ústy, nýbrž horními cestami dýchacími. Kouření bylo výsadou panovníků a urozených představitelů kmene. Když mu dýmku podávali, řekli jediné slovo: tabaco. Proto Kryštof nazval jemu do té doby neznámou rostlinu tabák. Ovšem indiáni tak označovali svoje fajfky. A tak došlo k prvnímu historickému omylu na kubánské půdě. Tabáku totiž indiáni říkali cohiba.
Když se Fidel Castro v šedesátých letech rozhodoval, jak pojmenuje své oblíbené doutníky, volba byla jasná. Mimochodem, víte, že Cohiba je poměrně mladá značka? Vznikla tak, že Fidelův bodyguard kouřil doutníky, které mu balil jeho kamarád. Jednoho dne je Fidel ucítil a chtěl je ochutnat. Pak už nechtěl nic jiného. Dodnes je státním tajemstvím, kde přesně se pro tyhle doutníky pěstuje ten nejvybranější tabák. Víme pouze to, že je to někde v údolí Vinales na západě ostrova. Do roku 1982 jste si doutníky Cohiba nemohli koupit, mohli jste je pouze dostat. Buď osobně od samotného vůdce, nebo jako diplomatický dar. Baracoa tak dala světu tři věci: Kubu, tabák a Cohibu.
Zelený ráj
Dnes byste těžko řekli, že se de facto jednalo o první hlavní město ostrova. Založil ho Diego Velázquez v roce 1511 na druhé Kolumbově cestě. Později se hlavním městem stalo Santiago de Cuba a nakonec štafetu převzala Havana. Baracoa nyní působí jako malé, zapomenuté, trochu westernové a trochu ospalé městečko, kde se definitivně zastavil čas. Jeho zašlou slávu snad připomíná leda ošuntělá socha Kryštofa Kolumba v zálivu, kde se pravděpodobně vylodil, a starý dřevěný kříž v kostele. Traduje se, že jím křtil první indiány. Vědci pomocí uhlíkové metody zjistili, že je kříž asi pět set let starý, čím tuto legendu podpořili.
Když jsem do Baracoy před čtrnácti lety poprvé přijela já, netušila jsem, jak moc se mi tohle první město založené Španěly na Kubě dostane pod kůži. Od té doby jsem tu byla víc než padesátkrát a pokaždé se tam těším jako malé děcko na Vánoce. Hned první den jsem musela dát Kolumbovi za pravdu. Skutečně si vybral k vylodění úchvatné místo. Baracoa a její okolí je autentický ráj, který vás nenechá chladnými. Všude samá zeleň, a to kdykoli během roku.
Vzhůru na Kovadlinu!
Nepřehlédnutelnou dominantou oblasti je stolová hora. Její španělský název El Yunque znamená v překladu Kovadlina. Uprostřed je totiž široká, zatímco na okrajích extrémně úzká. Když se dostanete na vrchol, máte pocit, že se tam snad ani nevejdete. Přestože dosahuje výšky necelých 600 metrů nad mořem, výstup na ni bývá celkem náročný. I proto se na něj nemůžete vydat bez horského vůdce. Neposlušným turistům totiž hrozí nejen to, že se v hustě porostlé spleti cestiček ztratí, ale kvůli takřka stoprocentní vlhkosti a horku se vystavují také nebezpečí dehydratace. A to i přesto, že Kubánci přezdívají zdejší oblasti „splachovací záchod Kuby“, neboť tu kdekoli narazíte na nějakou říčku.
Právě vysoký stav vody v jedné z nich zmařil můj první pokus o zdolání stolové hory. Tehdy jsem nechápala, jak by nám v tom mohla nějaká říčka zabránit. Jenomže když proud Duaby vyvrhl zkušeného horského vůdce, který šel do její vody prozkoumat terén, o několik metrů dále, pochopila jsem. Druhý pokus se odehrál po hustém dešti, ale ten paradoxně občas pomáhá. Řeka už odvedla největší část vody do moře, a tak jsme bosí přeskákali po jemných hranách balvanů na druhý břeh. Tím ale náš boj neskončil, spíš začal. Kluzký terén se stal zatěžkávací zkouškou hlavně naší psychiky. Člověk vystoupá dva metry nahoru a mokrá zemina ho posune o metr zpátky dolů, nepomůže ani kvalitní podrážka. Mazlavá hlína se zkrátka dostane všude a člověk má pocit, že těch 575 výškových metrů vyšlapal v podstatě dvakrát. A když se ráno do tropického deštného pralesa opře slunce, člověk má dojem, že kráčí saunou. Přísahám, že tohle je jediné místo na světě, kde se mi orosily snad i vnitřní strany víček. Stolovou horu jsem zdolala už víc než třicetkrát, ale vždycky se jednalo o jedinečný zážitek.
V harmonii s přírodou
Stolová hora je jediným místem na Kubě, kde se pěstuje kakao, které se dříve používalo i jako platidlo. Její spodní část je porostlá kakaovými háji. Místní vám dají rádi ochutnat chutnou čokoládu, v niž dokážou kakaové boby proměnit. Jinak však musí veškerou úrodu odevzdat státu, který od nich plody vykupuje. Nachází se tu i jediná čokoládovna v zemi, kterou v roce 1963 otevíral sám Che Guevara. Momentálně podstupuje velkou rekonstrukci, ale místní znají podrobně výrobní postup, takže si přímo od nich můžete koupit lahodné tabulky černého zlata.
Jsou to právě lidé, kteří v oblasti žijí, kdo dodává místu jedinečnou atmosféru. Daleko od civilizace žijí v dokonalé harmonii s přírodou, koneckonců jsou na ní naprosto závislí. Obchody často zejí prázdnotou, takže co si sami nevypěstují nebo neuloví, to nemají. V pobřežních vodách jsem často viděla rybáře, jak do jemných sítí nebo speciálně upravených košů loví místní pochoutku limo. Jedná se o drobné rybičky, které se „pasou“ na dlouhých zelených řasách. Manželky rybářů z nich potom připraví jakousi kompaktní hmotu připomínající tenké skleněné nudle. Když se náležitě dochutí a osmahnou na kapce oleje, chutnají neodolatelně. Ženy najdete i po kolena stojící v řekách, které využívají jako veřejnou prádelnu. Hlavně o sobotách je vídám, jak se dřevěnou lopatkou snaží z oblečení vymlátit špínu.
V neděli ovšem vesničany zastihnete v malých, podomácku stlučených kostelech. Že byste na Kubě náboženství nečekali? V posledních letech se právě v téhle části Kuby rozmáhají s tichým souhlasem vlády různí misionáři a náboženské skupiny. Zatímco rodiče jsou na mši, děti postávají venku před kostelem, případně si pouštějí draky, což je oblíbená činnost na zabíjení nudy. Anebo hledají polymity, nádherné barevné endemické šneky. Kdysi je lidé houfně sbírali a vyráběli z nich různé ozdoby, například náhrdelníky. Dnes jsou ale chráněné zákonem. Nejspíš je zahlédnete jen na obrázcích v základním táboře horských vůdců před výstupem na stolovou horu. Mimochodem, pokud vás po jejím zdolání přepadne hlad, stačí projít kolem několika domků roztroušených kolem řeky. Ačkoli v nich místní žijí velmi skromně, pohostinné pozvání do jejich domácností je v podstatě samozřejmostí.
Indiánský revolucionář
Říká se, že pokud chcete na Kubě potkat místní s původními indiánskými rysy, máte se vydat právě do města Baracoa. Podle historiků tam mohlo žít v době, kdy na ostrov připluli Španělé, přibližně 200 000 původních obyvatel různých indiánských kmenů. Nejpočetnějším z nich byli právě Taínové, kteří Kolumba tak vlídně přivítali. Když však po druhém vylodění zakládal Diego Velázquez na Kubě první osadu, narazil na silný odpor místních. V čele indiánů stál náčelník Hatuey, který je dodnes považován za prvního revolucionáře na Kubě. Na hlavním náměstí v Baracoi má i svou bustu. Odboj jeho bojovníků měl však tváří v tvář střelnému prachu Španělů jen krátké trvání. Když náčelníka chytili, postavili ho před hranici a nabídli mu: „Pokud přestoupíš na křesťanství, zachráníš si život a dostaneš se do nebe.“ Hatuey jim odpověděl: „A v nebi jsou Španělé taky? Tak to mě radši rovnou na téhle hranici upalte!“
Kam dál kolem Baracoy
- Nedaleko od města se rozléhá obrovský Humboldtův národní park. Pokud budete mít velké štěstí, můžete v něm vidět kapustňáka širokonosého, kterému se přezdívá mořská kráva. Je to extrémně plaché zvíře na pokraji vyhynutí. Čemu se ovšem s jistotou nevyhnete, je pohled na stolovou horu, která ční nad horizontem skoro jako Kilimandžáro nad africkými pláněmi. Shodou okolností o obou zemích psal Ernest Hemingway – do Afriky zasadil povídku Sněhy na Kilimandžáru, na Kubě se odehrává novela Stařec a moře, která mu přinesla Nobelovu cenu za literaturu.
- Turisté vyhledávají pláž Maguana, vzdálenou od města asi dvacet kilometrů. Lákavý je nejen bílý písek a tyrkysové moře. Těšit se můžete i na neobvyklé představení – prasátka pobíhající po pláži. Některá z nich se dokonce koupají v moři. Ale dávejte si pozor, jsou schopná vám ukrást čerstvý kokosový ořech a vypít ho i s namíchaným rumem uvnitř. Občas po pláži proběhne i kůň, tradiční součástí jsou domácí slepice... Na své si přijdou i příznivci mořských plodů. Dejte si čerstvě ulovené langusty a k tomu kubánskou přílohu v podobě smažených banánů, které chutnají jako bramborové lupínky! Když si k tomu přidáte všudypřítomný rum, nejspíš dáte za pravdu Kolumbovu výroku, který na adresu ráje s názvem Baracoa vyřkl před více než pěti sty lety: „To je to nejkrásnější, co kdy lidské oko spatřilo!“
