Souostroví zalité sluncem a provoněné vzácným kořením. To je Zanzibar, malý ráj na východě Afriky

Souostroví zalité sluncem a provoněné vzácným kořením. To je Zanzibar, malý ráj na východě Afriky Zdroj: Robert Mikoláš

Podoba starého města Stone Town, které je zapsáno na Seznamu světového dědictví UNESCO, se už dvě století prakticky nezměnila.
Podoba starého města Stone Town, které je zapsáno na Seznamu světového dědictví UNESCO, se už dvě století prakticky nezměnila.
Každé dveře jsou ve starém Stone Townu mistrovským, dílem stejně jako mohutné zámky na silných a dlouhých řetězech.
Každé dveře jsou ve starém Stone Townu mistrovským, dílem stejně jako mohutné zámky na silných a dlouhých řetězech.
Žádné kamenné čajovny, prostě přijede obchodník s pojízdným vařičem, vyndá pět šest konvic, hrnky a může se servírovat. O zákazníky není nouze, židle nahrazuje chodník, stůl kamenné zídky u domů zvané baraza.
12
Fotogalerie

Souostroví zalité sluncem a provoněné vzácným kořením. To je Zanzibar, malý ráj na východě Afriky

Zanzibar, souostroví v Indickém oceánu, které je součástí Tanzanie. Už vyslovení jeho jména vyvolává romantické představy, tajemné dálky, kouzlo Orientu. Stejnojmenné hlavní město Zanzibar je populární díky své nejstarší čtvrti Stone Townu, oblíbené jsou i panenské pláže na východním pobřeží. Zanzibar je ale také synonymem pro koření. Karibu, vítejte!

Slunce pomalu mizí v Indickém oceánu, úzké a většinu dne tmavé uličky Stone Townu se noří do ještě větší tmy. Ale jen na chvilku. Pouliční lampy se rozsvěcují a město začíná žít novým, podle místních teprve nyní tím pravým životem. Je pátek večer a z hotelu Bwawani se do dálky rozléhá zpěv 1500 žen. Začíná totiž rozlučková party zvaná taarab, kdy se příbuzné a známé přišly rozloučit s nevěstou a připravit ji na nový život.

Dlouhé barevné róby, většinou vyšívané stříbrnými a zlatými nitěmi, šperky na krku, rukách i nohách se třpytí, paže zdobené obrazci z heny. Z oken se line vůně santalového dřeva, parfémů a vonných tyčinek, na ulici se pak vše mísí s vůní čaje a kávy, které se prodávají doslova na každém kroku. Žádné kamenné čajovny, prostě přijede obchodník s pojízdným vařičem, vyndá pět šest konvic, hrnky a může se servírovat. O zákazníky není nouze, židle nahrazuje chodník, stůl kamenné zídky u domů zvané baraza.

Pro zanzibarské ostrovy Unguju a Pembu je typické hlavně koření, které je skutečně všudypřítomné. A nejen na plantážích obklopujících město Zanzibar, ale i v samotné metropoli. Prodavači ho nabízejí dlouho do noci, kořeněná je třeba i káva. Nemohu odolat. Posilněn chutným a zvláštně chutnajícím nápojem jsem se vydal na cestu napříč Kamenným městem. Chtěl jsem se podívat na noční trh a vydal se doporučeným směrem. Po několika minutách jsem nabyl dojmu, že jsem zabloudil a ze spleti uliček širokých někdy ani ne metr se nikdy nevymotám. Stone Town je však dlouhý zhruba dva kilometry, a tak se nakonec vždy objevíte na jednom z jeho okrajů. I když často na jiném, než jste původně chtěli.

„Džambo,“ ozvalo se najednou za mnou. Asi dvanáctiletý kluk mě dohnal a dal se se mnou do řeči. „Džambo,“ což znamená ahoj, řekl ještě jednou a pak začal chrlit samé otázky: „Jak se jmenuješ? Já jsem Kálim. Odkud jsi? Co děláš?“ Doprovodil mne až na tržiště, rozprostírající se v parku mezi bývalým palácem guvernéra a přístavištěm, a se slovy „angličtina je pro nás, obyvatele Zanzibaru, hrozně důležitá, proto ji s cizinci takhle procvičujeme“, se rozloučil a zmizel v jedné z mešit.

Náboženská tolerance

Naprostá většina obyvatel Zanzibaru je muslimského vyznání, sultanát tu formálně existoval až do roku 1964, kdy byla monarchie svržena a ostrov se spojil s Tanganikou ve sjednocenou republiku Tanzanii (TANganika + ZANzibar). Podoba starého města Stone Town, které je zapsáno na Seznamu světového dědictví UNESCO, se ale už dvě století prakticky nezměnila. Zdálky vypadá jako nějaké historické středomořské středisko postavené na poloostrově ve tvaru trojúhelníku. Domy, z nichž většina pochází z 19. století, jsou směsí evropské, koloniální, indické a arabské architektury. Nalepené těsně na sebe vytvářejí nekonečný labyrint, nad kterým ční věže minaretů i kostelů. Anglikánská katedrála stojí u někdejšího trhu s otroky zavřeného v roce 1873. Zvláštností je i to, že věžní hodiny daroval sultán Bargaš. Svůj chrám tady mají i katolíci, kopii baziliky Notre Dame de la Garde v Marseille. A nechybí ani hinduistické chrámy. Kulturní mix, který nenajdete na žádném jiném ostrově v Africe.

Mne fascinuje ještě jedna zvláštnost charakterizující Stone Town. Dveře! Vyřezávané a převážně hnědé. Každé jsou mistrovským dílem, stejně jako mohutné zámky na silných a dlouhých řetězech, které jsou ke dveřím připevněné. Celkem na pět set druhů dveří! Dotýkám se jich, fotím je a samozřejmě nejradši otvírám. Pokud to jde.

Stojí ale za to pohlédnout i vzhůru. Modré, zelené či jen bílé balkony přesahující do uliček, okna zdobená ornamenty, z nichž je vidět hlavní pamětihodnosti - Portugalskou neboli Starou pevnost, Arabskou pevnost, Dům zázraků, bývalý sultánův palác, dům Livingstona i domov pro vdovy a svobodné matky. Kamenné město, Stone Town, je relativně malé, ale strávit v něm jen několik dní nestačí.

Bububu

Brzy ráno vyrážím do vesnice ležící asi 11 kilometrů od hlavního města. Ostatním na ostrově se podobá jako vejce vejci. Několik přízemních domků se slaměnými či plechovými střechami stojících podél hlavní silnice. Tu lemují i obchůdky s potravinami a nechybí ani všudypřítomné pestrobarevné koření. Mezi staveními rostou banánovníky a kokosové palmy. Co ji ale odlišuje od všech ostatních, je název - Bububu.

Za jméno vděčí železnici, která zajišťovala spojení s metropolí. Parní vlak mezi Stone Townem a Bububu vyjel poprvé v roce 1905 a přepravoval cestující až do roku 1930. „V okamžiku, kdy se mašina rozjížděla, vydávala ten podivný a zároveň typický zvuk, bububububu, a od toho získala naše obec i své jméno,“ vypráví mi historii Bububu 28letý Hashim.

Trať do Bububu nebyla na Zanzibaru první. Už v roce 1879 totiž nechal tehdejší sultán bin Said vybudovat železnici vedoucí z jeho sídelního paláce ve Stone Townu do obce Čukwani. Dva luxusní vozy táhly muly, to se však panovníkovi zdálo příliš pomalé, proto o dva roky později objednal skutečnou lokomotivu. Dráha poté fungovala až do roku 1888, kdy sultán zemřel. Obyčejní lidé se tak mohli vlakem svézt až o téměř dvacet let později. Do Bububu. V těchto končinách není zvykem vydávat jízdenky, i když s takovým jménem stanice by určitě byla sběratelským unikátem. Dnes se do Bububu dostanete jedním z mnoha minibusů, které odjíždějí od tržiště ve Stone Townu. Najdete ho snadno, cedule Bububu umístěná na předním skle se nedá přehlédnout.

Krátce po východu slunce už řidič našeho auta troubí před hotelem v Stone Townu a krátce nato vyrážíme směrem na sever, za Bububu, kde začínají rozsáhlé plantáže koření a tropického ovoce. Roste tu tolik druhů, že by byl překvapen i skutečný znalec orientálních kuchyní, natož já, který vařit vůbec neumím.

Koření, kam se podíváš

Prohlídka začíná u kmene chlebovníku, jehož plody jsou podobné durianu. Na rozdíl od něho ale chlebovník nepáchne, chutná téměř všem a právě chutí připomíná banány. O kus dál roste krikuna, keř s plody nahrazujícími vzácný šafrán. Tedy aspoň jako barvivo. Navíc na každém kořenu najdete asi 10-15 kousků, které se suší a přidávají do kari.

Prakticky každé koření má více než jedno využití. Tak například muškátový oříšek. Už jen to, jak vypadá. Roste na stromě podobném blumě či slívě a stejně takový má i vzhled. Jako nezralá zelená bluma. Když dozraje, plod se otevře a muškátový oříšek obalený krvavě rudou slupkou z něho vypadne. A neuplatní se pouze v kuchyni. Má i opojné účinky a na různých party nebo svatebních oslavách nahrazuje alkohol, na který na převážně muslimském Zanzibaru nenarazíte.

Samozřejmě i koření, podobně jako třeba ovoce, má svého krále. A tím je kardamom. „Nazýváme kardamom králem koření, protože ho využíváme k vaření jak sladkých, tak i slaných jídel,“ vysvětluje mi náš průvodce. Kardamom, který se sklízí třikrát do roka a roste na keři, resp. dole, u země, slouží i jako léčivo. Proti malárii! Musí se ovšem nejprve vysušit a poté ho nakažení lidé polykají. Kardamom se ale přidává i do kávy. Jednu takovou „spicy coffee“ nám majitelé plantáže také připravili a prozradili, že dalšími ingrediencemi jsou ještě hřebíček a zázvor.

Usrkávali jsme vonící kávu a pozorovali několik dětí, které si u veřejného vodovodu myly hlavu. Byly samá pěna, žádné mýdlo ani šampon ovšem nepoužily. Stačilo jim k tomu několik kuliček z keře z čeledi mýdelníkovitých (pravděpodobně druh Sapindus saponaria), doslova mýdlových bobulí. Sám jsem je vyzkoušel, vzal si tři kuličky, dal ruce pod vodu, rozetřel a pěna byla na světě! Žádná chemie, i když výsledek, tedy čisté ruce či hlava, byl stejný. A plody tohoto keře se používají i k praní. Začínám si připadat jako moudrá kniha, navíc zdaleka nejsme u konce prohlídky.

K mytí je vhodný i olej ze semen kapoku, který se přidává do mýdla. Strom kapok dosahující výšky 40 metrů na Zanzibaru také často najdete. Rostlinné hedvábí v bobulkách, které po dozrání samy padají dolů, nahrazuje bavlnu a pro malou smáčivost se uplatňuje hlavně při výrobě záchranných pásů a vest.

Posezení u kávy a mytí mýdlovými bobulemi vystřídala návštěva perských lázní, které v minulosti sloužily výhradně sultánům. Po koupeli bylo panovníkovo tělo namasírováno a potřeno kokosovým olejem, který dodnes slouží i k odpuzování komárů.

Do voňavek se zase přidává pepř, popínavá liána ovinutá kolem kmene jiného stromu. „Celkem existuje pět druhů. Zelený, žlutý a červený, ty rostou přirozeně, a černý a bílý, které získáte z pepře zeleného buď sušením na slunci, či ponořením do horké vody,“ dozvídám se.

Oporu na kmenech dřevin hledá též epifytická vanilka, která patří mezi orchideje. Vanilka se sklízí po pěti měsících, kdy získá žlutou barvu. Poté se namočí do vroucí vody a suší. Až pak se pyšní typickou hnědou barvou.

K dalším „podivným“ plodům patří maniok. Z jeho listů se dělá špenát a z hlízy pak brambůrky. Zapíjet ho můžete třeba čajem z citronové trávy přidávané i do dortů. A nakonec ještě něco především pro pány. Na Zanzibaru je nejoblíbenějším afrodiziakem květ stromu známého pod názvem ylang-ylang a je, stejně jako všechny ostatní druhy, snadno dostupný ve speciálních stáncích v okolí Bububu či v samotné metropoli Zanzibaru.

Mezi guerezami

Příběh o Zanzibaru, zcela určitě jeden z Pohádek tisíce a jedné noci, by nebyl úplný bez setkání s nejvzácnějšími obyvateli ostrova. Malými opičkami rodu Colobus, guerezami zanzibarskými, žijícími pouze na zanzibarských ostrovech. V Africe patří k nejvzácnějším, proto když projíždíme národním parkem Jozani Forest, míjíme dopravní značky upozorňující na přecházení těchto savců přes silnici.

Na Zanzibaru žijí v asi třiceti- až padesátičlenných skupinách izolovaně už přes deset tisíc let a v současnosti jich je kolem 1500. Místní k nim mají trochu zvláštní vztah, označují je za kima punju, jedovaté opice. Podle pověry stromy a keře, jejichž listy tyto guerezy jedí, postupně odumřou. Ve skutečnosti případný jed, který je obsažen v listech, opice samy eliminují tím, že pojídají živočišné uhlí. Náš průvodce nám ale vypráví, že hlavním důvodem, proč se z nich nestávají domácí mazlíčci, je, že příliš intenzivně smrdí.

Vřeští v korunách stromů, hlavně po ránu, kdy mají první denní hostinu. Mezi větvemi se velkou rychlostí pohybují jejich červené siluety a dlouhé ocasy. Opouštíme je a míříme k pobřeží. Krajina je nehostinná a vesnice na východní části Zanzibaru můžete spočítat na prstech ruky.

Přijíždíme do Pongwe, asfalt už dávno skončil, řidič minibusu už zkušeně projíždí v písku. Za pár minut se ocitám v malém hotýlku, ubytuji se a zamířím na pláž. Den se začíná nachylovat, moře je na ústupu, začíná odliv. Z oceánu trčí kůly, které, jak se později dozvídám, slouží k upevňování sítí či vlasců, mezi kterými se pěstuje další vývozní artikl, řasy.

Aspoň si smočím nohy v příjemně teplé vodě, lehnu si do vyhřátého písku, zavřu oči a naslouchám vzdalujícímu se šplouchání vln. A když je znovu otevřu, hladinu už osvětluje měsíc. Jako bych se probudil při vyprávění princezny Šeherezády. V tu chvíli přichází číšník, aby mě pozval k večeři. „Děkuji, přijdu za chvíli,“ odvětím. „Žádný spěch, Hakuna matata,“ tedy žádný problém, zní jeho odpověď.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: