nahoru

Od severu na jih Etiopií aneb Putování zemí kávy a starobylých křesťanských památek

Matyáš Řehák 26. května 2021 • 17:00
Od severu na jih Etiopií aneb Putování zemí kávy a starobylých křesťanských památek
foto: Matyáš Řehák

Etiopie je pro mě top cíl Afriky. Našel jsem tu nádherné přírodní úkazy, pozoruhodnou architekturu a potkal lidi se směsí nejrůznějších tradic. Zůstala kromě Libérie jedinou nekolonizovanou zemí kontinentu a pyšní se historií druhé nejstarší křesťanské země světa.

Do Etiopie přijíždím po zemi ze Súdánu. Blízkost hranice a mezietnické spory v této oblasti vedou k tomu, že je silnice v každé vesničce zahrazena drátem. Je třeba zastavit a podrobit se kontrole. Často tak dřepím v prachu a rozebírám své zavazadlo pod zvědavým dohledem vesničanů ozbrojených kalašnikovy. Množství zbraní je zrcadlem současné situace v Etiopii, křehkého slepence nejrůznějších národů a kmenů.

Jako první mě čeká historické královské město Gondar. Getachew, kterého jsem kontaktoval prostřednictvím služby couchsurfing, mě bere na jídlo a potom s jeho kamarády žvýkáme oblíbené listy katy. Tato mírná droga je velmi oblíbená v celém regionu Afrického rohu. Já na sobě žádné účinky nepozoroval. Žvýkání je ovšem hlavně společenskou událostí. Dalšího dne spolu navštívíme největší turistickou atrakci města, rozsáhlý zachovalý komplex kamenného hradu císaře Faisilida ze sedmnáctého století.

V horách

Do nedalekého pohoří Simien se můžete vydat na vlastní pěst, jen s povinným ozbrojeným strážcem. Já ale volím pohodlnější, organizovanou variantu. Cesta minibusem je střídána túrou po okrajích vysokých útesů, jež obklopují celé pohoří. Travnaté pláně jsou porostlé stromovitými lobelkami, mezi kterými se pod dohledem elegantně se vznášejících supů prohánějí endemické opice dželada.

V kempu večer stavíme stany. Během čekání na večeři se mezi námi procházejí mohutní krkavci a žebrají o žrádlo. Nocujeme ve výšce přes 3500 metrů nad mořem, což znamená, že se nad ránem klepu zimou ve spacáku a všech vrstvách oblečení, které mám. Vrcholem našeho výletu je hora Bwahit (4430 m n. m.), jedna z nejvyšších v Africe. Cestou za výhledem po celém pohoří pozorujeme stáda kozorožců.

Za skrytými kostely

Do města Aksúm na severu země vede dlouhá klikatá prašná cesta. Na jejím konci čeká příjemné město plné kvetoucích stromů. Bývalo centrem prastaré civilizace, která tu zanechala řadu památek. Nejzajímavější jsou obrovské zdobné stély vytesané z kamene, některé desítky metrů vysoké, a blízké královské hrobky. Kolem pobíhají děti snažící se prodávat křížky a další suvenýry. Pokračuji za město kopcovitou krajinou mezi políčky. Na vrcholcích stojí kostely a kláštery, mezi nimi pasáčci prohánějí svá stáda. Toto město je také duchovním centrem etiopských křesťanů. Nejposvátnějším místem je pečlivě střežená kaple, která dle pověsti ukrývá biblickou archu úmluvy s originálem Desatera. V jejím okolí stojí i řada dalších kostelů, od moderní katedrály po staré kamenné kostelíky.

Srdce severního regionu Tigraj je poseto majestátními strmými vrcholky. Ovšem to nejzajímavější je ukryto v jejich nitru. Oblast je známá díky více než stovce kostelů vytesaných ve skále. Přijíždím do města Wukro. V restauraci mi své služby nabídne místní průvodce. Návštěva kostelů totiž vůbec není snadná. Je třeba najít nejen kostelík ukrytý ve skalním útesu, ale i hlídače klíče a kněze, který smí odemknout. Autobusem dojedeme do blízké vesnice a pokračujeme po strmých cestičkách až ke skále, v níž je kostel vytesán. Prohlížím si vyzdobený ponurý interiér. Uvnitř probíhá jakýsi obřad. Několik kněží si ve slabém světle svíček nahlas předčítá z bible.

Další den je výstup náročnější: šplháme po strmé skále. U ní jsou připraveni pomocníci s lanem i sedákem čekající na každého návštěvníka, který se rozhodne zaplatit za pomoc. Zaplatit je třeba kromě průvodce i klíčníkovi, knězi a také vstup, čímž se může návštěva těchto míst nečekaně prodražit. Lezeme opatrně podél skalních výklenků, v nichž jsou naházeny kosti dávných mnichů. Pak už jen stačí projít po úzké římse ke vstupu do jeskynního kostela Maryam Korkor, jenž je celý pokryt malbami. Cestou zpátky do civilizace mě trochu překvapuje osazenstvo našeho minibusu. Většina cestujících drží v ruce pušku. Prý jedou na sraz vesnických milicí.

V kraji Afarů

Ve městě Mekele začíná můj další výlet, tentokrát do Danakilské prolákliny. Ráno vyjíždíme terénními auty po horských silnicích do odlehlé a nehostinné krajiny nejteplejšího obydleného místa na světě. Zastavujeme ve vesnici kmene Afarů. Pod horkým sluncem tu ručně těží sůl. Nakládají ji pak na hřbety velbloudů, kteří s ní týden putují do Mekele. Karavany stojí jen přes léto, kdy jsou teploty přesahující padesát stupňů příliš vysoké i pro tato zvířata. Teď, v březnu, tu je lehce přes 45 °C...

Příští zastávkou je Dallol, sopečná krajina tvořená všemožnými barevnými útvary. Vypadá jako korálový útes s jezírky páchnoucími sírou. Projíždíme kolem solných útesů i olejového jezírka s bublajícím metanem. V podvečer se vracíme na solnou pláň a já si vychutnávám západ slunce zrcadlící se v tenké vrstvě vody. Afarská vesnice, kde přenocuji, má jen pár prostých chýší z klacků.

Dalšího dne následuje dlouhá jízda pouští. Vzduch je horký, vítr ženoucí hustý prach připomíná otevřenou rozpálenou troubu. Přesto se tu a tam objeví lidské obydlí. Pomalu pokračujeme přes zatuhlou lávu až k vesničce tvořené kulatými kamennými domky. Povečeříme tu a po soumraku, kdy teplota klesne, jdeme na vrchol sopky Erta Ale. Kráter tohoto vulkánu je zahalen bílou mlhou sopečných plynů, které zespodu ozařuje načervenalé světlo tekuté lávy.

Domácí pohoda v Lalibele

Městečko Lalibela je v turistických mapách vyznačeno tučným písmem. Návštěvníci z celého světa se sem sjíždějí za unikátními skalními kostely. Nejsou to jeskyně ve strmých útesech jako v Tigraji, nýbrž mohutné stavby vytesané seshora ve skalním podloží.

Díky couchsurfingu bydlím i zde v domácnosti místních lidí. Sleduji, jak praží obilí a získávají med z pláství. Se svým hostitelem Tewabem navštěvuju mlýn, který vypadá jako z pohádky. Před dveřmi stojí fronta lidí s pytli obilí na semletí, vedle postávají zaparkovaní osli. Opodál drtí dělník obrovskou palicí štěrk na stavbu silnice. Ruční práce tu dominuje skoro ve všem, vzpomínám na jiné místo v Etiopii, kde mi v textilní dílně ukazovali kolovrat jako nejmodernější novinku. Navzdory tomu je celé město pokryto mobilním internetem.

Areál skalních kostelů pod úrovní země v Lalibele je skutečný unikát. Mnohé z nich jsou propojeny tunely či hlubokými zářezy, které tvoří komplikované bludiště. Občas potkám osamoceného kněze nebo sleduji mši se spoustou účastníků. Nejslavnější je tu kostel svatého Jiří ve tvaru kříže, vytesaný hluboko ve skále.

Sobota je tady ve znamení velkého trhu, na který přicházejí vesničané z celého okolí. Hned u vchodu mě osloví mladá dívka. Chce mě provést trhem výměnou za procvičení angličtiny. Vypráví mi o všem, co se tu prodává. Všemožné plodiny, hospodářská zvířata, med, bloky soli či sandály vyrobené z pneumatik. V neděli ráno se davy pro změnu scházejí u skalních kostelů. Všichni jsou během mše zabaleni v zářivě bílé látce.

Zajel jsem i do města Bahir Dar, jemuž se někdy přezdívá Etiopská riviéra. Město u jezera Tana, největšího v zemi, svými bulváry lemovanými palmami opravdu trochu připomíná přímořské letovisko. Hlavní atrakcí je tu ovšem samotné jezero. Ostrůvky v jeho středu i vzdálené břehy jsou posety kostely a kláštery postavenými z tradičních přírodních materiálů. Obvykle jsou kruhového půdorysu a vyzdobeny pestrobarevnými nástěnnými malbami. Mnoho z nich si je možné prohlédnout díky dobře organizovaným výletům na člunu, z nichž lze na některých místech pozorovat i hrochy a pelikány.

Starobylý Harar

Z vyprahlé krajiny východní Etiopie vystupuje Harar, prastaré opevněné město plné křivolakých uliček a barevných domů. Jeho centrum připomíná mnohem více marockou medínu než město Afrického rohu. Na rozdíl od většiny země tu žijí hlavně muslimové, kteří jsou na první pohled nápadní svým pestrobarevným oblečením. Liduprázdné klikaté uličky střídají živé trhy. Občas potkám karavanu oslů s dřívím, jindy sledují pouliční krejčí, jejichž šicí stroje hučí celou ulicí.

Největší turistickou atrakcí je krmení hyen, které se tu v noci volně procházejí ulicemi. Tato tradice vznikla původně kvůli ochraně lidí a domácích zvířat. Dnes musím jako každý účastník krmení zaplatit vstupné. Pak už pozorují, jak se tato zvířata plaše vynořují z temnoty noci. Pomalu se přibližují a nabírají odvahu přijít ke krmičům. Jsou ochočená natolik, že je mohu bezpečně krmit masem na špejli.

Příjemnou zastávkou na cestě k jihu je Awassa, ležící u stejnojmenného jezera. Na promenádě u jeho břehů si dáte grilovanou rybu nebo jen s pivem v ruce pozorujete obrovské ptáky marabu a rybáře v porostu papyru. Velkým zážitkem je výlet na člunu do blízkosti skupiny koupajících se hrochů. Otevírají mohutné tlamy, potápějí se a občas se vynoří až nebezpečně blízko. Ráno je dobrou příležitostí k návštěvě rybího trhu. Rybáři na zemi kuchají ryby, prodávají úlovky a rozmotávají sítě. Střeží je hejna pelikánů a marabu vyčkávajících na svou kořist. Poblíž bublají kotle rybí polévky a syčí pánve se smaženými rybami.

Za tradičními kmeny

Okolí řeky Omo v jihozápadní Etiopii je domovem unikátních etnických skupin. Přijíždím do Džinky, největšího města regionu. Prodavači, trhovci i lidé v kavárnách mě zvou na kus řeči a den příjemně utíká. Opět využívám couchsurfing, abych lépe poznal život zdejších lidí.

Selmon, u kterého bydlím, se živí jako průvodce, takže se už druhého dne ráno na motorce řítíme vstříc místním kmenům. Celou cestu potkáváme stáda krav a koz. Jsou nejcennějším majetkem zdejších obyvatel. Narazíme také na obrovské hejno žravých sarančat. Jejich velká těla do nás při jízdě narážejí jako při krupobití. Odpoledne po dlouhé cestě přijíždíme do městečka Turmi. Dnes se tu koná trh kmene Hamerů. Účastní se ho převážně ženy oblečené v kozích kůžích s vlasy pomazanými červeným jílem. Prodávají ručně vyrobené suvenýry nebo obchodují s potravinami. Jak je v regionu zvykem, za fotky členů kmenů se platí. Jsou dost chladní, nejspíš je návštěvy turistů otravují. V podvečer odjíždíme do jejich vesnice. Náčelník mi vybere místo pro stan, hned vedle kozího výběhu. Konečně dostávám příležitost strávit s Hamery více času, teď jsou rozhodně milejší. Chce to nespěchat, schovat foťák a trochu se spřátelit.

Ráno jedeme dále, tentokrát i s hamerským průvodcem. Dojeli jsme do vesnice Kolčo, obývané kmenem Karoů. Místní anglicky mluvící mladík mě provádí. Lidé nosí kozí kůže, spoustu korálků a mnohdy mají kůži pomalovanou komplikovanými vzory. Někteří mají kůži obličeje propíchnutou hřebíkem, jiným na oblečení visí zátky od lahví. Nechybějí ani pušky důležité kvůli ochraně stád před sousedními kmeny. Když přijedou auta s turisty, všichni se běží nechat vyfotit a vybírat peníze.

Projeli jsme i oblast na dolním toku řeky Omo, obývanou kmenem Dásanečů, jejichž vesnici tvořily polokulovité chýše ze všemožných materiálů od kůží po plechy. Jako poslední mi teď zbývá nejslavnější kmen, Mursíové, jejichž ženy jsou proslulé velkými keramickými destičkami v uších i rtech. Bohužel, do jejich odlehlé vesničky s námi míří i řada dalších turistů. Vesničané se horlivě snaží prodávat suvenýry a nechat se fotit. Ačkoliv je fascinující vidět tradičně žijící členy kmene, jejich návštěva na mě tady působí jako lidské safari. Auta přijíždějí, turisté vyskakují, fotí, platí a pak zas mizí...


Co jsem v Etiopii ochutnal

Nápoje

  • Káva. Etiopie je pravlastí kávy a dodnes je na svůj všudypřítomný národní nápoj hrdá. Kávový obřad vůbec není jen atrakcí pro turisty. Uvidíte ho i v nejobyčejnějším pouličním stánku. Nejprve je zem posypána trávou a poté začne kavárnice pražit zelená zrnka na pánvičce. Když jsou hotová a uvolní svou vůni, dostane každý z účastníků přivonět. Následuje drcení v hmoždíři a smíchání s horkou vodou ve vysoké keramické konvici. Káva se pije z malinkých šálků s pořádnou dávkou cukru.
  • V Etiopii se velké oblibě těší pivo. Je levné, dobré a všudypřítomné. Na rozdíl od mnoha afrických zemí je běžně dostupné i točené.
  • Tédž je alkoholický nápoj z medu. Spíše než naši medovinu ovšem svou chutí připomíná po medu chutnající burčák.
  • Nápoji tella se říká tradiční pivo, ač ho skoro vůbec nepřipomíná. Obvykle ho člověk najde v běžných domácnostech. Vyrábí se z různých surovin, takže jeho chuť bývá velkým překvapením.

Jídlo

  • Královnou etiopské kuchyně je indžera: velká tenká nakvašená placka z endemické obilniny tef. Slouží nejen k jídlu, ale i místo talíře a příboru. Jídlo se servíruje přímo na ni. Strávník ji odtrhává ze strany a jídlo, které často bývá v kašovité podobě, jí nabírá.
  • K snídani bývá firfir, slaná kořeněná kaše s kousky indžery.
  • Milovníci masa by si měli dát pozor na vhodné období k návštěvě Etiopie. Zdejší pravoslavní věřící důsledně dodržují půsty. V těchto obdobích je k dispozici většinou pouze veganská strava. Například během celých 55 dní před Velikonoci.

Matyáš Řehák




Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země