Pygmejové tvoří jen malou část rwandské populace. Ani oni se nevyhnuli genocidě. V „zemi tisíce kopců“ se jim ovšem dobře nežije ani dnes.
Stoupáme po nezpevněné cestě stále výš. Dýcháme prach, který se dovnitř auta hrne i přes zavřená okénka. Město Kibuye na břehu jezera Kivu je asi hodinu vzdálené. Míjíme čínské stavitele, kteří pracují na nové silnici. Čas od času proti nám vyjede někdo na doma vyrobeném dřevěném kole. Najednou se ocitáme mezi čajovými plantážemi kolem hory Bigugu. Všude kolem je nejzelenější zelená, kterou si umíme představit. Je brzo ráno a lidé se scházejí na kopcích, aby otrhali dary Rwandy. Čajové lístky olizuje slunce a ve 2400 metrech nad mořem je ticho a klid. Už chápu, proč se říká, že když Bůh tvořil svět, odpočíval sedmý den ve Rwandě. V údolích provoněných jedním z nejlepších čajů v Africe mu muselo být krásně.
40 korun týdně
„Už jsme skoro tam,“ uklidňuje nás řidič. Za okamžik se před námi na kopci rozprostírá Ruhondo – osada o 96 obyvatelích. Uprostřed hor, skrytí před ostatními, tu žijí Pygmejové. Původní obyvatelé pralesů podle antropologů měří v dospělosti do 150 centimetrů. Na výšku se ovšem v první chvíli nesoustředím. Děti i dospělí, kteří kolem nás utvořili hlouček, žijí v absolutní chudobě. Málokdo z nich má boty. Oblečení některých je tak roztrhané, že sotva drží na těle. „Pojďte se podívat dovnitř,“ nabádá mě energická stařenka. Neví, kolik je jí let ani v kterém roce se narodila. Neumí číst, psát ani počítat. Vypadá tak na 90 let. Bydlí s rodinou v domku uplácaném z hlíny. V jedné místnosti je jen plastová láhev, jistě složitě získaná od bohatších, deka a ohniště s hrncem.
„Pěstujeme kukuřici a brambory, chováme kozy, ale většinou prodáváme keramiku. Nemáme žádná pole,“ vysvětluje asi šedesátiletá Laurence Mukambaraga. Stará se o sedm dětí. Sedí před svým domkem a hněte červenou hlínu. Stejně jako většina sousedů modeluje velké hrnce. „Prodáváme je na trhu, kam chodíme dvakrát týdně. Za týden jich vyrobíme dvanáct, ale prodáme třeba jen čtyři,“ dodává žena. Za jeden dostane v přepočtu asi deset korun.
Na dně společnosti
Pygmejové žijí v uzavřených komunitách a v ústraní, ovšem ne zcela dobrovolně. Mnozí z vísky Ruhondo nikdy nebyli ve městě. Ve Rwandě jsou terčem diskriminace a posměšků. „Jsou na okraji společnosti, stojí úplně nejníže ze všech. Říká se o nich, že jsou líní a hloupí, že mají incestní vztahy,“ popisuje předsudky Katarína Molnárová, slovenská lékařka, která nedaleko pygmejské vesnice pracuje na klinice. „Nechodí téměř do školy, ženy nerodí v nemocnici. V kariérním žebříčku se mohou dostat nejvýš jako sluhové. Pracují za hrst fazolí,“ dodává. Umírají na banální choroby a děti se mnohdy nedožijí pěti let. I když statistiky chybějí, v Komunitě hrnčířů, jak jsou Pygmejové oficiálně nazýváni, negramotnost dosahuje 90 procent populace.
Lékařka se i proto rozhodla podpořit 29 místních dětí a nechala jim ušít školní uniformy. Bez nich by je do školy ani nepustili. Slovenská klinika jim navíc pronajala pole, kde pěstují brambory. „Když poprvé sklízeli, přišli se lidi z okolí podívat. Divili se, že zas tak líní nejsou,“ směje se Molnárová.
Zapomenuté oběti genocidy
Ve Rwandě žije kolem 30 000 Pygmejů, ve střední Africe jejich počet dosahuje asi půl milionu. Podle odhadů asi jen 4 procenta z nich vlastní alespoň malý kus půdy. Původně totiž tito obyvatelé centrální Afriky žili v pralesích. Tradičně se živili sběrem lesních plodů, medu divokých včel a lovem zvířat. Dnes Pygmejům mizí jejich životní prostor – prales, kde žili přes tisíc let. Jeho plochy se zmenšují. Dřevo se těží na otop nebo kvůli výrobě luxusního nábytku. Na úkor lesa se také rozšiřuje zemědělská půda a doly na těžbu nerostných surovin. Některé části pralesa v Ugandě, Rwandě či Kamerunu vlády prohlásily za národní parky, a je tady proto zakázáno sbírat plody a lovit. Pygmejské kmeny byly ze svého domova násilím vysídleny. Ve Rwandě v roce 1998 museli Pygmejové opustit pralesy Nyungwe a Vulkanoes, aby se z nich mohly stát národní parky a nerušená útočiště horských goril. Právě proto se z většiny místních Pygmejů stali hrnčíři.
Populace nejmenších obyvatel Rwandy se rychle zmenšuje. Ohrožuje je vysoká úmrtnost v raném věku. Doplatili také na genocidu, jejíž dědictví stále nesou. Hutuové zabíjeli kromě Tutsiů právě i Pygmeje. Podle odhadů z 30 000 příslušníků kmene jich přišlo o život 10 000 a stejné množství bylo vysídleno. Jsou to zapomenuté oběti genocidy.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 8/2014.
