Kam až oko dohlédne, je vyprahlá a sluncem sežehnutá pláň. Na ní rostou nízká trnitá křoviska a zbytky suché trávy. Zde žijí lidé Borana, kteří patří k velké etnické skupině Oromo.
V této oblasti není jednoduché žít. Vše živé spaluje slunce a navíc je zde nedostatek vody. Minimální roční srážky jsou soustředěny do několika měsíců deštné sezony, jinak neprší. V podstatě tu nejsou žádné povrchové zdroje vody, a půda je tak naprosto vysušená. Lidé jsou z toho důvodu nuceni žít kočovným způsobem a jediným zdrojem jejich obživy je chov zvířat. Kozy a ovce jsou zdroj mléka, osli a velbloudi fungují jako soumaři. Výsadní postavení má ale dobytek. Ten určuje bohatství a společenské postavení. Pro chov dobytka je ovšem zapotřebí voda, které je zde nedostatek. Zdánlivě začarovaný kruh. Pokud ovšem nežijete u vesnice Dubuluk (též Dublock). Zde se dá získat voda po celý rok. Není na povrchu, ale pod zemí. Okolo této vesnice je vyhloubeno přibližně dvacet studní, kde je voda po celý rok. V pusté krajině je to malý zázrak.
Zpívající studny
Cesta vinoucí se pustou planinou se zničehonic začíná ztrácet v uměle vytvořené soutěsce. V prachu cesty je najednou vidět mnoho stop po dobytku. Jako by se tady prohnalo celé stádo. Soutěska není moc široká, tak akorát na několik krav. Klesá, jako by snad chtěla zmizet pod zem. Ale to je jen zdání. Ještě než je vidět její konec, začínají být slyšet lidské hlasy. Zní to jako lidský zpěv smíchaný s šuměním vody. Je to opravdu tak. Soutěska končí u studny, kde stojí muži z kmene Borana a vybírají vodu, aby napojili dobytek. Ten čeká na planině, až muži naberou dostatek vody. Pak teprve dobytek naženou k malému napajedlu, které si v soutěsce vytvořili.
Studna je vyhloubena ve skále do hloubky snad deseti metrů. Nikdo dnes už není schopen říct, kdo a jak tyto studny udělal. Jejich hloubka je různá, nejhlubší z nich má skoro 40 metrů. V některých jsou schody vylámány, v jiných jsou vyrobeny schody z klád stromů. Na nich stojí nad sebou muži, kteří jsou vybaveni ohromnými vědry. V desetimetrové studni jich stojí nad sebou na kládách pět. Muž, který je úplně nahoře, je stěží vidět. Ostatní zmizeli v nepropustné tmě studny. Horní muž má důležitou roli. Zpěvem udává tempo vybírání vody ze studny. To byl tedy zvuk, který jsme již zdálky slyšeli. Muž podmanivým hlasem zpívá píseň v hypnotizujícím rytmu, ke kterému se přidávají i ostatní muži ve studně. Soutěskou a jistě i okolním krajem se nese tento prazvláštní zpěv. Zrychluje či naopak zpomaluje podle toho, jak si ostatní stíhají předávat vědra s vodou a jak je on zvládá vylévat do napajedla. Mění nejenom rytmus, ale i intenzitu hlasu či druh písně, kterou s ním všichni muži společně zpívají. Však je dobře znají. Tyto písně se Boranové učí už od raného dětství. Muži takto za zpěvu vybírají vodu ze studny několik hodin, dokud jí nemají dostatek pro svůj dobytek, který musejí napojit. Teprve poté je jejich práce splněna.
Solný důl
V kráteru bývalé sopky nedaleko vesnice Dubuluk je malé jezero El Sod (též nazývané Chew Bit). Na první pohled není vůbec zajímavé. Snad jen jeho barva je trochu atypická – je úplně černé, jako by snad bylo plné ropy. Jezero je ale plné jiného bohatství. Jsou zde usazeniny plné soli. El Sod je největší solné naleziště v Etiopii.
Místní pastevci z etnika Boranů tuto sůl těží už mnoho let. Získávají tři druhy soli - nejlepší, bílá, jejíž kvalita se liší podle hloubky usazenin, je určena pro lidi. Tmavé bahno, bohaté na minerály, dává sůl nejnižší kvality, která je určena pouze pro zvířata. Třetí druh je něco mezi – je určen jak pro lidi, tak pro zvířata a i kvalita je někde uprostřed.
Jednoduchá dřina
Po technologické stránce je těžba jednoduchá, ale pro lidi znamená obrovskou námahu. Muži, kteří se těžbě věnují, musejí ze své vesnice na vrcholu kráteru nejdříve sestoupit po úzké, strmé a dva kilometry dlouhé cestě k jezeru. Zde se svléknou do spodního prádla nebo úplně donaha, vyzbrojí se klackem a plastovým škopkem a ponoří se do vody. Pomalu se sunou ke středu, kde mají větvemi vyznačena místa, kde se kope solnonosné bahno. Na hladině nechají plavat škopek a klackem rýpají v bahně pod sebou. Snaží se ho co nejvíce uvolnit a „nakypřit“, aby ho pak mohli rukama nabrat či se pro něj přímo ponořit a naházet do připravených nádob. Při tom všem stojí skoro po krk ve vodě, která kromě toho, že je černá, je i velice slaná. Na kůži, která jim nad hladinou osychá, je vidět krystalizující sůl. Při dlouhém pobytu v bahně silně dráždí oči i kůži. Muži mají oči zarudlé, kůži od soli rozpraskanou a bolavou. Nemají šanci na uzdravení, protože každé další kopání ve vodě jejich rány na kůži zase rozjitří.
Když jsou škopky plné bahna, muži pomalu plavou ke břehu. Zde ho vysypou a nechávají uschnout. Vylovené bahno vůbec nevypadá, že by obsahovalo bílou sůl. Voda vytváří pocit slizu, barvou je černá jako uhlí. Nastává druhá fáze získávání soli: propírání a sušení. Muži vždy usušené bahno nakypří a promývají ho vodou. Tím se snaží odplavit bahno a získat čistou sůl. Když to vypadá, že část bahna je odplavená, vysypou muži obsah škopků na zem a nechají hmotu uschnout. Jak tmavá voda odtéká a vysychá, je pomalu vidět bílá sůl. Těžko říct, zda mají stanoven přesný počet propírání, než získají čistou sůl, či se rozhodují během procesu. V okamžiku, kdy sůl získává konečnou kvalitu, je stále trochu našedlá. Rozhodně nemá krásnou bílou barvu, jako jsme u nás zvyklí. Ale muži jsou spokojeni. Druh získávané soli nepřímo ovlivňuje roční období. V období sucha je hladina jezera nižší a dá se kopat ve větší hloubce a na více místech než v sezoně dešťů. V období dešťů je těžba kvůli vyšší hladině jezera podstatně těžší, a proto se také o ni pokoušejí jen nejzkušenější muži.
Na závěr muži počkají, až sůl uschne, a pak ji zabalí do pytlů. Na ty už zde čekají jejich osli, kteří vynesou výsledek jejich dřiny do vesnice na vrcholu kráteru. Sůl je konečně připravena k prodeji.
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:
