Tierra caliente, horká země, říkají Kubánci Santiagu a slastně při tom kulí oči. Santiago je jakési neoficiální hlavní město Kuby. Víc než tři čtvrtiny obyvatel jsou černé pleti a ten zbytek má alespoň trochu Afriky v krvi. Asfalt pálí a v barech se míchá pot s vůní rumu a tabáku.
Město žije na pokraji bídy. Prázdné obchody, lidé bez práce, zato ale rum, hudba a tanec v každou denní i noční hodinu. Santiago je žhavá země plná kontrastů. I zdejší obyvatelé, většinou přistěhovalci ze sousedních ostrovů, jsou temperamentnější než Kubánci ze západní části ostrova.
Bez tradičních písní, zvaných prostě son, si nelze město představit. Kubánská hudba má zde své kořeny. Pěstuje se tu trova, hudební lidová balada, ale především son. Muzikanti vyhrávají na každém rohu. Santiago žije v úzkých uličkách plných shonu. V barech a restauracích je vzduch přesycen jedinečnou směsí rytmů a vibrací.
Lidé jsou zde ještě chudší než v jiných kubánských městech. Dotěrní pouliční prodavači a příživníci všech kategorií jsou všudypřítomní. Lákají turisty do soukromých jídelen, nabízejí jim ženy, ubytování a kopie nahrávek známých skupin. Holky a kluci obléhají turisty a žebrají: ti menší o mince na žvýkačku, ti sotva dospělí o pozvání do baru. Dolary na vstupné nemají, a i kdyby je měli, těžko by je hlídači nechali vstoupit bez doprovodu. Obtěžovat turisty při zábavě je zakázáno.
Historické a revoltující
Karibské moře zde na východě Kuby vymlelo hluboké zátoky. Z moře se prudce zvedá Sierra Maestra, nejvyšší pohoří ostrova. Díky přístavu a výhodné poloze poblíž ostrovů Hispaniola a Jamajka se Santiago brzy stalo důležitým obchodním centrem a v letech 1523-1552 i hlavním městem kolonie. K ochraně přístavu byla u vstupu do zátoky postavena v 17. století mohutná pevnost El Morro. Její silné zdivo a kanóny dodnes připomínají romantiku pirátských filmů. Chybí jen plachetnice na obzoru...
Nejhojněji je v centru města zastoupena španělská architektura. Staré domy s typickými převislými balkony, s okny zdobenými mřížemi a okovanými dveřmi připomínají koloniální časy.
Centrem a srdcem města je park se sochou velkého bojovníka za nezávislost Carlose Manuela de Céspedes. Je to obzvlášť oblíbené místo, kde se místní setkávají ve stínu stromů, povídají si a naslouchají romantickým tónům kytary některého z písničkářů. Z balkonu radnice 1. ledna 1959 Castro vyhlásil vítězství revoluce. Nikde jinde na Kubě nepotkáte tolik revolučního nadšení jako tady. „V tomto domě se nemluví špatně o revoluci,“ takové nápisy visí v Santiagu na každém kroku.
V žilách více než čtyř set tisíc převážně tmavých obyvatel teče směs africké, španělské a francouzské krve. Je to důsledek rozsáhlého migračního procesu, způsobeného revolucí otroků na Saint Domingue, dnešním Haiti, ale také migrační vlnou několika statisíců černochů v prvních desetiletích minulého století.
Versailles a africké bubny
Přistěhovalci z Haiti přinesli novou kulturu. Zakládali v horách kolem Santiaga cafetales, kávovníkové plantáže, a svými zvyky, společenským životem, hudbou, tancem, literaturou, uměním, architekturou i gastronomií změnili dosavadní hispánsko-kreolský charakter města. Santiago se stalo pestrým rasovým kotlem, který dal vzniknout snad nejvíce vzrušující směsi hudby a umění v Karibiku. Kávoví plantážníci se usídlili v horách v osadách El Cobre, Dos Palmas či Gran Piedra. Jejich statky oslovovaly podle zachovalých svědectví elegancí a nádherou.
Už na konci osmnáctého století se do Santiaga a okolí přistěhovaly tisíce Francouzů - vojáci, koloniální úředníci, řemeslníci, obchodníci a plantážníci. Mnozí s sebou vzali své otroky. Obydlili Loma del Intendente se starými koloniálními domy a s výhledem na přístav. V ulici San Tomás postavili divadlo a na vyvýšenině Loma Hueca koncertní kavárnu Le Tivolí.
Neexistovala tu ale jen kultura kolonistů. Otroci a osvobození Afričané zakládali hudební, taneční a jazykově-kulturní spolky. Původ těchto spolků sahá do poslední čtvrtiny osmnáctého století, kdy francouzští a haitští plantážníci dovolili otrokům tančit a zpívat na dnech svatých patronů nebo jiných oslav. Africké bubny a francouzské hudební nástroje na nich doprovázely společenské a kulturní události, které otroci převzali od svých pánů. Písně otroků v kreolštině a španělštině s africkými vlivy a francouzskými slovy se zachovaly do dnešních dnů.
Nadšení samouci
Ze Santiaga nepochází jen hudba samotná, ale i její představitelé. Většina z nejznámějších kubánských muzikantů začínala svoji kariéru právě zde. Byli to talentovaní chlapci, samouci z okolních vesnic. Hrávali na fiestách v ulicích a po santiagských hospodách. Mnohým z nich nebylo ani čtrnáct, když začínali. Některé potkalo štěstí a dostali se do Havany, kde bylo víc pracovních možností a peněz. Většina z nich ale dopadla podobně jako Rigoberto Hechevarría-Ferrer, narozený v roce 1914. Tento hudebník přezdívaný Maduro hrál již jako patnáctiletý se slavným Miguelem Matamorosem nebo se Sindem Garayem, otcem santiagské trovy. Byli to bohémové, kteří se vznášeli na vlně popularity a nevěděli nic o autorských právech. Pokud se nedostali do Havany, nebo dokonce do Spojených států či Mexika, pohybovali se v zaběhnutých kolejích jednoduchého života mezi Santiagem a rodnou vesnicí. Tak se cítili nejlépe.
Jejich osud dobře vystihuje příhoda, která se stala Madurovi ke konci života. Když měla být santiagská Casa de la Trova po rekonstrukci v listopadu 1995 opět otevřena, byl pozván k slavnostnímu zahájení. V té době mu bylo osmdesát let a dávno už se hudbě nevěnoval. K otevření se však nedostavil. Neměl boty, v kterých by mohl jít na zahajovací oslavu. Nikdo o tom nevěděl. Maduro zemřel zapomenut v dubnu 1996.
Láska i bolest
Dnes je situace poněkud jiná - stát potřebuje dolary od turistů. Vlivem populárních skupin jako La Vueja Trova Santiagera a Buena Vista Social Club je svět zaplaven kubánskými skupinami nejrůznější kvality a žánru. Santiagské skupiny mají ve svém repertoáru nejlepší tradiční skladby a nejedna z nich si vysloužila mezinárodní uznání a slávu. Ve své původní formě je son nejspíše slyšet na fiestách zde, na východě ostrova. Jenom v Santiagu působí na padesát skupin hrajících son a další tradiční kubánskou hudbu. Je to fascinující hudba, plná podmanivých rytmů a působivých textů o lásce a bolesti...
Představení skupin hráčů mají své každoroční vyvrcholení v letním karnevalu. V Santiagu se koná nejvelkolepější karneval na ostrově. Není to masopust jako v jiných zemích, je to oslava konce sběru cukrové třtiny. Slaví se vždy o víkendech od svátku svatého Jana 24. června až do konce července. Školy a podniky mají prázdniny. Ze všech koutů ostrova se sem scházejí milovníci této zábavy, pokud jim to finanční situace a dopravní možnosti dovolí.
V době karnevalu zní v ulicích Santiaga rytmus starých kultur. V ulici Heredia, středisku kubánské hudby, vypráví v Muzeu karnevalu fotografie, kostýmy a masky o zlatých časech karnevalu, pro toto město tak významné události. Je to především historie famózních congas santiagueras, tradičních hudebních skupin. Některé z nich mají stoletou tradici. La Conga Madre ze čtvrti Los Hoyos a Brujos de Limón pocházejí z přelomu devatenáctého a dvacátého století. Jejich členové jsou strážci tradice, potomci zakladatelů, kteří po generace dávali těmto skupinám jejich jedinečný charakter.
Kostýmy a masky
Karneval nemá diváky. Pokud si někdo myslí, že se může jen tak zdálky dívat, jak se lidé baví, mýlí se. Rytmus a melodie jej chytnou a nepustí - nikomu nezbývá, než se oddat atmosféře slavnosti. Na několik dnů zaplaví hudba kouty a ulice města. Rozezní se bubny, trubky, kravské zvony, cajónes (dřevěné bedýnky), kovová chrastítka, staré kuchyňské pánve, plechovky a samozřejmě la corneta china. Tento malý roh, vyluzující jenom pět, zato ale pořádně ostrých tónů, svolává tanečníky k defilé. Tóny a rytmy nástrojů stupňují náladu, zahřívají krev a dráždí pokožku. Tanec je jediný způsob, jak osvobodit emoce. V těchto dnech se zapomíná na starosti a bolesti.
Atmosféra naplněná veselím a vůní rumu se jako mořská vlna šíří městem, od chudinské čtvrti La Trocha u přístavu přes Garzón až k Plaza de Marte. Hudební skupiny i sóloví muzikanti hrají v parcích, na rozích ulic a na malých náměstích. Ulici ovládá tanec. Ale ne všude se může slavit. Místa pro slavnostní rej jsou přesně vymezena a ohrazena. Přesto město šílí. Každý je v pohybu, tančí, bubnuje nebo troubí. Mladí i penzisté, muži, ženy i ti nejmenší jsou na nohou. Ruce se kroutí, stehna a boky se rytmicky vlní, vášnivé africké rytmy se stupňují. Teplota dosahuje až čtyřiceti stupňů. Tři dny se všichni snaží dát ze sebe v úzkých uličkách starého města to nejlepší. Je to vyvrcholení roku také pro děti, které mají vlastní karnevalový den.
Defilé začínají munecones, obří figury jako z dětské fantazie. Tancují a balancují nad dospělými diváky i nad zvědavými, trochu vystrašenými dětmi. Následují je tři comparsas, taneční formace, charakteristické pro santiagský karneval. Majestátně defilují v dobových kostýmech a krojích a předvádějí originální kroky a figury. Jiné taneční skupiny, paseos, oznamují svůj příchod tyčemi ozdobenými vlnícími se girlandami. Za nimi kráčejí tanečnice v barevných kostýmech. Původně tradičními tanci vyjadřovaly různé náměty ze života ve svých čtvrtích. Průvod uzavírá carroza, alegorický vůz, z něhož místní celebrity zdraví návštěvníky karnevalu.
V Santiagu má většina tanečních skupin svůj původ v tzv. tumba francesa. Tumba znamená v bantuském jazyce slavnost. Na Kubě se výrazem tumba rozumí spojení bubnů, zpěvu a tanců v minué, rytmu evropského menuetu, doplněného hudebními nuancemi černochů ze statků francouzských plantážníků. V tumba francesa jsou tanečnice a tanečníci oblečeni do elegantních kostýmů z doby rokoka. Nosí jemné šály a šátky z hedvábí a za zvuků afrických bubnů a zpěvů tančí a napodobují elegantní styl svých pánů...
Zlaté časy dávno minulé
Hluboká hospodářská krize na Kubě se odráží i v lidových slavnostech a fiestách. Lesk těchto karnevalů z dob před revolucí a ještě z prvního desetiletí po ní patří minulosti. Castro roku 1959 sice slíbil obyvatelům Santiaga, že karneval zůstane nezměněn, ale situace se vyvinula jinak. Masky byly zakázány a barvitost a eleganci, kterou lze obdivovat v jiných zemích, nahradila v posledních desetiletích především prudká živočišnost. V devadesátých letech, na vrcholu krize, Fidel tuto tradici dokonce zcela zakázal. Obával se, aby při karnevalu nedošlo ke spontánním protestním akcím a k demonstracím.
Navíc lidé nemají na kostýmy peníze a stát nákladné a originální dekorace carrozas, alegorických vozů, sponzorovat nedokáže. Turistům se ale musí něco nabídnout. Chybějící divadlo kostýmů a tanců tak nahrazuje pouliční vystoupení tanečníků místního Cabaret Tropicana, turistické atrakce, obdoby známého havanského podniku. Když jde ale o lidovou zábavu, postačí i jednoduché alegorie z papíru a pivo s hlavou nejznámějšího kubánského indiána Hatueye. Pro chudé obyvatele je karneval především vybitím energie, kde nejedno defilé připomíná pestrý, dobře organizovaný prvomájový průvod.
Zábava prostých lidí se odehrává v primitivních podmínkách. Chatrné kiosky z nehoblovaných desek a se střechou pokrytou palmovým listím nabízejí hlavně hodně pití. Muži i ženy nosí na krku řetízek s plechovkou. Do ní si nechávají čepovat přímo z cisteren náklaďáků pivo. Je to poloteplý nápoj, který způsobuje fronty u primitivních záchodků a kolem nich nezapomenutelný odér.
Mladí i staří, ženy, muži nebo gayové si hledí vyzývavě do očí, rozžhaveni alkoholem. Karneval v Santiagu je slavnost pokoutních vášní. Všude je cítit živočišnost a vzduch je prosycen chtíčem. Tady se svátky neslaví, tady se žijí. Je nepředstavitelné, aby se v kolébce kubánské hudby přes veškerou bídu nehrála hudba a netančilo se…
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:
