Jediný trabant, jediný stan a jediný maluch na startu.

Jediný trabant, jediný stan a jediný maluch na startu. Zdroj: Aleš Buček

První výměna motoru - Itálie
Závodně vystrojené vozy přitahují pozornost - zde španělského pumpaře.
Projíždíme řídce osídlenou mauritánskou pouští.
„Za baobabem doprava,“ poradil nám senegalský pasáček krav.
Nefalšovaný africký sníh a mráz v průsmyku Vysokého Atlasu, Maroko.
10
Fotogalerie

Velká rallye v malých vozech aneb Kde umřel trabant

Rallye z Budapešti do Guiney-Bissau má speciální kategorii: „Nadšenci“. Platí tu základní pravidlo – jízda ve „vozidle zcela nezpůsobilém k cestě“. A právě čtyři čeští nadšenci vás v zuřivém tempu a za zvuku dvouválcových motorů svezou tratí dlouhou 9000 km.

V centru Budapešti, místě oficiálního startu, parkujeme naše vozy Trabant 601 a Fiat 126p „maluch“ po boku terénních „kolegů“, jimž saháme stěží po kapotu. Jako reprezentanti výstřednější části startovního pole jsme v obležení zvědavců. Společně s více než 200 týmy poté vyrážíme vstříc dvěma kontinentům a deseti zemím. Zatímco ostatní účastníci B2B zmizeli daleko před námi, nás z Budapešti vyprovází konvoj maďarských fanoušků.

Pryč z Evropy

Zastavujeme, jen když se musíme vystřídat u řízení nebo dotankovat. Nebo opravovat. Již po 700 km nouzově bivakujeme za opuštěnou benzínkou. Z maluchu vytéká olej rychleji, než stíháme doplňovat. Mezi náhradními díly máme ale i olejovou vanu, která problém řeší. A když nad historickým centrem italské Verony zapadá slunce, všechny ranní útrapy jsou zapomenuty.

Druhý den překračujeme hranici s Francií a pokračujeme přes Monacké knížectví. V Monte Carlu objíždíme okruh Velké ceny Monaka formule 1. (Náš čas na kolo je 9:38.460.) Nonstop jízdou pak objíždíme Nice a Cannes. Slunečný den mezi lány vinné révy navozuje atmosféru středomořské dovolené. Z té nás vytrhává až trabant, který odmítá pokračovat v jízdě. Postupně čistíme snad vše, co má trabant pod kapotou, až nakonec vytahujeme největší náhradní díl, jaký máme: kompletní motor. Výměna trvá méně než tři hodiny.

Je třetí den a ve Španělsku dozrávají pomeranče. Oba vozy jedou bez trucování až do jihošpanělského Motrilu. Odtud odjíždí na africký kontinent trajekt, který ve svém břiše neveze téměř nic jiného než naše dvě posádky.

Přes Velký Atlas

Světla osamělých vesnic a protijedoucích aut vidíme v rovinatém polopouštním terénu Maroka dlouho předtím, než je míjíme. Cesta se vytrvale zvedá a šestý den překonáváme okraj Velkého Atlasu zasněženým sedlem Tizi-nTairhemt v téměř 2000 m n. m. Pokračujeme marockým vnitrozemím do Merzougy, výchozího bodu k nejznámější marocké písečné poušti Erg Chebbi. Nakupujeme zásobu oliv a chlebových placek.

Sedmý den naše zpoždění oproti plánu vzrůstá na dva dny. Již jsme si zvykli, že denní dávka turistiky zkondenzovala do jediné zastávky – ta dnešní připadá na trh v Guelminu, kde je možné nakoupit bělosrsté velbloudy i léčivou polévku z drcených mořských ježků. Řídké osídlení ještě dále řídne a cestu zpestřují jen zastávky u vojenských checkpointů, podle kterých poznáváme, že vjíždíme do sporného území Západní Sahary. Osmý den se ocitáme v al-‘Ajúnu – hlavním městě ne zcela uznané Saharské arabské demokratické republiky.

Stíhací závod pokračuje

Noční zastávkou se odměňujeme za překročení obratníku Raka. Překonáváme území nikoho mezi Marokem a Mauritánií, kde směr cesty udávají cedule hlásající „Pozor, miny!“. Díky rychlému překročení hranic a minimálnímu množství zastávek jsme se přiblížili na dosah oficiálního závodního tábořiště na pláži. To se ale pro nás stává nedosažitelným kvůli pásu kyprého písku. Usínáme vsedě ve vozech na okraji rybářské vesnice, jen pár okamžiků po vypnutí motorů.

V průběhu následujícího dne nás na nekonečně rovných mauritánských cestách předjíždí celé startovní pole vracející se z tábořiště. Jejich pochvaly skrz stažená okýnka nám pomáhají překonat únavu.

Další naší zastávkou je Nuakšott, téměř milionové hlavní město Mauritánie, ve kterém ale i v centru zapadáme do písku. Silnice jsou brázděny mercedesy, které vypadají, jako by opakovaně havarovaly. V rozbouřeném dopravním moři jsou naše vozy společně s místními oslími povozy nejmenšími objekty. Potkáváme české a slovenské závodníky, kteří nás z centra ve svých teréňácích doslova eskortují.

Smrt trabantu

Svěže zelené lány cukrové třtiny ohlašují hranici se Senegalem vytyčenou stejnojmennou řekou. Do tábořiště v senegalské savaně přijíždíme jako poslední, ale poprvé za celý závod alespoň ve stanovený den. Čeští a slovenští závodníci debatují o tom, jak je prý náš způsob zdolání rallye to pravé dobrodružství. Nekomentujeme to a vychutnáváme si chlazenou kokakolu z jejich palubní lednice.

Dvanáctý den se ukazuje jako nejnáročnější etapa rallye. V odlehlém senegalském vnitrozemí se cesty nevypočitatelně větví. Brzo dokážeme rozeznat vesnice, kterými ten den projeli rychlejší účastníci B2B – nejen děti jsou zde nepříčetné v očekávání dárků a volají na nás místo pozdravu „Cadeau!“ (francouz. dárek).

Když se však odchýlíme z přímého kurzu, jsou vesničané velmi nesmělí, ale ochotní nezištně poradit. Dostáváme tak tvrdou lekci v humanitární pomoci a uvědomujeme si, jak dvojsečné může rozdávání být. Z úvah nás vytrhují další problémy s trabantem. Stmívá se a máme za sebou pouze 70 z 350 km plánovaných na dnešní etapu. Necháváme si trabantem vybrat tábořiště tam, kde už zcela odmítá pokračovat v cestě. Oprašujeme náhradní díly z motoru, který v Itálii putoval do kufru, a zkoušíme nakombinovat nový funkční motor. Nastartování si necháváme na ráno.

V senegalské savaně začal třináctý den závodu a umřel trabant. V průběhu překládání obsahu trabantu do maluchu přijíždí pojízdná prodejna a po krátkém seznámení s domorodci se rovnou ptáme, jestli nechtějí auto. Ti se několikrát ujišťují, že opravdu rozuměli správně, a poté pohotově trabant odtahují za náklaďákem.

O vlásek…

Maluch se v podřepu pere s písečnými cestami. Již za pár hodin ale musíme ve vesnici rozdat většinu náhradních dílů i oba nárazníky, abychom alespoň trochu ulehčili od nadváhy, kvůli které se začíná vytrhávat uchycení předního kola. Doslova za pět minut dvanáct dorážíme do Linguere, největšího města centrálního Senegalu. Šikovnému automechanikovi se daří s podomácky vyrobenou svářečkou přivařit uchycení kola ke shnilé karoserii.

Platíme 5000 CFA franků (zhruba 200 Kč) a automechanik září štěstím. My máme zase radost, že jsme snad poskytli „dotaci“ tou nejefektivnější formou – jako platbu za službu, a ne platbu odůvodněnou tím, že cizinci peníze mají, zatímco domorodci ne. Míříme hlouběji do senegalského vnitrozemí po cestě, která je sice v mapě Senegalu v měřítku 1 : 1 000 000 značena nejtlustší čarou, ale u nás by se stěží nominovala do turistické mapy.

Bez fanfár a cílové pásky

Již od úsvitu nás v moři písku, suché trávy a keřů provází růžově rozkvetlé, bezlisté baobaby. Touto dobou už ostatní účastníci B2B předali humanitární pomoc zástupcům guinejské školy.

Dáváme si kořeněné senegalské kafe, které chutná jako lógr zalitý petrolejem, bereme plnou nádrž, která by měla vystačit až do cíle, a pokračujeme na hranici s Guineou-Bissau. Za světla si plně uvědomujeme, jak krajina dokončila svou proměnu a přes marockou a mauritánskou poušť a senegalskou savanu zhoustla vegetace až do guinejské džungle.

Ve vesnici Sincam Boxe potkáváme učitele a koordinátora tamní školy. „Máme 1800 obyvatel, z toho 800 dětí a jen pár desítek si může dovolit chodit do placené školy,“ popisuje situaci. Na hromadu školních pomůcek přidáváme několik krabic sešitů a psacích potřeb. Po výmolovaté dálnici sloužící zároveň jako prodejní plocha přijíždíme do hlavního města Bissau.

Je poslední, šestnáctý den závodu. Těšíme se na přetržení cílové pásky a obdiv ostatních závodníků, ale nic z toho se nekoná. Marně objíždíme náměstí Hrdinů s bývalým prezidentským palácem s dírami po kulkách, které tu lítaly v občanské válce před necelými patnácti lety.

I na vyhlašovací párty přicházíme pozdě. Uniká nám tak cena pro nejbláznivější posádku, protože téměř nikdo zatím netuší, že jsme to dokázali. André, zakladatel závodu, nás ale dodatečně ujišťuje: „Ta cena by rozhodně měla patřit vám, kluci!“


Tři kategorie „motobláznů“

B2B má soutěžní a turistickou kategorii. Z turistické kategorie se ještě vyčleňuje speciální podkategorie, která by se dala pojmenovat jako Nadšenci nebo přesněji jako Blázni. Jediným kritériem v kategorii Nadšenci je jízda ve vozidle naprosto nezpůsobilém k takové cestě. Kategorie Nadšenci se tak podobá nízkorozpočtovým rallye, které jsou vyhrazeny jen automobilovým vrakům.


Největší „podivná rallye“ světa

  • V roce 2005 zorganizoval maďarský novinář Andre Szabo rallye z Budapešti do malijského Bamaka (B2B, z angl. Budapest to Bamako). Dobrodruzi bez horentních rozpočtů tak dostali možnost zažít mnohadenní závod ve stylu rallye Paříž–Dakar.
  • B2B má přitom vznešené cíle: startovní poplatky společně s vybavením posádek jsou přiděleny v podobě humanitární pomoci obyvatelům v cílových zemích. V roce 2012 to byly dvě vybrané školy v Senegalu a v Guineji-Bissau.
  • Bissau, hlavní město Guiney-Bissau, bylo kvůli problematickému vyjednávání s malijskými úřady roku 2012 poprvé vybráno jako cíl rallye a nahradilo tak Bamako.

Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 9/2014.