nahoru

Dovolená v ráji za pár korun: Užijte si Nikaraguu, kde se turistický ruch teprve začíná rozjíždět

Anna Müllerová 14. června 2021 • 06:00
Dovolená v ráji za pár korun: Užijte si Nikaraguu, kde se turistický ruch teprve začíná rozjíždět
foto: Tomáš Hanáček

V Nikaragui jsme strávili tři měsíce. Surfovali jsme na pacifickém pobřeží, toulali se pestrobarevnou Granadou, v Leónu jsme zažili velkolepé oslavy Velikonoc a v Matagalpě bydleli přímo na kávové plantáži. Nejvíc jsme si však zamilovali magický ostrov Ometepe.

Naše cesta do Nikaraguy se začala rýsovat během cestování po sousední Kostarice. Tam jsme se bezhlavě zamilovali do divoké džungle, pestrobarevných papoušků, lenochodů a omamně kvetoucích stromů. Často jsme si ale připadali jako někde na výstavě, do národních parků se stály fronty a půjčit si kolo stálo víc než v San Francisku. Ostatní cestovatelé často básnili o autentičnosti sousední země. Nikaragua je prý jako Kostarika před dvaceti lety. A měli pravdu. Čas jako by se tam zastavil. Farmáři vozí na trh plátanos (zeleninové banány) na koních, pláže jsou tu poloprázdné a místní se ještě nenaučili jít proti cizinci s nataženou rukou.

Náš soused krokodýl

Playa Marsella, klidná zapomenutá pláž, je co by kamenem dohodil od surfařského party města San Juan del Sur. Bydlíme na samotě, v dřevěném domečku, kde je všechno kromě malinké ložnice v otevřeném prostoru, na čerstvém vzduchu. Obklopuje nás prales; když vařím oběd, pozoruju obrovské motýly zmámeně tančit horkým tropickým vzduchem nebo leguány plazit se po kamenech. A co víc, hned pod naším domem jsou břehy zakalené řeky a v zaprášeném křoví tam svítí cedule s ručně psaným varováním „Peligro lagarto en el estero“, tedy „Pozor, krokodýl“!

Každé poledne jsme ho chodili k řece vyhlížet. „To je jeho čas, chodí se vyhřívat na sluníčko,“ říkala Nicole, naše paní domácí. Po několika dnech jsme se dočkali. S otevřenou tlamou se gigantické zvíře nehybně slunilo na rozpáleném písku, ostré zuby zařezávajíc do prázdna.

Okolní divočina zahlcovala veškeré naše smysly. Každé ráno nás v půl šesté budila rodina vřešťanů. Na palmě před naším domem si zelení papoušci stavěli hnízdo a měli jsme štěstí být u toho, když se právě vylíhnuté želvičky vracely do oceánu.

Po dvou týdnech v ospalém tropickém ráji balíme kufry a trmácíme se po prašné nezpevněné cestě na zastávku shuttlu. Vyzvedává nás pick-up s dřevěnými lavicemi a fičíme zpátky do San Juan del Sur, kde přesedáme na chicken bus (vysloužilý americký školní autobus) do Rivas, odkud jezdí trajekty na ostrov Ometepe.

Magické Ometepe

Ostrov nás od první chvíle uhranul. Tvoří ho dvě sopky, které jsou si dokonalými protiklady. Aktivní Concepción, elegantní symetrická kráska, která v průběhu věků okouzlila mnoho umělců, a divoká Maderas – hora pokrytá džunglí, domov velice bohaté biodiverzity. Energie obou se proplétají jako jinjang, mezi nimi se vine řeka Istián, pokrytá lekníny a kypící životem.

Kromě fascinující krajiny a tvaru ležaté osmičky láká Ometepe i tajuplnými petroglyfy vytesanými do kamenů ukrytých v džungli. Některé znázorňují zvířata, časté jsou opice a želvy, najdete tu i velký kalendář. Většina symbolů jsou ale nespecifické spirály a pokroucené čáry. Nikdo moc neví, k čemu obrazce sloužily či co měly symbolizovat. My se je vydali hledat hluboko do banánové plantáže, kde jsme si v labyrintu nízkých banánovníků připadali jako ztracení lovci pokladů. Po dvou hodinách jsme se ocitli na mýtině s několika roztroušenými balvany. Na jednom byl vyobrazen muž se spirálou místo břicha. Na ostrově bylo objeveno i několik velkých kamenných soch bytostí napůl lidského, napůl zvířecího vzezření.

Na kole jsme objeli celou sopku Maderas. V odlehlých částech ostrova lidé žijí jako za starých časů. Na malých zahrádkách pěstují zeleninu, nejčastěji plátanos, yuku, rajčata a brambory. Po prašných cestách se procházejí vypasení vepříci, děti si hrají se spadanými mangy. Nedozrálá, zelená manga jsou oblíbenou rychlou svačinou místních. Zelené mango se nakrájí na proužky, pokape se limetkou a posype chilli kořením.

My jsme hlavy složili v neuvěřitelně pohostinné rodině na plantáži na úpatí sopky Maderas. Paní domu Teresa nás přivítala s otevřenou náručí a výtečným domácím banánovým chlebem. Naučila nás připravit patacones – placičky ze zelených plátanos, z nichž dokázala vykouzlit i další báječné delikatesy, například vynikající lasagne. Také jsme spolu pražily kakao a zelené kávové boby, které jsou za tepla neskutečně křupavé, mají intenzivní, ohněm probuzenou chuť a voní jako sen.

Ani naše skromná španělština Teresu neodradila za dlouhých večerů od vyprávění jejich rodinného příběhu. V šedesátých letech museli ze zbídačené Nikaraguy utéct do Kostariky, kde je místní nikdy mezi sebe zcela nepřijali. „Nicas“ to mají mezi „Ticos“ dodnes těžké. Fungují jako levná pracovní síla a panují o nich předsudky, že zneužívají kostarický sociální systém, berou místním práci a jsou jich plné věznice. Přestože skutečnost je jiná.

V podvečer rádi chodíme na jedno do hospůdky na břehu jezera. Je odtud oslnivý výhled na majestátní Concepción. Pozorujeme, jak se mraky lepí na špičku sopky, až to vypadá, jako by na vrcholku byl sníh, zatímco okolo nás místní pastevci vodí krávy k jezeru, aby se napojily. Vedle výčepu leží několik kajaků. Kuchař si všiml, jak se okolo nich motáme, a pobídl svého syna, aby nás vzal na výpravu k ústí řeky Istián.

Výlety na vodě

Z klidné hladiny jezera je výhled na působivou Concepción ještě romantičtější. Zapadá slunce, bujná divočina na břehu se zelenozlatě leskne, opičí rodina kapucínů skáče po liánách a hejno velkých bílých volavek se přímo před námi s křikem zvedá k obloze. Ústí řeky tvoří vysoké rákosí a úzké koryto nás vede hlouběji do nitra mokřadů, okolo mangrovů, které svými rozvětvenými kořeny stojí přímo ve vodě. Plujeme skrze lekníny, mezi nimiž na tenkých nohou stojí se vznešeným klidem elegantní volavky. Bystře sledují hladinu s ostrými zobáky připravenými k lovu. Vyhlížíme plaché kajmany a želvy a nad hlavou nám křičí rodina vřešťanů.

Kousek od řeky Istián se nachází další přírodní klenot, laguna Ojo de Agua. Průzračná a ledová minerální voda je před tropickým sluncem krytá hustou klenbou pralesa. Během horkých dní je to vítaná oáza uprostřed bujné džungle. Houpeme se na dlouhém provaze a skáčeme do vody. Zážitek jako vystřižený z Knihy džunglí.

Motorkou kolem vulkánu

Sopku Concepción se vydáváme objet na motorce. Krajina se od okolí vulkánu Maderas výrazně liší. Kamenné šedočerné hřbety sopky ostýchavě přecházejí v nízký zelený porost. V městečku Altagracia si prohlížíme podivuhodné kamenné sochy dávných bohů, vypodobněných jako napůl zvířata a napůl lidské bytosti. Pak pokračujeme na vyhlídku Punta Jesús María, což je jediné místo na ostrově, odkud jsou vidět obě sopky zároveň. Na závěr okruhu si dopřáváme dávku adrenalinu. Ziplining je ve Střední Americe velmi populární. Lanová centra, v nichž se v horolezeckém postroji připnete na lano mezi stromy, pustíte se a „letíte“, najdete v blízkosti většiny národních parků. Ačkoli jsem po náročném dni trochu trpěla, výhledy z ptačí perspektivy byly důstojným rozloučením s Ometepe.

Romantické a magické Ometepe se nám neopouští snadno, čeká nás ale další kus země k objevení. Naposledy se obejmeme se všemi členy rodiny a ultrapomalým chicken busem se vracíme do přístavu a odtud trajektem zpátky do vnitrozemí. Z Rivas tentokrát jedeme turistickým minibusem přímo do Granady.

Pestrobarevná koloniální Granada

Trajektem jsme se vrátili do vnitrozemí a z Rivas zamířili turistickým minibusem do Granady. Uvítalo nás pestrobarevné koloniální městečko s fascinující historií, živelným trhem, který se větví jako labyrint, s kouzelnými kavárničkami a zářivě žlutou katedrálou. Bydlíme ve starém koloniálním domě v centru, který jsem si hned zamilovala. Za těžkými černými dveřmi se schovává dlouhý protáhlý dvorek, vysoké mangovníky, zahrada, stará valcha na praní a spousta malých pokojíčků.

Granada je ideálním výchozím bodem řady výletů. Nejdříve jedeme na celý den do mračného pralesa Mombacho, kde je díky vysoké vlhkosti džungle ještě zelenější než jinde. Kmeny stromů jsou tu porostlé mechy a miniaturními kapradinami. Procházíme se po okraji dávného kráteru a pozorujeme pulzující život džungle. Spadlý list se okamžitě proměňuje v hlínu. Semínko se sotva dotkne země, a už klíčí. A všudypřítomní mravenci rodu Atta v několikaproudé dálnici nosí kousky listů do mraveniště, kde je rozžvýkají na kašičku, z níž se stane hnojivo pro houbu, kterou pěstují na dně mraveniště. Atta byli nejspíš první zemědělci na světě. Ještě dávno předtím, než lidé domestikovali pšenici a další plodiny, už si uměli vypěstovat vysoce nutriční houbu. Vysoko ve větvích objevujeme spícího lenochoda. Tohle zvíře je sice pomalé, ale dokáže se výborně kamuflovat, že ze země často vypadá jako shluk větví, bromélie nebo termitiště.

Jedeme se podívat na kráter Masaya se žhnoucí lávou a vyrážíme na výlet lodí s klouzačkou po jezeře Nikaragua, údajně jediné sladkovodní ploše na světě, kde žijí žraloci. Průvodce nám líčí, že je kolem nás skoro tolik ostrůvků jako dnů v roce. Žije na nich několik rybářských komunit, ale většinu ostrůvků vlastní nejbohatší lidé Nikaraguy a vlivní zahraniční investoři. Plujeme kolem luxusních sídel a letních vil. Kontrast mezi jejich okázalostí a jednoduchostí chalup, ve kterých žije většina místních, je do očí bijící.

Tradice barevných koberců

Z Granady pokračujeme do Leónu, kulturního centra země. León býval hlavním městem španělské provincie a v 70. letech minulého století epicentrem sandinistické revoluce. Na starých domech v centru jsou stále vidět díry po kulkách a pamětníci rádi návštěvníkům ukazují stopy minulosti a vyprávějí příběhy vepsané do zdí. Dodnes je León liberálním městem, pyšní se slavnými rodáky z řad intelektuálů a básníků.

Přijíždíme pár dní před Velikonocemi. Střední Amerika je silně katolická a Semana Santa (Pašijový týden) je největší náboženskou událostí roku. Nejvíce nás zaujala tradice „barevných koberců“. Na Velký pátek se náměstí okolo zářivě bílé katedrály, odkud je překrásný výhled na zvlněnou sopečnou krajinu, promění v umělecký workshop. Desítky skupinek celý den vysypávají na zem z barevných pilin biblické výjevy a symboly. Večer je stovky párů nohou pošlapou. Každý den za zvuků živé hudby kráčejí městem gigantická procesí s alegorickými vozy zdobenými květinami a náboženskými předměty.

Velikonoce jsou ale pro místní i příležitostí si odpočinout. O Bílé sobotě jsme před hektickými oslavami uprchli na obvykle poloprázdnou pláž, která je však nyní přeplněná. Všude se válí jednorázové plastové nádobí a klid, který jsme sem z města jeli hledat, jsme tu opravdu nenašli.

Kávové plantáže v Matagalpě

Míříme tedy raději do Matagalpy, městečka v horách, kde se pěstuje káva a tabák. Na autobusovém nádraží v Leónu se okolo nás sesype banda taxikářů, překřikují se a unisono tvrdí, že během Velikonoc žádné autobusy nejezdí. Nabízejí, že nás až do Matagalpy odvezou barato barato (levně). V přepočtu 500 korun dáváme jednomu z nich, bohužel předem. Zhruba v polovině cesty nás řidič, kterého naštvala pokuta, vysazuje na benzince – uprostřed ničeho, v den, kdy v zemi nic nefunguje.

Z pustiny, splínu a beznaděje nás zachraňuje náš usměvavý hostitel, elegán Reynaldo, a odváží nás do svého sídla v horách. Doma nás očekává jeho manželka s tříchodovou večeří, celý dům je ozdoben květinami a naše ložnice s výhledem do nádherné zahrady je jako z pohádky. Zahrada a přilehlá kávová plantáž se na další dva týdny stávají naším světem. Nejkrásnější jsou rána, kdy se zvedá mlha a první sluneční paprsky osvěcují kopcovitou krajinu porostlou pralesem. Zatímco u Pacifiku vrcholí období sucha, tady, v horách, je země krásně vlhká a svěží. Snídáme čerstvé tradiční gallo pinto (smažená rýže s černými fazolemi) připravené hospodyní. Kromě ní mají Reynaldo s Marií Antoinettou i vlastního zahradníka. Připadáme si jako na zámku.

Káva právě dozrává a my jsme zasvěceni do procesu ručního třídění zrn. Lepíme etikety na balíčky s čerstvě upraženou kávou a Reynaldo vysvětluje, že káva potřebuje stres, proto se jí daří ve vyšších nadmořských výškách. Během práce nás občas vyruší bzukot křídel duhových kolibříků, kteří nalétávají na šťavnaté růžové květy. Pozorujeme, jak se během zpěvu protáčí okolo větve, a sledujeme i drobné exotické ptáčky, kteří si v zahradě pochutnávají na trsech banánů. Volný čas využíváme k výletům do okolí – u vodopádů Cascada Blanca se koupeme s místními, při prohlídce Matagalpy ochutnáváme typické ovoce jocote.

Surfování ve vlnách Pacifiku

Z hor se vracíme k Pacifiku, do rybářské vesničky El Transito, která je neobjeveným surfařským rájem. Nádherné pravidelné vlny se lámou ve zlaté vodní tříšti prosvícené zapadajícím sluncem, po jejich hřbetech se vozí jen pár, povětšině místních surfařů. My se k nim přidáváme, protože surfování je naše vášeň. Tanec s oceánem, vnímání pohybů moře procházejících skrz prkno celým tělem, adrenalin, překonávání vlastních limitů, hledání rovnováhy a splývání s proměnami moře...

Vesničku tvoří jen pár jednoduchých domků a chýší poskládaných z plechů, plachet a dřeva. Po zaprášených cestách se procházejí hejna slepic a ve škarpě se rochní vypasení vepříci. Děti běhají bosy a v jediném obchůdku si kupují bonbonky po kusech. My bydlíme ve sdílené vile přímo nad pláží lemovanou kokosovými palmami. Při odlivu se chodíme koupat do jezírek ve skále na pobřeží, která se během přílivu naplní vodou. Jakmile hladina ustoupí, jsou parádním místem odpočinku. Stačí chvíli počkat, až se nás malé rybky a krabíci přestanou bát a staneme se součástí jejich mikrosvěta.

Tropickou pohodu narušují zprávy o občanských nepokojích v hlavním městě. Lidé demonstrují proti zvyšování daní a novým zákonům sociální politiky, policie brutálně reaguje. K protestům se přidávají další města, lidé požadují odstoupení prezidenta. Váháme, zda je bezpečnější počkat týden do plánovaného odletu, nebo se rozbouřenými městy vydat do Hondurasu. Klid panující v El Transitu nás přiměl zůstat až do odletu.

Z letadla se s Nikaraguou loučíme se slzami v očích. Po třech měsících odlétáme plni dojmů z divoké přírody a dech beroucí sopečné krajiny, se vzpomínkami na laskavé a pohostinné místní. Je nám smutno z pomyšlení, že by neklidná politická situace mohla vyvolat strach mezi lidmi, kteří uvažují o návštěvě země, jejíž turistický ruch se teprve začíná rozjíždět.


Dobré vědět

  • Většina obyvatel neumí anglicky. Před cestou se proto naučte alespoň pár základních frází ve španělštině.
  • Místní měna je nikaragujská cordóba (C$). Kurz se pohybuje okolo 100 Kč za 160 C$. Dá se platit také americkými dolary, ale kurz většinou není moc výhodný.
  • Nikaragua je nejlevnější země Střední Ameriky. Noc v hostelu ve sdíleném pokoji stojí okolo 250 C$, soukromý pokoj seženete od 450 C$. Využít můžete i službu Airbnb, díky které se dostanete k místním domů. Gallo pinto (rýže s fazolemi) vyjde v restauraci na 80 C$, ryba a mořské plody na 250 C$.
  • Nikaragua má širokou síť veřejné dopravy. Chicken busy (vyřazené americké školní autobusy) fungují jako meziměstské spojky a jízdné je velmi levné. Za cestu z Managuy do San Juan del Sur zaplatíte okolo 70 C$. Počítejte ale s tím, že jezdí přeplněné a sedačky jsou stísněné. Další možnost přepravy jsou turistické shuttly, ty jsou ale několikanásobně dražší. Za stejnou cestu zaplatíte okolo 25 USD. Pokud využijete služby taxi, domluvte si cenu předem.
  • Hned na letišti si kupte lokální simkartu (Claro/Movistar). Předplacená karta se 7 GB dat na 15 dní vyjde na 200 C$.

Anna Müllerová




Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země