Etnolog Petr Janeček nám před deseti lety ve svých třech knihách ze série Černá sanitka (vydalo je nakladatelství Plot) znovuobjevil městské legendy našeho dětství: ústně (a dnes už taky mailem) předávané poplašné zprávy o jehlách v tramvaji, spermatu v kebabu, o Pérákovi, a především o černé sanitce, která krade děti a vozí jejich orgány k transplantacím. Momentálně tohle všechno můžete vidět v patnáctidílném cyklu České televize.
Není divu, že se Janečkových černosanitkářských publikací dohromady prodalo k dvaceti tisícům kusů a že se napřesrok chystá další knížka podobného ražení, zaměřená tentokrát spíš než na staré legendy na nové hoaxy. Od půli listopadu nám ovšem Česká televize servíruje audiovizuální podobu vybraných městských legend. Každé pondělí po deváté hodině večerní se na půlhodinku staneme obětí jednoho mýtu, který nám přehrají slušní čeští herci a který pak doktor z růžové zahrady a „soukromý pasťák“ Roman Zach demytizuje jak s pomocí folkloristy Janečka, tak díky různým expertům v daném oboru (tj. třeba i v oboru toxikomanie nebo pohřebnictví).
Patnáctidílný seriál natočil režisér Mojmír Kučera v roce 2008 a moc se mu to nepovedlo. Koncept sehrané „bakalářské“ historky doplněný kvazireportéřinou v Zachově pojetí věru není šťastný. Když se daná městská legenda takříkajíc podává ústně, má to šmrnc a fór brzy skončí; tady se to celé natahuje a posléze se „náš muž v terénu“ Roman Zach vydává pointu objasnit a rozpitvat, rozmělnit a vykostit, často za asistence lidí, kteří neumějí mluvit na kameru a jejichž expertiza bývá poněkud pochybná. Vždy jim ovšem vévodí etnolog Petr Janeček, muž tak dalece plachý a nefotogenický, že se divák musí modlit, aby (jinak vážený a ctěný) vědec před kamerou neutekl ze záběru.
Předvčerejší večer se vysílal díl o babičce, která umřela na nákupech v Německu, její mrtvola „přežila“ v „rakvi“ na střeše vozu (to aby se nemuselo platit za repatriaci) a vzápětí byla i s autem ukradena na české benzínce. Jediné, co v šedo-béžovém příběhu „jako“ z roku 1991 pobaví, jsou archivní záběry miláčka lidu Tomia Okamury, tehdy ještě jako experta na české zájezdy, dovolené a repatriace těl zemřelých turistů.
Poslední kapkou je naopak fakt, na nějž upozorňuje i jeden z „agentů“ Československé filmové databáze (www.csfd.cz) – rodina českých nakupujících, kteří se s babiččiným vychládajícím tělem rozhodně nemazlili, jela za hranice ve Volkswagenu Passat B4 Variant, zatímco celníci je stavěli v kombíku felicie. Ani jedno z těch aut se v roce 1991 ještě nevyrábělo. Pokud jste ochotni se nad popsaná negativa povznést, návrat do prehistorie hoaxů si možná užijete – smiřte se ovšem s tím, že knižně vydaná je Černá sanitka mnohem, mnohem větší maso. A výživnější a libovější flák.
