Icefields Parkway. Větším nebezpečím než náledí je nutkání kochat se okolní scenérií.

Icefields Parkway. Větším nebezpečím než náledí je nutkání kochat se okolní scenérií. Zdroj: Honza Čermák

Poklidné jezero Agnes se o něco později stalo svědkem dramatického přistání helikoptéry (přilétá na následujícím snímku)
Jezero Louise bylo jediné, které nám odhalilo svoji tyrkysovou tvář
Kaňon Johnston vypadal jako cukrem posypaný perník. Barevnou jednolitost rozbíjela pouze protékající říčka.
Slunečné ráno v Banffu – ideální podmínky pro putování mezi dvěma národními parky
Jezero Herbert se postaralo o parádní uvítání na Icefields Parkway
18
Fotogalerie

Rockies sněhem zaváté: Pohádková krajina protkaná liduprázdnými stezkami umí vykouzlit mnoho nezapomenutelných zážitků

Vydali jsme se užít si pestré barvy podzimní západní Kanady, ve Skalnatých horách jsme ale nakonec čekali, odkud na nás vyskočí děda Mrazík s berlou, kterou minimálně o měsíc dřív začaroval krajinu do pohádkově zimního hávu.

Pracovník autopůjčovny na vancouverském letišti si nás zpoza přepážky změřil pochybovačným pohledem. „Pojedete i do Rockies? A víte, že tam nasněžilo?“ Doporučený upgrade na vůz s pohonem 4x4 nás sice vyšel pekelně draho, ale nejspíš nás před skutečným peklem zachránil. Při průjezdu sluncem zalitým údolím Okanagan, přetékajícím ovocem, vinnou révou a haldami dýní, jsme ještě váhali, zda jsme jen nenaletěli na vychytralý obchodnický trik. Zasněžené vrcholky národních parků Revelstoke a Yoho už se daly považovat za varovně vztyčené prsty. A v národním parku Banff jsme ráno ze střechy auta shrnovali dvaceticentimetrovou sněhovou čepici.

K tyrkysovým jezerům

Taky se vám stává, že spatříte fotku nějakého místa a víte, že se tam jednou zkrátka musíte vydat? Mě takhle na západní Kanadu původně navnadilo tyrkysové jezero Moraine v národním parku Banff, obklopené sedmi špičatými vrcholky, které se v jeho hladině majestátně odráží. Můžu o něm snít dál, protože kvůli sněhu a námraze byla v době naší návštěvy přístupová cesta uzavřená.

Jako náplast nám posloužilo podobně zbarvené jezero Louise, které Agatha Christie v knize Velká výprava označila za nejkrásnější místo, jaké kdy navštívila. Od luxusního hotelu, kde spisovatelka pobývala, jsme se vydali stezkou vzhůru lesem. Mezi stromy tu a tam probleskla neuvěřitelně zářivá barva jezera, jejíž sytost rostla s dosaženou výškou. Minuli jsme „Zrcadlové jezírko“ (Mirror Lake) s naprosto klidnou hladinou, na níž by se určitě náramně odrážely okolní hory, pokud by ovšem nebyla z větší části zamrzlá a zasněžená. Kolem zpola zamrzlého vodopádu jsme se pak dostali k jezeru Agnes, které nám malé zklamání vynahradilo. Ve vyhlášené horské čajovně jsme se zahřáli svařeným ciderem a politovali starší paní, které se zimní terén vymstil zlomenou rukou a nutností přivolat helikoptéru.

Ani její přílet jako z akčního filmu nás neodradil od obezřetného osamoceného výstupu na vrcholek Little Beehive (Malý včelín) v nadmořské výšce 2210 metrů. Cestou jsme měli jako na dlani nejen celé jezero Louise, ale i okolní hory poseté sněhem a žlutými modříny, které nestihly opadat. Ještě výživnější výhledy se měly naskýtat z Velkého včelína, ale stezka k němu byla úplně zledovatělá, takže jsme po krátkém pokusu o její zdolání, který musel z dálky působit jako komická scénka ze seriálu Pat a Mat, raději zamířili do údolí Šesti ledovců. Ty se zlověstně schovávaly ve sněhem zahuštěné mlze, takže nás víc upoutaly obrovské skalní převisy ověšené desítkami tisíc rampouchů, a především medvědí máma se dvěma mláďaty, která naštěstí venčila v bezpečné vzdálenosti od nás.

Počasí se nezlepšilo ani druhý den. Vybírali jsme tedy program, kterému by neměly sníh a absence modrého nebe ublížit. Volba padla na kaňon Johnston. Jenomže mezitím se spustila sněhová vánice. Po zmrzlé vozovce, od níž nás v informačním centru důrazně odrazovali, jsme se šnečím tempem šinuli kolejemi, které před námi vyjel jiný osamělý šílenec. Na dálku jsme děkovali pracovníkovi autopůjčovny. Pěší stezka vedoucí samotným kaňonem ke dvěma působivým vodopádům, jejichž tyrkysová voda skalnaté a zasněžené prostředí prozařovala, byla jedna velká ledovka. Za normálních okolností se jedná o oblíbenou nenáročnou aktivitu i pro rodiny s dětmi a starší výletníky, kteří se bez větší námahy po pěšinách a lávkách dostanou do divoké přírody, ale nebýt zábradlí, moc daleko bychom se v nastalé slotě nedostali. Pokud byste se sem někdy zatoulali za lepších podmínek než my, zvažte pokračování od vodopádů až k malým ink pots, tyrkysovým bublajícím jezírkům, na jejichž písečném dně zahlédnete kruhy připomínající inkoustové skvrny.

Nejkrásnější silnice Skalnatých hor

Ráno jsme se při pohledu z okna tetelili blahem. Vrcholky hor osvícené vycházejícím sluncem prorážely sytě modré nebe. Ačkoli byly i tentokrát stěrače zarputile přimrzlé k přednímu oknu auta a stav silnice ohodnocen na světelné tabuli jako „POOR“, na Icefields Parkway jsme se vydali s nadšením dětí připuštěných k vánočnímu stromku. Spojnice mezi Banffem a Jasperem se vine v délce 175 mil (289 km) a patří mezi nejkrásnější silniční trasy světa. Určitě se vyplatí vyčlenit si na ni alespoň dva dny. I v případě, že se člověk cestou nevydá na některý z treků, spočívá její největší riziko v tom, že budete každou chvíli stavět. Prvním ukázkovým případem bylo jezero Herbert jen pár set metrů za sjezdem na legendární silnici označenou číslem 93. Jakmile se jeho lehce zvířená hladina uklidnila, pohádková malebnost zrcadlící se scenerie mi málem vehnala slzy do očí, podobně jako procházka opuštěnými pěšinami kolem chaty Num-Ti-Jah Lodge u nedalekého jezera Bow. Do tiché krajiny se ozývalo jenom křupání třpytícího se sněhu pod nohama.

Spanilá jízda pokračovala dalšími zastávkami až k odbočce k jezeru Peyto – dalšímu z těch, která jsou vyhlášená neskutečně tyrkysovou barvou. Na působivosti mu moc neubral ani aktuální sytě modrý odstín – barva hladiny se mění v závislosti na ročním období, denní době, intenzitě slunečního svitu a úhlu pohledu. Oficiální vyhlídka byla v obležení převážně asijských turistů, ale stačilo se vydat nenápadnou, v závěji vyšlapanou pěšinou vedoucí lesem, kterou jsme se sami a v klidu dostali na místo, odkud bylo jezero vidět ještě lépe. Jen mi při brodění závějemi zapadla na okraji převisu noha do hluboké díry mezi balvany a málem jsem skončil jako James Franco ve filmu 127 hodin.

Ačkoli se dá cestou kochat výhledy z auta, bylo by hříchem nevydat se na aspoň jednu túru. Vybrali jsme si výšlap na Parker Ridge, což mělo obnášet pouhé tři kilometry v jednom směru. Po první, pohodové polovině začal být sníh hlubší a hlubší. Nořili jsme se po kolena do šlápot, které vytvořil jakýsi odvážný horal před námi. Místy jsme si nebyli jistí, jak hluboko sníh sahal, v určitých partiích už dostával modrý nádech a chvílemi se pod námi kus propadl. Bez jediné živé duše široko daleko to byl celkem adrenalinový zážitek, ale 360° rozhled z 2200 metrů nad mořem za to rozhodně stál. V naprostém tichu se zdálo, jako bychom dokonce slyšeli praskání přilehlého, třináct kilometrů dlouhého ledovce Saskatchewan.

Vycházka k ledovci Athabasca proti tomu byla hračka. Na druhou stranu nás docela mrazilo z cedulí, které postupně vyznačovaly, kam v jakém roce ledovec dosahoval. Aktuálně ustupuje rychlostí asi pět metrů za rok, za posledních 125 let se posunul o více než 1,5 km a ztratil přes polovinu objemu. V takhle nádherné krajině nám přišlo neuvěřitelné, jak moc naši planetu trápíme. Náladu nám zvedl až medvěd, kterého jsme potkali cestou mezi snadno dostupnými a vzájemně podobnými vodopády Sunwapta a Athabasca. Pásl se zhruba šest metrů od krajnice a vůbec si nás nevšímal.

Ve stopách jelena

V národním parku Jasper se bez problémů zabavíte na několik dní, ale my měli v nabitém itineráři prostor jen na jeden zásadnější výšlap. Po 46 km dlouhé Lake Maligne Road jsme dojeli na zledovatělé parkoviště u jezera, po němž dostala silnice jméno. Na začátku trasy Bald Hills Trail jsme míjeli dva chlapíky, kteří prohodili něco o bláznech. Nevíme, jestli mluvili o nás, ale pravdou je, že zasněženou stezkou jsme šlapali vzhůru úplně sami. Nejdřív lesem, který postupně zůstával pod námi, díky čemuž se odkrývaly štíty okolních hor. Často jsme si nebyli jistí, kterou z vyšlapaných stezek se máme vydat, jednou nás zmátly stopy zatoulaného jelena. Zkrátka jsme instinktivně mířili stále nahoru, až nás po sedmi kilometrech odměnila další z neuvěřitelných liduprázdných vyhlídek, které se prý v létě naopak turisty jen hemží. Není se co divit, odsud se totiž naskýtá nejhezčí pohled na jezero Maligne, vroubené horským pásmem s nemilosrdně ostrými štíty, které se ostře zařezává do hlubokého údolí s říčkou…

A protože jezer není nikdy dost, na rozloučenou se Skalnatými horami jsme zastavili ještě u protáhlého a téměř vyprahlého Lake Medicine. To je geologická anomálie, neboť se ve skutečnosti nejedná o jezero, nýbrž o oblast, kterou řeka Maligne vlivem tání během jara a léta zaplní vodou, ale v podzimních měsících začíná ustupovat a mizet v podzemí. Indiáni měli za to, že k tomuto jevu dochází kvůli nějaké „medicíně“ nebo kouzlu, které jim nahánělo strach. Dnes je však oblíbeným místem například rybářů, kteří zde můžou ulovit pstruha duhového nebo sivena amerického.

Bílá náruč dvou národních parků na jihozápadní hraně provincie Alberta nám sice přichystala několik menších zklamání (a zároveň důvodů k návratu v přívětivějším období), ale nečekaný zimní kabát nás nakonec okouzlil. Pohádková krajina protkaná liduprázdnými stezkami a úchvatnou Icefields Parkway se postarala o nezapomenutelné zážitky s občasnou příměsí adrenalinu. Zimu nesnáším, takže jsem byl nakonec rád, že jsem tu kanadskou mohl takhle neplánovaně poznat. A možná jsem si pak o to víc vychutnal hřejivější náruč ostrova Vancouver...


Z 0 do 1600 metrů

Byla by chyba přesunout se z Vancouveru, usazeného u oceánského průlivu Georgia, k vysokohorskému jezeru Louise bez zastavení. Nejen proto, že se jedná o trasu dlouhou 790 km. Minimálně na dva dny je vhodné cestu rozdělit i kvůli řadě míst, která si zastávku zaslouží.

Údolí Okanagan je nejteplejší a nejúrodnější část Kanady, obsypaná ovocnými sady, a především vinicemi. Na každých pár metrech se u silnice tyčí cedule jednotlivých vinařství, která nabízejí degustace a komentované procházky. Z osobní zkušenosti můžu doporučit La Stella Winery v krásném prostředí u jezera Osoyoos.

V NP Mount Revelstoke může dojít k prvnímu setkání s medvědy. Klikatá silnice Meadows-in-the-Sky-Parkway se 26 km poměrně ostře proplétá vzhůru hustými lesy různých typů, než po několika vyhlídkách končí na parkovišti, odkud se dá vyrazit po úzkých pěšinách na nenáročné procházky kolem jezírek a míst umožňujících široké pohledy do okolní krajiny lemované vysokohorskými štíty.

Pokud rádi objímáte stromy, nesmíte minout dřevěnou stezku Giant Cedars Boardwalk, vedoucí mezi obřími cedry. Po průjezdu fotogenickým průsmykem Roger Pass, obklopeným štíty pohoří Selkirk, už se ocitnete v národním parku Yoho, který si říká hned o několik zastavení: divoký tyrkysový vodopád Natural Bridge, malebné Smaragdové jezero (Emerald Lake) nebo druhý nejvyšší kanadský vodopád Takakkaw (373 m) jsou působivou předehrou před dobrodružstvím ve Skalnatých horách.

Zpět z Jasperu do Vancouveru se vyplatí vrátit jinou trasou – přes národní park Mount Robson, město Kamloops, a hlavně po parádní silnici číslo 99, tzv. Sea-to-Sky Highway, vedoucí například kolem přírodního parku Joffre Lakes, majestátního vodopádu Brandywine a přes známé lyžařské středisko Whistler.