Za koželuhy do středověkého Fesu

Za koželuhy do středověkého Fesu Zdroj: Jiří Rudolfský

Vidět, jak se tu odehrávají výrobní procesy používané téměř jedno tisíciletí, je skutečně úchvatná podívaná.
Kromě koželuhů tu potkáte i ševce
Pracuje se s nohama v barvě
Návštěva Fesu, to je až neskutečný výlet do hluboké minulosti nejen koželužství, ale i města samotného.
Návštěva Fesu, to je až neskutečný výlet do hluboké minulosti nejen koželužství, ale i města samotného.
5
Fotogalerie

Marocké království, turistický klenot severní Afriky: Za koželuhy do středověkého Fesu

Tak odtud se nikdy nemohu sám vrátit, ani kdybych měl Ariadnino klubíčko, říkal jsem si, když jsem se prodíral za Ahmedem přeplněnými, ale především nesmírně křivolakými uličkami starého Fesu (Fás).

Tohle staré a i první královské město Maroka si od dob svého založení v 9. století zachovalo vnitřní nesmírně složitou strukturu ulic a uliček, které neplánovitě přirůstaly jedna za druhou, stejně jako se přistavovaly jednotlivé domy často pospojované v patrech, a tak často nevíte, zda jste ještě na ulici, nebo procházíte někomu domem. A tak jsme se chvílemi prodírali rušným súkem vonícím Orientem, prolézali dvory a dvorky, zatáčeli hned vlevo a zase vpravo, procházeli opuštěnými průchody a hned se zase vraceli do uliček plných lidí. Nakonec jsme zastavili u bohatě vyřezávaných dveří vedle obchodu s koženými výrobky všech možných barev. Nebyl ale čas si je prohlédnout, Ahmed již měl otevřené dveře a táhl mne do temného vchodu domu.

Spíš žebřík než schody vedl vzhůru, kam jsem musel následovat svého malého průvodce. Jeho štíhlá a drobná postava jen letěla i v tom šeru vzhůru, já se svým rancem fotoaparátů a trochu objemnější postavou to tak jednoduché neměl. Dřevěné, podle mne dost chatrné schody při stoupání bolestně vrzaly, navíc každý byl trochu jinak vysoký. Ale již tu bylo první patro, druhé, snad i třetí, přestal jsem je počítat. Potom se v jednom mezipatře, nebo to snad bylo už poslední, najednou rozsvítilo a stál jsem v obchodě i dílně zároveň. Vonělo to tu kůží a výrobky z ní mne obklopovaly, kam jsem se jen podíval. Na dřevěných policích tu leželo množství kožených tašek, opasků i peněženek všech možných barev, nechyběly ani typické orientální sedačky naplněné a vycpané snad trávou nebo koudelí. Zahlédl jsem i klobouky a čepice. Bylo tu prostě vše, co se dá z této proslulé kůže vyrobit.

Byl jsem v království světově proslulého safiánu, kordovánu či marokénu, nebo jak se vůbec všem těm proslulým výrobkům marockých koželuhů již po staletí říká, ale moje cesta ještě nekončila. Ještě zbývalo zdolat pár schůdků a spíše oknem než dveřmi se protáhnout na plochou terasu domu. Konečně jsem byl tam, kam mě Ahmed sliboval dovést. V proslavené čtvrti feských koželuhů, v Sik Dabagin.

Barevná plástev

Konečně jsem stál na vysoké terase, z níž se mi otevřel fascinující pohled do rozsáhlého dvora uvnitř bloku vysokých domů a já měl pocit, jako bych se vrátil do hlubokého středověku. Přímo pode mnou se rozkládaly proslulé tanneries - feské koželužny. Plocha pode mnou vypadala jako obrovská plástev medu. Barevná plástev. Jednotlivé komůrky - vlastně objemné zděné kádě - tu byly poskládány jedna vedle druhé, naplněné různě zbarvenými roztoky od bílé, žluté, okrové, karmínové až po sytě červenou. Těch kádí tu bylo snad dvě tři stovky, těžko spočítat. A to se ještě další ztrácely někde za rohem, kam nebylo vidět. Vypadalo to, jako by si tu daly slet tisíce motýlů s pestrobarevnými oky na křídlech. Někde svítila jen klidná barevná hladina, v jiných pracovali bosonozí muži. Stáli po kolena v různobarevných roztocích a ve zděných kádích máchali a překládali hromady mokrých kůží. Vedle nich jiní zručně a s viditelnou rutinou třídili jednotlivé kusy, ze kterých za nějaký čas budou ty krásné tašky, opasky, sedačky a bůhvíco ještě.

Zkušenosti a um se tu dědí z otce na syna a každému z dělníků stačí pouhý pohled, aby poznal, v jakém stadiu je proces loužení nebo barvení, kdy je nutné kůže z roztoku vyndat nebo proces prodloužit. Mezi barevnými oky po úzkých zídkách, které oddělovaly jednotlivé kádě, pobíhali chlapci i muži s kyblíky nebo hromadami kůží. Byli jako akrobaté nebo kočky, když balancovali nad jednotlivými nádržemi a spěchali za svým cílem. Jako by mi někdo pustil barevný film z hlubokého středověku. Jenže to byla skutečnost a dojem ještě podtrhoval ostrý a štiplavý zápach, který se linul z kádí pode mnou.

Je to úchvatná podívaná, vidět, jak se tu pod modrou oblohou odehrávají a probíhají procesy používané téměř jedno tisíciletí. Některými nádržemi protékají proudy čisté vody, jinde se hromady kůží nakládají do bělostných vápenných roztoků a v jiných je vidět různé odstíny červeně, žlutě či okru. Původně se zde používala přírodní barviva, ze kterých středověcí barvíři uměli získat nejrůznější barvy a jejich odstíny. Žluť dodával především šafrán, červeň vlčí mák, na modrou barvu používali oblíbené indigo, zeleň získávali z máty a načerno barvili kůže antimonem. Dnes se mnohé změnilo a rostlinné a přírodní třísloviny i barvy nahradily syntetické látky a barviva, které dávají pestřejší a výraznější barvy, a i chemická činidla, kyseliny i louhy jsou účinnější. Otázkou je spíše jejich dopad na okolí a zdraví dělníků, i když jeden z vedoucích pracovníků koželužen tvrdil, že nově používané materiály jsou právě k životnímu prostředí šetrnější.

Práce, která nevoní

Ruční způsob výroby kvalitních kůží, hlavně kozinek, ale i ovčích, koňských, dobytčích i velbloudích usní, se ani dnes příliš nezměnil. Stále je to obtížná a nepříliš voňavá práce. Ono když jsou kůže po dlouhé týdny naložené v nejrůznějších roztocích nebo v soli, aby změkly a snadněji se z nich daly odstranit chlupy a zbytky tkání a tuků, již to samo o sobě jsou procesy, při nichž hnilobný zápach dominuje nad ostatními. A to se tu dříve navíc používaly i roztoky, které již svým původem nevyvolávají zrovna nejvoňavější představy. Holubí trus, psí lejna, ale i nejrůznější rostlinné třísloviny, vápenné mléko, výluhy ze škumpy či dubového dřeva a kůry a mnohé další louhy nebo kyseliny, i když většinou přírodního původu, bývaly běžnými prostředky koželuhů až do předminulého století. A to nejen zde, ale ve většině koželužen po celém světě. Dnes sice pomáhá chemie, přesto zbývá ještě mnoho namáhavé a nepříjemné ruční práce. Ještě mnohokrát se kůže perou a opět suší a opět perou a mezitím se oškrabují ostrými i tupými noži, a to všechno proto, aby získaly další dobré vlastnosti, pro které si výrobky z kůží získaly oblibu v nejrůznějších odvětvích.

I sušení kožek nás vrací znovu do minulosti. Kam jen pohlédnete z oken a střech okolních domů, visí rozvěšené a napnuté sušící se kůže a dělníci je roznášejí i dál do okolí, neboť v prostoru koželužen je oken a střech na sušení přece jen málo.

Safián, kordován, marokén

Výrobky koželuhů z Fesu mají po staletí tu nejlepší pověst a již středověcí obuvníci a krejčí vyžadovali ty nejkvalitnější a nejlépe vydělané kůže. Světovou proslulost si získal především safián nazvaný podle marockého města Safi (Asfí), odkud byl hlavně vyvážen. Tato jemná a měkká kozinka barvená svěžími barvami a potom na líci hlazená byla oblíbená šlechtou po celé Evropě již od středověku. Neméně proslulý byl i marocký kordován, jehož technologii výroby přinesli do Fesu v 16. století imigranti ze španělské Cordóby, odtud má i název. Od safiánu se liší především tím, že se na líci neleští, a tak byl oblíbenou surovinou středověkých ševců. Svršky vysokých šlechtických jezdeckých bot byly vyráběny právě z kordovánu, neboť měkká kůže se příjemně nosila. I kordován se barvil nejrůznějšími barvami, kromě černé. Ta byla vyhrazena marokénu, dalšímu z proslulých výrobků marockých koželužen. Antimonem načerno barvené kozinky se zpracovávaly podobně jako safián, ale na líci byly úmyslně zkrabatělé, jakoby zjizvené. Nejkvalitnější materiál poskytovaly kůže z horských i domácích koz.

Ale nejen krejčí, brašnáři a ševci využívali vynikajících výrobků místních koželužen. Maročtí knihaři prosluli svými mistrovskými koženými vazbami knih. V Maroku má toto řemeslo starou tradici a i dnes je možné vidět na súku mistry, kteří zručně do jemné kůže vytlačují a zlatí nejrůznější arabesky i písmo. A nesmíme zapomenout ani na marocké ševce. Ti si bez kvalitních kůží asi vůbec neumějí představit svou práci při výrobě tradiční marocké obuvi babouches. Jsou to velice často nádherně i nákladně zdobené sandály s otevřenou patou prý proto, aby se po chůzi po špinavých ulicích daly před vstupem do vnitřku obydlí snadno sundat. Na trzích marockých měst jich najdete nepřeberné množství v cenách jak lidových, tyto sandály jsou zdobeny jen výšivkou, drobnou perličkou nebo prostým kovovým ornamentem, až po velice drahé výrobky se stříbrnými nebo zlatými ozdobami. Zdá se, že babouches daly jméno i našim domácím papučím, stejně jako jméno města dalo název typické orientální pokrývce hlavy - fezu - vyráběné z plsti.

Návštěva Fesu, to je až neskutečný výlet do hluboké minulosti nejen koželužství, ale i města samotného. Již od počátků své historie, především za vlády Merenidů, Wattasidů i Alaouitů, byl Fes po celých pět století intelektuálním centrem a tavícím kotlem kultury i vzdělanosti Maghrebu. Dodnes je město výjimečné i v arabském světě. Uchovalo si mnohé ze svého středověkého kouzla islámského města a nejsou to jen proslulé koželužny.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: