nahoru

Senegal: Nesnadný život v západoafrické zemi řeší místní zejména migrací

Magdaléna Rojo 14. února 2022 • 06:30
Senegal: Nesnadný život v západoafrické zemi řeší místní zejména migrací
foto: Noel Rojo

Severozápadní pobřeží Senegalu ukrývá na svých plážích koloniální domy, které dávno zapomněly na svou slavnou minulost, i vesničky, kde místní zápasí se živly.

Saint-Louis má svou magii už jen proto, že historické centrum města leží na ostrově na řece Senegal, který je zhruba kilometr dlouhý a méně než půl kilometru široký. Tato geografická výhoda cestovatele přímo vybízí k sledování uklidňující vodní hladiny, k výletům na lodích i k večeři v některé z restaurací na břehu řeky.

Není divu, že si Francouzi kdysi zvolili Saint-Louis za hlavní město své západoafrické kolonie. Od doby, kdy se hlavním centrem země stal Dakar, již uplynulo téměř 120 let, a Saint-Louis je dnes o něco smutnější. Přesto stojí za návštěvu a okolní vesničky ještě víc.

Dvojí rytmus města

Cesta z Dakaru do Saint-Louis vede po silnicích, kolem nichž rostou statné baobaby a poletují plastové pytlíky. Množství odpadu je v zemi zarážející do chvíle, než si člověk uvědomí, kolik lidí skutečně živí jenom prodávání burských oříšků zabalených do minipytlíčků nebo oblíbené kávy touba v plastových kelímcích.

Jsme na místě. Naše Airbnb je v domě, který hlídá starší senegalský pár, francouzský majitel zde nežije. V okolních ulicích pokrytých pískem si hrají děti. Pod okny je několik obchůdků se základními potravinami, jeden s vybavením do kuchyně, další s bagetami. Koloniální dědictví, i když s francouzskými bagetami mají ty senegalské málo společné. Po západu slunce je v ulicích tma, o světlo se starají jen mobily lidí shromážděných kolem konviček se silným čajem s cukrem. Zdá se, že část města s místními obyvateli nikdy nespí.

To na druhé straně mostu, na ostrově s koloniálními budovami a turistickými vymoženostmi, jako restaurace i bary s místním pivem, se ospale jeví i dny. Turisté zde jsou, ale není jich tolik, aby zastínili typickou atmosféru místa. Místa, které má své nejlepší časy dávno za sebou. I přesto je Saint-Louis již dvacet let na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.

Kromě geografické polohy je dalším důvodem koloniální architektura. O její zachování však místní téměř nedbají. Některé z budov jsou pokryté prachem a jiné se samy na prach mění. Můžete se na ně zblízka podívat třeba z vozů poháněných koňmi, na které vás budou na každém rohu zvát ziskuchtiví Senegalci.

Fair trade jako záchrana

V každé denní době se po řece prohánějí dřevěné bárky plné čerstvých rybích úlovků i turistů. V uličkách s koloniálními budovami je život jenom tam, kde tyto budovy obsadily restaurace nebo hotely.

Zabloudím do obchůdku s fairtradovými výrobky. Šaty, tašky i šperky vyrábějí Senegalci ve vesnici Ndem asi dvě hodiny odtud. Leží uprostřed pouště a dohromady tam není z čeho žít. V osmdesátých letech ale přijel do Ndemu Serigne Babacar Mbow, spirituální lídr komunity Baye Fall, větve islámu. Vrátil se do vesnice svého dědečka, aby tam vytvořil prostředí, ze kterého nebudou muset obyvatelé utíkat. Jedním z důvodů, proč zůstat, se staly i dílny, kde se vyrábí fairtradové zboží, které se odsud vyváží i do Francie.

Obchůdků, které nabízejí své zboží turistům, je ve městě nemálo. Dalším je antikvariátní skvost, kde naleznete staré pohledy s fotkami Saint-Louis z minulosti i francouzské knihy snad na všechna témata. Nedaleko je kavárna, kterou vede mladý Senegalec a kde se musíte zastavit, pokud vám srdce bije pro espreso. Spousta místních vystavuje své malby podél silnic nebo v malých obchodech. Nejsou moc originální. Třeba motiv lodě plné migrantů mířící do Barcelony se opakuje téměř u každého malíře.

Jedna věc je v Saint-Louis výzvou. Najíst nebo napít se v klidu. Často se totiž stává, že když si chcete vychutnat svůj oběd, v průběhu hodiny popojde k vašemu stolu hned několik místních nabízejících výlety nebo suvenýry. Pokud se chcete podívat, jak žijí místní, kteří někdy až zoufale nahánějí cestovatele, nemusíte daleko. Stačí nasednout na taxík a zavelet třeba Gandiol.

Sdílet jídlo

Vesnici Gandiol na GoogleMaps nenajdete. Místní tak nazývají několik osad a sousedství jen dvacet kilometrů jižně od Saint-Louis. Arona, který se na sociální síti prezentuje jako průvodce a znalec ptáků, tu na nás čeká ve svém domě, kde žije se svou manželkou, dvouletým synem a se známou i s jejími dětmi. Dům má tři pokoje, každý se samostatným vchodem. První je kuchyň, kde ženy domu právě připravují thieboudienne – senegalské národní jídlo. Název pochází z místního jazyka wolofštiny a doslova znamená rýže a ryba. Obojí se pak servíruje s celými kusy různých druhů zeleniny, jako je třeba lilek, zelí, tykev nebo mrkev. Jídlo se v zemi v rodinách běžně podává na velkém talíři, kolem kterého si sednou domácí i návštěva a společně jedí rukama. Veliký talíř je znakem místní pohostinnosti.

Aronova manželka dováří rýži, malý Šejch se pevně drží její nohy a skrývá se za ní před bílými obry. Arona nás pozve do vedlejší místnosti, kde rodina spí i sleduje televizi. Podél dvou stěn jsou na zemi matrace. Arona patří k etniku Wolofů podobně jako většina populace v Senegalu. Mluví wolofštinou i francouzsky. Od turistů se naučil trochu anglicky. Občas je vozí na poloostrov Langue de Barbarie, který odděluje konec řeky Senegal od Atlantského oceánu. Národní park na poloostrově je domovem obrovského množství druhů ptáků a tří druhů želv. Nás však Arona nepoveze za zvířaty, ukáže nám život v jeho vesnici, kde prožil celý život.

Oběd sníme ve stínu domu na písečném dvorku. Písečné pláže se tu zdají být nekonečné. Písek je všude, i několik kilometrů ve vnitrozemí. Dezertifikace je jednou z mnoha výzev, s nimiž se vesničané potýkají.

S rybami na trh

Rána jsou v Aronově domě pomalá. Jeho manželka nám naservíruje bílé bagety s taveňákem a instantní kávou a po snídani se vydáme na místní pláž. Muži v plovacích vestách zde již vynášejí z lodí své úlovky. Na moři byli od brzkého rána – nebo spíš pozdní noci –, aby ulovili ryby a prodali je pak místním ženám. Ty je odvezou na některý z trhů v Saint-Louis a zpátky si dovezou svých přibližně 250 korun pro rodinu.

Ryby jsou základním zdrojem proteinu místní populace. Gandiol je rybářská vesnice. Tradičních dřevěných lodí, pirog, je ale dnes méně na vodě než odstavených na pláži. Nemálo mužů odjelo za prací do Španělska už před patnácti lety. V místních vodách tehdy začaly houfně mizet ryby kvůli zahraničním lodím, které měly (nebo také neměly) povolení k lovu od místní vlády. Díky těžké technice lovily ryby v obrovských množstvích a místní farmáři jim nemohli konkurovat. Jedna taková zahraniční loď vyloví přibližně 20 tisíc tun ryb za rok. Na stejný úlovek by na moře muselo na svých pirogách vyplout tisíc sedm set senegalských rybářů. K chamtivým zahraničním rybářům se přidala klimatická změna. Oteplování oceánu podle místních způsobuje, že ryby odplouvají ze senegalských vod pryč. Rybáři, kteří zůstali, musí za úlovky dál od pobřeží, což znamená vyšší náklady na palivo.

Mnoho místních přišlo o práci. Mezi nimi i manžel Almaty, Aronovy známé. Babacar odjel do Evropy mezi prvními.

Snesitelné počasí je tu jen brzo ráno. Po zbytek dne člověk hledá stín, kde to jde. Třeba ve stánku z umělohmotných plachet. V jedenáct odpoledne zde ze všech žen nakupujících ryby od rybářů zůstala jen Almata se svými čtyřmi dětmi. Nejstarší Magat jí pomáhá překládat nakoupené zboží z ledničky nepřipojené na elektřinu, ale zato plné ledu, do lavoru. Arona jí ho pak naloží na hlavu pokrytou stočeným šátkem.

Ačkoliv Babacar posílá Almatě peníze, je jeho druhou manželkou v pořadí. Dle místní tradice vždy pošle peníze nejdřív své matce, pak první manželce a až potom Almatě. „Musím pracovat, abych měla dost peněz pro děti. Třeba když jsem měla rodit nejmladší dceru, potřebovala jsem peníze,“ říká žena s utrápeným výrazem na tváři, hledající alespoň kousek nezávislosti.

Ve wolofské společnosti platí, že čím starší je žena, tím má vyšší postavení. Respekt si však jde získat i tím, že má žena syna v zahraničí. Mezi vícero manželkami jednoho muže panují neustálé boje, které se mohou projevovat i tím, že ženy vysílají své syny za hranice. Mít v rodině modou-modou, jak zde nazývají emigranty do Evropy, je i otázkou společenských tlaků.

„Vrátím se“

Zatímco Almata prodává na horkém slunci na tržišti ve městě, Arona nás zve na oběd a odpolední čaj v obýváku. Po kuřecím mase na cibuli s rýží ho pro nás připravuje jeho manželka. Čajový rituál provází v této části Senegalu veškerá setkání. Ženy připravují silný, zelený čaj z Číny na malém plynovém vařiči. Nechají ho několikrát přejít varem a přidají pořádnou dávku cukru, jinak by se kvůli silné, hořké chuti nedal vypít. Servírují jej obyčejně do jedné malé skleničky, kterou si mezi sebou posouvají všichni přítomní. Čaj popíjíme i dvě tři hodiny. Arona neskrývá, že se mu v horku nechce pracovat.

Procházka po pláži je příjemnější, když slunce klesne blíže k hladině moře. Ta je zdejším domům blíž, než by si domácí přáli. Senegalci si už dávno všimli její stoupající hladiny. Někteří se museli vystěhovat, když jim domy zaplavila voda. Poušť z jedné strany, voda z druhé. Obyvatelé Gandiolu jako by žili v zajetí mezi dvěma živly.

Právě kvůli němu odjel do Španělska také Mamadou. Večer oddychuje na dřevěné lodi, zapadlé v písku na pláži. Zavede nás do jednoho ze dvorů ukrytých v labyrintu domů a úzkých uliček. Stojí tu čtyři domy pro asi dvacet členů rodiny. Na dvoře sedí Mamadouova máma, která vůbec neměla tušení, že se její syn chystá odjet. Mamadou s kamarády postavil loď, jednou večer se sbalil, nalodil a odplul pryč. Na Kanárské ostrovy se dostal až na třetí pokus a mámě se ozval až po třech měsících. To, že přebýval v začátcích pod mostem, jí nikdy neřekl.

Podobně tajně odjíždí každý rok od své manželky a čtyřleté dcerky, jež mu sedí na klíně, když si povídáme. Mamadou živí z Evropy minimálně tři členky rodiny. „Když mi ale kdokoliv zavolá, že potřebuje jet k lékaři nebo peníze na něco jiného, nemůžu říct ne,“ popisuje tlaky, které prožívají migranti. Remitence neboli peníze, které migranti posílají svým rodinám, jsou jedním z nejvýznamnějších externích zdrojů financování chodu země. I senegalská vláda považuje migraci za nástroj rozvoje a snižování chudoby. Třeba výzkum Partnership for Economic Policy z roku 2016 ukázal, že senegalské rodiny migrantů využívají finance ze zahraničí většinou na pokrytí základních potřeb, nikoliv na vzdělání nebo jako investici do nového podnikání.

Své rodiny v Gandiolu navštěvují mnozí migranti v zimních měsících. Vracejí se na několik týdnů, vždy s plnými kufry dárků. Jednoho dne se vrátí napořád, říká Mamadou a vydává se několik kilometrů za vesnici, pokračovat ve stavbě svého vlastního domu.

Mešita

Večerní procházka vesnicí vede po hlavní silnici. U fotbalového hřiště odbočíme k písečné pláni, na níž v zapadajícím slunci pracují místní ženy. Z mořské vody získávají sůl a sypou ji na velké hromady. Klimatická změna sem přinesla i nové možnosti výdělků, i když minimálních.

Arona se převléká do svátečních šatů a jako každý večer se vydává na večerní modlitbu do mešity. Je příkladným muslimem. Svěří se, že chce mít i druhou manželku. „A alespoň sedm dětí. Je tak větší pravděpodobnost, že se o mě postarají,“ říká.

Když se vrátí z mešity, manželka servíruje večeři. Opět kuřecí maso. Rodina ho přitom nejí každý den, využívají však příležitost, že jíme s nimi a na jídlo jsme přispěli. Do domu Aronova bratra, kde přespáváme ukrytí pod moskytiérou před komáry, se vracíme za tmy. Svítíme si mobily, osvětlení v Gandiolu končí tam, kde končí hlavní silnice. Přesně tam začne i další Aronův den – opět v místní mešitě.


Významné Saint-Louis

Saint-Louis znají mnozí jako Ndar, z místního jazyka wolofštiny. Téměř tři stovky let byl hlavním městem koloniálního Senegalu, více než sto let Francouzské západní Afriky a nějakou dobu také sloužil jako hlavní město sousední Mauritánie, u jejíž hranice leží. V minulosti bylo významným ekonomickým centrem. Dnes je střediskem turismu, výroby cukru a rybolovu.


Senegal a migrace

Senegalští rybáři odcházejí za hranice ve větších počtech od roku 2006. Senegal je země historicky ovlivněna migrací – do země i z ní. Mnoho Senegalců migruje v rámci afrického kontinentu. V minulosti z migrace Senegalců do Evropy benefitovaly například Itálie či Španělsko, když jim chyběla pracovní síla. Domácí vláda si uvědomuje sílu remitencí i vliv migrantů na ty, kteří zůstávají. V nejedněch volbách oslovovali kandidáti právě emigranty. Senegal je jednou ze zemí, v níž Evropská unie podporuje projekty na udržení místních v zemi. Financuje aktivity místních partnerských organizací, které pomáhají potenciálním i navráceným migrantům nastartovat podnikání, aby nemuseli odcházet. Překážkou v takovém podnikání je však i slabá kupní síla tamní populace. Na druhou stranu, mnoho mladých lidí odchází jednoduše proto, že chtějí zkusit něco jiného. Nebo prostě mají přesuny v krvi, pokud jde o etnika nomádská.

Magdaléna Rojo




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.
 

Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země