Z Marrákéše až na vrchol Džebel Tubkal aneb Krátká setkání ve Vysokém Atlasu

Z Marrákéše až na vrchol Džebel Tubkal aneb Krátká setkání ve Vysokém Atlasu Zdroj: Daniel Pečeňa

Z Marrákéše až na vrchol Džebel Tubkal aneb Krátká setkání ve Vysokém Atlasu
Z Marrákéše až na vrchol Džebel Tubkal aneb Krátká setkání ve Vysokém Atlasu
Z Marrákéše až na vrchol Džebel Tubkal aneb Krátká setkání ve Vysokém Atlasu
Z Marrákéše až na vrchol Džebel Tubkal aneb Krátká setkání ve Vysokém Atlasu
Z Marrákéše až na vrchol Džebel Tubkal aneb Krátká setkání ve Vysokém Atlasu
6
Fotogalerie

Z Marrákéše až na vrchol Džebel Tubkal aneb Krátká setkání ve Vysokém Atlasu

Cesta pohořím Atlas se táhne drsným terénem i malebnými vesničkami, kde se téměř zastavil čas. Místní lidé zde po staletí žijí stále stejným způsobem. Jsou závislí na úrodě a zvířatech, která s nimi sdílejí jejich každodenní život. Cizince, kteří zavítají do jejich kraje, nenechají nikdy na holičkách.

Tento obrázek se však postupně mění, čím více se přibližujeme Džebel Tubkalu, nejvyšší hoře Maroka. Zde masový turismus zanechává stopy v podobě ekonomického rozvoje celého okolí, které však trpí nevyřešenými otázkami ohledně lidských zásahů do životního prostředí.

V předvečer našeho odjezdu do hor Vysokého Atlasu bloudíme špatně osvětlenými, ale velmi živými uličkami Marrákeše (Marrakush). Už z dálky slyšíme a vidíme dva hulákající muže, kteří se snaží získat pozornost kolemjdoucích. Daří se jim to a my vmžiku stojíme u jejich pekařského krámku. „Jsem Berber,“ říká na uvítanou starší z obou mužů. „La bes darim,“ pozdravím ho. Za pultem plným cukrovinek se ozve hlasitý smích. „Pozdravil jsi mě jako ženu,“ vysvětluje posunky pekař. „La bes darik,“ předříkává mi stále dokola, jak pozdravit muže v jednom ze tří berberských jazyků, v dialektu tachelhiet.

Měsíc a vodopády

Po cestě z Marrákeše směrem k horám vystupujeme ve vesnici Setti Fatma. Odtud budeme několik dnů pěšky putovat přes hory do Imlilu a dál na Džebel Tubkal (4167 m n. m.), nejvyšší horu Maroka. Setti Fatma, která vypadá jako dlouhá nudle, je známá především svými šesti vodopády ukrytými nad osadou. Stezka vedoucí k prvnímu z nich ještě není strmá, a tak nás u cíle vítá početná skupina lidí. Stoupáme dál a s počtem vodopádů ubývá i osob odhodlaných jít výše. V pozdním odpoledni pak už potkáváme jen místní: Berbera s puškou přes rameno a ženu nesoucí klestí na zádech zpět domů do vesnice. To je také typický obrázek zdejších poměrů – ženy tady musejí během péče o domácnost obstarat i mnohem fyzicky namáhavější práci než muži.

Rozhodujeme se přespat přímo u šumících vodopádů. Jelikož prozatím nejsme příliš vysoko, můžeme spát jen tak, pod širákem. Ještě předtím, než můžeme naplno odsouhlasit zvolené místo k noclehu, si však musíme s příkladnou razancí vymezit své teritorium. V naší bezprostřední blízkosti se totiž nachází opičí tlupa makaků. S křikem se houpou ve větvích ořechů a pobíhají po skalních úbočích. Rychle se stmívá a na noční oblohu posetou miliony hvězd se vyhoupl měsíc. Září tak silně, že viditelnost v okolí je vskutku neuvěřitelná. David si dokonce demonstrativně čte noviny!

V horách bez mapy

Po dovolení od místních procházíme políčky nad vesnicí, která jsou zavlažována účinným zavlažovacím systémem – targa. Voda stékající z hor je pomocí sítí kanálků i gumových hadic sváděna na upravená terasová políčka. Potkáváme mezi nimi smějící se děvčata v barevných šátcích, která se ale nechtějí nechat fotografovat. Zato nám ale nabízejí čerstvě utržená jablka z právě započatého sběru. Scházíme dolů do údolí a v posledním stánku, který se pyšní hned dvěma pestrými billboardy s kokakolou, nakupujeme zásoby vody. V tuto chvíli jsme také již smířeni s faktem, že přes hory půjdeme sami a bez podrobné mapy. Ve žhavém slunci začínáme stoupat po zatím široké kamenité cestě, která se ovšem brzy mění v pěšinu, tu a tam lemovanou rozpínavými kaktusy. Cestou nás občas předbíhají muly popoháněné domorodci. Zřídka míjíme v protisměru také pár turistů vyzbrojených zdejšími průvodci – na rozdíl od nás znají terén dokonale.

Před Timichi, první osadou na cestě, nás již očekává asi patnáctiletý kluk. Zprávy o naší přítomnosti v horách se zjevně roznesly rychleji, než bychom mohli tušit. Kluk nás v tichosti, zaviněné jazykovou bariérou i věkovým rozdílem, vede kolem kamenných i hliněných domů s rovnými střechami, ve kterých se suší plodiny. Jdeme do jediného gîte (domu, který nabízí nocleh i jídlo) ve vesnici. Cestou na nás ulpívají pohledy zvědavých vesničanů, pracujících na zápražích před domky. Po vysilující chůzi v úmorném vedru jsme konečně mezi chladnými zdmi. Tady již kokakolu s potřebnou dávkou povzbuzujícího kofeinu nelze odmítnout.

Opouštíme gîte a trmácíme se serpentinami opět nahoru. V údolí za sebou zanecháváme malebnou vesničku pod rudou skálou, kam se nelze dostat jinak než pěšky nebo se nechat dovézt na sedřeném mulím hřbetu. S výškou ubývá i vegetace. Daří se tu například španělským jalovcům, které vynikají zvláštně pokroucenými kmeny, a také různým ostnatým keřům. Když přicházíme k místům, kde se pěšina rozdvojuje nebo načisto mizí, stojí vždy poblíž někdo ze zdejších lidí a navádí nás na správnou cestu. Jsou to právě tato „nahodilá“ setkání, krátká, ale tak významná, kdy nám v mysli vyvstává pověstná magičnost Maroka.

Návštěva u prezidenta

Další ráno je opět ve znamení prudkého výstupu, tentokrát do sedla vysokého více než tři tisíce metrů nad mořem. Jdu napřed, zatímco David s Pavlem balí stan. V jednu chvíli mi za zvuku zvonců cestu zastoupí dva pastevečtí psi, kteří hlídají stádo ovcí a koz, pasoucí se na travnatých ostrůvcích kolem horských bystřin. Štěkot psů je razantní a s patřičnou ozvěnou se odráží od skalnatých úbočí. Ozve se ale zvolání pastýře z nedalekého obydlí, psi svěsí oháňky a poslušně odběhnou pryč. Zdejší pastýři jsou muži, ženy a někdy i děti, kteří se se stády toulají nehostinným terénem. Osamoceni, bez rodiny, tráví v horách dny i týdny, aby se dobytek před porážkou dostatečně napásl.

Konečně dosahujeme sedla jménem Tizi ‘n’ Tachddirt. Odtud to do nejstarší osady v okolí půjde už jen z kopce. David s Pavlem nasazují pekelné tempo. Občerstvení tak vyhledáváme i v Tachddirtu. Na stavbě domu, na níž se podílejí snad všichni muži z vesnice, nacházíme Mohammeda – vysokého muže s knírkem. Hluboké vrásky v jeho obličeji naznačují požehnaný věk. Mohammed se ujímá příležitosti a odvádí nás k sobě domů. Cestou k němu s povykem přibíhají děti a s úctou ho líbají na ruce. Zatímco sundáváme batohy, Mohammed rozbaluje tlustý koberec zhotovený z malých kousků barevných látek.

Objednáváme tajine, jedno z typických marockých jídel. Název je odvozen od tvaru hliněné nádoby, ve které se pokrm podává. Jeho hlavní složkou je kuřecí, jehněčí nebo skopové maso (může být ale i vegetariánský). Jaké maso budeme mít my, ještě zdaleka netušíme. Mohammed se připojuje k nám a nabízí jablka a ořechy. Sám je roztlouká, jak zdejší zvyk velí dobrému hostiteli. I když je Mohammed Berber, má typické arabské jméno – je to tím, že marocké úřady po dlouhá léta nedovolovaly pojmenovat nově narozené berberské děti v rodných jazycích jejich rodičů. Berberská jména jsou však dnes už víceméně tolerována.

Na stolku před námi se objevil dlouze očekávaný tajine. Hustou porci dušeného jehněčího, květáku, brambor a oliv jíme z jedné nádoby všichni tři a zakusujeme tuhým kulatým chlebem. Vše pak zapíjíme sladkým mátovým čajem, jenž taktéž dodává energii. Před odchodem mi ještě Mohammed podává svou legitimaci. Vedle jeho jména a malé fotografie tam také stojí psáno: prezident.

Pro Čechy zadarmo!

Z Tachddirtu se do Imlilu táhne již poměrně široká polní cesta. Na ní pravidelně rozvíří prach projíždějící náklaďák s lidmi na korbě. V serpentinách nad Imlilem jsou na svazích nasázeny různé jehličnaté stromy, které svými kořeny zabraňují erozi a tím i zničení důležité cesty. Imlil i jeho okolí žije hlavně z cestovního ruchu. Sem směřují kroky téměř všech turistů, kteří míří na Džebel Tubkal. V upravené horské vesničce je mnoho hostelů a penzionů.

Ve vesnici je přes den velmi živo. Přispívají k tomu i pokřikující muži, kteří brázdí hlavní ulici, nabízejí všemožné tretky k prodeji turistům, a to v několika jazycích. Když zjistí, že jsme Češi, začnou pokřikovat čistou češtinou: „Zadarmo, je to zadarmo!“

Nejvyšší hora Atlasu

Stezka začíná stoupat. Mula klopýtá před námi a nese naše batohy v koších na bocích. Pod nimi má na hřbetě připevněnu tlustou pestrobarevnou vystýlku, spojenou na obou stranách koženým popruhem vedeným pod jejím zadkem. „Rá rá,“ pobízí Hammída mulu a popohání ji klackem. Jeho rány však většinou dopadají na kožený řemen u zadku. Hammída mi prozrazuje, že se s mulou vydali k chatě dnes již podruhé, což je při náročnosti a délce trasy skutečně obdivuhodný výkon. Především pro mulu, která si na cestě zpět do vesnice neodpočine: musí na svém hřbetě odvézt ještě Hammídu.

Před kamennou chatou, ve které může nocovat několik desítek lidí, stojí pár stanů. Mezi nimi se na zbytcích trávy pasou „odlehčené“ muly. Zdánlivě idylické prostředí dostává trhlinu až při bližším pohledu – na prostoru kolem chaty jsou kameny popsány typickými graffiti a povalují se tu také nejrůznější odpadky, které zde zanechávají především turisté, ale i místní dopravující sem zásoby z vesnice. Lidské zásahy do prostředí tak znečišťují potok i prameny vyvěrající na okolních úbočích. Záhy se začne rychle ochlazovat a zima nás nemilosrdně zahání do stanu.

Brzy ráno se pak vydáváme na zhruba tříhodinový výstup na Tubkal, a to jednodušším Jižním okruhem (Ikhibi sud). Stezka se zvedá hned za chatou a prochází suťovým polem, které se postupně mění ve velké balvany. Je zima, ale díky krkolomnému výstupu se stejně potíme. Cestou postupně předbíháme skupinky i větší organizované skupiny. Po několika hodinách namáhavého výstupu jsme stanuli na vrcholu. Svítí slunce, ale rozhled je částečně zastřen oparem, z něhož vystupují i jiné vrcholy. Nicméně byl to Džebel Tubkal, který byl v roce 1888 identifikován skotským geologem Josephem Thompsonem jako nejvyšší hora pohoří Atlas. Avšak poprvé zdolán Evropany byl až po mnoha pokusech – francouzskými horolezci v roce 1923. Od té doby se na vrcholu vystřídaly tisíce lidí. My se zde nezdržujeme dlouho a rychle scházíme dolů. Máme před sebou další cíle na naší cestě Atlasem.


Mešita Tin Mal (Tinmel)

Mešita Tin Mal ležící ve stejnojmenné vesnici v údolí N´ ffis ve Vysokém Atlasu je jedna ze dvou mešit v Maroku, která je přístupná také nemuslimům (další se nalézá v Casablance). Cesta do této vesnice se kroutí po úzké silnici jménem Tizi n´Test, jejíž průsmyk leží ve výšce 2093 metrů. Tin Mal byl založen v roce 1125 teologem Ibn Toumartem z dynastie Almohad, který vedl svatou válku proti Almoravidům. V této době Tin Mal vzkvétal jako duchovní i umělecké centrum Almohádské říše. Sama mešita, postavená Abd el-Moumem v roce 1154, připomíná spíše pevnost než typický muslimský svatostánek. Restaurovaná památka je z větší části bez střechy a dnes slouží místním lidem k modlení jen v pátek (tento den mají nemuslimové vstup zakázán).

V prostorném interiéru modlitební haly se tyčí pravidelné sloupořadí. Na několika místech lze spatřit původní výzdobu v podobě dekorativních detailů vyrytých na sloupech nebo komplikovaných klenutých obloucích, typických pro Almohádskou architekturu. Také mihrab naznačující směr, kde leží Mekka, je stále původní. Na konci prohlídky této majestátní památky na výbojnou almohádskou dynastii nám správce Sajid ukazuje ještě současné obyvatele: dvě sovy sedící v příšeří na dřevěných trámech pod střechou jedné z bočních věží.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: